Sponzorem článku jsou úložiště Samsung a Prince of Persia The Lost Crown.

Kdysi dávno, před tisíci lety, sedávali lidé večer u ohně a vyprávěli si příběhy. Tento zvyk přetrval mezi lidmi dodnes, i když už kvůli němu nemusíme nic zapalovat a užívat si svých pyromanských sklonů. Mluvím samozřejmě o filmech. A my se dnes podíváme na to, jak se příběhy z jeskyní dostaly do našich domovů, na televizní obrazovky, počítače a domácí projektory.

Kromě příběhů u táboráku nám naši jeskynní předkové zanechali i další formu příběhů - jeskynní malby. Tyto předpotopní komiksy byly prvním náznakem toho, kam přesně se bude celé naše kulturní vnímání primárně ubírat. Obrázky. Dává to smysl, protože zrak je náš nejsilnější smysl. Lépe řečeno, lidská mysl se nejvíce spoléhá na zrak a teprve potom na ostatní smysly. A ano, druhým nejsilnějším a mozkem nejpoužívanějším smyslem je sluch, takže dohromady tvoří nerozlučnou kombinaci. Proto je vyprávění příběhů odjakživa spojeno se zrakovým vjemem, i když kdysi dávno to bylo podmíněno koukáním do ohně.

Zpočátku se příběhy vyprávěly pouze ústně, ale časem se začaly zaznamenávat na různá média. Oficiálně vše jako první spáchali Sumerové v Mezopotámii asi před 5 000 lety, když vynalezli písmo a s ním i první diktáty. Písmo se dále šířilo, každý si ho nějak přizpůsoboval a měnil podle svých potřeb. Egypťané mezitím vyřezávali do stěn hrobek první komiksy o superhrdinech, aby se jejich faraoni na cestě do podsvětí nenudili. Stěny a hliněné tabulky se tak staly dalším médiem, které neslo příběhy. Později je nahradil papyrus, pergamen a posléze papír. Ten se začal vázat do brožur a velkých knih, které se dlouhou dobu psaly a ilustrovaly, přesněji řečeno iluminovaly, ručně. Tak vznikaly současně i první memy.

Číňané v 10. století vynalezli knihtisk, ale když zjistili, že se 100 000 znaky čínské abecedy je to stejně otrava, vyprdli se to. A tak tiskařský lis znovu vynalezl v 15. století Johann Gutenberg, který jako první vytiskl světoznámé legendární fantasy dílo!

Svět příběhů, fikce a faktů ovládly knihy, noviny a později časopisy. V 19. století jsme se konečně dočkali plnohodnotných komiksů neboli komiksových stripů. Ale stále tomu něco chybělo. Zvuk vyprávění a plápolající oheň, u kterého se stále nejlépe jedlo a poslouchalo. Jistě, v té době už po staletí existovala divadelní představení, oratoria, opery a operety a koncerty. Ale to všechno byly jen jednorázové zážitky. A přestože notový zápis je také jakýmsi médiem, do něhož lze například zapsat hudbu, bez hudebního sluchu a pořádné dávky fantazie vám to nebylo moc platné.

Naštěstí přišel Thomas Alva Edison, muž, který si přivlastnil a ukradl víc vynálezů než... sakra, potřebuji nějaké přirovnání. V roce 1877 vynalezl fonograf, přístroj, který pomocí jehly a voskovaného válečku zachycoval zvuky a pak je přehrával. Zvuk sice nebyl nic moc, ale byl, a to bylo to hlavní. Každopádně o deset let později vynalezl berilnský herec Emile Berliner gramofon, a zatímco audiofilové dodnes poslouchají alba svých oblíbených interpretů na gramofonových deskách a já jsem na nich jako dítě poslouchal třeba Šmouly, neznám nikoho, kdo by ještě používal voskové válečky a fonograf. Tudle, Edisone!

Ale díky Fonografu jsme získali první YouTube Shorty! Vážně. Edison totiž zoufale toužil spojit zvuk s pohyblivým obrazem, a tak pověřil svého asistenta Williama Kennedyho Dicksona vytvořením přístroje, který by přehrával animovaný příběh a on by si pak mohl připsat zásluhy. Protože fotografie existovala už asi dvě století a pořizování snímků na celuloid se stávalo běžnou záležitostí, bylo řešení jednoduché a jmenovalo se Kinetoskop. Příběh se jednoduše vyfotografoval, pak se spojil do celuloidového pásu, který se otáčel dokola v obrovské tmavé skříni a za zvuku fonografu přehrával zhruba půlminutový příběh. Takže YouTube, Instagram a TikTok nevymyslely nic nového. Shorty a reely jsou starší než samotný film! Navíc, protože jste se museli sklonit a zírat do přístroje malým otvorem, bylo to pro vaši páteř asi tak stejně dobré jako neustálé koukání na mobil.

Amazing look inside early Kinetoscope

A tak se dostáváme k filmu, který nás konečně přenesl do těch pravěkých časů, kdy jsme zírali do ohně a poslouchali příběhy. Jen blikání ohně nahradilo blikání projektoru promítajícího obrazy na stříbrné plátno. A teď už také víte, proč máte při sledování filmu vždycky hlad a proč do kina patří popcorn a cola! Protože k táboráku a poslechu příběhů patří i večeře. Máme to prostě vepsané v genetické výbavě.

Prvním filmem, který bratři Lumerové natočili v roce 1895 na jimi vytvořený kamerový přístroj, byl Vlak přijíždí do stanice. Na lidi prý působil tak realisticky, že ze strachu utíkali z kina. Časem si však zvykli. První filmy byly krátké a zobrazovaly především skutečný život, takže dokumentární film je vlastně prvním existujícím filmovým žánrem. Později se přidaly komedie, romance, dokonce i scifi. Díky Méliés! Pianistu nebo varhaníka hrajícího hudbu v pozadí nakonec nahradil plnohodnotný soundtrack. Filmy se staly barevnými. A tak se celuloid stal dalším médiem, které nese příběhy. 

Cesta na Měsíc, Georges Méliès, kolorováno

Teprve ve 20. letech 20. století se po světě začaly šířit tehdy ještě poměrně velké bedny zvané - rádio. Ty, stejně jako gramofon nebo fonograf, přehrávaly zvuk, ale nepotřebovaly k tomu žádné fyzické médium! 

Rádiové vlny - signál. Ten se stal novým nosičem zpráv, hudby a nakonec i příběhů. V 50. letech 20. století se k němu přidala televize a kino získalo první konkurenci. Ta, stejně jako rozhlas, začala kromě zpráv vytvářet i vlastní pořady, ale hlavně - seriály. Ty se sice původně promítaly i v kinech, ale televize byla pro tento druh obsahu doslova stvořena. Zatímco film vás zaujal na jeden večer a v podstatě se podobal divadlu, k televizi jste se mohli vždy vrátit a vždy na vás čekal nový obsah. 

První hlasatelé při zahájení TV vysílání 1953

Ale stále tomu něco chybí. Něco, co v případě zvuku přišlo už s deskami a gramofonem - možnost vlastnit a přehrávat své oblíbené tituly. No, pokud jste patřili k vyšší třídě a měli jste peníze na rozhazování, mohli jste si prostě koupit domácí projektor a pouštět si kratší komedie, animované pohádky a další obsah. Skutečná revoluce v oblasti domácího videa však přišla až v 70. letech 20. století. A mnozí z vás už jistě vědí, co to znamená. VHS!

V této době se snažilo prorazit několik fyzických nosičů, které umožňovaly sledovat filmy v pohodlí domova. Konkurenční boj však nakonec vyhrály kazety VHS, lidově nazývané videokazety. Proslýchá se, že jejich největší a možná technicky lepší konkurent, BetaMax, se neuchytil, protože společnost Sony, která tuto technologii vyvinula, kategoricky odmítla na ně dávat por... no, necenzurovaná zobrazení lidské povahy! Ale jistě se najdou i jiné důvody.

Celovečerní filmy velkých společností se zpočátku jen půjčovaly a zejména v Americe se z toho stal velký byznys. Jednou z největších sítí půjčoven filmů byl Blockbuster, který stál doslova u zrodu tohoto druhu podnikání. Tentýž Blockbuster, který zanikl, protože ho na začátku tisíciletí se svým jedinečným přístupem předběhla malá společnost jménem Netflix. 

Kromě možnosti sledovat své oblíbené filmy v pohodlí domova s domácím popcornem nebo jiným jídlem se objevil další nový fenomén - direct to video neboli filmy určené přímo pro domácí distribuci. Většinou se jednalo o tituly s nižším rozpočtem, ale i v této oblasti vzniklo několik kultovních filmů. S videokazetami přišlo i pirátství, a to díky videorekordérům, které VHS kazety nejen přehrávaly, ale dokázaly na ně obraz i nahrát. Jen dva roky po uvedení VHS kazet se však do světa tlačil další nosič - digitální laser disky!

Tyto velké, ale křehké lesklé disky obsahovaly digitální záznam obrazu, takže na rozdíl od videokazet nedocházelo k degradaci obrazu po několikanásobném přehrání nebo kopírování. Kromě toho nabízely větší míru interaktivity a v závislosti na modelu pojaly 30 až 60 minut záznamu. To však ve srovnání se čtyřmi hodinami u videokazet nebylo zase tak mnoho. Jejich cena byla mnohem vyšší a přehrávače laserdisků byly dražší než videorekordéry. Přesto však našly uplatnění, zejména u některých IT profesionálů. Počítače se totiž stále více začaly stávat součástí multimediálního světa. A možná by se laser disky používaly mnohem déle, kdyby o dva roky později, na začátku 80. let, nebyly vynalezeny kompaktní disky. Ano, jsou také starší než já. Děsivé, co?

Kompaktní disky neboli CD pojaly až 700 megabajtů dat, a přestože na ně bylo možné vypálit jakákoli data nebo audiovizuální obsah, našly své uplatnění především jako médium pro hudbu a na dlouhou dobu téměř zcela vytlačily z trhu dosud převládající dlouhohrající gramofonové desky. I to však chvíli trvalo, protože ve srovnání s VHS nebo magnetickými audiokazetami byly co? Ano, správně, drahé a potřebovali jste k nim speciální druh přehrávače. Ale dlouho to tak nezůstalo, a jak se stále více rozšiřovaly mezi běžný plebs, jejich cena neustále klesala. Na skutečnou konkurenci VHS jsme si však museli ještě chvíli počkat.

Píše se rok 1995 a zatímco v České republice a na Slovensku se ceny VHS a videorekordérů konečně dostávají na přijatelnou úroveň pro běžného obyvatele postkomunistické země, západní svět objevuje zcela nový druh médií. DVD! Ačkoli DVD na první pohled připomíná kompaktní disk, díky zdokonalené technologii digitálního zápisu a upravenému výrobnímu procesu se na tento kus plastu vejde až 4,7 gigabajtu obsahu. V případě dvouvrstvého zápisu až 8,5 gigabajtu. To je dostatek místa pro uložení celého celovečerního filmu a dokonce i bonusového obsahu. Disky DVD zdědily po svém starším bratrovi velkou míru interaktivity. Takže zatímco k televizoru jste si museli pořídit speciální DVD přehrávač, odměnou vám bylo interaktivní menu a spousta bonusového obsahu, a to vše v pohodlí domova. V podstatě jste dostali více obsahu než v kině. Jen kvalita obrazu se stále nemohla kinu rovnat. DVD se staly novým standardem a vydržely až do roku 2002. 

Zde již začíná éra nahrávek ve vysokém rozlišení. HD se stává novým standardem a každá druhá domácnost má místo staré hranaté krabice širokoúhlou obrazovku. Na takové už ani obraz z DVD nevypadá tak dobře jako dřív. A tak přichází Blu-ray, který umí všechno, co DVD, ale lépe. To je v podstatě vše, jen se na něj vejde více dat, konkrétně 25 až 50 gigabajtů, nebo 100 až 128 v případě BDXL. 

Disky Blu-ray jsou i dnes součástí našeho života. Jsou mnohem levnější než dříve a přehrávače Blu-ray jsou nyní dostupné i pro našince. Jenže teď už je to vlastně jedno. Tak trochu jsme se totiž vrátili do éry televize a televizního signálu. Jenže teď se mu říká INTERNET!

Na začátku tisíciletí to bylo těžko představitelné, ale dnes je internetové připojení tak rychlé a internetové služby tak levné, že po kabelech do našich počítačů proudí desítky až stovky megabajtů dat za sekundu. Jaký má tedy smysl chodit do videopůjčovny, kupovat fyzická média a kupovat další přehrávač, když můžeme vše sledovat na svých chytrých televizorech, projektorech nebo velkých počítačových monitorech přímo z internetu, a to ve vyšším rozlišení, než nabízí Blu-ray? Navíc si můžeme vybrat libovolný obsah, kdy chceme, kde chceme, dokonce i na záchodě, když na to máme čas, ne když nám to nařídí televizní kanál. 

Výroba seriálů je dražší a často technicky dokonalejší. Seriály jsou vizuálně mnohem působivější než dříve a vystupují v nich velké filmové hvězdy. Streamovací platformy dávají prostor domácí tvorbě a my se můžeme dostat k obsahu, který bychom ještě před několika lety v televizi prostě neviděli. Díky Netflix! Zároveň si ale nikdy nemůžeme být jisti, zda se seriál někdy dočká druhé série nebo zda vůbec stojí za to investovat do něj čas. A mnoho titulů je v některých zemích stále zablokováno kvůli licencím a politice. Díky Netflix!

A nezapomeňme na YouTube a další sociální sítě a platformy. Díky nim se tvorba mediálního obsahu tak rychle zdemokratizovala, že dnes může obsah vytvářet doslova každý de... no prostě každý. 

Kromě toho, že se po Netflixu začaly jako houby po dešti rojit další streamovací platformy a každá z nich po nás chce měsíční poplatek za určitý výsek multimediálního obsahu, je tu otázka jakési stálosti. Streamovací platformy jsou sice novou televizí, ale pokud Netflix náhle vyhlásí bankrot a rozhodne se zavřít své servery, spousta obsahu prostě zmizí. Když bude chtít Disney snížit daně a úplně vyřadí několik svých titulů ze své nabídky, už je nikdy nikde legálně neuvidíte. A právě zde se vrací význam fyzických médií. DVD, Blu-ray nebo pevné či externí disky s filmy a seriály. Média, která nesníží kvalitu obrazu jen proto, že službu v jednom okamžiku využívá příliš mnoho diváků. Média, která zůstanou na vaší poličce dlouho poté, co daný titul navždy zmizí ze streamovacích platforem.

Kudy se vydáme dál? To je velmi dobrá otázka. Možná si časem začneme streamovat filmy přímo do žil! Nebo do našich mozků. Ke zraku a sluchu se tak konečně pořádně přidají i další smysly. A ne, 4DX opravdu nestačí. Setře se hranice mezi videohrami a filmy úplně? Ne, nesetře. Ani knihy se nikam neposunuly a čteme je dodnes. Komiksy také. Stále chodíme do kina. Chodíme do divadel, na koncerty a opery. Doma si zapalujeme svůj malý jeskynní oheň a oddáváme se příběhům. A možná za pár let budeme sedět u virtuálního ohně, vyprávět si příběhy a kreslit hovadiny na stěny jeskyně stejně jako naši předkové.