Film je skvělým nosičem myšlenek. Lidé už dlouho věděli, že příběh může být mocným nástrojem, ale když mu dali audiovizuální podobu, zjistili, že najednou mohou pozornost diváků libovolně usměrňovat. Krotit nebo podněcovat představivost podle přání tvůrců, ovlivňovat normy, tradice a hodnoty ve společnosti. Od počátku své existence tak kinematografie vytváří všeobecně přijímané stereotypy, které pronikají hluboko do našeho každodenního života. 

Některými příběhy stříbrného plátna dokonce mohou autority získat náš souhlas s jistým konáním, případně ho naopak odsoudit. Na tohle téma jsme koneckonců udělali samostatné video “Proč milujeme americkou válkou?”.

Jenže film je forma svobodného projevu. A cokoli, co je považováno za svobodu slova, nesmí podléhat cenzuře, že jo?

Přesně tak, akorát, že vůbec. Film byl podroben cenzuře po většinu své existence téměř všude na světě. Zrodil se z průmyslové revoluce, díky masové produkci a pokroku v chemii. Nikdo tehdy netušil, že jednoho dne půjde o komerčně extrémně životaschopný fenomén s celosvětovou a poměrně nekomplikovanou distribucí. Jenomže jakmile se v počátcích začal tenhle potenciál rýsovat, nastoupila snaha o všemožná omezení. Důvod se zdá být zcela zřejmý. Státní, nestátní nebo náboženské instituce ve filmech spatřovaly společensky nevhodné vzory.

Cenzura je nejčastěji spojována s totalitními režimy, ale je zvláštní, že například v bývalém Československu tehdejší stranické orgány toto slovo vůbec nepoužívaly. Místo toho se v oficiálních dokumentech objevují jemnější výrazy jako "kontrola", "zásah" nebo "dohled". V praxi to znamenalo, že pokud film neodpovídal komunistické ideologii, byl buď omezen, nebo zakázán a zcela stažen z distribuce. Pro takový titul se vžil termín "trezorový film", protože prostě kvasil v trezoru až do pádu železné opony. 

My dnes o Československé cenzuře mluvit nebudeme, místo toho se podíváme na to, jak moc morálně zkažený byl Hollywood, když vznikly filmové ratingy. Co to je? Znáte ty označení na obalech filmů a videoher jako třeba PG-13, R nebo NC-17? Tak přesně tohle určuje, zda vás třeba pustí do kinosálu, když vám ještě nebylo 18 let, případně zda si můžete legálně zahrát tu či onu videohru. Na tohle hodnocení jsme zvyklí i u nás, ovšem málokdo ví, že jeho udělování je zcela dobrovolné. 

Existují totiž i tituly s označením "not rated", ale z hlediska návštěvnosti a tržeb je takový film vnímán ještě více nepříznivě než přísný rating. Hodnocení a doporučení ovlivňují největší skupinu diváků, kterou jsou teenageři. I když ve skutečnosti jsou to právě rodiče, kteří zejména v USA vyvíjejí tlak na Filmovou asociaci, jež tato hodnocení uděluje. Ale vezměme to popořadě

Filmová cenzura nezřídka odráží náš strach a nedostatek důvěry. Přestože je škatulkování děl dobrovolné, je taky naprosto nezbytné. Zhruba 10 let od vynálezu filmů byly všechny snímky bez jakékoliv systematické oficiální cenzury. Pravda, v kinech jste zdaleka nenašli tak širokou ponuku jako dnes.

Vše začalo boxem. V roce 1897 byl totiž v americkém státě Maine přijat první zákon o cenzuře filmů, a to kvůli velmi citlivému tématu.

Zápasy o peníze byly velmi populární, ale ve většině států USA technicky nelegální. S výjimkou Nevady, kde se 17. března/marce odehrál zápas století mezi Jamesem Corbettem a Bobem Fitzsimmonsem. Událost byla natočena zaměstnancem společnosti Kinetoscope Exhibition Company pomocí Edisonova kinetoskopu. Tento muž, Enoch J. Rector, tak vytvořil nejdelší film té doby a chytře obehrál systém. Přestože ve Spojených státech platily zákony proti peněžním zápasům, neexistovala žádná zákonná omezení pro promítání jejich záznamů. Nicméně pouhé tři dny po boxu byl ve státě Maine přijat zákon o cenzuře, který umožňoval pokutovat 500 dolary každého, kdo jakýmkoli způsobem ukázal záběry z nelegálních zápasů. To nebyla zrovna malá částka, když si představíte, že zhruba tolik si vydělal průměrný městský dělník za celý rok. Box byl však natolik oblíbený, že ani tento trest lidi neodradil, tudíž nařízení ignorovali. 

Na počátku 20. století byl film pořád radikální novinkou, přičemž už tehdy se zvedala vlna nespokojenosti s filmovým průmyslem. Filmy z před regulace se označují jako před kódové období Hollywoodu, kdy tvorba obsahovala třeba nahotu, nezákonné obchody a morálně šedivé náměty. Některé vládní úřady přímo zakazovaly promítat filmy ve svých obcích, jiné prosazovaly přísné cenzurní směrnice. Lokální “revizní komise”, ale nestačily krotit rozdováděné filmaře, proto rostlo volání po vládní cenzuře. 

V roce 1915 pak padlo rozhodnutí, které Hollywood uvrtalo do průseru, třebaže o tom ještě nevěděl.

Vzpomínáte si, jak jsem na začátku řekla, že film je forma svobodného projevu? Inu, tenkrát se v Americe prosadilo, že vlastně není. Vytváření a promítání pohyblivých obrázků bylo považováno za čistě komerční záležitost, která byla prováděna za účelem zisku. Protože se mělo jednat o ryze obchodní záležitost, nikoli o orgán veřejného mínění, získala vláda pravomoc prosazovat zákony týkající se obsahu filmu. Jinými slovy, cenzura. 

Filmový průmysl seděl na sudu s výbušným prachem, ale paradoxně získával Hollywood celosvětovou pozornost, lesk a slávu. Ve skříni mu však leželo několik kostlivců.

ZRODILA SE “CANCEL CULTURE”

Než se celý svět začal bavit live streamy pitvání intimního života Johnnyho Deppa a Amber Heard, byl tu Fatty Arbuckle. Hvězda němého filmu, komik, boháč a velká celebrita. Přes noc se však z miláčka Ameriky stal veřejný nepřítel číslo jedna. 

Bylo září/september 1921 a Fatty Arbuckle se ocitl na večírku v luxusním apartmá ve 12. patře hotelu St Francis. Měl za sebou hektické natáčení, od kterého si potřeboval ulevit. A tak skončil v ložnici s třicetiletou herečkou Virginii Rappeovou. Žádná romantika se však nekonala, protože když se z pokoje ozval výkřik, hosté našli herečku svíjet se v křečích na podlaze. Arbuckle tvrdil, že nic neudělal, přičemž Rappeová ho o několik dní později obvinila ze znásilnění.

U herečky, která byla známá svými chronickými potížemi s močovým měchýřem, však lékařská prohlídka neodhalila žádné stopy sexuálního násilí. Čtyři dny od incidentu Rappeová zemřela v důsledku zánětu pobřišnice způsobeným prasklým močovým měchýřem. Do té doby všichni věřili, že filmové celebrity jsou bez poskvrnky, pokryty zářivým hvězdným prachem. Když byl Arbuckle posléze obviněn ze zabití, tahle iluze se docela rychle rozplynula.

Hvězda padala, ale všichni se obávali, že Arbuckleův strmý pád bude mít dopad na tržby jeho filmů. Obhájci morálky tehdy chtěli pro herce trest smrti a filmoví magnáti v reakci na to žádali jeho přátele z branže, aby se od něj distancovali. 

Jak se zdá cancel culture ani zdaleka není pouze fenoménem tohoto desetiletí. Přesto, že Arbuckle nikdy nebyl souzen za sexuální napadení, senzace chtivý "žlutý" tisk chrlil hrůzostrašné příběhy o hercově zkaženosti.

Arbuckle sice tehdy nemusel z Twitteru dělat těžkou hlavu, ale bulvární novináři ho vykreslovali jako tlustého surového násilníka. Naštěstí pro něj byl případ plný děr a nakonec byl shledán vinným pouze z požívání nelegálního alkoholu. Mnozí odborníci dodnes tvrdí, že šlo o dvojnásobnou tragédii dvou lidí, kteří se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. 

O rok později, 1. února/februára 1922, zaplnil titulky bulvárních novin další skandál. Stále nevyřešená vražda herce a režiséra Williama Desmonda Taylora a pomluvy o údajné homosexuální pomstě nebo nejrůznějších okultních praktikách. Hned následující rok se však tisk zakousl do úplně jiného šťavnatého sousta. Ikona němého filmu Wallace Reid si po vlakové nehodě vypěstoval závislost na morfiu. V roce 1923 však neexistovaly žádné diskrétní odvykačky pro celebrity. A tak se herec nakonec předávkoval.

Všechny tyto pobuřující skandály křičely z novinových stánků a živily legendy o zkorumpovaném, dekadentním a zhýralém Hollywoodu, který zoufale potřebuje ukáznit. V této společenské éře se veřejnost bránila zobrazování sexu a násilí v populární kultuře. Bylo to ostatně v době prohibice, kdy v Americe platil přísný zákaz pití, dovozu a prodeje alkoholu. Účinek byl sice opačný a lidé chtěli jen alkohol, ale sehnat ho nebylo snadné ani levné. Pokud jste ovšem nebyli bohatou celebritou. Když se pak v bulváru stále častěji objevovaly fotografie hollywoodských záletníků, kteří se opíjejí alkoholem, není divu, že se obyčejní lidé naštvali.  

Odpovědí na volání po morální očistě bylo více než 100 cenzurních zákonů, které měly sloužit veřejnému blahu. Takový dohled ze strany Washingtonu byl tím posledním, o co hollywoodská studia stála, a tak spojila své síly a založila neziskovou organizaci, která měla chránit jejich obchodní zájmy. 

Vznikla tedy MPPDA neboli Motion Picture Producers and Distributors of America, která vlastně funguje dodnes pod názvem Americká filmová asociace (Motion Picture Association of America), zkráceně MPA. Tehdy se mezi americkou vládu a filmová studia postavil muž jménem William Hays - politik, který měl uvolnit napětí mezi oběma stranami. Jako prostředník tehdy přišel s poměrně logickým řešením.

Přečtěte si také: Nerozumí hrám, stěžuje si dvojice japonských vývojářů na ratingovou agenturu kvůli cenzuře

Načrtl cenzurní pokyny nazvané “Don't and Be Carefuls”, seznam toho, čemu se mají tvůrci vyvarovat. Mohli jsme zde najít témata a motivy, které byly absolutní tabu, případně se s nimi muselo zacházet velice opatrně. 

Nápad to sice nebyl špatný, ale dobře míněná doporučení lidé jen stěží dodržovali. Příchod zvukového filmu pak všechno ještě zkomplikoval, protože jak to chodí u každé nové technologie, přilákal mladé publikum - děti, na které z plátna bolestí křičeli herci předstírající násilí. Další výbušná jiskra byla na světě. 

Filmová asociace a William Hays tak přišli s druhým pokusem a vytvořili Produkční kodex, případně taky Haysův kodex, který nebyl zákonem, ale pouze dohodou o autocenzuře. Poprvé od vzniku kinematografie existovala ucelená cenzurní směrnice pro filmy, které se natáčely a distribuovaly ve Spojených státech. Konec bezdůvodného násilí, sexuálních obsahů a užívání návykových látek. Paradoxně se díky tomu zvýšila kvalita snímků, které teď byly racionálnější, stručnější a čistější. 

Haysovu kodexu však ještě chyběly pořádný drápy, které by zacvakl do své dekadentní hollywoodské kořisti. Zde se do věci vložil někdo, kdo má v cenzuře staletou praxi. Katolická církev.

BLAHOSLAVENÁ BUĎ CENZURA

Vznikla Národní legie slušnosti, katolická skupina podporovaná židovskými a protestantskými organizacemi, která začala bojkotovat filmy považované za nepřijatelné. Už žádní milenci, piráti, příšery ani rozvedené celebrity. 

Filmová asociace musela zřídit jakýsi Úřad pro produkční kodex (Production Code Authority) pod zkratkou PCA (The Production Code Administration), který posuzoval filmy před jejich uvedením do kin. Úřad byl prakticky v područí katolíků, i když nebyl oficiální katolickou institucí. Nejenže rozhodoval o tom, které tituly budou uvedeny do kin, ale měl také právo revidovat scénář nebo konečný střih. 

Cizoložství, znásilnění nebo svádění mohlo být jen naznačeno, ale pouze pokud to bylo nezbytné pro zápletku. Prostituce, drogy, sex, detaily zločinu, explicitní násilí nebo smrt policisty byly zcela zakázány. Navíc kriminální živly nebo nevěrné manželky musely být nakonec vždy přísně potrestány.

Třeba Alfred Hitchcock se pak zbavoval cenzorů tak, že často přidával nadbytečné scény nebo dialogy, o nichž věděl, že je PCA nepovolí. Odváděl tak pozornost od potenciálně sporného materiálu, který chtěl ve výsledném filmu zachovat.

Otázkou však je, proč si hollywoodská studia nechala diktovat tak drakonické podmínky?

Jednoduše si chtěli držet vládu od těla a uklidnit jak konzervativní politiky, tak všemožná rodičovská sdružení. Ke všemu se museli vzpamatovat ze ztrát způsobených Velkou hospodářskou krizí 30 let a nemohli si dovolit žádný bojkot filmů nebo negativní publicitu. Krom toho díky katolické cenzuře měli hezky vyšlapanou cestičku pro scenáristickou manufakturu. Láska pokaždé skončila heterosexuálním manželství, zločin exemplárním trestem. Vzorec pro masovou produkci. 

Národní legie slušnosti však někdy zacházela opravdu daleko.

Příkladem za vše je Batman z roku 1966. Adam West, první maskovaný mstitel a detektiv, který se svým věrným přítelem Robinem týden co týden bavil především dětské diváky.  

A taky šlapal po jejich nevinnosti. Tedy alespoň podle Legie slušnosti, která si stěžovala na Robinovo…hm...řekněme vybavení. Kostýmy byly jednoduše uplé a elastické, přičemž u více “obdařených” mužů nenechaly mnoho prostoru pro fantazii. Herec Burt Ward právě k takovým patřil, proto se jeho postava Robina stala problémem. Produkce tedy Warda poslala k lékaři, který mu předepsal léky na zmenšení nádobíčka. Po několika dnech braní pilulek herci došlo, že je to blbost. Byla to forma chemické kastrace. Ano, tohle všechno jenom proto, aby děti nezjistily, že Robin má penis. 

Jak se dalo očekávat, nakonec se tato cenzurní moc začala postupně rozpadat. Filmová studia nesměla ze zákona vlastnit kina, přičemž ty měly do jisté míry volnou ruku. Do jejich programů se tak dostaly i zahraniční filmy, které cenzoři neschválili. Obcházení PCA nakonec znamenalo změnu postoje americké vlády, která konečně zahrnula film pod svobodu slova a tisku. Nicméně i po zmizení hrozby vládních zásahů bylo potřeba filmovou tvorbu přece jen trochu omezit.

Nový Hollywood! Nová klasifikace, která stála na počátku dnešní podoby kinematografie. V roce 1968 filmová asociace zavedla čtyři levely cenzury: G (general audience) pro obecné publikum, M (mature audiences) pro zralé publikum, R (restricted) zakázáno osobám mladším 16 let bez doprovodu dospělého a X (adults only) pouze pro dospělé.

M ale způsobovalo jisté zmatky. A tak bylo nahrazeno GP (general audince with parental guidance), tedy pro širokou veřejnost s rodičovským doprovodem. A pak se ty dvě písmena prostě vyměnila a vzniklo staré známé PG (parental guidance is suggested). V 80. letech pak bylo přidáno označení PG-13, zejména kvůli filmům jako Indiana Jones, Poltergeist nebo Gremlins. Tyhle tituly byly původně přístupné mladistvým pod dohledem, ale obsahovaly velké množství goru a znepokojivých scén. PG-13 je důrazné doporučení rodičům, aby zvážili, zda dítě na film vůbec pustit. Zároveň je to nejvyšší možné hodnocení, které může snímek dostat bez toho, aby se to podepsalo na ziscích. 

Co se týče Xka, filmové společnosti nechtěly nejvyšší známku udělovat vůbec kvůli návštěvnosti, zato tvůrci pornografie si ji lehce přivlastnili. Protože když jedno X je horké, co teprve tři (XXX). V 90. letech pak Filmová asociace nahradila Xko známkou NC-17 - výrazné projevy sexuality a násilí nebo hrubý slovník.

Není divu, že takovou známku získaly například filmy jako Kill Bill, Pulp Fiction, série Saw nebo Americké psycho. Kromě filmů se hodnotí také upoutávky, které jsou obvykle doprovázeny varováním a specifickým podbarvením úvodní sekvence. Zelená, žlutá, modrá nebo červená barva pak také určuje, před kterými filmy může být trailer promítán v kině.