Dekonstrukce superhrdinů aneb odvrácená tvář maskovaných strážců

Superhrdinský žánr zažil za svůj dlouhý životní cyklus několik úpadků. Přes všechny překážky je ale v současné době opět na vzestupu. Každý rok vznikají stovky nových komiksů a také desítky filmových blockbusterů a seriálů. Ale proč? Nejspíše proto, že lidé stále potřebují nějakou morální vzpruhu. Stejně jako ji potřebovali během druhé světové války, kdy tento žánr vznikl.

Přemýšleli jste ale někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby byli superhrdinové reální? Věřím, že na tuto otázku bych dostal mnoho různorodých odpovědí. Klidně se ale vsadím, že by opravdoví superhrdinové nebyli ve skutečnosti tak heroičtí, jako jsou v komiksech, filmech a seriálech. A právě s touto myšlenkou často pracuje subžánr označovaný jako dekonstrukce superhrdinů.

Hned na úvod je dobré si říct, že dekonstrukce superhrdinů nemá přesně dané mantinely a může být tedy různorodá. Všechny zástupce tohoto subžánru ale spojuje bourání zajetých prvků. Hlavně tedy dekonstruování charakterů samotných protagonistů, kteří jsou ve většině superhrdinských příběhů vykreslovány až přehnaně kladně. To však má své opodstatnění.

Superhrdinové byli v minulosti vytvořeni jako zástupci moderní mytologie, jako jakýsi novodobí bohové, na kterých byste chyby hledali opravdu těžko. Ať už mluvíme o Supermanovi, Flashovi, Spider-Manovi, Kapitánovi, všechny zmiňované spojuje bezhlavá touha po záchraně lidstva na úkor vlastního bezpečí. Nikdo z nich neudělal nikdy žádný zločin, všichni z nich bojují jen za vyšší dobro a k velké většině lidstvo vzhlíží.

Hlavní hrdinové dekonstrukce jsou ale jiní, řekněme více polidštění. Příběhy tohoto subžánru velmi často reflektují jejich politickou příslušnost, rodinný život, zvířecí pudy či životní potřeby. Prostě to, co z nás dělá lidi. Protagonista tak klidně může být bezhlavý ochránce slabých, který po nocích lítá po městě a chytá padouchy. Tohle všechno se ale samozřejmě propíše na osobním životě. Tato postava pak kvůli své odhodlanosti nemá žádný osobní život, trpí depresemi a nedostatkem intimního života.

Dekonstruovaní superhrdinové taktéž nejdou pro násilí a vraždu daleko. Unesl jsi, znásilnil a zabil malou holčičku? No, tak v tom případě tě nepředám policii, ale zavřu tě v baráku a zapálím ho. Postřelíš mě pistolí? Jsi nebezpečný pro mě a veřejnost, takže tě bez problému umlátím k smrti. Mnoho z vás by si asi mohlo říct, že tohle dělají i antihrdinové jako třeba Deadpool nebo Punisher, ale v dekonstrukci nic jako slovíčko anti neexistuje. Nikdo z protagonistů totiž není ani zlý, ale také ani kladný.

Násilným činům, ať už oprávněným, nebo ne, samozřejmě odpovídá i reakce klasických občanů. Protagonisté dekonstrukce jsou velmi často nenávidění širokou veřejností a policejními sbory. A to z jednoho prostého důvodu. Jsou pro lidi životně nebezpeční a porušují zákon. Zástupci ozbrojených složek tak fungují logicky. Snaží se je za každou cenu odhalit a dostat za mříže, protože dělají něco, co by podle zákona dělat neměli. 

Dekonstrukce superhrdinů ale nemusí být jen o násilí a porušování zákona, ale může být taktéž humorná. A dokonce i přístupná dětem. Krásným příkladem jsou Úžasňákovi od Pixaru, kde se hlavní hrdina potýká nejen se zákazem svého životního poslání, ale také s problémy normálního rodinného života. Tedy s výchovou potomků, krizí středního věku nebo třeba s tloustnutím.

Dekonstrukce má opravdu mnoho podob. A proto bude nejlepší, když z teorie přejdeme k praxi a pořádně si probereme ty nejznámější zástupce.

Pro pochopení širšího kontextu se musíme vrátit hodně daleko do minulosti. Přesněji na konec třicátých let minulého století. Spojenými státy již devět let lomcuje Velká hospodářská krize a Evropu pohlcuje globální válečný konflikt známý jako druhá světová válka. A právě v tento moment začínají přicházet první superhrdinské komiksy, které fungovaly jako morální vzpruha během té nejčernější éry moderní historie.

Během období označovaného jako Zlatý věk komiksu vzniklo nespočet kultovních superhrdinů nejen od DC, ale také od konkurenčního Marvelu. K úspěchu Supermana se časem přidali i Batman a Robin, Wonder Woman a od Marvelu třeba Kapitán Amerika, Human Torch a další známí superhrdinové, kteří v komiksech velmi často bojovali proti hrozbám Fašistické osy.

Konec druhé světové války s sebou přinesl i dočasný konec superhrdinského žánru. Ten totiž přestal být jaksi relevantní. Na nějaký čas ho tudíž nahradily komiksy jiných žánrů. Například sci-fi, westerny a detektivky. V roce 1956 ale tvůrcům superhrdinských komiksů došlo, že opětovný vzestup superhrdinských komiksů není nemožný. Jen budou muset jejich příběhy krapet pozměnit.

Od druhé poloviny padesátých let se tak superhrdinové začali opět vracet na scénu. Nejdříve se tvůrci začali zaměřovat na vědeckofantastické zápletky. Následně do příběhů přidali sociální a politické problémy. A v neposlední řadě se začali objevovat i první antihrdinové.

Ve finále se ale změn dočkaly jen zápletky. Bylo jedno, jestli superhrdinové bojovali proti fašistům, hrozbám z vesmíru nebo třeba sociálním problémům. Stále se totiž jednalo o téměř bezchybné a nablýskané altruisty, na kterých byste chyby hledali opravdu těžko. Tedy až do začátku druhé poloviny osmdesátých let, kdy dvou legendárním scenáristům došlo, že superhrdinové potřebují dekonstrukci.

S rozkladem superhrdinů si jako první začal pohrávat legendární komiksový tvůrce Frank Miller v první polovině roku 1986. A nikoho jistě nepřekvapí, že tím prvním dekonstruovaným superhrdinou byl ochránce města Gotham, Batman.

Čtyřdílná minisérie, kterou mohou čeští čtenáři znát pod názvem Batman: Návrat temného rytíře, sleduje známého maskovaného strážce na sklonku své náročné kariéry. V Millerově vizi tedy není Batman žádným mladým čiperou, ale starým a zahořklým mužem, jenž vyráží do své poslední bitvy.

Návrat temného rytíře dekonstruuje superhrdinské příběhy na mnoha frontách. Do vydání tohoto komiksu představoval Batman božského miláčka veřejnosti a jakousi otcovskou figuru pro jeho parťáka Robina. Millerova vize však dělá z gothamského ochránce vcelku násilného odpadlíka postaveného mimo zákon, který má v Gothamu menší práva než zlo, proti němuž se snaží bojovat.   

Frank Miller svým komiksem změnil batmanovské příběhy do takové podoby, jak je známe dnes. Temná atmosféra, detektivní zápletka, zkorumpovaní politici a policie, padouši tahající za nitky celého Gothamu a smrtelnost a bezmoc hlavního hrdiny. To vše dnes bereme u Batmana jako naprostou samozřejmost, ale vězte, že dřív to tak nebylo. Stačí se podívat na seriál s Adamem Westem z roku 1966. Já osobně si myslím, že dekonstrukce Batmanovi opravdu prospěla.

Co Frank Miller začal, Alan Moore dokončil a vyšperkoval k dokonalosti. V letech 1986–1987 vyšla pod taktovkou DC kultovní minisérie Watchmen, nebo chcete-li Strážci, na které Moore spolupracoval s Davem Gibbonsem. A právě toto dílo změnilo celý superhrdinský svět jednou provždy.

Grafický román Watchmen, který se v roce 2009 dočkal filmové adaptace Zacka Snydera, vypadá na první pohled jako klasická superhrdinská detektivka. Příběh se odehrává v alternativním vesmíru roku 1985. Studená válka eskaluje a Spojené státy ohrožují nejen jaderné hlavice Sovětského svazu, ale také obrovská vlna zločinnosti. Policie totiž úplně nefunguje a maskovaní hrdinové jsou již osm let postavení mimo zákon.

Celou zápletku odstartuje chladnokrevná vražda Edwarda Blakea, maskovaného superhrdiny s přezdívkou Komediant, který na sklonku své vigilantské kariéry pracoval pro vládu Spojených států. Shoda náhod, řeknete si? Zločinnost je přece vysoká a nikdo kromě jeho kolegů neznal jeho pravou identitu. Takovým způsobem bere jeho vraždu policie. Šílený maskovaný strážce Rorschach si je však jistý, že tehdejší superhrdinové čelí spiknutí, které má jediný úkol: zbavit se samozvaných strážců zákona jednou provždy.

Vyšetřování vraždy Edwarda Blakea je však pouhým střípkem dokonalého a komplexního příběhu, který se točí okolo dvou důležitých myšlenek: Superhrdinové ve skutečnosti nejsou tak heroičtí, jak na první pohled vypadají, a lidstvo je vlastně ani nepotřebuje.

Čtenář sleduje příběh z pohledu několika vysloužilých superhrdinů s různorodým pohledem na svět. A je důležité si říct, že žádný z jejich pohledů není dobrý, ale taktéž ani zlý. Například ikonický Rorschach je sice velmi radikální a šílený člověk, který dokáže bez problému vraždit, ale ve skutečnosti má silný morální kompas. Pro spravedlnost by totiž obětoval naprosto vše, klidně celou civilizaci.

Zavražděný Edward Blake vystupující pod přezdívkou Komediant zase na první pohled představuje typického vlasteneckého superhrdinu ze Zlaté éry ve stylu Kapitána Ameriky. Komediant je ale ve skutečnosti radikální republikán, který se na jednu stranu stará o bezpečnost Spojených států, ale na druhou stranu nemá problém páchat zvěrstva v podobě znásilnění nebo zavraždění ním oplodněné ženy.

Zajímavým příkladem dekonstrukce je ale také jediný zástupce nadpozemských hrdinů, Dr. Manhattan, jež byl inspirovaný Kapitánem Atomem. V tomto případě bych ho ale raději porovnal se Supermanem. Oba mají nadpřirozené schopnosti, oba mají nějaké city, ale ve skutečnosti jsou velmi odlišní. Postava Dr. Manhattana totiž ničí smýšlení božských superhrdinů, kteří v komiksech o lidstvu nepochybují, milují ho a věří v něj. Dr. Manhattan je ale pravý opak. O lidstvu sice přemýšlí a mnohokrát ho zachránil, ale není si jistý, jestli si někdo, kdo si vzájemně vyhrožuje jadernými hlavicemi, zaslouží záchranu.

Arogance, zneužívání postavení, násilí, páchání zločinů, radikalismus, pochybování o lidské civilizaci, úpadek společnosti a postavení superhrdinů mimo zákon. To je jen malý výčet zajímavých prvků Strážců, kteří v sobě skrývají mnoho alegorií a symbolů. Jenže dnes se bavíme o dekonstrukci superhrdinů, takže další podrobnosti necháme na téma o Alanu Moorovi a přesuneme se k dalšímu zajímavému zástupci.

Po Batmanovi a Strážcích by si asi každý mohl myslet, že dalším zástupcem bude opět něco drsného a depresivního, ale ne, není. Jak už jsme zmiňovali na začátku videa, superhrdinský žánr skvěle dekonstruuje i animovaný film Úžasňákovi od Pixaru. A ve finále je v jedné ze svých vizí dost podobný Strážcům Alana Moorea.

Úžasňákovi totiž taktéž pracují s myšlenkou Zlaté superhrdinské éry. Na začátku příběhu je divákům vysvětleno, že maskovaní strážci byli v minulosti obdivovány širokou veřejností. Několik přešlapů a prohraných soudů z nich ale udělalo vyvrhele postavené mimo zákon.

Na rozdíl od Strážců ale bylo o superhrdiny ze světa Úžasňákových dobře postaráno. Všichni, kteří své noční lovení zločinců přežili, dostali od vlády novou šanci pro normální život. Ale ne všem se samozřejmě spořádaný život na předměstí zalíbil.

Ve filmu jsou diváci svědky krásně ukázané dekonstrukce hlavního hrdiny. Kdysi božský Pan Úžasňák chytal padouchy a zachraňoval civilisty či zvířata z nebezpečí. Zákaz superhrdinské profese mu však přinesl odlišné problémy. Například psychický nátlak zakomplexovaného šéfa v kancelářské práci, krizi středního věku, přibírání na váze a náročné vychovávání potomků, kteří mají taktéž superschopnosti, ale nechápou, že je nemohou používat.

Úžasňákovi jsou tedy důkazem, že i dekonstrukce superhrdinů jde udělat v uvolněnějším duchu. Pixar ale rozhodně není jediné filmové studio, kterému se povedlo rozebrat superhrdiny na prvočinitele v příběhu pro děti.

S dekonstrukcí nadpozemských strážců totiž pracuje i dvanáct let starý snímek Megamysl od filmového studia DreamWorks. V případě tohoto animáku je ale zajímavé, že hlavním protagonistou není žádný zachránce lidí v nesnázích, ale padouch, který nesnáze sám vytváří.

Megamysl tedy boří mantinely superhrdinského žánru již v první třetině filmu, kdy padouch porazí superhrdinu. A když říkáme porazí, tak ho opravdu porazí. A to se v superhrdinském žánru opravdu nestává.

Hlavní protagonista začne své vítězství řádně oslavovat. Vzápětí ale zjistí, že už nemá žádný důvod ke kariéře padoucha. V superhrdinském žánru totiž funguje jedno důležité pravidlo: Bez dobra nemůže být zlo, stejně jako bez zla nemůže být dobro.

Reakce padoucha je tedy logická. Rozhodne se vytvořit nového superhrdinu Titána, který se mu postaví. Jeho plán se mu však vymkne z rukou a místo nového miláčka široké veřejnosti vytvoří dalšího darebáka, který je ještě více zlý než on sám. Z Megamysla se tak vzápětí stane hrdina, který se pokusí zachránit město.

A právě to je další část, která se superhrdinských žánrem taktéž vytírá podlahu. Megamysl totiž dokazuje, že padouch nemusí být permanentní zlořád. Hrdinové a padouši se totiž nerodí, hrdinové a padouši jsou stvořeni výchovou, neočekávanými událostmi a dalšími stimuly.

Pozitivity už ale bylo až až, takže se vrátíme zase mezi drsnější zástupce. V současnosti nejznámější a nejoblíbenější dekonstrukcí superhrdinského žánru je seriál The Boys od Amazonu, který vychází ze stejnojmenné komiksové série Gartha Ennise.

Série The Boys sice ze superhrdinů nedělá odpadlíky postavené mimo zákon, ale ukazuje je tak trochu v pravém světle. Jako namyšlené, sebestředné a zkažené sr*če, kterým sláva vlezla moc do hlavy.

Příběh se odehrává v alternativním vesmíru, kde superhrdiny vlastní silná obchodní společnost Vought International. Jedinci obdaření jedinečnými schopnostmi tak nejsou skromní hrdinové, ale arogantní celebrity, které své superschopnosti, stejně jako své postavení, velmi často zneužívají a smrtelně ohrožují normální obyvatele Spojených států.

Pokud byste ale čekali, že hlavní zápletka bude směřovat ke vzpouře všech normálních lidí, tak jste na omylu. Jak již bylo řečeno, superhrdinové jsou ve světě The Boys celebrity a celebritám projde téměř vše.

I přesto se ale najde skupinka lidí s přezdívkou The Boys, neboli Banda, kteří superhrdiny nesnáší a snaží se je zničit. Hlavní příběhová linie tak sleduje konflikt mezi Bandou a předním superhrdinským týmem Vought International s názvem Sedm. Mimo jiné se ale příběh taktéž zaměřuje na dva jedince, kteří do svých nových rolí moc dobře nezapadají.

The Boys dekonstruuje žánr už jen tím, že ze superhrdinů dělá arogantní hajzly. To však není jediná věc, kterou série boří zajeté tropy. The Boys dělá z maskovaných strážců také komerční loutky. Superhrdinové tak mají například vlastní filmy, seriály, figurky a dokonce i sběratelské či spotřební produkty včetně snídaňových cereálií. Seriál si tak přímo utahuje z jednoho nejmenovaného konglomerátu, který své superhrdiny cpe všude, kam to jen jde.

Mimo jiné také série zobrazuje superschopnosti trošku více podle fyzikálních zákonů než třeba filmy spadající do universa DC či MCU. Kdyby okolo vás proběhl Flash v realitě, co by se asi stalo? Bezpochyby by vás to zabilo. A přesně na tohle seriál The Boys poukazuje prostřednictvím scény, ve které superhrdina A-Train omylem zabije přítelkyni jedné z hlavních postav. Homelanderovy laserové oči se zase nezastaví o padoucha, ale samozřejmě propálí i věci za ním, což velmi často mění dobrý skutek na katastrofu.

Značka The Boys je zvláště v současné době, kdy filmovému a seriálovému průmyslu vládne MCU, skvělým a osvěžujícím počinem, který by neměl minout nikdo, komu už klasičtí superhrdinové lezou na nervy.

The Boys ale není jediná dekonstrukce superhrdinů, kterou Amazon vyplnil svůj seriálový repertoár. V roce 2021 měla premiéru i seriálová adaptace Invincible, jejíž stejnojmennou předlohu vytvořil scenárista komiksové série The Walking Dead, Robert Kirkman.

Invincible, nebo chcete–li Neporazitelný, se na první pohled může jevit jako klasický hrdinský příběh o mladíkovi, který se potýká nejen s pubertou, ale také s tím, že je synem nejmocnějšího superhrdiny na světě. A ona to je vlastně i zčásti pravda. Seriál i komiks si přímo libuje v klasických strastech náctiletých maskovaných strážců, kteří se snaží spojit svůj osobní život s hrdinskými povinnostmi.

Po velmi krátké době ale divákovi dojde, že Invincible ve skutečnosti nabízí i hluboký, temný a děsivý příběh, jenž je doslova nasáklý krví. Šokující brutalita je totiž tím jediným prvkem, který seriál a komiks Invincible staví mimo klasické superhrdinské počiny. Na rozdíl od The Boys ale násilí neslouží jako cynická nebo humorná vložka, ale jako kontrastní prvek, který má Neporazitelného odlišit od konvenčních hrdinských příběhů.

I přesto se ale fanoušci dohadují, jestli je Invincible nefalšovanou dekonstrukcí, nebo jen dospěláckou oslavou superhrdinského žánru. Já osobně si myslím, že pravda je někde mezi. A je už jen na vás, jak tento počin budete vnímat.

Od roku 1986 vyšlo dekonstruovaných titulů opravdu hodně. Za zmínku ještě bezpochyby stojí třeba komiksová série a následné filmové adaptace Kick-Ass, které pracovaly s myšlenkou superhrdinů v reálném světě. Komedie Mystery Men zase udělala z Captaina Amazinga doslova chodící billboard. A rodinná komedie Sky High si doslova utahuje z pravidla, že superhrdina je vždy silnější než jeho pomocník. A takhle bychom mohli jednotlivé tituly vyjmenovávat donekonečna. 

I když je ale dekonstrukce zajímavým a osvěžujícím pohledem na superhrdinský žánr, ve finále je důležité si říct, že dekonstruovaní superhrdinové rozhodně nejsou mainstream. Minimálně ne ve filmovém a seriálovém průmyslu. Filmy a seriály spadající do Marvel Cinematic Universe jsou tomu zářným důkazem. Bezpochyby ale můžeme říct, že komiksy Návrat temného rytíře a Watchmen otevřely novou éru superhrdinského komiksu. Éru, ve které se tvůrci nebojí poukázat na to, že superhrdinové nejsou tak kladní, jak na první pohled vypadají. Protože ať je protagonista sebevětší hrdina a altruista, po čase je to šichta jako každá jiná.

A jaký máte názor na dekonstrukci superhrdinů vy? Myslíte si, že osvěžila superhrdinský žánr, nebo ho naopak zničila? Nebojte se napsat váš názor dolů do komentářů.