Dlouhé filmy: nový standard nebo slepá ulička?

Jako držitelka drobného močáku jsem si zvykla na fakt, že při návštěvě kina musím už několik let strategicky plánovat pití koly tak, abych nemusela opouštět sál. Jenže v posledních pěti letech nám Hollywood nadělil tituly s velmi štědrou stopáží a to konkrétně například Oppenheimer (180 minut), Avatar: The Way of Water (192 minut), John Wick: Kapitola 4 (169 minut), Duna: Část druhá (165 minut), The Batman (176 minut), Zack Snyder’s Justice League (242 minut), Babylon (189 minut), Killers of the Flower Moon (206 minut), The Irishman (209 minut) nebo Napoleon (157 minut).

Už delší dobu jsem tak měla pocit, že tvůrci oproti předchozím dekádám citelně zvýšili průměrnou délku filmů a zhoršili podmínky pro drobné močáky po celém světě. Rozhodla jsem se proto detailněji prozkoumat, zda nejde jen o nějaké zkreslující zdání. Taktéž se v mé domácnosti opakuje debata, že delší minutáž nemusí být vždy smysluplně využita ve prospěch příběhu. Možná jste si i vy někdy říkali, že starší filmy byly sice krátké, ale obsahově mimořádně nasycené. V jedné hodině se filmařům podařilo děj zamotat i rozmotat a zároveň nás patřičně seznámit s daným světem i jeho hrdiny. V současnosti tvůrci upřednostňují rozsáhlejší vyprávění, často s více liniemi a hlubší charakterizací postav. Více času umožňuje detailnější prozkoumání komplexních témat a vytvoření pohlcujícího zážitku pro diváky. Na druhou stranu však pomalé tempo či přílišná rozvleklost naopak výsledný zážitek oslabí. Kladu si tak otázku, zda je to jen pocit jakési nostalgie nebo na tom něco bude.

Abychom věděli, jestli vůbec máme případ, musíme se podívat na statistické okénko. Průměrná délka velkých hollywoodských blockbusterů se mezi lety 1980 a 1990 pohybovala okolo 100 až 120 minut. V současném desetiletí od roku 2020 je průměr o 30 až 50 % vyšší, tedy velkorozpočtové filmy mohou trvat něco mezi 140 a 160 minutami. Prodloužení filmu o půl nebo téměř celou hodinu znamená pro močák zásadní změnu strategického plánování, ale také zdánlivě potvrzuje naši hypotézu o radikálním prodlužování. Dramatické, “prestižní” počiny, akčňáky, historické velkofilmy či výpravné tituly však nikdy nebyly úplně krátké a proto musíme zohlednit celé spektrum.

Pokud se podíváme na všechny filmy dohromady, tedy i komedie, horory, nezávislé snímky nebo animované pohádky, jejich průměrná délka se od 80. let zvýšila jen mírně. Zatímco tehdy trval film v průměru asi 113 minut, dnes je to přibližně 130. To znamená nárůst o 17 minut, tedy asi 15 %. Nejde však jen o to, že všechny filmy jsou najednou delší – ale také se změnilo rozložení délek mezi nimi. V 70. letech tvořily krátké filmy výraznou část produkce – přibližně 34 % populárních titulů mělo stopáž pod 100 minut. Od roku 2010 jsou to však už jen 4 % a naopak přibylo více dlouhých filmů nad 150 minut. V normálním jazyce to znamená, že delší filmy se produkují ve větší míře, zatímco ty kratší z hlavního proudu téměř úplně zmizely a proto mají daleko menší podíl na trhu než v minulosti. Stopáž se tedy opravdu posouvá směrem nahoru – ne náhodně, ale systematicky.

Trend prodlužování se však netýká všech žánrů stejně – výrazné rozdíly jsou vidět zejména u akčních a sci-fi filmů v porovnání s animáky či komediemi. Akční trháky v 80. a 90. letech většinou nepřekračovaly dvouhodinovou hranici, což odpovídalo přímočarosti jejich děje. Avšak dnes je situace zcela odlišná.

Například filmy Marvel Cinematic Universe se prodlužovaly s každou fází, přičemž průměrná délka těchto titulů byla v letech 2008–2012 124 minut. Mezi 2016–2019 se však zvýšila na 136 minut. Podobně je na tom i série Jamese Bonda, jejíž zatím poslední díl s názvem No Time to Die trvá dvě a půl hodiny a je tak nejdelším z celé 60leté série.

Obecně platí, že závěrečné díly moderních sérií bývají nejepičtější a tedy i nejdelší – ať už jde o Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho (134 min) nebo Pán prstenů: Návrat krále (201 min). Výjimky se najdou málokdy, ale například poslední díl trilogie Hobit byl paradoxně nejkratší. Výpravné sci-fi a fantasy eposy však taktéž narostly a v první desítce nejvýdělečnějších filmů posledních 10 let nemá žádný s výjimkou animáku V hlavě 2 stopáž kratší než 2 hodiny.

Na druhou stranu, animované nebo rodinné filmy zůstávají relativně kratší. Studia zjevně vědomě omezují jejich délku vzhledem k pozornosti dětského diváka (viz. například Minecraft film, který má jen 101 minut). Také komedie i horory se často pohybují okolo hodiny a půl, což přispívá k udržení svižného tempa vyprávění – i proto celková průměrná délka všech filmů neroste tak dramaticky, jako v případě velkých blockbusterů.

Z toho všeho vyplývá, že zatímco obecně jsou filmy jen o něco delší, velkofilmy typu Marvel nebo Duna jsou VÝRAZNĚ delší než před 30 lety. Tyto snímky bývají komerčně nejúspěšnější, proto si je diváci nejvíce pamatují a vnímají jako „typické kino“. Pravda je tedy vlastně někde uprostřed, protože sice se stopáž opravdu zvýšila, ale stále podléháme určitému zkreslení. Abychom však rozlouskli ten močový kámen úrazu, potřebujeme znát víc než jen čísla.

Mimořádně dlouhé filmy nevadí jen našim močákům, ale i samotné kinodistribuci. Kina se už beztak topí v obrovských problémech, které jsem detailně shrnula v samostatném videu:

Jde však o to, že jeden 3hodinový film stihne kino přehrát za den méněkrát než dva 90minutové. Provozovatelé tedy upozorňují, že velmi dlouhé tituly sníženým počtem představení zmenšují celkové tržby z jednoho plátna. Jsme tak svědky toho, že velké příběhy se rozkládají do více filmů či částí. Například zpracování zmíněné ságy Duna Denise Villeneuvea je rozděleno do zatím dvou dílů, které mají dohromady přes 5 hodin. Komiksové univerza už tradičně budují rozsáhlé série místo samostatných uzavřených dílů a čím dál víc připomínají skládačku. Zdá se tak, že moderní blockbustery chtějí být „větší“ v každém smyslu – dějově i časově.

Nástup streamovacích služeb jim navíc přinesl nové možnosti a příležitosti. Platformy jako Netflix, Disney+ či HBO Max nemají taková logistická a časová omezení jako kina, což dává tvůrcům větší volnost. Studia jsou ochotnější pouštět se do projektů s nadstandardní délkou a dokonce se objevují extrémní režisérské střihy určené přímo pro streaming (např. 4hodinová verze Zack Snyder’s Justice League na HBO Max). Platformy zároveň měří úspěšnost podle času stráveného sledováním, takže delší film potenciálně znamená lepší výsledky v interních metrikách. Přestože si divák může doma pustit film na více etap nebo pauzovat, streamovací giganti zjistili, že jejich publikum paradoxně nezřídka preferuje kratší zábavu. Výsledkem tak je, že streaming přináší větší variabilitu a délku nijak neomezuje. Je ovšem třeba říct, že kritici čím dál častěji upozorňují, že ne každý extra dlouhý film má obsah, který by jeho délku ospravedlnil.

S délkou se skutečně výrazně změnil i způsob, jakým jsou filmy vyprávěny. Zatímco snímky z 80. a 90. let se vyznačovaly kompaktností, úderností a lineárním dějem, dnešní velké tituly se čím dál více přiklánějí k epickému rozsahu, mnohovrstevnatým strukturám a rozvětveným příběhům.

Dříve se důraz kladl na efektivitu. Film měl často jasný cíl: prezentovat konkrétní příběh, v přiměřeném čase a s maximálním dramatickým účinkem. Děj býval přímočarý, uzavřený, soustředěný okolo jedné hlavní postavy nebo konfliktu, s relativně rychlou expozicí a postupnou gradací napětí. Filmy jako Smrtonosná zbraň (110 minut)nebo Návrat do budoucnosti (116 minut)stavějí na jedné jasné situaci, která se nikde zbytečně nerozvětvuje. Jejich struktura je čistá, rytmus vyvážený a každá scéna posouvá zápletku dopředu.

Naopak, současné velkofilmy často operují s větším počtem postav, paralelními dějovými odbočkami a světy, které vyžadují rozsáhlejší vysvětlování. Kompozice příběhu bývá složitější – už to není jen úvod–konflikt–vyvrcholení, ale spíše série oblouků, mezivrstev a tematických linií, které se někdy ani neuzavírají v rámci jednoho filmu. Odkazují totiž na minulé či budoucí díly. Tento epický rozsah si vyžaduje delší stopáž, ale i jiný přístup k tempu. Mnohé filmy jsou dnes pomalejší v úvodu – ne snad proto, že by měly slabší scénář, ale spíše budují atmosféru nebo psychologii postav. Zatímco starší film by možná za prvních patnáct minut představil protagonisty i zápletku, v současnosti se někdy stává, že divák ještě po půlhodině neví, co se vlastně děje. Filmy jako The Batman nebo už zmíněný Killers of the Flower Moon se nebojí trpělivosti – dávají si načas a tempo je často záměrně zdrželivé. Takový přístup k tvorbě může skutečně působit umělecky a promyšleně, ale zároveň hrozí, že divák ztratí pozornost.

Zajímavý je tak posun v údernosti vyprávění. V minulosti musel film v krátkém čase zanechat silný dojem – proto byly nezřídka scény sestříhané na podstatu a dialogy zaměřené na pointu. Dnešní vyprávění je často „bohatší“, ale i méně úsporné a filmaři si dovolí začlenit třeba atmosférické záběry či významové ticho. Na jedné straně je to esteticky hodnotné, ale na druhé to může snižovat dramatický náboj.

Teď však přichází to ALE. Když porovnáváme filmy, máme tendenci ty starší nostalgicky idealizovat jako zlatý standard poctivé filmařiny, zatímco nové se nebojíme označit za „rozvleklé“, „zdlouhavé“ nebo „nudné“. Nejednou si v komentářích čtu, jak se už dnes „nic dobrého netočí“ a „zlatý starý Hollywood“. Faktem však je, že vůbec nejde o posun kvality nebo způsobu tvorby, ale spíše se změnilo to, jaký vypravěčský styl dominuje v hlavním proudu.

Ano, v 80. a 90. letech byly mnohé filmy jasně strukturované a dramaticky úderné, ale i tehdy vznikaly filozofičtější, atmosférické nebo konverzační počiny. Současní tvůrci dokážou také nabídnout stejně efektivně poskládané příběhy jako kdysi a to, že se filmy prodlužují nebo řetězí, je způsobeno z velké části změnou našich vlastních mediálních návyků. Jsme ochotni strávit u kvalitního obsahu delší čas – ať už v kině nebo doma prostřednictvím streamingu.

Ve výsledku se však film jako médium nepřestává vyvíjet, ale mění se nerovnoměrně. Stále vznikají rychlé, pomalé, efektní, komorní, krátké i rozsáhlé filmy. Dominantní model v mainstreamové kinematografii se však přesunul od úderných jednohubek ke komplexnějším, rozsáhlejším příběhům, které mají často jiné tempo a jiná očekávání od diváka. Přesto budou filmoví tvůrci asi v dohledné době balancovat mezi snahou nabídnout epický, bohatý děj a potřebou udržet diváckou pozornost tempem i dramaturgií. To bude zřejmě výzva, která formuje současnou kinematografii. Ale z toho, co jsem zjistila, to zjevně není tak dramatické a my ani naše močáky se nemusíme bát, že za deset let (pokud bude ještě existovat kino) prosedíme u filmu 5 hodin v kuse.