Problém s Galadriel: Co je špatně s moderními hrdinkami?

Silná ženská hrdinka. Několik slovních druhů. Hanlivé označení pro nezralou, nesympatickou postavu. Nedosažitelný scenáristický ideál. Jednorožec mezi hlavními hrdiny. Inspirativní vzor pro celé generace žen.

Před čtyřmi lety jsem natočila video, v němž jsem tento stereotyp rozebrala na součástky, a nebyla jsem jediná. Termín se stal stejně prázdným a téměř nedefinovatelným jako slovo „woke“. Jinými slovy, lidé ho začali používat kdykoli se jim něco nelíbilo nebo si potřebovali prosadit svůj vlastní a často nepříliš informovaný názor. A dle mého názoru se to týká všech, od filmařů, přes herce až po diváky z jednoho , druhého třetího nebo x-tého tábora.

Pokud se ovšem oprostíme od povrchního hodnocení, zjistíme, že nejde o pohlaví, ale spíše scénáristický um. Schopnost napsat dobrého hlavního protagonistu je téměř výjimečná. Potřebujete totiž komplexní osobnost, někoho se silnými a slabými stránkami, vnitřním konfliktem a uvěřitelnými motivacemi. Taková postava musí mít autonomii, nebýt definována pouze vztahem k ostatním. Její cíle existují nezávisle na nich. Zároveň se potřebuje nekompromisně vyvíjet, dělat chyby, ale poučit se z nich. Zkrátka absolvovat cestu osobního růstu.

Selhání jsou však životně důležitá, protože jsou realistická. Skrz naskrz lidské. Jenomže my chceme postavu, která nás bude inspirovat, ne deprimovat. Vlastních problémů máme dost. Hrdina či hrdinka se tedy musí v krizové situaci zvednout, dostat se do sedla, pozvednout zbraň, utřít slzy, prostě se postavit problému čelem, navzdory strachu. Emocionální hloubka znamená projevit soucit, empatii, pochybnosti nebo smutek, a to bez oslabování svého postavení. Neboť právě rovnováha mezi zranitelností a odhodláním činí postavu skutečně silnou. Navíc nesmí být statická ani plochá, její rozhodnutí ovlivňují děj a mají následky. Sami tedy vidíte, že scenárista vlastně musí vytvořit prakticky nového živého autentického člověka, nikoliv jen šablonu, na kterou připíchne několik populárních, sexy nebo vzrušujících vlastností.

Nejsem příznivcem prohlášení typu „zničili jste mi dětství, protože jste se rozhodli remakovat titul, na kterém jsem vyrostla“. Pevně věřím, že to, co nám fiktivní světy a jejich legendární hrdinové kdysi dali, už nikdo nemůže vzít zpět. Byly však s námi v našem nejzranitelnějším období, kdy jsme teprve opatrně zjišťovali, kým vlastně jsme a chceme být. Popkultura, ať už si to připouštíme, nebo ne, nás formuje stejně jako rodiče, učitelé nebo přátelé. Je tedy pochopitelné, že jedinečnost slavných postav téměř úzkostlivě chráníme; trochu si je přivlastňujeme a záleží nám na tom, aby jejich odkaz zůstal nezměněný. 

Už dlouho mě, stejně jako spoustu dalších lidí, trápí Galadriel z legendárního fantasy veledíla J.R.R. Tolkiena. Na filmové plátno ji v roce 2001 převedl Peter Jackson a já jsem okamžitě věděla, že se tato elfka zapíše do mé osobní kroniky fiktivních osob, které obdivuji. Byla jsem malá holka a zlatovlasá Cate Blanchettová v měkkém světle a krásných šatech pro mě byla jako princezna. Později jsem však pochopila, že v tom bylo něco víc. Princezny jsou totiž ve většině titulů něčí dcery a budoucí manželky. Jejich úlohou je posouvat události v příběhu někoho jiného. Galadriel zde také není zrovna aktivní činitelkou, ale reprezentuje skutečné zosobnění síly ve své duchovní podobě. Její přítomnost je mocná a zároveň křehká, téměř éterická. Není bojovnicí v tradičním smyslu, ale její autorita je nepopiratelná. Ví, kdy zasáhnout a kdy ponechat události přirozenému vývoji. Je to žena, která si uvědomuje svou moc a zodpovědnost, proto nevyužívá schopnosti k ničení. Dokonce i v Hobitovi, když se na okamžik postaví do první linie boje, se neuchyluje k bezmyšlenkovitému násilí. Takovou osobou jsem se chtěla stát - člověkem moudrým, rozvážným, důležitým a respektovaným. Ostatně kdo by nechtěl, vždyť je to fantastické poselství pro ženy i muže. 

Bohužel v roce 2022 přišla série Prsteny moci a musím říct, že Galadriel tohoto světa naprosto nesnáším. Je totiž přehlídkou všech scénáristických přešlapů, kvůli kterým vůbec vedeme nekonečné debaty o „silných ženských hrdinkách“. Morfydd Clark hraje impulzivní, bezohlednou a pomstou posedlou elfku, která nejenže odmítá všechny dobře míněné rady, ale tvrdošíjně prosazuje svou vlastní vizi bez ohledu na následky. Zatímco Tolkienova Galadriel byla ochotná čekat tisíciletí, než svět dozraje k její moudrosti, seriálová verze je netrpělivá, konfrontační a často bezcitná i ke svým vlastním spojencům. Tento posun je zásadní, protože místo vznešené elfské královny jsme dostali standardního bojového velitele. 

Jedním z největších problémů Galadriel v seriálu je její téměř jednostranná motivace - pomsta. Celý její příběh se točí kolem neochvějné touhy zničit Saurona, přičemž je ochotna jít proti rozkazům svých nadřízených, riskovat životy svých přátel a ignorovat jakékoli diplomatické nebo strategické možnosti. Původní Galadriel však vždy poháněla spíše záchrana Středozemě a touha obnovit harmonii. Seriál tak postavu redukuje na stereotyp „tvrdohlavého samotáře“, který se pohybuje na tenké hranici mezi hrdinou a antihrdinou. Její hněv a posedlost ji odcizují od ostatních, a tím se stává méně inspirativní i sympatickou.

V trilogii spočívají Galadrieliny dovednosti v porozumění osudu, schopnosti vidět budoucnost a v hlubokém pochopení lidských i elfských slabostí. Nejdramatičtější okamžik přichází ve chvíli, kdy jí Frodo nabídne Prsten. Vidíme krátkou, děsivou ukázku toho, co by se stalo, kdyby si ho nasadila a proměnila se v Temnou královnu. Ona však místo toho, aby podlehla pokušení, Prsten odmítne a rozhodne se vytrvat ve úloze ochránkyně světla. Odmítne moc, která by ji mohla zkazit, protože vidí širší perspektivu a uspěla ve zkoušce charakteru i sebekontroly. 

V trilogii Hobit vidíme trochu jiný aspekt Galadriel - tentokrát se již aktivně zapojuje do boje. Její záchrana Gandalfa však není o hrubé síle. Je to souboj vůle, bitva světla a temnoty, v níž si postava zachovává svou éterickou, téměř nadpozemskou auru. Bylo by zkrátka směšné, nepravděpodobné a těžko uvěřitelné, kdyby si jedna z nejmocnějších magických bytostí Středozemě prostě vyhrnula rukávy a rozdala pár monoklů.

Tvůrci seriálu to však zřejmě považovali za dobrý nápad, protože od původního konceptu upustili a z Galadriel udělali generickou akční hrdinku. Velí elfským armádám, bojuje mečem, skáče ve slow-motion záběrech a hází kolem sebe naštvané, ublížené pohledy. Takže abychom to shrnuli - bojové schopnosti, hněv, fyzické násilí a necitlivost jsou vlastnosti, které se běžně přisuzují mužským postavám. Za mě je naprosto v pořádku vytvořit ženskou postavu jako bojovnici, zápasnici nebo vojačku. Co však v pohodě není, je napsat chlapa, který si akorát navlékne ženské tělo. Jinými slovy, místo aby ženské postavy byly silné svým vlastním způsobem (jako filmová Galadriel), jsou jednoduše přepsány do mužských archetypů (jako seriálová Galadriel).

Již jsme si řekli, že původní Galadriel dokázala ovlivňovat události bez přímého zásahu. V Prstenech moci však po tomto charismatu není ani stopy, zůstala jen tvrdohlavost, nepřístupnost a chladné chování vůči ostatním. Ačkoli filmy nedaly Galadriel zdaleka tolik prostoru jako seriál, i z toho mála lze vyčíst, že jde o laskavou, starostlivou a empatickou bytost. Svou mocí a znalostmi dalece převyšuje úroveň malých prostých hobitů, přesto se na jejich soužení nedívá lhostejně. Stále má v sobě něhu a pochopení pro bolest celého světa. Je vznešenou duchovní vůdkyní a ochránkyní - někdo, ke komu vzhlížejí nikoli proto, že je silná v boji, ale proto, že dokáže vést moudrostí a soucitem.

Seriálová Galadriel není schopna navázat hluboké vztahy s jinými postavami, jelikož jí v tom brání jak výše zmíněný hněv a posedlost, tak i arogance či přímo pohrdání. Sama se fyzicky i emocionálně izoluje a její motivace jsou ve skutečnosti nejen ploché, ale i sobecké. Je to tedy obrovský kontrast oproti její dřívější verzi a chápu, že se tvůrci možná snažili vykreslit mladou Galadriel, která je teprve na začátku své cesty k seberozvoji. Nicméně prostě nemám dojem, že by šlo o stejnou postavu, a zatím není vidět ani náznak vývoje. 

V Jacksonových filmech prošla Galadriel nenápadným, ale důležitým posunem - od silného pokušení ke konečnému rozhodnutí odejít na Západ. Tento dějový aspekt podtrhuje pochopení, že některé dveře je třeba nechat zavřené. A to i tehdy, když máme pocit, že se za nimi skrývá něco, co si myslíme, že chceme.

V seriálu zatím vývoj prakticky neexistuje. Zdá se mi, že Galadriel není schopna skutečné introspekce, i když se nás scenáristé zoufale snaží přesvědčit o opaku. Postava se jakoby klouže po povrchu a zcela tím ztrácí emocionální dopad. Místo vyššího cíle je tu jen ona posedlost, která nestačí k tomu, abyste věřili, že by tato osoba mohla být skutečná. Najít a zničit nepřítele za každou cenu je však motiv, který je v kinematografii častý, tak proč to tentokrát nefunguje?

Podívejme se například na Beatrix Kiddo (Uma Thurman) z filmu Kill Bill. Mohlo by se zdát, že zápletka stojí ve svém jádru na velmi podobném principu. Zrada, kterou Beatrix zažila od svého bývalého šéfa a milence Billa, je ovšem osobní, brutální a emocionálně devastující. Naproti tomu Galadriel, která kvůli Sauronovi přišla o bratra, má velmi vágní a vzdálenou motivaci. Jedná se o něco, co se stalo dávno v minulosti, a navíc tuto událost nevidíme prožitou na hluboce osobní úrovni. Mezi divákem a ztrátou, kterou zakusila, chybí citová vazba, kvůli čemuž její posedlost působí spíše jako narativní prostředek než autentická emoce. Beatrix má nejen jasně definovaný cíl, ale je také zranitelná a směřuje od čisté pomsty k pochopení i smíření. Stává se tragickou hrdinkou, zatímco seriálová Galadriel zůstává jednorozměrnou šablonou.

Tvůrci se buď z nevědomosti, nebo z lenosti chytili do pasti - místo aby vytvořili ženskou postavu, která má svou vlastní cestu a autentický hlas, přepsali ji do archetypu „drsňáka“, který je sice fyzicky silný, ale emocionálně plochý. Tímto přístupem se seriálová Galadriel nejen odchyluje od své předlohy, ale také ztrácí svou jedinečnost a přestává být inspirativní postavou. Komplexní žena byla zredukována na generickou fantasy karikaturu. Dobře napsaných ženských hrdinek je opravdu poskromnu a tento problém se rozhodně nevyřeší tím, že si pokazíme těch pár skvělých, které máme.