4 důvody, proč se podívat na Jurský park (1993) v roce 2022

Podle teorie chaosu by měl nepředvídatelný systém, jako je zábavní park plný dinosaurů, zaručeně vést ke katastrofě. Podle našich výpočtů a pozorování jsou však Spielbergovi prehistoričtí plazi na filmovém plátně mezigeneračním hitem i v roce 2022. Jen málokterý film se do kinematografie zapsal tak výrazně jako Jurský park z roku 1993. Představuje jeden z vrcholů Spielbergova filmařského talentu a kombinuje pronikavý dobrodružný příběh s nezapomenutelnými akčními scénami. Ačkoli se titul dočkal několika pokračování, žádnému z nich se nepodařilo zachytit kouzlo originálu a dokonce ani kousek té jedinečné představivosti a vynalézavosti. Mám několik teorií, proč tomu tak je, a chci se o ně s vámi podělit. 

Okey, je naprosto jasné, že když si koupíte lístek na film o epických dinosaurech, tito tvorové si celou show ukradnou pro sebe. Spielberg vytáhl z klobouku revoluční filmařské triky – kombinaci animatroniky a CGI. Postavil herce před pětitunového hydraulického tyranosaura, jehož mohutný řev vznikl kombinací zvuků padajících stromů, slůňat, aligátorů, lvů a velryb. Zvukový design a praktické efekty však možná posadily na zadek diváky v 90. letech , ale dnešní průměrný hltač blockbusterů by si kvůli nim nevysypal ani kousek popcornu. Navíc ve 127minutové filmové stopáži vidíme dinosaury asi jen 15 minut.

Z hlediska současné kinematografie je vlastně docela osvěžující vidět tak rozsáhlé dobrodružství s minimem CGI. Stejně jako v jiné Spielbergově nadčasové klasice, Čelistech, vsadil režisér na magickou sílu „neviděného“. Už Hitchcock věděl, že děsivější než samotné monstrum je očekávání jeho příchodu. Než se na scéně objeví T-Rex, je napětí mistrně budováno pomocí kruhů na vodní hladině, rytmického chvění země a zlověstného řevu kdesi v dálce. Síla znamení vždy převáží nad náhlým šokem, protože díky němu nás strach drží mnohem déle a pevněji. Právě proto Jurský park zestárl tak dobře.

Spielbergovi ručně vyrobení dinosauři vlastně nejsou tím pravým tahákem. Jde spíš o to, jak pečlivě se kolem nich celý film proplétá. Kromě toho je však u praktických efektů důležitá jedna věc, která ovlivňuje herecké výkony. V současném Jurském světě a dalších filmech, které se do značné míry spoléhají na zelené plátno, musí herci mnohem více předstírat; nejen hrát, ale také věřit tomu, co údajně vidí, abychom tomu mohli uvěřit i my. Takový zážitek obvykle vyžaduje větší porci simulace než upřímná lidská reakce úžasu tváří v tvář monstróznímu, byť mechanickému dinosaurovi. 

Se značnou dávkou respektu musím říct, že Steven Spielberg je dospělé dítě v tom nejlepším slova smyslu. Ve svých filmech často zobrazuje dětství jako sentimentální portrét zázraků a nevinnosti. Spolehlivě balancuje mezi tím, co funguje na dospělé, a tím, co spíše rezonuje u dětského diváka. Jurský park má vlastně velmi jednoduchou a přímočarou myšlenku. Představuje nám něco, s čím se můžeme snadno ztotožnit, protože to vyvolává vzpomínky a asociace z dětství. V tomto případě letní prázdniny v zábavním parku. Dovolí nám poznat sympatické a lehce naivní postavy na překvapivě osobní úrovni, takže celý zážitek působí téměř jako rodinný výlet. V tomto světě se však naše nejdivočejší dětské sny stávají skutečností. Máme tu excentrického milionáře Johna Hammonda, který s prostoduchou radostí rozhazuje peníze, aby mohl prosadit myšlenku dinosauřího Disneylandu, a usilovně se snaží své nadšení přenést na ostatní.

Díky Spielbergovým filmařským technikám se cítíme malí v obrovském světě dinosaurů a prožíváme mnoho silných emocí najednou. Úžas, strach, radost a zranitelnost za zvuků legendární hudby Johnnyho Williamse prohlubují pocit úžasu nad nevyzpytatelnými zázraky života. Tento úžas je poháněn vzrušením z objevování, které jsme cítili jako děti. Je jen málo tvůrců, kteří dokážou filmovými prostředky vytvořit tak intenzivní a trvalý zážitek.

Pak ale Spielberg vezme ten úžas a změní ho v naprostý teror, když se dětský sen změní v dospěláckou noční můru. Dětství totiž považuje za magický stav, který je třeba chránit. Tím, že dětské postavy staví do extrémně nebezpečných situací, dává dospělým příležitost dozrát a uvědomit si, co je skutečně důležité. 

Z nějakého důvodu jsem si Jurský park pamatovala špatně. Věřila jsem, že doktor Grant a doktorka Sattlerová jsou romanticky spřízněni, a dokonce bych dala ruku do ohně za to, že i děti Lex a Tim jsou s nimi nějak příbuzensky spojeni. I když ve skutečnosti tomu tak nebylo. Těmto postavám fandíme nejen díky jejich charismatickým hereckým výkonům, ale především proto, že jsou to obyčejní lidé v neobyčejných podmínkách. Navzdory svým rozdílům musí spolupracovat, aby přežili nebezpečí, které je svedlo dohromady. Tvoří srdce Jurského parku a díky útrapám, které spolu prožívají, si vybudují osobní, či dokonce důvěrné pouto. Jádro příběhu tak představuje komplikovaná rodinná dynamika.

Říkala jsem, že Spielberg nechává postavy „dorůst“ do jejich rodičovských rolí, ale to se týká hlavně mužů. Když se nad tím zamyslíte, na každém rohu uvidíte selhávající otcovské postavy. Dr. Grant děti nesnáší, protože jim nerozumí a vnímá je jen povrchně. Hammond je ve skutečnosti sám dítětem a ke svým vnoučatům se chová krajně nezodpovědně. Je tak posedlý svým ambiciózním projektem, že je ochoten ohrozit i vlastní rodinu. A doktor Malcolm dělá ze svých současných manželek bývalé, což rozhodně jeho vlastním dětem neprospívá.

Nad to všechno však Spielberg ukazuje, že rodičovství není vrozený instinkt a na rodinných vztazích je třeba poctivě a tvrdě pracovat. Někdy je to opravdu strastiplná cesta, ale odměnou je pocit, že na konci dne máte někoho, kdo vás podrží. Nebo vás vytáhne z kuchyně plné raptorů. Obří dravci jsou tak nakonec spíše nástrojem, který tvůrci využívají k prozkoumání bohatých a překvapivě dospělých témat. Rodina nestojí vždy jen na pokrevních poutech a někdy vzniká tam, kde byste ji nečekali. 

Svůj nejoblíbenější důvod jsem si nechala na úplný konec, protože demonstruje klíčový aspekt, ve kterém nejnovější série Jurský svět těžce ztroskotává. Děj původního filmu tematizuje vztek, který člověk rozpoutá, když si arogantně a lehkovážně zahrává s vyššími silami stvoření. Premisa Jurského parku stojí na tom, že se Hammondovu špičkovému týmu vědců podaří pomocí klonování DNA vytvořit skutečné dinosaury. Ty pak milionář pozavírá do elektrických ohradníků a svolá skupinu vědců, aby mu pomohli projekt obhájit před znepokojenými investory. Po celou dobu originální film polemizuje, zda je to všechno opravdu dobrý nápad, a klade otázky o lidské i vědecké odpovědnosti, etice a moci.

Nejnovější pokračování však trvá na myšlence nadvlády a kontroly; bázeň zde není. Spielberg nám sice naservíroval horor, ale ani v těch nejděsivějších scénách nezapomíná zdůraznit úžas nad majestátností těchto tvorů. Zamýšlí se nad křehkou rovnováhou mezi člověkem a přírodou. Co se stane, když tuto symbiotickou koexistenci radikálně narušíme, když sáhneme do minulosti? Jedná se o vrstvu promyšlenosti a filozofie, kterou v rodinném blockbusteru najdeme jen opravdu výjimečně. V Jurském světě však žádná rovnováha není. Je tu jen moc, která je v rukou lidí, což je vlastně naprosté převrácení původního poselství. Spielberg ve skutečnosti varoval před iluzí nadřezenosti člověka, který se snaží vládnout přírodě, a odhalil důsledky jeho selhání. 

Jurský park je zkrátka filmová událost, kterou musíte vidět. Možná není dokonalý ve všech myslitelných ohledech, ale jeho vliv na filmovou tvorbu je nepopiratelný.