Batman v novém komiksu bojuje se svým dvojníkem i sám se sebou.

V kinech řádí Batman od režiséra Matta Reevese a nese se na obří vlně popularity. Když Batman vstupoval do kin, tak společně s ním přispěchal i komiks Batman: Dvojník od DC Black Labelu, který sdílí s filmem stejnou DNA. Aby také ne, když scénárista Mattson Tomlin byl Reevesovi k ruce při tvorbě scénáře. Byť tedy Tomlin není vůbec uveden jako tvůrce. Leckde je proklamováno, že právě Batman: Dvojník je jakýmsi předvojem pro film.

Mohlo tomu tak být, protože tři komiksová čísla Dvojníka, ze kterých se příběh skládá, vyšla v Americe již během loňska. Příběhově se však tento komiks dá zařadit až za filmovou zápletku, protože film mapuje Batmana v roce 2 od svého nástupu k potírání zločinu, kdežto komiks vysloveně počítá s Batmanem ve třetím roce svého působení.

S klidným srdcem mohu říci, že když chcete Batmana: Dvojníka vnímat jako pokračování filmové adaptace, tak chybu neuděláte. Ono to v jistých náznacích i dost přesně sedí. Některé absence známých postav jsou na více než sto padesáti stránkách vysvětleny velice dobře. Autor dle mého vysloveně počítal s tím, že rok v Gothamu je setsakra dlouhý a stát se během něj může takřka cokoliv, proto zvolil tolik styčných bodů stejných, jako má nejnovější filmová adaptace. Jediná maličkost, která tuto moji teorii kazí, je vztah mezi Alfredem a Brucem Waynem, protože Alfred není majordomem sídla Waynů již od Brucova raného mládí, a to je snad asi jediná vážnější odchylka obou světů.

O čem ale vlastně Batman: Dvojník je? Detektiv Gordon byl z gothamské policie vystrnaděn a nad Batmanem již nikdo nedrží ochrannou ruku. To znamená, že maskovaný hrdina je na svůj boj zcela sám a musí se potýkat nejenom se zločinci, ale i policií, který vnímá netopýřího hrdinu jako hrozbu.

Obzvlášť když se začínají objevovat nahrávky, podle kterých Batmanovi již nestačí zločince trestat pořádným výpraskem, ale on je začíná vraždit lidem přímo na očích. Hlavní zápletka, kdy se Batman, potažmo Bruce Wayne, marně honí za vraždícím dvojníkem a zároveň se snaží utéci před nažhavenou policií a dostihnout pachatele v kostýmu, se line celou knihou a určitě bychom našli originálnější zápletky.

Přitom vlastně toto ústřední téma působí jako výplň pro daleko složitější a vypjatější příběh. Prim totiž hrají dvě ženy. Jednou z nich je doktorka Leslie Thompkinsová, bývalá Brucovo psycholožka z dob vraždy jeho rodičů. K tomu všemu ona zná Batmanovo tajemství a vede díky tomu vnitřní boj sama se sebou i s důvěrou, kterou do ní Bruce Wayne vložil.

Právě vztah mezi doktorkou a Brucem je něco, co mě donutilo na komiks pohlížet jako na pokračování filmového Batmana. Na něm je krásně vidět, jak mladého Batmana obklopuje samota, temnota a agrese už od dětství. Dovolím si tvrdit, že takhle psychicky zničeného a nestálého Batmana v komiksech vídáme velmi málo a mně tato jeho slabost velmi imponuje. Ukazuje to fakt, že mladý Batman ještě není symbolem, ale obyčejným člověkem, který za svojí kápí schovává jistou zranitelnost. Ono by bylo s podivem, kdyby Bruce netrpěl PTSD nebo OCD. Komiks právě tuto Brucovu stránku zkoumá až na dřeň skrz doktorku Thompkinsovou a může vysvětlovat i povahové rysy filmového Batmana v podání herce Roberta Pattinsona.

Druhou veledůležitou ženou v komiksu je detektiv Wongová, která se snaží vraždícího Batmana dopadnout s neuvěřitelnou horlivostí. Na detektivce je zajímavé, že s Brucem Waynem ji pojí velmi podobné životní osudy. Je to právě ten kontrast mezi zničeným Brucem a Wongovou, která přes všechny životní lapálie působí v prohnilém Gothamu jako maják naděje.

Právě interakce mezi Wongovou a Waynem patří mezi to nejlepší, co komiks nabízí. Může za to především hororový kreslíř Andrea Sorrentino. Ten vtiskl Gothamu ponurý styl, který na stránkách odráží naprostou beznaděj, ale také na druhou stranu v kombinaci s chytlavým scénářem nutí čtenáře pokračovat dál a dál. Čtenáře drží při chuti i retrospektivní vyprávění, kdy příběh ladně skáče v časových linkách, které napětí mnohdy ještě více eskalují a přitom nepůsobí vůbec rušivě.

Reevesův film je výjimečný i tím, jak si hraje s kamerou. To samé lze aplikovat i na Sorrentina a jeho kresbu. Ta nabízí naprosto fantastické momenty, jako je například dvojstrana, kdy v jedné části luští případ detektiv Wongová a ve druhé Bruce Wayne. Celé je to stylizované do obřího puzzle a je to naprosto parádní moment, který vydržíte zkoumat desítky minut. Takových momentů, které vám vyrazí kreativitou dech, je v komiksu celá řada. Na druhou stranu jimi autor neplýtvá tolik, aby to rušilo od čtení, ale krásně to buduje napětí, které je pak cítit z každé další stránky.

Sorrentino není mainstreamový kreslíř, ale to od detektivního příběhu snad ani nečekáme. Skvěle mu jde kreslit emoce ve statických tvářích a jeho hra se stíny je opravdu excelentní. Zamiloval jsem si jeho styl, který se v těch pár akčních scénách, které dostaneme, zaměřuje především na zranění. Batman rozhodně není z oceli a krev z tržných, sečných i střelných zbraní je u něj zcela na denním pořádku. Fascinuje mě právě absence zveličování hrdinových zranění, jak tomu tak obvykle bývá, ale i tak je ze stránek cítit, jak ho každý obdržený i udělený úder bolí.

Trochu paradoxně celému příběhu ubližuje to, v čem je nejlepší. Parádní komorní noirové detektivní drama, které je ale zaměřené na minimum postav, vykrystalizuje v očekávaný konec, kdy velmi brzy začnete tušit, kdo je onen Dvojník.

Také se mi zdál slabší třetí sešit. Jelikož se jedná o uzavřený příběh, tak mi přišlo, že autoři s koncem hrozně spěchali. Rychlejší tempo zapříčinilo, že dlouho budované napětí postrádalo tu správnou gradaci, kterou by si tento komiks rozhodně zasloužil.