Kleopatra od Netflixu čelí žalobě egyptské vlády za blackwashing

Královna Kleopatra VII. byla zcela jistě jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších vládkyň Egypta. V její prospěch mluví jen to, že se její pořadové číslo většinou zcela vynechává a většinu lidí nenapadne myslet na žádnou z předchozích královen téhož jména. Dokonce lze považovat tuto vládkyni za nejslavnější v celé historii, přestože konkurence vůči tomuto pomyslnému postu není malá. Tato původem řecká vládkyně má dodnes určitou auru tajemnosti, velikosti i výjimečnosti. I to je důvod, proč Netflix, potažmo režisérka Tina Gharavi v sérii Africké královny, přispěla minisérií o této panovnici. Již trailer vzbudil mnohé vášně kvůli naznačení vědecky zcela nepodložených tvrzení. Seriál měl premiéru 10. května, ovšem nedoložitelná tvrzení a zcela jasně překroucená historie následně motivovala běžné diváky i kritiky hodnotit těmi nejnižšími známkami. Projevy režisérky a hlavní herečky k uklidnění situace rozhodně nepřispívají.

Na sérii Africké královny dohlíží mimo jiné Jada Pinkett Smith, tedy manželka Willa Smithe. Ta o sérii řekla, že se „snaží ukázat silné černé ženy historie“. Je tedy otázkou, proč se věnovat právě Kleopatře a navzdory doloženým historickým pramenům jí změnit původ. Předchozí díl Afrických královen se věnoval vzestupu a pádu angolské královny Nžigy a divácky nebyl přijat dobře. A to z důvodu neobjektivního přístupu a překrucování historie. Bohužel aktuální dokument dopadl ještě hůře.

Již první trailer vzbudil velké vášně větou: ,,Moje babička mi říkala, že je jedno, co tvrdí historikové a co nás budou učit ve škole. Kleopatra byla černá." Premiéra ukázala, že se nejedná o žádnou historičku, nebo někoho vycházejícího z historických pramenů. V takovém případě by to bylo přijato pravděpodobně negativně, ale s určitým pochopením a snahou etnicitu nejslavnější ženy dějin diskutovat. Jedná se pouze o názor bez jakéhokoli historického či faktického podkladu, který si režisérka Tina Gharavi, sama perského původu, lidově řečeno vycucala z prstu. Nicméně snaží se tento názor obhájit tím, že matka Kleopatry není známá, což je pravda, nicméně její rodina, tedy otec, bratři i synové, jsou stejné barvy kůže, což zcela popírá historicky doložitelné skutečnosti.

Pochopitelně by pouhá otázka původu vyvolala určité vášně, ale to samotné by nestačilo na tak nízká hodnocení, kvůli nimž je možné čtyřdílnou minisérii považovat za nejhorší dokument v historii. Odhlédneme-li totiž od otázky etnického původu vladařky, tak i mnoho dalších informací přednesených tímto dokumentem neodpovídají historickým reáliím, ať již jde o roli některých postav, tak i historické skutečnosti, případně samotný život Kleopatry.

Dokument naznačuje, že byl Řím v úpadku a zcela závislý na nezávislém Egyptě. Historicky lze tuto severoafrickou zemi považovat spíše za provincii, z níž mocné Impérium získávalo především obilí, nicméně samotná Kleopatra mohla a také vládla jen díky podpoře impéria. O samotném Římu je řečeno, že byl touto dobou ve velkém úpadku. Sice se díky Caesarovi a jeho mocichtivosti schylovalo k občanské válce, ale kulturně i vojensky se stále jednalo o nejmocnější národ tehdejšího Evropského i Afrického kontinentu.

Dále je panovnice zobrazována v době jejího exilu v Sýrii, kde jako bojovnice v arénách pomocí svých dovedností získala přízeň a respekt tamních obyvatel, díky čemuž bylo možné vybudovat silnou armádu. Ani pro toto neexistují historické podklady a jedná se tak o fabulaci, která má pouze vypadat dramaticky, přestože Kleopatra byla známa spíše svými schopnostmi v oblasti diplomacie.

Je zde ale mnoho dalších větších a menších nepřesností, takže pro člověka s průměrnou i podprůměrnou znalostí tohoto období musí být jasné, že zde chyběl jakýkoli historický dohled ověřující skutečná fakta. To by diváky naštvalo i u historického filmu, byť by to bylo snesitelné a pochopitelné, pokud by se herci a režiséři nezaštiťovali znalostmi zcela překračující znalosti historiků i dobových pramenů. To se stalo například českému velkofilmu Jan Žižka, kde se režisér rozhodl hercům odejmout části ochranných pomůcek a přidělil vojevůdci zubatý meč známý jako lamač mečů. Tato zbraň byla určena proti kordům, tedy zbrani používané v pozdějším století. Náročnost její výroby zcela převyšovala její použitelnost v praxi, proto ani v období, pro které byla určena, nebyla příliš rozšířena. Ač se jedná o zjevný nesmysl, tak i historikové by tuto skutečnost dokázali překousnout, pokud by režisér poctivě řekl, že se mu prostě tato zbraň líbila a chtěl ji zkrátka mít ve filmu. Ovšem opakované prohlášení, že ,,tak to prostě bylo" bez možnosti podložit své tvrzení jediným historickým pramenem nenechala chladné ani lidi bez hlubších historických znalostí. A to se jednalo o film, kde se počítá s určitou nepřesností i autorskou licencí. Na dokument kladou diváci mnohem větší nároky.

Ze všech těchto důvodů získává Královna Kleopatra od Netflixu na všech možných platformách nejnižší známky.

Pochopitelně se nabízí otázka review bombingu, tedy možnosti, že fanoušci známkováním upozorňují na nějaký svůj názor. Například nesouhlas s propagací filmu, se studiem, s nějakým hercem, scenáristou či s nějakým prohlášením. Důvodů může být mnoho a kontroverzní prohlášení v traileru i samotných hlavních představitelek tuto variantu nabízejí. Nicméně review bombing doprovází několik faktorů, díky kterým je možné poměrně laickým způsobem odhalit, jedná-li se právě o tuto činnost, případně zkrátka o pouhé upřímné hodnocení.

Jedním je zaznamenatelné množství lidí, kteří dávají zcela záměrně opačnou známku čistě proto, aby vyrovnali skóre na všech možných platformách. Ač je toto ovlivňování hodnocení známé především negativně, objevují se i pozitivní případy a ty mívají stejné doprovodné projevy.

Druhým často přidruženým faktorem je názor kritiků, kteří se podobnými důvody nenechávají ovlivňovat a hodnotí vždy jen dané dílo, nikoli politický názor někoho ve štábu, případně z podobných emotivních podnětů. Nicméně zde se kritici i laická veřejnost v hodnocení velmi jednoznačně shodují a říkají tak, že je celý tento počin jen jakýsi historií volně inspirovaný pseudodokument, který nestojí za investovaný čas.

A jak tedy reagovala režisérka na první vlnu emocí po zveřejnění traileru? Pro server Variety pronesla následující: ,,Kleopatřino dědictví bylo připisováno Řekům, Makedoncům a Peršanům. Známým faktem je, že její makedonsko-řecká rodina, rod Ptolemaiovců, se provdala se západoasijskou dynastií Seleukovců a byla v Egyptě po 300 let. Tedy Kleopatra od těchto předků byla vzdálena osm generací. Takže šance, že byla bílá, je poněkud nepravděpodobná. Po 300 letech můžeme s jistotou říct, že byla Egypťanka."

Také zavzpomínala na její osobní první setkání s egyptskou panovnicí: ,,Pamatuji si, jak jsem jako dítě viděla Elizabeth Taylor hrát Kleopatru. Byla jsem uchvácena, ale už tehdy jsem cítila, že ten obraz není správný. Byla její kůže opravdu tak bílá? Mohla bych s touto novou inscenací najít odpovědi o Kleopatřině dědictví a osvobodit ji od sevření, které na její obraz vložil Hollywood?"

Další informace, které režisérka Tina Gharavi poskytla, víceméně vypovídají o snaze ztvárnit tuto postavu právě skrze černoškou herečku. A to bez ohledu na historické či geografické reálie, taktéž navzdory tomu, jak se na tuto možnost dívali sami Egypťané. Dokonce po traileru cítila téměř osobní rozhořčení, že se tento obraz panovnice nelíbí samotným Egypťanům, protože by měli být přece vděční, že se jim někdo tuto postavu snaží přiblížit.

Kleopatra VII. Filopatór měla skutečně kořeny u Řeků, Makedonců i Peršanů, přičemž první dva národy lze etnicky považovat za totožné. Pocházela z dlouhé rodové linie Ptolemáiovců sahající až ke generálovi Alexandra Velikého Makedonského, který se po jeho smrti ujal vlády nad Egyptem. Tato rodová linie byla známá mimo jiné tím, že se snažila udržet svou krevní linii čistou za pomocí až příliš blízkých rodinných vztahů. Z modernějších děl lze jmenovat Hru o trůny a rod Targerienů, kteří byli známí udržováním podobných vztahů. Přece jen zde byl celý královský dvůr s řeckými občany, se kterými bylo možné při nejhorším promísit genofond. Navíc samotná Kleopatra, o které se tvrdilo, že je egyptskou vládkyní bez egyptské krve, byla za zmíněných 300 let první vládkyní z rodu Ptolemaiovců, která ovládala egyptský jazyk. Krom něho a řečtiny ovládala královna údajně šest dalších jazyků. A i pokud toto vše pomineme, tak za černochy jsou označováni především obyvatelé subsaharské Afriky, nikoli obyvatelé jejího severu.

Navzdory těmto skutečnostem režisérka zjevně není schopna pochopit, že Afrika je zemí mnoha kultur i etnických rozdílů a dle prohlášení se cítí téměř uraženě, že samotní Egypťané nectí její snahu „přiblížit Kleopatru jim“, přestože nevypadá jako oni a dle svého původu by měla vypadat jako Řekyně.

Z historických záznamů nemáme zachycen obraz, který by Kleopatru zobrazoval. Ten, který máme, byl vytvořen až několik desítek let po její smrti. Za jejího života však byla vytvořena busta, která se dochovala až do dnešních dní a její podoba vykazuje převážně helénistické (řecké) rysy.

Samotná Adele James, představitelka ztvárněné panovnice, má také názory, které poukazují spíše na neznalost historických souvislostí. Prvně bere jakékoli stížnosti na nesprávnost barvy kůže jako útok na svou vlastní osobu a tvrdí, že věc jako „blackwashing“ neexistuje. Slovo whitewashing se používá pro situaci, kdy postavu tmavé pleti hraje bělošský herec, ať již jde o historickou nepřesnost, případně změnu oproti původnímu dílu. Blackwashing tak znamená stejný proces, ovšem s hercem či herečkou tmavé barvy kůže namísto světlejší. Přičemž oba pojmy víceméně ignorují další etnické možnosti.

Dle herečky jsou všechny nenávistné a hanlivé projevy pouze projevem sebenenávisti a rasismu. To prohlásila v pořadu The Wayne Ayers Podcast. Krom mnoha podobných prohlášení a krom faktu, že samotným Egypťanům vadí prostá a hrubá neúcta, s níž se zde zachází s dějinami, pronesla herečka Adele James i následující myšlenku: ,,Rasismus v historii neexistoval až do zavedení transatlantického obchodu s otroky.“

Egypt je zemí s velmi bohatou historií i kulturou. A je na ni také hrdý. Nejen proto vznikl dokonce úřad, který má historický odkaz bránit. Občas se objevily nějaké informace o tom, že s některou z kinematografických iterací Kleopatry nejsou z nejrůznějších důvodů spokojeni. Šlo jak o Elizabeth Taylor, která již byla zmíněna, ale i o Angelinu Jolie, jež se o roli vladařky také ucházela, případně třeba Gal Gadot, která ji ztvární v příštím roce. Ale ani jedno ze ztvárnění se neoznačovalo za dokument. A tak na nic než na vznesení několika výhrad nedošlo.

Kleopatra od Netflixu a arogance hlavních představitelek i ignorace historicky doložitelných faktů však nenechala tuto zemi chladnou a velmi rychle přišla žaloba, která směřuje přímo na streamovací platformu. Režisérka k tomu řekla mimo jiné následující: ,,Možná to není jen tím, že jsem režírovala sérii, v níž zobrazuji Kleopatru jako černou, ale že jsem požádala Egypťany, aby se považovali za Afričany. A oni jsou za to na mě naštvaní.“

V pořadu anglického hlasatele, spisovatele a novináře Pierse Morgana se mimo jiné egyptský komik Bassem Youssef vyjádřil, že se cítí, jako by jeho vlastní kultura byla ukradena a použita proti němu. Další problém, který na celém pseudodokumentu viděl, byl absolutní nedostatek skutečně Egyptských herců.

Na vině zcela zjevně je takzvaný Afrocentrismus, tedy snaha vidět Afriku pouze jako jednu zemi se společnou kulturou a etnicitou, což je jev pocházející z Ameriky, nikoli Afriky. Dopady tohoto myšlenkového směru jsou v celé této kauze dobře reprezentovány.

Je to škoda, protože dobrých dokumentů je na Netflixu více a pojednávají o zajímavých obdobích s historickou citlivostí a věrností, kdy se divák po jejich zhlédnutí nemusí obávat reprezentace jakéhokoli z nabytých faktů. Například fascinující počin Ztracené království pirátů pojednávající o zajímavé době podléhající silné romantizaci navzdory poměrně strohým historickým pramenům, případně Vzestup Osmanské říše pojednávající mimo jiné o dobývání Konstantinopole. Je tu také Éra samurajů: Bitva o Japonsko ukazující divákovi bouřlivé a dynamické období feudálního Japonska v 16. století. Všechny tyto dokumenty mají vysoká hodnocení a diváky i kritiky byly velmi dobře přijaty. Současný pseudodokumentární počin však ničeho takového dosáhnout nemůže.

Důležitost historické správnosti je nám již po generace předávána nejenom v nejrůznějších historických souvislostech, ale i skrze slavné literaturu. Americký spisovatel a filozof George Santayana svého času pronesl dnes již známý citát: ,,Kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat,“ což je fráze, před níž nás varují i všemožní autoři. Leckdy i různých dystopických světů. Důvodem historické věrnosti tak může být nejen schopnost vyrovnat se s chybami a velkými úspěchy naší minulosti, ale především snaha posunout se jako společnost kupředu. V tomto směru snaha přepisovat historické prameny, zvláště bez jakéhokoli akademického přístupu, působí spíše jako myšlení nehodno současného století.

V rámci ukázky historických nesrovnalostí, které dokument má, lze uvést ještě dva příklady. Ty by sice průměrnému divákovi mohly snadno uniknout, ale alespoň základní snaha zachytit realitu, ať již zkušeným historikem, nebo v případě výzbroje vojáků ozkoušením na place, by mohly ukázat, že je celý tento projekt myšlen alespoň trochu seriózně.

Prvním je glacius nošený římskými vojáky v tomto dokumentu. Je nošen napravo po vzoru běžných zažitých rytířských představ. Římská armáda byla tou nejvyspělejší v tehdejším známém světě a vynikala jak secvičeností, výbavou, taktikou, tak i výzbrojí. Nejznámější formace byla pochopitelně želva, kdy vojáci ze svých štítů udělali neproniknutelnou hradbu a za pomocí kopí se dokázali vypořádat s mnohými nepřáteli. Meč pak sloužil jako záložní zbraň, pokud se nepřítel dostal blízko. Nicméně hladkému vytasení od levého boku bránil masivní štít, který by bylo třeba pro přezbrojení vojáka odklopit. Pravdou však je, že od levého boku se meč vytahuje snadněji, nicméně u tohoto boku jej nosili jen výše postavení generálové, které by v případě boje neomezovala vojenská formace.

Další zajímavostí opět u vojáků jsou zelené tuniky. Jde totiž o dražší barvu, kterou nebylo levné vyrobit. A tak byla vyhrazena spíše nějaké ceremoniálnější roli, například palácová stráž nebo podobně honosnému postu. V dokumentu se bohužel tímto faktem nijak nezabývají a jde spíše o chybu způsobenou nepozorností.

Další drahé barvy byly třeba modrá a fialová. Díky těmto historickým skutečnostem lze snadno odvodit, proč například žádná země nemá vlajku s fialovou barvou, případně proč čarodějové v nejrůznějších fantasy románech mají právě modré či fialové hávy.

Tyto nesouvisející informace totiž mohou dávat smysl pouze při zapojení historického kontextu, který je již dlouho úmyslně přehlížen a popírán mnoha autory, nicméně nyní to skutečně vypadá na šlápnutí do vosího hnízda.