Avatar 2: The Way of Water - revoluce se nekoná, ale to nevadí

Druhý díl Avatara Jamese Camerona je již v kinech. Přiznám se, že jsem na tento film šel do kina se smíšenými pocity. Nechápejte mě špatně, první Avatar se mi nesmírně líbil a dodnes si pamatuji, jak mě tehdy v kině dechberoucí vizuální stránka filmu zcela pohltila. Příběhově však měl řadu problémů a při sledování mimo kino a bez 3D brýlí prostě neposkytoval tak pohlcující zážitek. Čím více Cameron mluvil o pokračování tohoto filmu a že o něm v posledních dnech prakticky nesklapne, tím více jsem se obával, co vlastně v kině uvidím. A víte co? Já se v kině opět skvěle bavil. A zároveň jsem z kina odcházel zklamaný. Protože Avatar 2 je v jádru jen jednotka pod vodou. Je to film, který opět překonává hranice, ale zároveň ne dostatečně. Hned na začátku vám tak můžu říct, že pokud se vám líbila jednotka, dvojku budete milovat. Jenže vše, co vám vadilo na jednotce, vám bude vadit i tady. 

Děj druhého Avatara přímo navazuje na závěr prvního dílu. Uplyne několik let, Jake Sully, nyní Na'vi, si pořídí rodinu, zčásti vlastní, zčásti adoptovanou. Ale lidé ze Země se vracejí, tentokrát v mnohem větším počtu, s ještě většími ambicemi a tajnou zbraní v podobě hybridních vojáků Na'vi, kteří už jednou na Pandoře řádili. A tak se modří indiáni z jiné planety musí opět bránit. Roli hraje i zcela nový kmen vodních Na'vi, ale to je jasné už z názvu.

Základ příběhu máme, takže si nyní můžeme naplno vychutnat krásné a dechberoucí pohyblivé obrázky Pandory. Protože o to tu jde především. Film jsem sledoval ve verzi s dvojí snímkovou frekvencí, takže ačkoli obvykle neutrácím za 3D, protože se to nevyplatí, v tomto případě musíte jít do kina na 3D verzi. Protože se opět jedná o pravděpodobně nejlepší trojrozměrný film současnosti. Díky duální snímkové frekvenci se nesetkáte s jediným příliš tmavým nebo rozmazaným snímkem. Vše, co vidíte, je křišťálově čisté a ostré. Problémem dvojí snímkové frekvence je, že některé záběry se mohou zdát zrychlené, jako byste sledovali grotesku, ale to vychází z toho, jak jsme zvyklí sledovat filmy. Nejčastěji se tak děje u záběru na skutečné herce, ale občas si toho všimnete i v čistě CGI sekvencích. To nás však přivádí k další vydařené části filmu. A to je CGI.

Cameron opět úspěšně stírá hranici mezi živými herci a záběry na skutečných scénách i jejich CGI protějšky. Nezáleží na tom, jestli sledujete scény, ve kterých vystupují pouze Na'vi, nebo záběry obsahující jak Na'vi, tak „živé herce“, zaručuji vám, že prakticky nerozeznáte hranici mezi CGI a skutečnými záběry. Technická úroveň je tak vysoká, že jsem na chvíli sám uvěřil, že Na'vi jsou skuteční, že skutečně hrají před kamerou spolu s lidskými herci a že Pandora je skutečné místo. I v záběrech bez dialogů můžete pochopit emoce postav, řeč obličeje nebo těla a významy skryté za jednotlivými výrazy úplně stejně, jako byste sledovali "živé" herce bez zvláštních efektů. Proto můžeme pochválit výkony Sama Worthingtona, Zoe Saldano, Sigourney Weaver a Stephena Langa. Jejich skutečné herectví se totiž dokonale přenáší do jejich CGI „Avatarů“, i když věřím, že v postprodukci se určitě muselo mnoho věcí doladit, a jejich výkon je tak společným dílem herců a celého týmu techniků a animátorů. Film je prostě technický zázrak a z hlediska speciálních efektů překonává nejen první díl, ale všechny současné filmové tituly.

To je ale také jeho hlavní problém. Vše je v něm podřízeno vizuální stránce. Hudba a zvuk také slouží vizuální stránce, takže kromě dnes již známého motivu Jamese Hornera „I see you“ si nebudete pamatovat absolutně žádnou jinou část soudtracku Simona Franglena, a to i přesto, že je výtečný. Hudební motiv Na'vi, nebo vodního kmene, specifických situací, či lidštích vojáků? Žádný z nich jsem neměl v hlavě, když jsem odcházel z kina, přestože jsem viděl kompletní titulky, kde všechny tyto motivy zazněly. Od jisté chvíle jsem měl dokonce dojem, že zvuky ve filmu jsou jakési ploché a plytké, dialogy byly místy přeřvané v tom smyslu, že zněly nakřáple a zvukovému designu tak možná nebyla věnována patřičná pozornost, ale to mohl být i technický problém na straně kina, takže to ve svém konečném hodnocení určitě nebudu brát v potaz.

Příběh je ještě horší. Také slouží především vizuální stránce filmu, a proto je ve své podstatě plytký a často nelogický. Cameron opět našel další důležitou metaforu o tom, jak lidstvo ničí svou planetu, a pro jistotu vám v průběhu celého filmu předkládá na stříbrném podnose, pokud byste ji náhodou nepochopili napoprvé. Všechny postavy jsou v podstatě jednorozměrné, jejich motivace občas nedávají smysl, nemají prakticky žádnou hloubku, protože jejich archetypální ztvárnění opět slouží ději a tím i vizuální stránce. Jistě, v případě Jakea Sullyho je tu ten menší charakterový oblouk, který ale vzhledem k událostem v jednotce tak trochu nedává smysl, a je zde ještě asi jedna trochu zajímavá postava, ale v podstatě jsou postavy stejné na začátku i na konci. Důvodem je také skutečnost, že nemají dostatek prostoru. Ano, film má přes tři hodiny, ale Cameron v něm představí téměř desítku nových a několik pozměněných postav. V podstatě i z původně hlavních postav se stávají vedlejší. Film navíc končí poměrně otevřeně, čímž se zásadně liší od jednotky, která uzavřela všechny hlavní linie. Pokud tedy film nevydělá dost peněz, uzavření těchto dějových linií se možná nikdy nedočkáme.

Hodnocení filmu bude přesto poměrně vysoké. Je to totiž především zážitek určený kinosále. Při sledování tohoto technicky téměř dokonalého díla na velkém plátně s nasazenými 3D brýlemi zažijete ten starý známý pocit úžasu, kvůli kterému tak milujeme sci-fi, fantasy, a dokonce i horory. Po vizuální a technické stránce film skutečně posouvá hranice a je tím nejlepším, co můžete v současnosti vidět. VIDĚT! Jakmile tuto složku filmu odstraníte, zůstane vám průměrný příběh, plytké postavy a nevýrazná hudební složka. V kině to Cameronovi rádi odpustíte, ale jakmile si film za dva měsíce pustíte na nějaké streamovací platformě nebo půjdete jen na 2D, začnete za tímto dechberoucím spektáklem vidět režiséra, který uvěřil ve svůj kult osobnosti. Režiséra, který kritizuje postavy ve filmech od Marvelu za nedostatečně rozvinuté vztahy, přičemž vlastní postavy v bombastickém Avatarovi mají úplně stejný problém, přestože se nás v průběhu filmu snaží přesvědčit o opaku. Místo aby nám vztahy mezi postavami na plátně UKAZOVAL, jak to přesvědčivě dělá třeba Spielberg ve svých filmech, vypráví nám o nich ústy svých postav, nebo dokonce monologem hlavního hrdiny mimo plátno, což je samo o sobě scenáristická berlička.

Cameron možná překonal sám sebe a první díl, ale nedokáže vyvážit všechny filmové, vizuální, zvukové a příběhové prvky tak dokonale, jako to dokázal Denis Villeneuve s Dunou. A stále nedokáže vyprávět emocionální a vztahové příběhy tak, jak to dělá Spielberg prakticky v každém svém filmu.