Byli považováni za špatné herce, ale stali se legendami!

Béčkové akční hvězdy jsou často považovány za méně sofistikované herce ve srovnání s „prestižními“ umělci seriózní a artové scény. Přesto sehráli klíčovou roli při formování moderního akčního žánru a ovlivnili způsob, jakým vnímáme zábavu a samotnou představu o hrdinství v současném filmovém světě. Zatímco muži se v tomto odvětví prosadili poměrně rychle, ženy si feminističtější rozměr akčních snímků budovaly mnohem pomaleji. U obou pohlaví se však nezřídka setkáváme s kritikou omezeného rozsahu hereckých výkonů, které se v mnoha případech soustředí zejména na fyzickou stránku postav. Bojové scény, adrenalinové momenty a pouhá přítomnost na plátně jdou na úkor komplexnosti a hloubky protagonistů. Diváci místy měli pocit, že tito herci charakterizují opakující se vzorce chování, suché a předvídatelné dialogy, často také omezené výrazy. 

Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone, Chuck Norris nebo Jean-Claude Van Damme byli obviňováni z dřevěného, poněkud "tvrdého" herectví, které postrádá širší emocionální rozsah. Schwarzenegger byl dokonce ve svých začátcích považován za muže „ mdlého ducha“, jelikož se jen těžkopádně vyjadřoval v dialozích. Jeho specifický přízvuk byl navíc lidmi vnímán jako komický a umělý. Ženy to měly o něco těžší, protože v první polovině 20. století vystupovaly pouze jako „zranitelné“ či pasivní romantické hrdinky, které se v kritické situaci rozpláčou, volají o pomoc a čekají na záchranu. První velký posun nastal na počátku 70. let 20. století s nástupem filmů, které odrážely boj žen za lepší postavení ve společnosti, svobodu a více možností. Pozdější vývoj díky Sigourney Weaver a Lindě Hamilton otevřel ženám cestu k akčním rolím, v nichž nezávisle a odvážně berou věci do svých rukou. Na druhou stranu akční hrdinky provázel a provází silný důraz na vzhled postav a sexuální přitažlivost. Jistě nelze ignorovat, že i muži na plátně podléhají silné sexualizaci, ale v případě žen byla kombinace akčních schopností s estetickými a sexuálními normami pevnou součástí jejich charakterizace. Stručně řečeno, v zobrazování ženského těla se výrazněji tlačilo na pilu. 

I to však přispělo k odsunutí béčkových filmů na okraj seriózního kulturního zájmu a jejich vlivu se nepřikládala velká váha. Filmy s vysokým uměleckým obsahem a prestiží stavěly do dominantní pozice dramatické, historické, psychologické nebo umělecké aspekty příběhu. A to je samozřejmě správně, nicméně fyzické herectví bylo jaksi sraženo z piedestalu o stupínek níže. Koneckonců pro akční filmy je nezbytné, aby herci zvládli intenzivní trénink, kaskadérské kousky a bojové scény, které vyžadují velkou koordinaci, sílu a vytrvalost. Mohou být stejně náročné jako dramatické herectví, protože vyžadují fyzickou i psychickou přípravu. My diváci a kritici máme tendenci být k takovým filmům tvrdší, než si ve skutečnosti zaslouží, protože naše očekávání či kritéria kvality vycházejí z úplně jiných míst, než na která žánr béčkových filmů cílí. 

V 80. a 90. letech 20. století, kdy se Hollywood potýkal s potřebou najít nové formy zábavy, které by oslovily široké publikum, začal filmový průmysl produkovat tituly s akčními prvky a menšími rozpočty. Ty se sice nevyznačovaly velkými nároky na uměleckou hodnotu, ale u diváků rezonovaly svou energií, dynamikou a napětím. Tento přístup k filmové tvorbě byl kritiky odmítán kvůli nízké úrovni dialogů nebo klišé v příbězích, ale ukázalo se, že se tento žánr pozvolna etabloval jako nedílná součást popkultury. Rychlé, explozivní tempo a úderné, vtipné repliky, které hraničily s karikaturou, podtrhovaly přímočarý, prostý, často silně idealizovaný svět akčního béčka. Publikum si zkrátka zamilovalo intenzivní zážitek z nenáročné zábavy jako silnou protiváhu oscarových snímků. Zároveň však došlo k vytvoření nového typu hrdiny a vzniku kulturních fenoménů, které jsou věčně živé. Terminátor, Rambo, Rocky, Walker Texas Ranger, major Scott McCoy nebo kickboxer Kurt Sloan a mnozí další představovali určitý druh „jednoduchého“ hrdiny, který se zaměřuje na akci, ale zároveň vždy stojí na straně spravedlnosti. Jednalo se o poměrně primitivní a zjednodušené archetypy - silných, nekompromisních, neohrožených bojovníků, nezřídka tichých samotářů s neochvějným odhodláním. Hlavně mlčenliví, neboť přednes replik skutečně značně zaostával za fyzickým výkonem. Béčkovým hercům se však podařilo zpopularizovat bojová umění, box, kickbox nebo kulturistiku.  

Rovněž se tím posílila klasická představa o hrdinství. V rovině nezávislosti a individualismu se objevovali osamělí vlci, kteří se postavili systému, nepřátelům a klidně i celému světu. Nejenže se vypořádávali s fyzickými výzvami, ale zůstávali i vnitřně nezdolní tváří v tvář překážkám. Díky tomuto smyslu pro spravedlnost se pouštěli do zápasu o morálku. Jejich metody mohly být extrémní, ale mravní kompas vždy směřoval proti zlu za ochranu nevinných. Béčkový hrdina se nakonec stal zrcadlem společenských ideálů. Zatímco v 80. a 90. letech žánr čerpal z politického a vojenského napětí, později se motivací stala osobní tragédie nebo pomsta. V moderních akčních filmech se tak projevovaly snyhy o emocionálně složitější postavy - navenek drsné muže se zranitelnou duší. Od Ethana Hunta přes Dominica Toretta až po Johna Wicka se ukázalo, že herci zde nejsou jen nositeli akčního výkonu, ale mají širší kulturní a osobní význam. Na jejich postavách je vidět určitý vývoj, což je pro diváky nesmírně sympatické. Navíc tito hrdinové často přinášejí závan lidskosti v podobě humorných zvratů, které dřívější akční hvězdy postrádaly. Je tedy zřejmé, že se mění nejen způsob, jakým jsou postavy vykreslovány, ale také to, jak je diváci vnímají v kontextu hereckých výkonů, kulturních hodnot a estetiky. 

Samozřejmě, že béčkové filmy jsou silným pilířem komercializace průmyslu, protože jsou základem pro merchandising. Avšak historické rozdělení filmů do různých kategorií dle jejich umělecké a komerční hodnoty se začíná rozmazávat. Ve výsledku však béčkové akční filmy vytvořily prostřednictvím univerzálních a snadno srozumitelných motivů neuvěřitelně silnou kulturní a ekonomickou sílu. Vždycky mě proto pobaví, když režisér, který umělecky vyrostl na béčkové a céčkové zábavě, dnes kritizuje její odkaz. Ano, dívám se na tebe, Tarantino. Pokud chcete vědět víc, podívejte se na toto mé video:

Po legendách 80. let si ženské akční hvězdy v posledních desetiletích vydobyly pevné postavení v komerčních blockbusterech. Zasloužily se o to například Angelina Jolie nebo Charlize Theron, ale zatímco Lara Croft zůstala v rovině přímočaré atraktivní hrdinky, Furiosa nebo Lorraine z Atomic Blonde převrátily tradiční vnímání ženských akčních postav. Pro mě však skutečnou OG mezi akčními ikonami již od dětství zůstává Milla Jovovich. 

Tato herečka si vytvořila nezaměnitelný otisk v žánru díky své schopnosti spojit charisma s fyzickou zdatností. Mnohdy se opomíjí, že právě Milla je jednou z pionýrek ženského protagonismu v akčních filmech na Západě. Její filmografie prakticky pluje téměř výhradně v béčkových vodách, ale pomohla tím vybudovat most mezi stereotypy o ženských postavách a moderními hrdinkami.

Díky účinkování v Pátém elementu Luca Bessona má na kontě jednu z nejikoničtějších postav v dějinách kinematografie. Leeloo vyjadřuje vlastnosti, které bývaly tradičně rozdělovány mezi mužské a ženské postavy. Je fyzicky velmi zdatná, zkušená v boji, odvážná, mrštná, nezávislá a aktivní, ale zároveň ne agresivní. Násilí používá k sebeobraně a ochraně druhých, přičemž se nesnaží působit drsně nebo nebezpečně, jak je to běžné u jiných ženských postav navlečených do mužských stereotypů. Naopak si zachovává empatii, starostlivost, citlivost a ženskou energii, což u akčních hrdinek není zcela běžné ani dnes. Ano, narážím na Captain Marvel, Batwoman nebo remake Mulan. Jistě ne všechny Miliny postavy se takto povedly, ale dá se říct, že často ztvárňuje ženy, které jsou silné a smrtící, ale přitom nezapřou svou ženskost.

Skutečným kulturním fenoménem se však Milla stala až díky Alice z filmové fanfikce na Resident Evil. Sama jsem fanouškem videoherní série, ale objevila jsem ji vlastně až díky filmům. Souhlasím s tím, že nejde o dobrou adaptaci, a je diskutabilní, zda se vůbec dá považovat za adaptaci. Na druhou stranu Resident Evil filmy osvěžily zájem o ženské postavy v sci-fi a hororovém žánru. Na začátku milénia patřily k prvním vlaštovkám propojení filmového průmyslu a videoher, přičemž navzdory kritice se o nich mluví dodnes. Jde zkrátka o silné a nezapomenutelné béčko se zombie tématikou, které proniklo do mainstreamu v době, kdy byly videohry považovány za obsah pro děti a niche geekovskou komunitu. Nesmíme zapomínat ani na to, že Milla se nejen objevila v akčních scénách, ale také aktivně přispěla k jejich realizaci. V případě Resident Evil a dalších jejích projektů se podílela na mnoha kaskadérských scénách, které vyžadovaly vysokou úroveň fyzické zdatnosti. Trénovala bojová umění, střelbu, kaskadérské techniky a další disciplíny, které jí umožnily provést mnoho nebezpečných scén, aniž by se musela spoléhat na dabéra.

Stejně jako mnoho jejích mužských kolegů čelila kritice za svůj herecký projev. Nutno však říci, že od ženských hereček se často očekává vyšší míra emocionálního projevu a hlubší herecké výkony, zatímco mužským akčním hvězdám je odpuštěna jistá monotónnost, pokud excelují ve fyzických scénách. Jedná se o dvojí metr, kdy se zdá, že je žena v odvětví s převahou mužů posuzována mnohem přísněji. Nebo se od mužů příliš neočekává? Ať tak či onak, kultovní status Stalloneho nebo Van Damma považuje herecké limity za součást žánru. Musím ovšem říct, že i Milla do puntíku splňuje kategorie zábavy a akce, ale zároveň odráží hodnoty jako odvaha, vytrvalost a boj proti zlu. Není tedy jen „ženskou verzí“ mužských akčních ikon, ale zcela samostatnou entitou, která pomohla redefinovat žánr pro novou éru. Její místo mezi akčními legendami je tedy zasloužené. 

Co se týče samotné akční sféry béčkových filmů, tropy a archetypy s ní spojené jsou pevnou součástí popkultury a stále fungují jako silný odkaz minulosti. Současní filmaři je rádi oprašují, parodují, oslavují a umělecky přetvářejí. Přesto tyto filmy stále čelí obviněním, že nenabízejí „skutečné“ herecké výkony a příběhy, protože se zaměřují na fyzickou akci. Já však tvrdím, že pokud je umění o emocích, vizuální expresi a odvaze porušovat pravidla, pak lze béčkové akční filmy považovat za umělecké. Kritici tvrdí, že jde o lacinou, naivní a přehnanou dramatizaci, ale v tom se skrývá jistá autenticita i kreativita. Filmy jako Machete, RoboCop, Šílený Max, Evil Dead nebo Velké nesnáze v Malé Číně se nestaly kultovními proto, že by měly silné seriózní příběhové poselství. Jsou syrové, expresivní a bez zbytečných pravidel. Mají rozpoznatelný autorský rukopis, ale také kouzlo nechtěného. Ostatně nízkorozpočtové produkce musí být kreativní, a tak přicházejí s jedinečnými vizuálními řešeními, která jsou umělecky hodnotná.