Jak Alan Moore zboural komiksové mantinely...

Existuje nějaká hranice mezi genialitou a šílenstvím? Umění nám již stovky let dokazuje, že tyto vlastnosti jdou často ruku v ruce. Van Gogh si uřízl část ucha, Stanley Kubrick byl takový perfekcionista, že nechával jednotlivé scény klidně i stokrát přetáčet. A třeba takový Quentin Tarantino, no, je prostě Quentin Tarantino.

Svého šíleného génia má samozřejmě i svět komiksu. A není jím nikdo menší než Alan Moore. Kultovní britský komiksový scenárista, který svou tvorbou extrémně ovlivnil celé komiksové médium a formoval novou vlnu britských tvůrců. Do jeho neobyčejné tvorby jsme se naplno ponořili již před několika měsíci a dnes se vám prostřednictvím klíčových motivů jeho nejslavnější tvorby pokusíme vysvětlit, proč je Alan jedním z nejvlivnějších komiksových scenáristů na světě.

Moore dokázal něco, o čem by si většina komiksových autorů mohla nechat zdát. Pravdou ale je, že v pubertálním věku to s ním moc nadějně nevypadalo. Alan dospíval v 60. letech minulého století, tedy v období bohémství, volné lásky a rekreačních drog.

Svou autorskou kariéru začal psaním poezie. A jako správný umělec tehdejší doby holdoval droze LSD, která na něj prý měla velký vliv. Alan ji však i prodával, na což se samozřejmě přišlo. A on byl vyhozen ze školy bez možnosti dostudovat na kterékoliv jiné škole v okolí.

Ke komiksu se Moore dostal až v období, kdy měl manželku a dítě. Nutno podotknout, že už ve svých začátcích ukázal notnou dávku revoluce. Mainstreamové superhrdinské komiksy v té době sice už řešily náročnější témata, třeba politiku a sociální problémy. Stále se ale jednalo o zábavu maximálně pro puberťáky. Naopak první projekty Alana Moorea byly značně dospělé. Nechybělo v nich explicitní násilí a spousta vnadných, stroze oblečených žen.

Směřování jeho tvorby ale ve finále nastínila až série Marvelman pro časopis Warrior, která byla později přejmenována na Miracleman kvůli právním třenicím s vydavatelstvím Marvel. Ve skutečnosti se nejednalo o žádnou novinkou. Příběh o silném maskovaném strážci s civilním jménem Michael Moran, který byl inspirovaný Captainem Marvelem, případně chcete-li Shazamem, vycházel v Británii již dřív. Původně se ale jednalo o klasickou superhrdinskou sérii určenou pro mladší čtenáře.

Mooreova verze, na které se podíleli kreslíři jako Garry Leach či Alan Davis, ale byla jiná, mnohem temnější a dospělejší. Příběh zasazený do roku 1982 vyprávěl životní cestu Michaela Morana, novináře se ztrátou paměti, jenž je sužovaný migrénami a podivnými sny, ve kterých umí létat. Vše se ale změní, když se stane svědkem teroristického útoku na jadernou elektrárnu. Během těchto událostí si totiž vzpomene na svou minulost a znovuzrodí se jako superhrdina Marvelman.

Na první pohled tradiční superhrdinský příběh ve finále tradiční nebyl, a nebál bych se říct, že měl vliv na vývoj nejznámějšího komiksového žánru. V Marvelmanovi totiž už Moore lehce pracoval s myšlenkou, že superhrdinové nejsou spása. Snažil se je ukázat jako zdroj teroru, kterým by ve skutečnosti bezpochyby byli. Zároveň si také pohrál s charaktery padouchů tak, aby na čtenáře působili sympaticky, což bylo do té doby naprosto nevídané. A v neposlední řadě začal okolo superhrdinů budovat mytologii a komplexnější lore. 

Marvelman byl však pouhým začátkem, protože pak přišla revoluce. A to doslova.

Politika je velkým společenským tématem. A stala se rovněž i jedním z hlavních motivů dalšího Mooreova díla, které je dnes již považováno za naprostou klasiku. A nejedná se o nic menšího než dystopický thriller s názvem V jako Vendeta, do kterého slavný scenárista propsal svůj pohled na tehdejší politickou situaci ve Velké Británii.

Revoluční série, kterou Moore vytvořil ve spolupráci s kreslířem Davidem Lloydem, přináší hořký příběh odehrávající se po zničující jaderné válce. Anglie, ve které se děj odehrává, válku sice přežila, ale zůstala pod nadvládou nemilosrdného fašistického režimu. Ti lidé, kteří nebyli odsouzeni k práci v táborech, případně trestu smrti kvůli jiné barvě pleti než bílé, odlišnému politickému vyznání nebo jiné sexuální orientaci, přežívají bez osobní svobody a bez víry.

Hlavní příběhová linka začíná v roce 1997 během oslav Noci Guye Fawkese. Osamělá šestnáctiletá dívka Evey vyráží ven, aby si přivydělala jako prostistutka. Avšak první muž, kterého osloví, patří do jedné z bezpečnostních složek fašistické vlády. Před znásilněním a smrtí ji ale naštěstí zachrání tajemný anarchista s porcelánovou maskou Guye Fawkese.

Děj sleduje dvě postavy. Maskovaného revolucionáře s přezdívkou V, jenž se prostřednictvím promyšleného plánu snaží pomstít svým bývalým únoscům, svrhnout fašistický stát a přesvědčit obyvatele Anglie, aby se vzdali fašismu ve prospěch anarchie. A Evey, ze které se stane Veho chráněnkyně.

V jako Vendeta pracuje s několika zajímavými motivy. Tím hlavním je samozřejmě ztráta svobody a individuality. Celý komiks detailně ukazuje, jaký život by civilizaci čekal, kdyby se něco podobného skutečně stalo. A to nejen z pohledu obyčejných lidí, kteří nemohou mít vlastní názor, prostřednictvím médií musí konzumovat tuny propagandy a jsou sledováni a odposloucháváni na každém kroku. Moore ukazuje i druhou stranu. Tedy zvrácené pohlaváry, kteří se vyžívají v násilí a dělají si vlastně všechno, co chtějí. Krásným příkladem je biskup Anthony Lilliman, který na oko vystupuje jako svatý muž, a ve skutečnosti si libuje ve zneužívání nezletilých dívek.

To však není jediný motiv, na který se série zaměřuje. V jako Vendeta rovněž zkoumá hranice mezi ideologickým dobrem a zlem a porovnává dva protichůdné politické pohledy. Revolucionář V vlastně není hrdina, ale dokonce ani antihrdina či padouch. Jeho chování je morálně nejednoznačné. Moore napsal scénář tak, aby čtenáře nevedl k tomu, co si má myslet. Jasně, hodně lidí se asi přikloní na stranu anarchie, nicméně Veho chování je leckdy stejně extrémní jako protichůdného fašistického režimu.

Nikoho jistě nepřekvapí, že se Alan Moore při tvorbě nechal inspirovat Orwellovým románem 1984. Jak jsem ale již zmiňoval, hlavní inspirací byla i politická situace ve Velké Británii v 80. letech. Kandidát Michael Foot, který volby v roce 1983 nakonec nevyhrál, se během kampaně zavázal k úplnému jadernému odzbrojení. 

V jako Vendeta je tedy takovou Mooreovou verzí „co by kdyby“. Podle jeho myšlenkového pochodu by Footovo splnění volebního programu sice zachránilo jeho rodnou zem před zničením, ale po válce by se veškeré moci ujal fašistický režim. Já vím, zní to jako dost ujetá předpověď, ale vězte, že v roce 1983 bylo lidstvo od jaderného konfliktu jen krůček daleko.

Nic z předpovědí se ale naštěstí nenaplnilo a Alan Moore mohl nadále měnit komiksový svět.

Komiksem V jako Vendeta na sebe Moore přitáhl pozornost ze zámoří. Jmenovitě gigantickým vydavatelstvím DC Comics, pod kterým ve finále dokončil celý příběh maskovaného anarchisty V. Původně si ale nejslavnější americký nakladatel objednal Alana kvůli sérii, jež DC nepřímo přinesla masy dospělých čtenářů.

Zadání pro Moorea bylo dosti obdobné tomu, které o několik let později dostal i Neil Gaiman. Moore měl pro nakladatelství, které bylo do té doby známé klasickými superhrdinskými příběhy, oživit velmi špatně prodávanou sérii Bažináč. A on nabídku samozřejmě přijal.

Nový Bažináč, na kterém se podílela kreslířská jména jako Stephen R. Bissette, Rick Veitch, a John Totleben, byl rozhodně jiný než původní verze. Moore vzal postavu Bažináče a kompletně ji dekonstruoval a předělal. Všechny předchozí příběhy pracovaly s člověkem, který se proměnil v monstrum. Alan ale z Bažináče vytvořil elementální entitu s hlubokou mytologií a posláním. Největší změnou ale ve finále bylo kompletní překopání žánru a vyprávění. Mooreova vize byla velmi jedinečná a experimentální. Jeho příběhy totiž kombinovaly hororový žánr s environmentálními a sociálními problémy. Jednalo se vlastně o takového Sandmana z prostředí bažiny, akorát s tím rozdílem, že Morpheus chránil svět snů a Bažináč zase rostliny a životní prostředí.

Pro potřeby série bylo oživeno několik nadpřirozených postav z univerza DC, jmenovitě například Spectre či Deadman. Všechnu slávu si ale pro sebe nakonec ukradla úplně nová postava. Byla to právě Alanova verze Bažináče, kde se poprvé objevil John Constantine, britský mág a okultista z dělnické třídy vzhledově inspirovaný zpěvákem Stingem, ze kterého se později vyklubala jedna z nejoblíbenějších postav univerza DC.

Alan Moore touto sérií nastavil nový trend a nastínil budoucnost amerického mainstreamu. V dnešní době je DC bráno jako to dospělejší univerzum. Jasně, v jejich repertoáru se sice najdou komiksy pro děti, ale na druhou stranu i nespočet titulů 18+, ve kterých tvůrci nešetří explicitním obsahem. Před vydáním Bažináče však všechny komiksy od DC procházely regulací od Americké komiksové asociace, aby byly vhodné pro děti. A právě Bažináč jejich kontrolou neprošel. A co na to DC? Vykašlalo se na regulaci a z Mooreovy ságy o mysteriózní elementální entitě se stala vůbec první mainstreamová komiksová série bez ochranné známky Comics Code Authority.

Následně se vlak rozjel naplno a mainstream se začal plnit dospělými komiksy. Frank Miller přišel s dekonstruovaným Batmanem. DC začalo hromadně nabírat britské scenáristy. Jmenovitě třeba Granta Morrisona, Jamieho Delana a samozřejmě i Neila Gaimana. A právě pro tuto partu založilo vydavatelství DC odnož Vertigo, jejímž prostřednictvím vyšel například božský Sandman.

S každým dalším komiksem měnil Moore komiksový svět k nepoznání. A na přetřes samozřejmě přišel i zkostnatělý superhrdinský žánr. S jeho transformací si sice jako první začal pohrávat již zmiňovaný Frank Miller v komiksu Návrat temného rytíře. Dnes již kultovní minisérie Watchmen, kterou Alan vytvořil ve spolupráci s kreslířem Davem Gibbonsem, ale jeho nápad vyšperkovala k dokonalosti a změnila superhrdinský svět jednou provždy.

V zajímavém, na první pohled detektivním příběhu, který je zasazený do kulis eskalující Studené války, jsou maskovaní strážci již několik let postaveni mimo zákon. A vlastně se ani neni čemu divit. Moore ve své vizi ukazuje, jaké by to asi bylo, kdyby superhrdinové existovali v reálném světě. Mohu napovědět, že by to rozhodně nebylo takové terno, jako v klasických superhrdinských komiksech a filmech.

Zápletka komiksu se rozjíždí vraždou Edwarda Blakea, maskovaného strážce s přezdívkou Komediant, jenž na sklonku vigilantské kariéry pracoval pro vládu Spojených států. Do vyšetřování se na tajňačku zapojí jeho bývalý kolega, svérázný maskovaný strážce Rorschach, který stále nepověsil kostým na hřebík. A zatímco policie nebere vraždu nijak vážně, Rorschach si je jistý, že tehdejší superhrdinové čelí spiknutí, které má jediný úkol: navždy se zbavit samozvaných strážců zákona.

Rorschach je však jen jednou stranou barikády. Grafický román Watchmen, nebo chcete-li Strážci, nabízí nelineární vyprávění z pohledu několika vysloužilých superhrdinů s rozdílným pohledem na svět. Jsou to stále lidé a lidé jsou různí. Žádná z postav vlastně není černá nebo bílá, ale spíše šedivá. Jasně, vigilanti sice potírají zločin, ale vůbec to nedělají humánně a často zneužívají svého postavení. Svým způsobem se vlastně jedná o maskované zločince.

Moore se prostřednictvím grafického románu Watchmen snaží dokázat, že by superhrdinové ve skutečnosti nebyli tak heroičtí, jak na první pohled vypadají. Pro komiks je ale důležitá i otázka moci v rukou hrstky nekontrolovaných, čímž Moore stejně jako ve V jako Vendeta narážel na tehdejší politickou situaci a hrozby Studené války.

Alan v jednom z rozhovorů osobně přiznal, že jsou Strážci antireaganistické. Američané v té době svěřili moc do rukou Ronalda Reagana, bezmezně mu věřili a ničeho se nebáli. Ani hrozby jaderné války, která se nad světem vznášela. Příběh byl ale ve finále zasazen do alternativního vesmíru, protože se scenárista obával, že by útokem na obdivovaného politika odradil řadu čtenářů.

Na Strážcích je ale zajímavé i velké množství symboliky. Hlavním symbolem je žlutý smajlík z Komediantova kostýmu, který je potřísněný rudou skvrnou. Ten se v rozdílných formách ukazuje vždy v klíčových částech příběhu. Čtenáři si ho mohou všimnout na první stránce, kde je zašpiněný krví zavražděného Edwarda Blakea. Na poslední stránce zase smajlík vystupuje ve formě potisku na tričku, tentokrát však poskvrněný kečupem. Čtenáři si ho ale mohou například všimnout i v kráteru na Marsu, a také po newyorské katastrofě ve formě vývodových částí hydrantu.

Zajímavé je, že tvar skvrny na smajlíku je vždy stejný, což má dvě interpretace. Podle první teorie představuje skvrna minutovou ručičkou, která ukazuje přesně dvanáct minut do hodiny. Ve spojitosti s Hodinami Posledního soudu by tedy měla šmouha symbolizovat, jak blízko je svět k absolutnímu zničení. Zároveň může skvrna představovat vadu na něčem, co je na první pohled naprosto v pořádku. Stejně jako krev špiní usměvavého smajlíka, je nový světový řád potřísněn krví a lží, na kterých byl postaven. A tím se opět vracíme ke kritice tehdejší politické situace.

Smajlík ale není jediným zajímavým symbolem ve strážcích. Skvělá je i integrace pirátského komiksu Trosečník, který prostupuje několika kapitolami. Jedná se o takovou alegorii příběhu Strážců, a také o narážku na Stříbrný věk komiksů, kdy se do popředí dostaly jiné žánry než ty superhrdinské. Moore chtěl Trosečníkem taktéž dokázat, že ve světě, kde jsou superhrdinové předmětem strachu a odporu, by si o nich nikdo nečetl.

Jak sami můžete vidět, Strážci jsou asi tím nejkomplexnějším dílem Alana Moorea, a zároveň jsou fanoušky považovány jako jeho nejlepší dílo. Ne dlouho po jejich vydání scenárista zmizel do vod nezávislého komiksu, kde toho ještě hodně předvedl.

Alan Moore se mimo komiksovou tvorbu velmi zajímal i o různé rituály a magii. A právě tuto zálibu spojil s historickými reáliemi a stvořil další velké dílo, které podle mého názoru patří mezi nejnáročnější kousky z jeho repertoáru.

Masivní grafický román Z pekla s kresbou Eddieho Campbella je rozhodně odlišnou záležitostí než předešlá díla tohoto geniálního britského scenáristy. Nečekejte superhrdiny nebo boj proti autoritářskému režimu. Z pekla je velice pozvolnou a mrazivou jízdou, kterou můžete číst několika způsoby – jako konspirační teorii o zvrhlosti královské rodiny, vhled do doby vlády královny Viktorie, zkoumání mysli psychopatického sériového vraha nebo jako knihu pojednávající o rituální magii.

Celý příběh vychází z konspirační teorie britského novináře Stephena Knighta, který tvrdil, že vraždy Jacka Rozparovače byly součástí spiknutí, jehož cílem bylo utajit nemanželské dítě prince Alberta Viktora. Moore se ale zároveň inspiroval románem Dirk Gently's Holistic Detective Agency od Douglase Adamse. Jednou z hlavních myšlenek komiksu je totiž teorie, že ke komplexnímu vyřešení zločinu je nutné vyřešit celou společnost, ve které k němu došlo.

Zakázaným vztahem prince Alberta Viktora začíná celý příběh komiksu. Ten si totiž mezi dělnickou třídou nalezne ženu a zplodí s ní dítě. O všem se ale nakonec dozví královna Viktorie, která Alberta násilně odebere od manželky a ji nechá zavřít do blázince. Princův úlet je však ve finále takovým veřejným tajemstvím, o kterém ví nejen jeho kamarád Walter Sickert, ale i několik prostitutek. A jelikož je tato parta lehkých žen zadlužená, začnou Waltera vydírat. Informace se opět donesou ke královně Viktorii, která se s problémy popere dost tvrdě. Pověří totiž svého vrchního lékaře Williama Gulla, aby se jich zbavil.

Není vlastně žádným tajemstvím a vůbec ani spoilerem, že lékař William Gull, z jehož pohledu sleduje čtenář velkou část příběhu, je tím mystickým Jackem Rozparovačem, kterého se bála celá tehdejší Anglie. Z pekla není žádná detektivka, ale především pohled do narušené mysli psychopatického vraha. Jasně, komiks obsahuje i linky z pohledu detektiva, který brutální vraždy vyšetřuje, jenže čtenář už všechny podrobnosti dávno ví. Policejní linka ve finále funguje spíš jako ukázka moci královské rodiny. Nejvyšší členové bezpečnostních sborů o misi Williama Gulla moc dobře ví a do vražd jsou svým způsobem taktéž zapojeni.

Jak jsem již zmiňoval, Moore do komiksu vtiskl i svou zálibu v okultismu a rituální magii. Celý příběh je prošpikovaný zednářskou magií a Svobodní zednáři zde hrají velkou roli. Nejčastěji omílaným mystickým tématem je čtvrtá dimenze, podle níž je čas prostorovou dimenzí. Alan v příběhu naznačuje, že čas existuje vedle sebe a kvůli hranicím našeho vnímání nám přijde, že postupuje kupředu. Rád bych vám tuto teorii vysvětlil prostřednictvím podivných událostí z Gullovy linky, ale kvůli spoilerům prostě nemůžu. Mohu ale říct, že s podobnou tematikou scenárista pracoval ve Strážcích, kde Doktor Manhattan dokázal najednou vnímat minulost, současnost a budoucnost, takže čas bral jako nelineární veličinu.

Pokud byste si ale mysleli, že Z pekla je díky otázce čtvrté dimenze to nejšílenější, co Moore napsal, tak vás mohu ujistit, že rozhodně ne.

V době psaní Z pekla už scenárista trochu šílel. Prohlásil sám sebe za rituálního mága a pokusil se prostřednictvím známých literárních postav prozkoumat hranice sexuality. Jak píše publicista Ivan Adamovič v recenzi komiksu Lost girls, nebo chcete-li Ztracené dívky: „Pornografie se pohybuje na hranici vkusu, zákona i morálky.“ A právě tyto meze se Moore společně s kreslířkou Melindou Gebbie pokusili prozkoumat prostřednictvím tohoto kontroverzního grafického románu.

Příběh je zasazen v roce 1913, kdy se v rakouském horském hotelu sejdou dívky z pohádek. Jmenovitě Alenka, Dorotka a Wendy z dětských knih Alenka v říši divů, Petr Pan a Čaroděj ze země Oz. Všechny tři si společně odvypráví odlišné a silně sexuální verze příběhů, které můžeme znát ze zmiňovaných literárních děl.

Tímto kontroverzním příběhem chtěl Moore inovovat komiksové médium. A právě pornografie byl podle něj způsob, jak toho dosáhnout. Zároveň se ale při tvorbě snažil být originální a zbavit se všech nudných a stereotypních věcí, které tehdejší žánr pro dospělé obsahoval. A výsledkem byl právě komiks Ztracené dívky, který scenárista označil jako inteligentní pornografii.

Lost Girls ale nebylo jediným dílem, kde Moore pracoval s již existujícími literárními postavami. Je ale důležité si říct, že druhá komiksová série využívající hrdiny ze slavných knih nepracovala se sexuálním motivem, nýbrž s Alanovou láskou k dobrodružné literatuře, vlastenectvím a zkušeností z mainstreamové tvorby.

Řeč je o sérii Liga výjimečných s kresbou nedávno zesnulého Kevina O'Neilla, jež byla inspirovaná britským snímkem Liga gentlemanů. Úplně původně byl projekt zamýšlený jako Liga spravedlnosti Viktoriánské Anglie. Pak ale Mooreovi naskočila myšlenka, že by bylo zajímavé, kdyby sloučil prvky a postavy z mnoha slavných literárních děl do jednoho světa.

A tak vznikla Liga výjimečných, zajímavá komiksová série, která čtenářům nabízela něco málo ze steampunkového a něco málo ze superhrdinského žánru. Začátek děje čtenáře zavedl do roku 1898, kdy Mina Murray, protagonistka ze Stokerova Drákuly, dostane od Britské tajné služby za úkol složit skupinu mimořádně nadaných jedinců na ochranu impéria. Kromě Miny Murray se ve skupině nacházeli velikáni jako třeba Kapitán Nemo, lovec Allan Quatermain, Dr. Jekyll a Hawley Griffin z románu Neviditelný. Mimo jiné Moore do příběhu taktéž zakomponoval i postavy z kultovního Sherlocka Holmese a také z Války světů.

Oproti předchozí tvorbě se nejednalo o nějak extra náročné čtení, ale spíše o takovou poctu kultovní literatuře a Velké Británii. I přesto ale Liga výjimečných patří mezi nejznámější komiksy Alana Moorea. A zároveň se jedná o sérii, která nadobro uzavřela jeho kariéru.

Tím však nekončíme, nebojte, Liga výjimečných je vcelku obsáhlá a než vyšla celá, uteklo několik let. Během této doby vyšlo ještě jedno dílo, které si probereme. Teda, abych byl přesnější, tak vlastně tři. A všechny se týkají jednoho motivu: strachu z neznámého a nepoznaného.

Vzhledem k tomu, že se Moore zajímal o mysteriózní témata a rituální magii, měl rád i spisovatele H. P. Lovecrafta a jeho kultovní hororový vesmír. Zálibu v Mýtus Cthulhu ukázal v komiksovém světě napřímo poprvé prostřednictvím dvoudílné minisérie Vnitroblok s kresbou Jacena Burrowse, která vyprávěla intenzivní a značně explicitní příběh o vyšetřování rituálních vražd.

Na Vnitroblok následně přímo navazovala čtyřdílná minisérie Neonomicon, která ještě více odkryla tajemství stojící za odpornými vraždami. Narozdíl od předchůdce ale komiks nebyl plný jen explicitního násilí, ale také erotiky. Hodně explicitní erotiky. Dokonce bych se některé části nebál označit za pornografii.

To však mělo své opodstatnění. Alan Moore chtěl prostřednictvím Vnitrobloku a Neonomiconu odvyprávět lovecraftovské příběhy v moderní době a hlavně bez cenzury. Spisovatel H. P. Lovecraft neměl k sexu moc kladný vztah. Do svých knih ho samozřejmě zapojoval, ale většinou ho skrýval za výrazy „ty rouhající rituály“ či další synonyma. Nicméně Moore je pravý opak a v Neonomiconu chtěl všechny bezejmenné a nepopsané obřady ukázat v plné kráse a bez cenzury.   

Po moderních příbězích Moore nakonec přišel i s dobovým lovecraftovským hororem Providence, který funguje zároveň jako prequel i sequel Vnitrobloku a Neonomiconu. Příběh začíná v roce 1919, kdy se židovský homosexuál Robert Black vzdá své práce newyorského novináře a vydá se na cestu po Nové Anglii, aby napsal román o okultismu ve Spojených státech. Během svého putování se ale zaplete do něčeho neuvěřitelného.

Providence je mnohem pomalejší než jeho komiksoví předchůdci. I přes pozvolnost vyprávění a téměř nulové množství brutality je ale mnohem více znepokojivý. Mooreovi se totiž skvěle povedlo interpretovat motivy Lovecraftových děl. Robert Black je skutečně bezmocný protagonista a strach z neznámého a nepoznaného pociťuje nejen on, ale také vy. Zajímavým prvkem jsou i obsáhlé zápisky hlavního hrdiny, které oddělují jednotlivé kapitoly a velmi silně přidávají na atmosféře a uveřitelnosti příběhu.

Stejně jako ve Vnitrobloku a Neonomiconu, i v Providence je Moore věrný základním elementům Lovecraftova hororové vesmíru. Alanova vize ale na čtenáře dýchá svěžím dojmem a rovněž opravuje tradiční chyby. Lovecraftova tvorba je často kritizovaná za absolutně nulovou práci s postavami. Na postavách si ale Alan Moore dává vždy extra záležet a jeho Robert Black je toho krásným příkladem. Ten si během svého putování projde tak obrovským vývojem, že ho na konci téměř nepoznáte. Jasně, je možné, že se s ním nebudete ztotožňovat. Abych pravdu řekl, není to úplně nejsympatičtější hrdina. Rozhodně na vás však bude působit uvěřitelným dojmem. Stejně jako všechny postavy, které Alan Moore ve svých komiksech stvořil. A že jich rozhodně nebylo málo.

Bažináč, V jako Vendeta, Strážci, Providence a další grafické romány a série vyjmenované v tomto videu jsou jen pouhou částí toho, co Alan Moore vytvořil. Jeho kariéra byla dlouhá, extrémně vlivná a velmi úspěšná. Ale bohužel i plná nepříjemností. Za jeho úspěchy se totiž schovává velké množství všemožných podrazů. A to nejen ze strany nakladatelů, ale i ze strany nejbližších.

Největší problémy zažil Moore během spolupráce s DC. Konflikt odstartovala sada sběratelských odznaků k sérii Strážci, ze které scenárista společně s kreslířem Davem Gibbonsem nedostali ani cent. Problém byl ale i se ziskem z originálního komiksu. Některé zdroje totiž tvrdí, že oba autoři dostali z celkového zisku komiksové série pouhá dvě procenta. Olej do ohně navíc přilil i nově navrhovaný způsob ohodnocování autorů podle věku, se kterým nesouhlasil nejen Alan Moore, ale také další komiksoví velikání, například Frank Miller.

To vše vedlo k ukončení spolupráce s DC. Největší podraz ale Moore odhalil až v období, kdy pro jednoho z největších komiksových vydavatelů už nějaký ten pátek nepracoval. Ve smlouvách prý bylo malým písmem napsáno, že jakmile DC přestane vydávat série Strážci a V jako Vendeta, veškerá práva padnou zpět do rukou autorů. Jenže DC nikdy nepřestalo tyto příběhy vydávat a asi to ani nemělo v plánu. Oba slavné grafické romány vycházejí v nových výtiscích stále dokola a dokola. A svět Strážců byl navíc bez Mooreova souhlasu propojen s univerzem DC a do dnešních dnů se stále rozrůstá dalšími příběhy od jiných autorů.

Po odchodu do nezávislých vod založil Moore se svou manželkou Phyllis a jejich společnou milenkou Deborah nakladatelství Mad Love, které se zaměřovalo na velmi neobvyklou tvorbu. To se ale vzápětí rozpadlo, Phyllis s Deborah Alana opustily a připravily ho o většinu peněz, které v 80. letech vydělal.

No, a o pár let později Alanovi do kariéry opět zasáhla jeho největší nemesis, DC Comics. Pod taktovkou společnosti WildStorm Production vytvořil Alan vlastní odnož s názvem America's Best Comics. Těsně před spuštěním vydávání ale přišla nečekaná akvizice a WildStorm Production včetně ABC padla do spárů DC, tedy společnosti, pro kterou Moore už v životě nechtěl pracovat. Bývalý majitel WildStorm Production ale Alanovi slíbil, že s představiteli společnosti nebude muset osobně jednat, a že mu nebudou zasahovat do práce.

ABC fungovalo nějakou dobu v pořádku. Alan tvořil tak, jak chtěl, a nikdo mu do práce nezasahoval. Vše ale netrvá věčně a DC začalo pomalo rušit své sliby. Pátý sešit Ligy výjimečných ukazoval starou reklamu na dámský drogistický přípravek s názvem Marvel. A vedoucí DC Paul Levitz nechal zničit celý náklad a přípravek přejmenoval na Amaze, aby se vyhnul případnému konfliktu s konkurenčním Marvelem. Zdá se vám to v pohodě? Já bych řekl, že asi jo. Další cenzura ale už v pohodě nebyla.

Zrušení se totiž dočkala i jedna z povídek z osmého sešitu série Tomorrow Stories. Příběh obsahoval odkazy na zakladatele scientologie L. Rona Hubbarda, amerického okultistu Jacka Parsonse a také na sérii magických obřadů Babalon Working. A to se DC nelíbilo, takže celou povídku zablokovalo kvůli kontroverzi.

To už si Alan líbit nenechal. V roce 2005 prohlásil: „Miluji komiksové médium. Nesnáším komiksový průmysl. Dám tomu ještě patnáct měsíců a pak se pravděpodobně stáhnu z hlavního proudu komerčního mainstreamového komiksu.“ A svůj slib nakonec dodržel.

Pokud jste čekali nějaký hezký konec, tak vás musím zklamat. Poté, co dokončil Ligu výjimečných, se Alan ke komiksům nevrátil a už se k nim nikdy nevrátí. V roce 2022 pro magazín Guardian prohlásil, že s grafickými romány definitivně skončil. Komiksový průmysl a vše, co s ním přišlo, se pro něj stalo nesnesitelným. Jeho zhnusení mainstreamem ho neopustilo a podle jeho nejnovějších vyjádření ještě vzrostlo kvůli současné éře superhrdinských filmů, které označuje jako infantilní, groteskní a jako nemoc kultury a filmového průmyslu. 

A dost podobně přistupuje i k filmovým adaptacím jeho vlastních děl, od kterých se vždy distancoval. Kritiky i diváky chválený snímek V jako Vendeta označil za imbecilní. V případě snímku Z pekla ho vytočila změna charakteru detektiva Fredericka Abberlinea. A Liga výjimečných byla hrozná celkově. K tomu ani nemusel nic říkat. Jediná adaptace, ke které se vyjádřil vcelku pozitivně, byli Strážci od Zacka Snydera.

Chová se v současnosti Moore jako zapšklý dědek? Asi ano, ale na druhou stranu na to má po všech těch zkušenostech tak trochu právo. Jasně, nemusíte s ním souhlasit. Nemusíte ho mít ani rádi. A můžete ho považovat za šílence. Jeho vliv ale rozhodně nemůžete zpochybnit. Alan Moore je, byl a bude jedním z nejvlivnějších a nejlegendárnějších komiksových scenáristů všech dob. A já osobně věřím, že z jeho inovativních děl budou komiksoví scenáristé čerpat i další desítky, ne-li stovky let. Díky Alane!

A díky vám všem, že jste tohle monstrózní téma dočetli až do konce. Chápu, že jste z těch všech informací asi vyčerpaní. Pokud máte ale ještě trochu energii, budeme rádi, když nám do komentářů napíšete, jaké dílo Alana Moorea máte nejraději.