Je velmi těžké naplnit něčí očekávání, hlavně když jde o film s tolika unikátnostmi, jako je právě Oppenheimer. Ať už jde o 70mm film, nepoužití jediného CGI, více než úctyhodný herecký ansámbl nebo jen fakt, že za filmem stojí Christopher Nolan. Režisér a scenárista, jehož zkrátka znají i lidi, kteří se nezajímají o filmy a jsou jen obyčejnými konzumními diváky. Tohle jsem již zmiňoval u recenze snímku Tenet, ale zde musím znova. Nolanova kinematografie se značně posunula s používáním IMAX kamer. Zde ovšem neposouvá své možnosti, ale možnosti IMAX kamer a formátu jako takového, aby pomohl podtrhnout unikátnost filmu Oppenheimer a jeho jednotlivých aspektů, jen aby docílil jedinečného zážitku, který zkrátka pohltí a oslní i ty, kteří normálně neholdují filmům a fyzice. A to je zkrátka důkaz mistrovství v umění. Stejně jako pro nás bude důkaz vděčnosti, když zanecháte odběr pro další recenze a tematická videa. 

Oppenheimer je životopisný thriller pojednávající o životě jaderného fyzika J. Roberta Oppenheimera, který vedl vývoj první jaderné zbraně v rámci projektu Manhattan. Což je téma, které je pro Nolana relativně atypické. Ano, natočil sice historický film Dunkerk, ale ten byl silně založen na akci. Oppenheimer je více životopisný, ale přesto nese více znaků Nolanovy práce než již avizovaný Dunkerk. Tohle bych zde rád vysvětlil ještě před samotnou kritikou filmu jako takového, protože jde o aspekt filmu, který ho nejen odlišuje od ostatních životopisných filmů, ale zároveň přináší svěží vítr na poli kinematografie jako takové.  

Nolan je hlavně znám svým retrospektivním vyprávěním, kdy dokáže výborně provázat aspekty minulosti, současnosti a budoucnosti zápletky tak, aby divák byl nejen pokaždé něčím překvapen, ale aby zároveň dostávalo více a více prostoru. To vše se následně více doplňuje, ale zároveň nenarušuje. A to jsou důvody, proč Počátek, Memento, Dokonalý trik a hlavně Tenet fungují tak excelentně. Zde je tomu velmi podobně. Děj naštěstí nebere v potaz celý Oppenheimerův život, což mají životopisné filmy často ve zvyku, ale pouze část života od začátku studií v Evropě až po jeho výslech vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Díky tomu ve třech hodinách máme šanci pořádně poznat jeho charakter, ale i mnohých vedlejších postav. Snímek totiž začíná na úplném konci, kde sledujeme Lewise Strausse, který předsedal tomuto Výboru. A přes několik vrstev vyprávění se dostáváme na chronologický začátek, abychom byli následně vrženi zase do budoucí časové linie a zpátky. Prvních 15 až 20 minut je doopravdy intenzivních, protože je nám představeno nejen hodně postav, ale zároveň se střídají pohledy Oppenheimera, jehož pohled je brán více subjektivně, a pohled právě Lewise Strausse, jenž je více podložen o historické kořeny. Ve filmu to velmi snadno poznáte pomocí toho, že scény z pohledu Strausse jsou černobílé.  

Ale díky tomuto chaotickému začátku s výrazným hudebním podkresem od Ludwiga Göranssona jste hned vtaženi do děje a zkrátka jste více méně přinuceni dávat pozor a jen nasávat, co se děje na plátně. Je to ovšem provedeno velmi nenásilně, čemuž napomáhají prostřihy například na štěpící se atomy a další Oppenheimerovy představy. Zde totiž máte chvíli si „odpočinout“ a vše si srovnat v hlavě. Do teďka nechápu, jak se Nolanovi povedlo tak dobře zpracovat dějově nabitý začátek.  

Další Nolanovou značkou jsou scény většinou před velkou loupeží nebo akcí. Vždy sledujeme partu lidí, která vede jednu konverzaci napříč třemi a více lokacemi. Ať už jde o jízdu v autě, letadle, případně jen chůzi po náhodné ulici, jen aby se na konci zastavili kvůli velkému zjištění, o němž se následně baví opět v autě. Samozřejmě během toho máme prostřihy na samotnou loupež, která již probíhá, aby následně přesun do akce byl co možná nejrychlejší. Nejvtipnější na tom všem je, že přesně to stejné máme i zde. Oppenheimer s generálem Grovesem řeší sestavu vědeckého týmu pro projekt Manhattan v Los Alamos jako by šlo o představování superhrdinů a jejich následný nábor. Přesně tyhle momenty doplněné o crescendo vše urychlují a přidávají celému ději na dynamice. Při takovýchto momentech se doopravdy budete cítit, jako by každou chvílí měla být odpálena bomba. A vy jen čekáte, kdy k tomu dojde.  

Pojďme ale být trochu více konkrétní a rovnou začneme kinematografií. Ta je více méně na stejné úrovni jako u předchozích snímků, což dává smysl. Za kamerou totiž opět najdeme Hoyteho von Hoytema, který již několik let spolupracuje s Nolanem. Zde ovšem posunuli limity IMAX kamer a natáčeli na 70mm film. Když už se film natáčí na film, tak nejčastěji ve formátu 35mm. Jenže 70mm, i když se to nemusí zdát, je více jak třikrát větší filmový pás. Tím docílíte nejen rozlišení úměrné 18k, ale zároveň plné IMAX rozlišení 1.43:1, které ani v digitální verzi nedosahuje takového rozlišení a poměru stran. Proto vám osobně radím jít na film nejen na IMAX verzi, ale přímo 70mm verzi, kterou u nás promítají pouze v Praze na Floře. Je to hlavně jediné kino v Evropské unii, které tohle nabízí. Další nejbližší jsou až ve Velké Británii. Hlavně je úžasné vidět po dlouhé době film, který není zdigitalizován a využívá plný potenciál nejen při záběrech na scenérie, ale i při vyobrazování intimnosti postav. Při panických atacích Oppenheimera je kamera na něj velmi detailně zaměřená, zatímco se pozadí otřásá, jakoby docházelo k explozi.  

Tím se dostáváme k hereckým výkonům. A upřímně, zde nemám nic než jen chválu. Na žádného herce jsem tak po dlouhé době nekoukal jako na herce, ale skutečnou osobu. Robert Downey Jr. zde dle mého zahrál svou životní roli, kdy jakožto Lewis Strauss vším manipuluje a má hořkosladký vztah s Oppenheimerem. Toho bravurně zahrál Cillian Murphy. Ať už jde o jeho prorockou funkci v rámci teoretické fyziky, sukničkáře, případně jen rozpolcenou osobu s panickými záchvaty, vše působí neskutečně reálně a ve finále je tak Oppenheimer doopravdy skutečná postava, u které chápete každý její krok a čin, i když momentálně okolí ho vnímá jinak. Každý vědec, i když se objeví jen na chvíli, má jasně danou roli, což napomáhá nejen při zkoumání jejich vztahů, ale zároveň při vnímání jednotlivých debat. Chválu si zaslouží i Emily Blunt, která ztvárnila manželku Roberta – Kitty Oppenheimer. I když jde o sekundární postavu, tak je velmi komplexní, protože i když jde o milující matku a manželku, tak má své problémy s alkoholem a důvěrou ke svému manželovi. Je ovšem škoda, že se málo prostoru dostalo Florence Pugh coby Jean Tatlock. Ta jak ve skutečnosti, tak i ve filmu výrazně ovlivnila Oppenheimerův život a pohled na problémy, jenže zde má zhruba 15 minut slávy, která ne úplně ideálně opodstatňuje dopady její povahy na otce atomové bomby. 

Druhý a zároveň poslední nešvar je začátek třetího aktu. V něm sledujeme primárně výslech vyšetřovací komise a rozhodování o pozici ministra obchodu Lewise Strausse. Po vyvrcholení druhého aktu film výrazně zpomalí, což dějově dává smysl, ale furt to je velká škoda. Po pár minutách opět nabere na tempu, za což hlavně můžou herci a houstnoucí atmosféra u výslechu, ale přesto to je věc, která nepatrně zamrzí.  

Tak jako tak jde o neskutečný kinematografický zážitek, který je v mnohých částech unikátní a úchvatný. Ať už za to může vizuální stránka, scénář nebo herecké výkony, tak budete zkrátka silně vtaženi do děje, i když třeba nejste normálně náročnější divák. Christopher Nolan dokázal posunout své vyprávěčské schopnosti zas o něco dál, aby je dokázal přenést do žánru životopisných filmů. Nejen za tohle si film odnáší za tým NerdFix výborných 9 bodů z 10. Oba avizované neduhy nejsou zas tolik velké, aby výrazněji narušily film a jeho dynamiku příběhu. Rozhodně další nolanovka, která přesahuje okruhy jeho fanoušků a typických diváků. Pokud tak nevíte, na co v současné době do kina, tak Oppenheimer by měla být jasná volba, ať už půjdete sami, s kamarády nebo rodiči. Tohle si užijí snad téměř všichni. Zkrátka bombová podívaná.