Zabijáci rozkvětlého měsíce - Dlouhá, přesto skvělá výprava

Korupce, lži, zrada a neukojená touha po bohatství. I tak by se dal stručně popsat nový snímek, za kterým stojí Martin Scorsese. Ten se rozhodl na prahu osmdesáti let odvyprávět jeden ze skutečných příběhů, jenž se soustředí na Indány z kmene Osedžů. Ti před sto lety patřili k nejbohatším lidem na světě. Pohádkové bohatství se jim ale nakonec, stalo osudným. 

Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou adaptací knihy Krvavé prachy od Davida Granna. Podobně jako kniha se toto filmové drama zaměřuje především na připomenutí krvavých událostí, kterých se bílí Američané na Osedzčích v Oklahomě ve 20. letech 20. století dopustili. V čem však 206 minutový pozdní western trochu klopýtá, je nedostatečný pohled Indiánské strany, jelikož většina z nich nedostane tolik prostoru, nebo je povražděna dřív, než si stihnete udělat vlastní obrázek.

Naopak Leonardo DiCaprio a Robert De Niro jsou na plátně většinu doby a nutno říct, že pro ně tyto role byly jako dělané. DiCaprio jako lehce zmanipulovatelný idiot s věčně zkřivenou pusou a nerozhodným postojem v roli Ernesta Burkharta předvádí naprosto úžasný výkon. To však sedí i k De Nirovi, jenž si užívá další kmotrovské postavy, tentokrát však v masce čestného muže a hodného strýčka.

Dostane se i na Brendana Frasera, jeho role je však velmi malá, a dovolím si tvrdit, že mu ani moc nesedla. Jako vykrmený právník sotva mluvil a v podstatě tam byl jen k tomu, aby trochu ovlivnil Ernestův postoj. A to je prostě na plnohodnotnou postavu málo. To už se nedá říct o Ernestově manželce Mollie, jejíž role se zhostila Lily Gladstone. Ta je vidět sice často, ale její projev je minimální. Většinou jde o výbuch emocí, nebo vliv následků událostí, se kterými se nejen Mollie, setkává. Na druhou stranu, cítíte, jak její tvrdý pohled sahá až hluboko do vaší duše.

Nejen Mollie, ale i divák prochází depresivní atmosférou, která všudy jen sálá. Kmen Osedžů, který jako jediný nepatřil do těch „civilizovaných“, jako byli třeba Čerokí, postihují moderní nemoci, například deprese a jevil se mi proto mnohem civilizovanější než všechny národy v té době. Vidět zde můžete i tehdejší medicínu, kdy se k léčbě běžně využíval Heroin, nebo třeba prvotní použití Inzulinu. 

Autenticitu podtrhuje i využívání ledu na mrtvá těla, nebo pitva, při které dojde i k uvolnění části lebky. Pro někoho tato část může být až morbidní, avšak autoři si dali záležet na zvucích řezání pily a v kině jsem si všiml, jak některé slabší povahy raději odvraceli zrak. Co rozhodně ale není slabé, je ozvučení. Jakýkoliv výstřel, nebo výbuch TNT je cítit, skoro jakoby k němu došlo přímo před vámi. Síla je cítit i v hudebním podkresu, který měl na starosti Robbie Robertson. Ten se mimo jiné hudebně podílel i na Irčanovi, což je také Scoreseseho práce. Hudba je tedy primárně tvořena strunovými nástroji jako je kytara a kontrabas. Nejedná se sice o hudbu, kterou byste si znovu pustili v autě, ale ve scénách přidává na atmosféře a dramatičnosti. Musím být však kritický k nevyváženosti hudby, kdy mi až vadilo, jak byla nepříjemně nahlas. Sice to bylo v souladu se scénou, ale alespoň v kině to trhalo za uši.

Hůře stravitelná je i stopáž, která lehce přesahuje tři hodiny a dostává se tak na hranu toho, kolik času vydržíte v kině nehybně sedět. Snímek je narozdíl od Irčana srozumitelnější a místy dokonce zábavnější, postrádá však hlavního hrdinu, kterému byste do poslední chvíle fandili. Toho do jisté míry supluje Ernesto, tedy DiCaprio, ale kvůli jeho špatným rozhodnutím, s ním cítit ani moc nechcete. Je trochu škoda, že větší prostor nedostala Mollie, v některých momentech na to bylo momentů dostatek. Jakmile ale došlo na část, kdy začne vraždy vyšetřovat v té době nově vzniklý útvar FBI, moje pozornost se rázem zvýšila až je možná škoda, že této provázanosti nebylo lépe využito už dříve.

Lépe by na tom mohlo býti tempo. To fungovalo v první a poslední třetině dobře, zatímco u té druhé se střídala akce s až únavnými dialogy, které se do děje tolik neotiskly. Po dvou hodinách sledování není správná chvíle na méně záživné pasáže. Alespoň záběry jsou na perfektní úrovni. A aby ne. Kameru měl na starosti Rodrigo Prieto, jenž je po boku všech Scorseho snímků už od Vlka z Wall Streetu z roku 2013.