Marvel je VYČERPANÝ! Je čas skončit?

Režisér Quentin Tarantino se před pár lety stěžoval na fenomén, který nazval „marvelizací“ filmového průmyslu. Měl na mysli hollywoodský trend, který klade důraz na produkci filmů podle vzoru Marvel Cinematic Universe, přičemž se obul i do největších hvězd superhrdinské filmové éry. Podle jeho slov jsou dnes v popředí spíše samotné postavy než herci, proto popkultura uctívá Kapitána Ameriku nebo Thora, ale méně pozornosti se dostává samotnému Chrisi Evansovi nebo Chrisi Hemsworthovi. Tarantino však není jediným filmařem staré školy, který ve spravedlivém hněvu pozvedl pěst vůči mladické pošetilosti a zvolal k nebesům: „ Zmizte z mého trávníku, fagani!“.

Dobrá, Tarantino připustil, že ve svých šedesáti letech už ho „marvel-like“ blockbustery příliš nevzrušují, ovšem pokud by se stále řadil mezi dvacátníky, byly by to TY nejfilmovatější filmy, které člověku změní perspektivu. Dodal však, že je znepokojen, protože „marvelovské“ tituly jsou prý to jediné, co v dnešních divácích ještě dokáže vyvolat nadšení. Jeho kritika směřuje k tomu, že marvelizace reprezentuje celou jednu éru filmového průmyslu a neponechává prostor pro nic jiného. Ačkoli se zpočátku snažil být ve svých komentářích smířlivý, později prohlásil, že by film pro Marvel nikdy nerežíroval, protože na to musí být člověk něco jako námezdní dělník. A Tarantino je koneckonců umělec. Hlasitým odpůrcem Marvelu je také režisér Martin Scorsese, který jejich filmy označuje spíše za „zábavní parky“ než za „ cinema“. Podle Ridleyho Scotta jsou prostě nudné a pro Francise Forda Coppolu vypadají všechny stejně. Praktiky zmarvelizovaného Hollywoodu však tvůrce Kmotra označil za „opovrženíhodné“.

Proti kritice starého Hollywoodu se ohradil představitel Shang-Chiho Simu Liu, který na Twitteru napsal následující:

Tak, a je to tady. Jde o klasickou generační propast. Na jedné straně stojí naštvaní dědečkové, co holýma rukama vybudovali budoucnost pro nevděčné děti. Ty však nesplňují jejich očekávání a chtějí si dělat věci po svém, přičemž upozorňují na selhání světa, který dědečkové tak pečlivě vybudovali. Dědové jsou již po desetiletí nekriticky oslavováni za své mimořádné úspěchy, a tedy i odtrženi od reálných podmínek, v nichž děcka nalézají nové hodnoty. Mladická pošetilost se ovšem dopouští vlastních přešlapů a hurá pojďme se pohádat. 

Dobře, trochu to zjednodušuji, ale chápete, o co mi jde. Kritika režisérů staré školy vůči moderní tvorbě často pramení ze strachu, že tradiční hodnoty filmu - hloubka příběhu nebo umělecká vize - jsou potlačovány komerčními tlaky. Přiznejme si, že tyto obavy nejsou neoprávněné. Na druhou stranu současní režiséři tvoří za zcela jiných podmínek než Tarantino nebo Scorsese, tudíž hledají inovativní způsoby, jak být kreativní v rámci daných omezení. I v marvelovském trní rostou krásné růže, pokud se člověk trochu lépe dívá. Podle mě tedy propast mezi těmito dvěma generacemi nemusí nutně spočívat v kvalitě, ale v odlišných prioritách a očekáváních. Nicméně je potřeba si to rozebrat na drobné. 

Režiséři „staré školy“ vyrostli v době, kdy filmy byly především o vyprávění příběhu s důrazem na autorskou vizi, řemeslnou preciznost a tematickou hloubku. Tituly jako „Taxikář“ nebo „Kmotr“ byly kinematografickými událostmi, které zkoumaly psychologii postav, společenské problémy a etická dilemata. Taková díla byla často riskantní , vyžadovala silné autorské vedení a čas na vyzrání. Moderní režiséři se však nezřídka pohybují v systému, který se řídí franšízami. Filmy se více zaměřují na vizuální spektakulárnost, rychlé tempo a uspokojení širokého publika. Je zde méně prostoru pro osobní vizi, jelikož tvůrci musejí zapadnout do větších komerčních a studiových plánů.

Estetika a přístup ke kinematografii se výrazně změnily, a právě zde přichází ke slovu výše zmíněná „marvelizace“. Jak jsem již řekla, jedná se o dominanci stylu, přístupů a narativních modelů, které zavedlo studio Marvel. Tento fenomén byl vyvolán zejména popularitou Marvel Cinematic Universe (MCU), která začala filmem Iron Man v roce 2008. Mezi hlavní charakteristiky marvelizace patří provázanost filmů do společného světa, důraz na masovou přitažlivost, humor kombinovaný s akcí, vizuální efekty na úkor praktických, předvídatelná struktura a samozřejmě komercionalizace. Je to však mnohem víc než jen úspěch Marvelu, protože jde o celkovou filozofii filmové tvorby, která přesahuje hranice jednoho studia. Kromě DCEU a expanze Star Wars expanze tak nyní můžeme narazit na MonsterVerse, The Conjuring Universe, Fast & Furious Universe, Wizarding World a Ghostbusters Universe a prakticky každý druhý titul je sequel, prequel nebo spin-off. 

Marvelizace tedy vznikla jako hanlivý výraz, neboť mnozí si začali všímat jejích temných důsledků. Časté výtky odkazují na stagnaci a uniformitu moderní kinematografie.

Filmy mají podobnou strukturu a narativní oblouky, což může vést k předvídatelnosti.

Typickými prvky jsou „ origin stories“, konflikty se zdánlivě neporazitelnými padouchy a velké akční vizuálně působivé finále. Taková šablonovitost však v současnosti způsobuje únavu publika i ztrátu napětí, které je pro film klíčové. Scorsese, Coppola a Tarantino tak narážejí na úpadek kreativity i rozmanitosti. Malé a středně velké projekty, které by mohly přinést jedinečné a odvážné perspektivy, jsou vytlačovány na okraj. Velká studia se jednoduše drží osvědčených formulí a vyhýbají se riskantnějším či experimentálnějším projektům. O tom, proč je to obrovský průšvih nejen pro filmaře, ale i pro kina a další distribuční kanály, podrobněji rozebírám v tomto videu:

Každopádně další položkou na seznamu problémů je skutečnost, že mnoho filmů je navrhováno také jako součást širší marketingové strategie. Mají podpořit prodej jiných produktů, hraček, oblečení, videoher nebo komiksů. Vzniká nepříjemný pocit, že jsou spíše reklamou než samostatným uměleckým dílem. Stejně nesympatická je i určitá „ vycpávkovost“ titulů, které slouží jako „upoutávky“ na další pokračování nebo spin-offy. Vyčerpání diváka se nakonec odráží v odmítnutí něčeho, co bylo dříve vítáno. Pro „marvelovky“ je typická kombinace humoru a akce, ale zatímco před necelými deseti lety byla odlehčená atmosféra plná sarkasmu, hláškování a epických výprasků osvěžující, dnes už tolik nenadchne. Dokonce je tento styl někdy kritizován za narušování dramatického napětí. Právě kvůli této převaze zábavy nad obsahem označují režiséři staré školy novou kinematografii za dokonalý Disneyland. A to je příhodné, protože nikdo v tom nemá prsty víc než Disney.

Pokud jste však až dosud nežili pod kamenem, neřekla jsem vám vůbec nic nového. Pojďme se tedy podívat na to, jaká pozitiva a příležitosti tento stav přináší. 

Vím, že jsem humor označila za jeden ze zdrojů kritiky, ale musíte uznat, že tato strategie skutečně dokáže oslovit široké spektrum diváků. Důraz na odlehčenost zvyšuje přístupnost filmů a odstraňuje bariéry, které by mohly diváky odradit od složitějších nebo vážnějších témat. Například Taika Waititi dokáže do filmu vnést sebeironii a absurditu, aniž by ztratil emocionální hloubku. Vážné pompézní hrdiny ukazuje s lidštější, a tedy i tragikomičtější tváří. Taková postava je nám jaksi bližší, protože je v ní cosi všedně autentického. Není totiž nic lidštějšího než nadávat nebo vtipkovat v krizové situaci. I přes komediální tón si však jeho filmy zachovávají emocionální rezonanci a často dokáží překvapit silným poselstvím. Ve výsledku tak své projekty posunul blíže k tzv. screwball komedii, přičemž si zachoval akční velkolepost typickou pro Marvel. Jeho autorský podpis retro sci-fi a popkultury 80. let je tak rozpoznatelný i v marvelovské uniformitě.

A to je moje odpověď na problém potlačování originality. Jistě, práce současných filmařů je pod drobnohledem, hodnocena spíše podle komerčního úspěchu než umělecké kvality. Na druhou stranu působení v takových systémech přináší nové formy výzev a kreativity. Není to jen Taika Waititi, ale i lidé jako Greta Gerwig, Denis Villeneuve, Jordan Peele, Ari Aster, Bong Joon-ho, Robert Eggers, Chloe Zhao a mnozí další. 

Ačkoli nejde nutně o „marvelovské režiséry“, jejich práce také podléhá komerčním tlakům, přesto přinášejí do kinematografie něco jedinečného a osobitého. Dokazují, že i v rámci toho, čemu „stará škola“ říká degradace, je možné zachovat si tvůrčí uměleckou vizi. Nemluvě o tom, že do filmů vnášejí větší rozmanitost a individualitu velmi přirozeným způsobem, který na diváky funguje. Stačí srovnat Dunu Davida Lynche s verzí Denise Villeneuvea, která je svým hereckým ztvárněním mnohem různorodější, a tudíž i uvěřitelnější. Těžko mě přesvědčíte, že Fremeni jsou bílí jako smetanový jogurt na pouštní planetě. 

Kromě toho marvelizace přinesla revoluci v technologii a používání počítačových efektů. Kritici ze „staré školy“ preferují tradiční metody práce a často se vyhýbají nadměrnému používání CGI. Věří v „hmatatelné“ kinematografické prvky, jako jsou fyzické kulisy, praktické efekty a realistická kamera. Použití virtuálních a digitálních nástrojů tak považují za narušení integrity filmu. Samozřejmě ne všichni velcí režiséři odmítají pokrok. Například James Cameron nebo Steven Spielberg se snaží držet krok s dobou a dokonce sami posouvají hranice možného. Všichni víme, že CGI efekty jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem, a na své pověsti mají dost nehezkých šrámů. Nicméně díky nim filmová tvorba nesporně postupuje kupředu, protože přináší důmyslná a efektivní řešení. Jejich střízlivé a promyšlené zapojení do tvůrčího procesu dokáže realizovat sny, které byly ještě před několika lety nemyslitelné. Je pravda, že mnozí režiséři stále netuší, jak je správně aplikovat tak, aby nebyly kontraproduktivní, ale chybami se učíme. Vzhledem k tomu, jak je technologie relativně nová, vše je proces a musíme důvěřovat, že povede ke kvalitním výsledkům. Každý nástroj, včetně samotného filmového média, musel koneckonců projít svou evolucí. Zároveň je třeba mít na paměti, že technologické inovace neovlivnily pouze způsob, jakým se filmy natáčejí, ale také zvýšily očekávání diváků, pokud jde o kvalitu a velkolepost vizuální stránky.

Režiséři staré školy jsou synonymem „ autorské kino“, kde měli plnou kontrolu nad svou vizí. Rebelovali proti studiovým normám, a proto jejich tvorba ztělesňuje určitý idealismus a tvůrčí svobodu, po které diváci nostalgicky touží. Mají ovšem tendenci stavět díla slavných režisérů na piedestal, protože přežila zkoušku časem. Nechápejte mě špatně, v žádném případě zde nezpochybňuji kvality titulů jako Pulp Fiction nebo Vetřelec. Ale starší filmy měly více času zapůsobit a získat kultovní status, zatímco novější díla jsou pod velkým tlakem okamžitého hodnocení. Stačí si vzpomenout, že například Klub rváčů, Big Lebowski, Osvícení, Blade Runner, Princezna nevěsta, Highlander, Věc nebo Potomci lidí v době svého uvedení totálně propadly, přestože dnes jsou pro mnohé téměř nedotknutelnými ikonami. Naše očekávání od nových filmů tak může být podmíněno i určitým sentimentem „za starými časy“. 

Na druhou stranu je stále více diváků odchováno na rychlém tempu, okamžitém uspokojení, bombastických efektech, ale především na zábavě. A než řeknete, že to není pravda, vzpomeňte si, kolika lidem ve vašem okolí nebo přímo vám připadá Villeneuveova Duna jako nudný film. Ale stačí, abych jen naznačila, že Kubrickovo Osvícení nebo Cameronův Titanic jsou přeceňovaná nuda, hned se vyrojí deset lidí, kteří mi vysvětlí, jak jsem hloupá nebo nekulturní. To je, přátelé, dvojí metr v praxi. 

Tím vším chci vlastně říct, že rozdíly mezi starší a novou vlnou filmů nejsou jen otázkou kvality, ale také kulturních změn a technologií, které formují to, co diváci chtějí vidět. Mají totiž k dispozici nástroje, které ovlivňují jejich očekávání. Dnes každý ví, „co je dobré“, ještě předtím, než film sám uvidí, a to díky recenzím na Rotten Tomatoes nebo diskusím na Twitteru.

Starší režiséři jsou frustrovaní, že jejich filmy, které vyžadují pomalejší tempo a hlubší zamyšlení, již nejsou v mainstreamové kinematografii tak široce přijímány. Nová generace argumentuje tím, že filmy jednoduše odrážejí dobu a publikum, které chce jak únik z každodenní reality, tak rychlou a vizuálně podmanivou zábavu. Právě tento dialog mezi tradicí a modernou je důležitý, protože umožňuje najít rovnováhu mezi autorskou vizí a komerčním úspěchem. Jenže co bude dál?

Po letech dominance propojených univerz a superhrdinských příběhů existuje určitá šance, že se zvýší poptávka po rozmanitějších a jedinečnějších příbězích. Studia budou muset reagovat investováním do filmů, které jsou méně závislé na franšízách. To by mohlo znamenat návrat menších projektů a středněrozpočtových snímků, které již efektivně oslovují diváky prostřednictvím streamovacích platforem. Pro kina by to pravděpodobně nebyla ta nejlepší zpráva, ale kinematografie by mohla vzkřísit jeden ze svých někdejších pilířů. 

Technologie budou pravděpodobně i nadále zásadně ovlivňovat způsob, jakým se filmy natáčejí a konzumují. Filmy a seriály by se však v budoucnu mohly posunout směrem k imerzivním zážitkům, kdy budou diváci více zapojeni do děje. Je otázkou, jak by do mainstreamového filmu mohla zasáhnout Virtuální realita a interaktivní příběhy. Již nyní však víme o snahách studií zapojit do kreativního procesu umělou inteligenci. Na toto téma jsme si posvítili i v samostatném videu:

Nadužívání CGI však může teoreticky vést i k renesanci praktických efektů. Stejně jako vinyl v hudbě zažívá boom, mohou i filmy s podporou „staré školy“ opět sáhnout po hmatatelných kulisách. Osobně se však domnívám, že vzhledem k ekonomickým nákladům je tato možnost méně realistická. Spíše půjde o jakousi rovnováhu CGI a fyzického prostředí, podobně jako ve zmíněné Duně nebo Mad Max: Fury Road. 

Technologie a digitalizace však demokratizují tvorbu a distribuci filmů, což je dobrá zpráva. Přestože si tradiční filmová studia pravděpodobně udrží významnou pozici při výrobě velkorozpočtových blockbusterů, nezávislí filmaři, regionální produkce a streamovací platformy budou hrát stále důležitější roli v utváření globální kinematografie. Podle mého názoru se nová éra filmového průmyslu ponese ve znamení decentralizace. Streamovací giganti nyní přebírají významnou část trhu, kterému dříve dominovala tradiční studia. Ve skutečnosti produkují vlastní obsah, čímž oslabují jejich monopol.

Technologická dostupnost, tj. digitální kamery, pokročilý software, dokonce i chytré telefony, dokazují, že technické překážky již nejsou rozhodující. Přesně o tom mluvil zástupce Shang-Chi; konkurence je sice masivní, ale šanci má každý. Existuje crowdfunding a alternativní financování, které částečně eliminují závislost na velkých korporacích. Audiovizuální tvorba už není jen doménou profesionálů, protože i na YouTube najdeme spoustu nesmírně talentovaných tvůrců, kteří mají šanci dotáhnout to daleko. Vzpomeňme na Vivienne Medrano, tvůrkyni populárních animovaných seriálů Hazbin Hotel a Helluva Boss, která se prosadila jako tvůrkyně na YouTube. Kromě nezávislých produkcí se v Hollywoodu stále častěji dostávají do popředí jihokorejské, indické, španělské nebo norské filmy. 

Takový vývoj by mohl vést k diverzifikaci obsahu, větší kreativitě a menšímu vlivu korporací. Nelze však přehlížet jistá rizika, jako je výše zmíněná obrovská konkurence nebo fragmentace publika. Filmový průmysl se po marvelizaci bude pravděpodobně ubírat několika směry - některé budou poháněny technologickými inovacemi, jiné budou reagovat na kulturní a společenské potřeby. Marvelizace může zanechat silné dědictví, ale její nadvláda pravděpodobně brzy ustoupí.