Známka (kyber)PUNKU aneb kolik je těch punků?

Punk, mocné a úderné slovo, které si i přes svou dlouhou historii většina populace pojí hlavně s ostrým hudebním žánrem, jenž vznikl ve Spojených státech a později se proslavil ve Velké Británii. Jenže punk není jen o hudbě, ale rovněž i o životním stylu a postoji proti politice, válce nebo také komerci. A právě tento postoj je tradiční i pro kyberpunk, přitažlivý subžánr sci-fi, který se poprvé objevil na stránkách knih a později se dostal i do filmů, seriálů, videoher a také deskovek.

Kyberpunk začal vznikat v období 60. a 70. let minulého století a jako žánr se v popkultuře uchytil v roce 1984 díky revolučnímu románu Neuromancer od Williama Gibsona. Jenže dnes je rok 2023. A to, co původně začalo jedním punkem, je dnes obrovskou směsicí subžánrů, které většinou ani nejsou punk. Proč tedy jejich tvůrci toto úderné slovíčko využívají? Protože to zní prostě dobře.

Přesný význam slova punk v popkultuře, a stejně tak spekulace, jestli je kyberpunk vlastně jediným nefalšovaným punkem – tedy z pohledu nerdů – je náročným a obsáhlým tématem, které probereme někdy příště v samostatném videu. Dnes si k němu ale pomalu vyšlapeme cestičku, protože se společně podíváme na to, kolik těch punků v popkultuře vlastně je a jaká je jejich ZNÁMKA.

Jste samotář, procházíte se po špinavé ulici obrovské metropole, vaše šíleně střižené oblečení je promočené kyselým deštěm, všudypřítomné neonové nápisy naštěstí tlumí kradené kybernetické oční implantáty japonské značky Kiroshi a vy nemyslíte na nic jiného, než že ty korporátní šmejdy zničíte jednou provždy. Kdo jste? S velkou pravděpodobností typický protagonista kyberpunku, otce všech popkulturních punků.

Počátky kyberpunku se datují do 60. a 70. let minulého století, tedy do Nové vlny žánrových spisovatelů, kteří odkopli utopistické vize budoucnosti a přišli s těmi dystopickými. Kyberpunk je temná a špinavá představa blízké budoucnosti, kterou nejvíce definuje kontrast špičkové technologie a extrémně nízké životní úrovně.

Co to znamená? Svět ovládají nadnárodní korporáty, supermoderní technologie jsou v rukou lidí na okraji společnosti, ve většině světa panuje chudoba, deprese a vysoká kriminalita, lidské tělo je více z kovu a elektroniky než z masa a kostí a mysl utrápených lidí uniká z kruté reality do virtuálního prostoru. K tomu si ještě přidejte křiklavé neony, prvky z asijské kultury, sex, drogy, každodenní bujaré večírky a máte kyberpunkový svět jak vyšitý.

Rozpoznávání, co je typický kyberpunk a co není, ale ve finále není tak jednoduché. To, že je třeba román Sní androidi o elektrických ovečkách?, na jehož motivy byl natočen kultovní snímek Blade Runner, typické kyberpunkové dílo, o tom není pochyb. Stejně tak to platí pro již zmiňovaného Neuromancera nebo stolní RPG systém Cyberpunk 2020. Slavná manga a anime Ghost in the Shell ale tradičním kyberpunkem není.

Během let totiž začali noví autoři ke kyberpunku přistupovat trochu jinak a dali za vznik subžánru označovanému jako postkyberpunk, což je v praxi taková nablýskanější, optimističtější verze původního žánru. Nejen, že je technologie v případě postkyberpunku vcelku pod kontrolou, ale zároveň lidem spíše pomáhá, než aby jim škodila. Stejně tak je více pod kontrolou i chudoba. A zapomínat nesmíme ani na protagonisty, kteří se mnohem více podobají tradičním hrdinům.

Esenciálním příkladem postkyberpunku je již zmiňovaná japonská značka Ghost in the Shell, která se zaměřuje na protiteroristickou organizaci Public Security Section 9, případně chcete-li Sekce devět, tedy na zástupce bezpečnostních sborů. Pak tu ale máme tituly, které mezi fanoušky vyvolávají vášnivé debaty. Častým objektem dohadů je například Cyberpunk 2077. Je pravda, že herní Night City nepůsobí tak hnusným a ponurým dojmem. Minimálně ne celé. Často se také mluví o tom, že v něm přece nežijí jen dvě sociální vrstvy. To ale není pravda, a potvrzuje to oficiální průvodce, kde je doslova napsáno: „Dnes existují jen dvě třídy – vyšší a nižší, z nichž každá sestává ze tří kategorií – dominující, prostřední a dominované.“ A o dalších věcech už vůbec není pochyb. Svět této videohry ovládají korporace, V je jakožto hlavní protagonista totální outsider, místní policie je v podstatě soukromá firma, technologie rozhodně nejsou pod kontrolou a ulice jsou plné drog a gangsterů. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Nejnovější titul polského studia CD Projekt RED je prostě čistokrevný kyberpunk. Akorát je trochu více propracovaný, protože takový být musí.

Jak to tedy jednoduše shrnout? Kyberpunk předkládá temnou a dystopickou vizi blízké budoucnosti, ve které povede technologický pokrok k obrovským sociálním problémům. Naopak postkyberpunk je jeho optimistický sourozenec, který předpokládá, že bude společnost v podstatě stejná. Jen bude pracovat s mnohem pokročilejší technologií.

Jak ale sami víte, vědecký pokrok neleží jen v oblasti kybernetiky, ale rovněž i v biologii či v nanotechnologiích. A právě s tím počítají další dva čistě futuristické punky, jmenovitě biopunk a nanopunk. První zmiňovaný pracuje se syntetickou biologií a bio inženýrstvým. A to ne zrovna v kladném světle. Biopunk je totiž často stejně pesimistický jak kyberpunk. Ukazuje genetické inženýrství jako hrozbu a často vypráví příběhy jednotlivců, kteří žijí ve světě ovládaném nenažranými korporacemi, jež zneužívají biotechnologie jako prostředek společenské kontroly. Například ve snímku Gattaca, který je jedním z nejznámějších zástupců tohoto žánru, patří hlavní hrdina mezi poslední lidi počaté tradiční cestou. A kvůli tomu je ve společnosti uměle vypěstovaných perfektních lidí značně znevýhodňován.

Nanopunk už svou náladu nemá tak jasně specifikovanou. Tento subžánr se vyznačuje rozvojem v oblasti nanotechnologií v nejrůznějších podobách. Na jednu stranu tedy existují tituly jako třeba román Prey, který se zaměřuje na apokalypsu způsobenou nanotechnologiemi. Na tu druhou je tu třeba videoherní série Crysis, kde nanoobleky pomáhájí armádním složkám, aby se dokázaly vypořádat s nebezpečnou mimozemskou hrozbou.

Každý punk tedy nemusí být pesimistický, stejně tak každý popkulturní punk není ve skutečnosti punk. A to samozřejmě platí i v případě velice obsáhlé retrofuturistické skupiny, jejímž nejznámějším zástupcem je steampunk, prudce elegantní a esteticky přitažlivý žánr, který je s velkou pravděpodobností strůjcem punkového šílenství. Ptáte se proč?

V 80. letech minulého století se americký spisovatel Kevin Wayne Jeter snažil vymyslet nějaké úderné a jednoznačné označení nejen pro své romány Morlock Night a Infernal Devices, ale také pro řadu dalších knih jeho kolegů, které sdílely podobnou estetiku. Název steampunk, se kterým nakonec přišel, ale nebyl zamýšlen nějak vážně. Spíš se jednalo o humorné popíchnutí na účet kyberpunku a jeho autorů. Malý žert ale v následujících letech nejspíš mezi autory spustil nový trend ve stylu (vložte slovo)punk a máte nový žánr.

Steampunk následuje odkaz starých autorů dobrodružné literatury, například Julese Vernea, a jejich představ blízké budoucnosti. Příběhy se často odehrávají ve viktoriánské anglii, popřípadě na divokém západě, čemuž samozřejmě odpovídá i elegantní móda. Muži nosí fraky, vestičky a hlavně také klobouky nebo cylindry. Ženy jsou zamaskované sytě bílým pudrem a přiškrcené v různorodých korzetech. A zapomínat nesmíme ani na jeden z nejvíc esenciálních doplňků, kterými jsou mosazné brýle.

Co ale steampunk nejvíce definuje, je samozřejmě pára. Knihy, komiksy, filmy, seriály a videohry zasazené do tohoto žánru přetekají ve švech zvláštními vynálezy poháněné spoustou mechanických ozubených koleček a párou. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko. Stačí si vybavit třeba komediální western Wild Wild West a ikonického mechanického pavouka hlavního záporáka. Nebo třeba hrdinku Lady Mechaniku ze stejnojmenné komiksové série, která je z jedné poloviny člověk a z té druhé mechanický stroj. Příběhová střílečka The Order: 1886 zase přišla se zajímavými střelnými zbraněmi. A v neposlední řadě tady máme třeba Steamland z animovaného seriálu Rozčarování, který je jak svou estetitkou, tak i vynálezy v podobě automobilů, motocyklů a vzducholodí, doslovnou definicí tohoto krásného žánru.

Dílo zmiňovaného Julese Vernea ale do steampunku formálně zařadit nemůžeme. Navzdory faktu, že splňuje všechny vytyčené definice, s ohledem na časové zasazení jeho kariéry psal vlastně čistokrevné sci-fi. Když ale naopak dnes někdo vytvoří dílo v jeho stylu, bude se jednat o steampunk. To je jen malá ukázka toho, jak může být žánrová politika zrádná.

Teď ale zpátky ke steampunku. Ten se rovněž časem dočkal svého vlastního subžánru. Nutno však podotknout, že v tomto případě je rozdíl mezi nimi mnohem více vyhraněný než mezi kyberpunkem a postkyberpunkem. Clockpunk, jak se tato odnož jmenuje, se svým starším bratrem sice sdílí vynálezy složené z ozubených kol. Ty však nejsou poháněné párou, ale pružinou.

Clockpunková technologie se dá přirovnat k hodinovým strojkům, odkud pramení i název. A vzhledem k tomu, že si tento subžánr vypůjčuje estetiku z renesančního období, jeho technologie je silně inspirovaná vynálezy slavného umělce Leonarda Da Vinciho. Na druhou stranu nemusí být nejznámější italský umělecký sloh stoprocentním poznávacím znamením tohoto subžánru. Jistě, například seriál Da Vinciho démoni, stejně tak i druhý díl oblíbené videoherní série Assassin's Creed, splňují všechny znaky clockpunku. Pak je tu ale třeba Scorseseho snímek Hugo a jeho velký objev. Anebo skvělé point and click adventury Syberia, které sice s renesancí nemají nic společného, ale Voralbergovy automatony, tedy mechanický pomocníci, jsou ryzí clockpunkovou technologií. Což je krásně vidět na mechanickém orchestru ze čtvrtého dílu, který byl synchronizovaný s Vaghenským orlojem.

Pokud jste čtvrtou Syberii s podtitulem The World Before hráli, jistě si pamatujete, že jedním z hlavních témat byla válka. A s tou se pojí také ten nejšpinavější a nejtemnější retrofutiristický zástupce punkových žánrů – dieselpunk. Ze samotného názvu už asi usuzujete, že jeho hlavním poznávacím znamením je nafta. A ano, máte pravdu. Dieselpunk definují především technologie pohánění vznětovými motory. Tedy obrovské, především válečné stroje, které v tomto žánru hrají pré. 

Kdybychom tedy měli sáhnout po nějakých esenciálních zástupcích, jsou jimi bezpochyby romány Otčina od Roberta Harrise, Muž z vysokého zámku od Philipa K. Dicka, sci-fi snímek Svět zítřka či třeba válečná sekvence Snyderova akčňáku Sucker Punch. Věřím ale, že většina z vás bude znát deskovou hru Scythe a především real-time strategii Iron Harvest, jež je touto deskovkou inspirovaná. Pravdou ale je, že oba tituly vznikly na motivy kreseb polského umělce Jakuba Różalského, jenž ve svých retrofuturistických dílech propojuje východoevropský venkov s obřími roboty a dalšími sci-fi prvky. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na novou sérii Wolfenstein, která je částečně rovněž dieselpunková. Jen si vzpomeňte na toho roztomilého panzerhundíka.

Období první a druhé světové války ale automaticky nemusí znamenat jen špínu, smrt, bídu a utrpení. Představte si třeba New York ve 20. a 30. letech minulého století. Muži chodí v padnoucích oblecích, ženy zase v krásných elegantních šatech. Ulice křižují krásná vozidla proudnicového tvaru, na obzoru se tyčí mrakodrap se zlatou zdobenou špičkou a když do něj vejdete, na první pohled vás upoutá nejen jednoduchý nábytek z masivního dřeva a pravé kůže, ale rovněž i spousta dekorativních doplňků z keramiky, skla a leštěného chromu. Ti z vás, kteří se zajímají o umění, z mých slov jistě poznali Art Deco. Umělecký styl založený na jednoduchosti a vysokém lesku, který v meziválečném období rozšiřoval v USA i Evropě. A právě z něj čerpá dieselpunková odnož: decopunk.

U něj ale nastává malý háček. Autoři k němu totiž přistupují různě. A tak se ve finále rozděluje na dvě samostatné školy – na piecraftian decopunk pojmenovaný podle prominentního tvůrce Piecrafta, který je více o vývoji lidské civilizace v kontrastu stále se rozšiřující války než o stylu, tudíž má blíže k samotnému dieselpunku. A na ottensian decopunk, jenž nese název po autorovi Nicku Ottensovi. Ten si bere na paškál především estetiku dvacátých let minulého století a často představuje utopistickou verzi budoucnosti ve světě, kde nebyl pokrok přerušen propadem akcií na americké burze a na něj navázanou Velkou hospodářskou krizí. 

Pro decopunk jako takový se stal obrovskou inspirací německý snímek Metropolis z roku 1927. Ten je vizuálně úžasný právě díky uměleckému stylu Art Deco, který byl v době natáčení zrovna ve světě v módě. Skvělým příkladem je také film Rocketeer nebo dokonce i kultovní devadesátkový seriál Batman: The Animated Series. Ten sice s válečným obdobím nemá nic společného, ale estetitkou Art Deco rozhodně nešetří. V jeho případě je ale potřeba dodat, že animovaný Batman na to šel vlastní cestou. Kombinací anachronických vizuálů a kreseb na černý papír dal totiž za vznik vlastnímu uměleckému stylu s názvem Dark Deco.

Ve spojení s tímto decopunkem a uměleckým stylem Art Deco si ale většina z vás včetně mě vybaví něco úplně jiného. Jednu videoherní sérii, jež dnes patří mezi naprostou klasiku. A tím nemyslím nic menšího než božský Bioshock amerického vývojáře Kena Levinea. 

Dechberoucí podmořské město Rapture vizionáře Andrewa Ryana, kde se většina série odehrává, je sice v období hlavní dějové linky již po kolapsu a nevypadá úplně krásně. Když si ale vybavíte kultovní úvodní cutscénu, kdy se vám za oknem batyskafu tento dechberoucí komplex poprvé zjeví, musí vám být jasné, že Bioshock je decopunk jak vyšitý. Teda především vizuálně, protože například problematika okolo Malých sestřiček a Velkých taťků je zase záležitostí biopunku. I tak se ale jedná o jednoho z hlavních zástupců decopunku. Minimálně tedy ve videoherním světě.  

Problém ale nastává u třetího dílu, který se odehrává v roce 1912 v levitujícím městě Columbia, takže když nepočítám DLC Burial at Sea, Bioshock Infinite nesplňuje pravidla decopunku z hlediska časového zasazení. Do tohoto žánru však nesedí ani esteticky. Titulní město v oblacích je totiž svou architekturou kombinací Beaux-Arts a Neoklasicismu. Ve hře ale najdete také dost Secese. A když si vybavíte místní technologii, musí vám být jasné, že poslední díl této slavné trilogie ve skutečnosti spadá do škatulek steampunku. Tedy především ve vizuální rovině. Kdo Infinite hrál, moc dobře ví, že příběhově je to mnohem, mnohem složitější.

Nicméně videohry hrají pré i v případě jednoho ze dvou závěrečných retrofuturistických punkových žánrů, které jsou sice na první pohled stejné. No, ale ve finále vlastně nejsou. Atompunk a raypunk spojuje estetika padesátých a šedesátých let minulého století. Takže křiklavé barvy jako růžová, světle modrá či žlutá, spousta laku a pomády ve vlasech, puntíkaté vzory a googie architektura. Stačí si vybavit muzikál Lak na vlasy či nuke town ze série Call of Duty nebo čtvrtého Indiana Jonese a máte jasno.

Tyto žánry se ale silně rozcházejí celkovou náladou. Raypunk, který se rovněž označuje slovním spojením Raygun Gothic, představuje utopistickou verzi budoucnosti, kdy se lidstvo vyhrabe z problémů předešlých válek a technologicky se extrémně rychle posune do kosmického věku. Pod raypunkem si tedy můžete představit klasické pulpové sci-fi příběhy plné vesmírného cestování, objevování mimozemských druhů a paralelních světů. Ano, například původní Star Trek z roku 1966 by se minimálně z hlediska estetiky dal považovat za raypunk. Mezi ty nejdůležitější zástupce ale bezpochyby patří dnes již kultovní Flash Gordon, komiksová i filmová Barbarella a animovaný seriál The Jetsons z produkce slavné společnosti Hanna-Barbera.

Naopak atompunk jakožto mladší bratr raypunku si sice půjčuje stejnou estetiku, ale na druhou stranu servíruje především temnou, zlou a nepříjemnou dystopickou vizi budoucnosti, kdy na lidstvo nečeká nic jiného než katastrofa v podobě jaderné války. Hráči už asi pochopili, že nejznámějším představitelem tohoto žánru je slavná RPG série Fallout, jež se odehrává v alternativním světě. Ten s tím naším sice sdílí mnoho důležitých historických milníků, avšak pouze do druhé světové války. Zatímco v nás vyvolaly události v japonských městech Nagasaki a Hirošima extrémní strach, lidé z vesmíru Falloutu začali jadernou sílu oslavovat. A to natolik, že se stala součástí běžného života na pěknou řadu let. Stejně jako padesátková estetika. Jenže v roce 2052 přišel problém s nedostatkem přírodních zdrojů, který o pětadvacet let později vyeskaloval v obrovskou jadernou válku. A z planety Země se tak stala neobyvatelná pustina, po které se pak jakožto hráč pohybujete.

Mnoho lidí si asi řekne, že Fallout je jen klasické postapo z blízké budoucnosti, které si ponechává atompunkovou estetiku z doby před jadernou katastrofou. A nebudu lhát, dává to smysl. Atompunk se podle škatulek vztahuje především ke Studené válce. Tedy k období jaderného zbrojení, špionáže, vesmírných závodů, vzestupujícího komunismu či naopak antikomunistické doktríny. Čistě atompunkovou videohrou by tedy spíš měla být nedávno vydaná kontroverzní střílečka Atomic Heart než Fallout. Ve finále ale obě hry do tohoto žánru spadají. A to samé platí například i pro knižní sérii Empire State od Adama Christophera či komiksové minisérie Ignition City a Atomic Age.

Negativity a stejně tak vědeckého pokroku v roli ničitele světa už ale pro dnešek bylo dost! Teď se totiž společně podíváme na žánr, který zvláště v dnešní době, kdy se v médiích stále více mluví o globálním oteplování, ekologických problémech a aktivistech lepících se vteřiňákem na silnice, získává na relevanci. A tím je solarpunk, nejekologičtější punk ze všech, který je pro spoustu lidí mnohem více kontroverzním levicovým hnutím než popkulturním žánrem.

Jak už jste asi pochopili, solarpunk se zaměřuje především na obnovitelné zdroje. Představuje optimistickou vizi budoucnosti, která je podle tvůrců tím nejlepším, čeho může lidstvo dosáhnout. A to tím, že se zbaví hierarchie, kapitalismu, začne žít v souladu s přírodou a nahradí fosilní paliva čistou energií. Prostě naprostý opak kyberpunku.

Solarpunkový způsob života však neznamená návrat do doby bronzové. Přestože v něm hrají velkou roli původní domorodé postupy, zahradničení a nějaká forma kutilství, soustředí se samozřejmě i na technologický pokrok. Jen v trochu jiných oblastech. Například v odvětvích 3D tisku, obnovitelné energie, recyklace, udržitelnosti či zeleného designu a architektury. A pro Solarpunk je samozřejmě důležitá i komunita a s ní spojená kultura, takže hudba a umění.

Krásným příkladem solarpunkového prostředí je Wakanda z univerza Marvelu, v níž jsou obyvatelé technologicky vyspělí, ale zároveň žijí ve stylu afrických kmenů. Vybrat ale jednoho čistě solarpunkového zástupce je vcelku oříšek. Jistě, například knih na toto téma je vcelku dost, ale uvést takovou, kterou by mohli znát čeští čtenáři, je problém. Částečně možná tak kultovní Duna, kde domorodí Fremeni z planety Arrakis vlastně žijí solarpunkovým způsobem života. Z filmové tvorby můžeme vyzdvihnout nějaká slavná anime od Mijazakiho. Například Laputa: Nebeský zámek nebo Naušika z Větrného údolí nabízí trochu té solarpunkové estetiky. Ve světě videoher si můžete všimnout prvků toho žánru například v indie RPG Bastion od Supergiant Games. A v červnu tohoto roku proběhla na Kickstarteru crowdfundingová kampaň pro first person survival počin, který nese doslovný název Solarpunk.

A pak je tu ještě stonepunk, který má s přírodou také mnoho společného. Jo, a je zároveň extrémně bizarní. V něm se totiž vrátíme hodně, hodně daleko do minulosti. Přesněji do doby kamenné. Stonepunk často spojuje moderní způsob života s pravěkým obdobím, čímž se dostáváme ke slavné rodince Flintstoneových, kteří jsou esenciálním příkladem tohoto žánru. V nich se totiž dočkáte doby kamenné, konzumního amerického rodinného života a technologie z doby neolitické, jež je sice vyrobená na onu dobu z tradičních materiálů, ale má velmi složité funkce. Takže mají třeba auta. Nebo kino. Jak proboha může fungovat to kino? Ano, Flintstoneovi jsou dost přitažení za vlasy. A stejně tak Stone Trek. Ano, to skutečně existuje. Pak jsou tu ale trochu mírnější zástupci. Například animák Croodsovi. Z videoherního odvětví mohu vypíchnout například first person mlátičku Zeno Clash, závody Cro Mag Rally nebo arkádovku Ugh! z roku 1983. A dokonce by se sem z části dala zařadit i Playstation série Horizon. Ale to je takový mišmaš žánrů, že v ní můžete vidět dalších x punkových žánrů a další hromadu těch tradičnějších. Například solarpunk nebo dokonce i nanopunk, biopunk i kyberpunk.

A tímhle tvrzením se dostáváme k té hlavní problematice. Už se tady spolu bavíme fakt dlouho a to jsme neprobrali ani všechny punky, co existují. Nezmínili jsme fantasy verzi nazvanou elfpunk, která může na první pohled evokovat klasické urban fantasy. Jenže elfpunk je zvláštní tím, že nezasazuje všechny fantasy prvky do současného světa, ale pouze ty, co vycházejí z tradičního folklóru. Například elfy a víly. Pak tu máme futuristický lunarpunk, což je v podstatě temná verze solarpunku, retrofuturistický steelpunk, který se zaměřuje na technologie 20. století a představuje vizi budoucnosti, ve které je hardware víc než software a mega-technologie má přednost před nanotechnologií. Bethesda ve spojení se Starfieldem přišla s termínem NASApunk, což je na jednu stranu futuristický žánr, ale na tu druhou si ponechává funkční estetiku současné technologie agentury NASA. A takhle bych mohla pokračovat rococopunkem, nowpunkem, kyber-noirem a to furt není všechno. Prostě žijeme v době žánrové presycenosti.

Větším problémem ale podle mě je, že tohle přesné škatulkování často postrádá jakýkoli smysl. Jeden autor sice může přijít s nějakým nápadem a udělat z něj žánr. Jenže pak na ten nápad naváže někdo další, přidá do něj něco svého, nedejbože spojí více takových „striktních“ žánrů dohromady a už to není to ani ono, ale něco mezi. Vždyť jste to dnes několikrát sami slyšeli. S výjimkou kyberpunku, steampunku a dieselpunku jsme při vyjmenovávání téměř všech zástupců ostatních punkových žánrů dokola opakovali slova: „Může tam patřit, patří tam jen částečně, spadá tam především estetikou.“ A věřte nám, že to není naše chyba. To vše jsou informace z několika různých zdrojů.

Proto je podle mého názoru při škatulkování nejlepší používat především obecnější výrazy jako futuristické sci-fi, retrofuturistické sci-fi, space opera, postapo, klasické fantasy, urban fantasy a další. A když už chcete sahat po puncích, asi používejte raději jen tu původní svatou trojici. Ta totiž není jen o dobovém zasazení a estetice, ale i o spoustě specifických témat jako třeba válka, hranice lidskosti či samotný civilizační pokrok. A tak to má být. Žánr má být přece rámec umožňující snadnější orientaci, ne dogma.

A tímto moudrem od našeho deskoherního maníka Kizuota uzavíráme dnešní téma. Teď je ale řada na vás. Budeme rádi, když nám do komentářů napíšete, co si o punkových žánrech myslíte vy, případně se s námi podělte o to, který máte nejraději. Věříme, že se mezi vámi najdou tací, kteří žánrovou problematiku nevidí tak černě a zkusí nám náš názor slušně vymluvit.