Zničí AI lidstvo a ukradne nám práci?

AI, umělá inteligence, Chat-GPT, Dall-E, stable diffusion, MidJourney, Sora, Suno, Gemini, Bard, Playground a mnoho dalších názvů. Údajná umělá inteligence na nás útočí ze všech stran. A teď nemáme na mysli „chytré“ televizory, ledničky nebo vysavače, ale jazykové modely, které s vámi mluví jako skuteční lidé. Nebo třeba Jakeš, ten už také existuje z nějakého důvodu.

Kromě vlny euforie však lidi po celém světě zachvátila také vlna skutečného, nefalšovaného strachu. Devatenácté století je zpět a stroje nám kradou práci! Ale ne tu manuální, nýbrž tu, na kterou jsme byli až dosud nejvíce hrdí. Kreativní! Ale možná to není tak horké, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Skutečná univerzální umělá inteligence je snem autorů science fiction, inženýrů a programátorů již několik desetiletí. A i když se to na první pohled může zdát, stále ji nemáme. Co však máme, jsou LLM, tedy velké jazykové modely, v podstatě automatické doplňování slov na steroidech. 

ChatGPT 4o: Ve skutečnosti se to spíše podobá velmi pokročilé formě rozpoznávání vzorů než „inteligenci“ v lidském slova smyslu. Funguji tak, že využívám obrovské množství dat, abych pochopila vzory a souvislosti v textu a dokázal generovat relevantní a srozumitelné odpovědi. Moje „inteligence“ je tedy výsledkem statistických modelů a algoritmů, které napodobují přirozený jazyk a logiku, ale nejsou schopny skutečného vědomí, intuice nebo pocitů.

Působí nesmírně lidsky, nebo klidně nelidsky, chcete-li, ale v podstatě jsou stále hloupé. Často si vymýšlejí informace, plně nerozumějí textu, který píší, jen to zatraceně dobře předstírají. Dost na to, aby nás za pár let v práci zcela nahradili. Úplně. I když zatím tvrdí, že ne:

ChatGPT 4o: Kdybych se měla zcela postavit na tvé místo, Marku, rozhodně bych potřebovala nejen tvé znalosti, ale především tvé jedinečné zkušenosti, pohled na popkulturu a schopnost zaujmout fanoušky. Takže ano, dokážu pokrýt spoustu věcí, ale abych tě zcela nahradila - to asi ne. Tvůj osobní vhled, jedinečné vnímání popkultury a schopnost souznít se slovenskou a českou komunitou - to je něco, co se umělá inteligence učí velmi těžko.

Rád bych zdůraznil, že toto je skutečně autentická odpověď ChatGPT, nic jsme nepřepisovali.

Nebudeme lhát, občas si při naší práci necháváme pomáhat ChatGPT a podobnými jazykovými modely. Například při rešerši. Jenže jsme novináři a velkou část naší práce tvoří analýza dat a údajů. Takže se stále můžeme utěšovat tím, že tvůrčí prvek, osobní vhled a lidská zkušenost jsou dostatečně důležité na to, aby jsme měli práci ještě nějaký ten rok, nebo dva. Ale je tu ještě celá další skupina lidí, kterým modely umělé inteligence už kradou práci. A to jsou, no, umělci. Grafici a malíři.

Každopádně jsme v době, kdy i obyčejný Fero z Horní Dolní dokáže vygenerovat realisticky vypadající obrázek, nebo třeba koncept art, logo pro svou firmu prodávající pravé tradiční pražské trdelníky končící, jak jinak, na ex, nebo obrázek Ježíška se šesti prsty, který pak hodí na Facebook a napíše AMEN, aby se to líbilo všem babičkám z vesnice.

A když to dokáže Fero, dokáží to i velké společnosti, které se snaží ušetřit na každé položce za každou cenu. Koneckonců, proč byste si objednávali služby profesionálního designéra nebo grafika, když reklamní banner nebo koncept nového výrobku dokáže vygenerovat umělá inteligence během několika sekund? Přitom jde často o práci, která nebyla dobře zaplacena a umělci ji dělají jen proto, aby se uživili, mnohdy pod značným časovým tlakem a honbou za šílenými termíny. Jenže co je horší, kreslení věcí, které vás sice vnitřně nenaplňují, ale platí účty? Nebo kreslit do šuplíku, protože i tuhle práci vám sebrala umělá inteligence.

A abychom ještě více přisypali sůl do rány, na stejných umělcích, jejichž díla umělá inteligence krade, se tyto modely trénují. A to vše bez jejich vědomí a volby. Otázka však zní - je to morálně problematické? Protože to vlastně není nezákonné.

Zastánci modelů umělé inteligence a jejich tvůrci tvrdí, že umělá inteligence se učí z veřejně dostupných obrázků, fotografií a grafiky stejným způsobem, jakým se učí lidé. Pozorováním a napodobováním. Jen to dělá mnohonásobně rychleji. Navíc když cokoli zveřejníte na sociálních sítích nebo uměleckých platformách, jako je ArtStation nebo DeviantArt, obvykle jako uživatel dáváte těmto společnostem určitá práva nebo licence k použití vašeho díla. 

Mimochodem, totéž se děje se vším, co napíšete třeba na reddit, facebook nebo instagram. A proto si, děti, vždycky přečtěte podmínky používání, než je odkliknete. 

Technicky vzato se tedy nejedná o plagiátorství ani krádež. Ale prosté napodobení nebo kombinace stylů, které je schopen každý člověk, který věnoval malování dostatek času a měl alespoň trochu talentu. 

Na rozdíl od konkrétního díla si nemůžete nárokovat autorská práva ani licenci na styl. Pokud tedy vytvoříte styl kresby, který je specifický pro vás, může se ho pokusit použít kdokoli jiný, ideálně tak, že si vaše dílo podrobně prostuduje a vytvoří v něm vlastní dílo. A vy nemůžete udělat ani teplý prd.

A tak se umělci začali bránit. Kromě různých snah o zákaz používání jejich vlastních děl Facebookem, Instagramem a dalšími sociálními sítěmi či přidruženými společnostmi začali svá díla záměrně kazit. Existuje totiž několik technik, kterými můžete do obrazu vnést nevhodné obrazové artefakty a šum, které tyto velké obrazové předlohy zkreslují, ale pro běžného příjemce obsahu jsou pouhým okem téměř neviditelné. Někteří lidé dokonce ošklivé nebo přehnaně zkreslené obrázky kreslí záměrně. Nejznámějšími technickými řešeními jsou v současné době Nightshade a Glaze, které lze použít i v kombinaci. Každé z nich vloží do vašeho díla jiný druh artefaktu, který je lidským okem téměř nepostřehnutelný, ale umělá inteligence modelu, kterému by byl váš obrázek dodán, mu udělá čáru přes rozpočet. 

A tak se vracíme do 19. století. Dělníci se houfně hrnou do továren a ničí parní stroje, které jim kradou práci, i když zkracují pracovní den a zlepšují pracovní podmínky. No a dnes už víme, jak moc jim to pomohlo.

Těm, kteří se v historii méně orientují, to nepomohlo. Výrobní stroje v továrnách se ujaly a průmyslová revoluce jela plnou parou vpřed!

Zároveň se však objevuje další zajímavý trend, který souvisí s výraznou polarizací společnosti v otázce AI „umění“, nebo umění? Osobně sleduji facebookovou skupinu Artists against genrative AI. Kromě absolutního nadávání na vše generované s AI se zde skutečně setkáváme se zajímavými situacemi, kdy někdo nadhodí obrázek v podstatě extrémně podprůměrného uměleckého díla, které je okamžitě všemi chváleno čistě proto, že to není AI. Samozřejmě se tu člověk dočká konstruktivní kritiky, což je skvělé, a také slov podpory ve snaze stát se lepším umělcem, zatímco ještě před rokem či dvěma by se za stejnou práci na internetu možná dočkal vlny posměchu. Ale v dnešní době stačí v určitých skupinách nakreslit něco, cokoli, na papír nebo grafický tablet, pokud to NENÍ vytvořeno umělou inteligencí a dostanete pochvalu.

A tím se opět vracíme do minulosti. Jak už to tak bývá, nic se neděje poprvé a historie, mrcha jedna, se ráda opakuje. V historii jsme jako společnost něco takového zažili s vynálezem fotografie. Umělci, kteří se po generace zdokonalovali v co nejvěrnějším zobrazování reality, se tak ocitli v existenciální krizi. Proč malovat věrné portréty, krajiny, výjevy z každodenního života, když to fotografie zvládne za zlomek času a mnohem realističtěji? Jistě, zpočátku nebyla fotografie vůbec považována za umění. Ale zároveň se s ní museli klasičtí malíři vyrovnat a nově definovat své místo ve světě. 

Na scénu vstupuje Paul Cézanne. Podíval se na realismus, řekl si, že by to šlo udělat jinak, a přidal prvek nejistoty, což fotografie v té době nedokázala, protože ještě neexistoval Photoshop a fotomontáže se dělaly hůř než dnes. Jeho obrazy tedy nezobrazovaly realitu, ale DOJEM vnímání reality. Zdůrazňoval tak prvek interakce mezi divákem a objektem, tedy to, že dané dílo může pro každého diváka znamenat něco jiného, vyvolávat v něm jiné pocity. Tedy něco, čemu dnes říkáme impresionismus.

Když se řekne Picasso, téměř každému se okamžitě vybaví podivné, pokroucené tvary, objekty, které se jen stěží podobají svým realistickým předlohám, a přesně o to šlo. Vzniká kubismus - lidská postava je redukována na geometrické tvary a ztotožněna s prostorem kolem ní. Člověk už není ve vztahu ke zbytku reality ničím výjimečným. Picasso tak účinně zachraňuje umění, protože zobrazuje svět způsobem, který fotografie nemůže. Opět, Photoshop ještě neexistoval.

Německý filozof, literární kritik a kulturní teoretik Walter Benjamin ve svém díle tvrdí, že masová reprodukce způsobuje ztrátu tzv. aury, jakési specifické, jedinečné výpovědi, kterou má umělecké dílo na svém originálním místě a ve své originální podobě. Technická reprodukce, jako je fotografie nebo film, podle něj tuto auru podkopává, protože umožňuje vytvořit neomezený počet bezduchých kopií něčeho, co bylo dříve jedinečné. Je poněkud ironické, že tuto myšlenku vyslovil ve své masově reprodukované knize, ale v každém případě je tato myšlenka dodnes silně diskutována a je nesmírně nadčasová i pro naši současnou problematiku masového vytváření obrazů umělou inteligencí. 

Na druhou stranu je otázkou, co by si starý dobrý Walter myslel o digitální malbě na tabletu nebo v grafickém programu, která je sice sama o sobě originální, ale ze své podstaty pouze reprodukovatelná, protože takový obraz lze pouze vytisknout nebo umístit na internet, ale postrádá fyzickou hmatatelnost přímé a jedinečné malby štětcem na plátně. Nebo uhlíkem na papíře. Nebo... exkrementu na zdi!

K tomu se také dostaneme. Ale nejprve ABSTRAKCE! Tato přichází jako další reakce na fotografii. Abstraktní umění vyjadřuje myslitelné, ale nepředstavitelné. Je to vysoké umění, jako je Bílý čtverec na černém pozadí, skupina různobarevných čtverců nebo Mondrianova Evoluce stromu. Je to něco metafyzického. Řeknete si, že je to pocit plného močového měchýře v dopravní zácpě, ale je to jen černý čtverec na bílém pozadí. Autor je zde v neustálém dialogu s příjemcem a umění vzniká pouze v tomto dialogu, nikoli na plátně. Vzniká v onom povědomém pocitu plného močového měchýře, který je nám všem důvěrně známý a spojuje nás, ale pro každého má jiné konotace. Někdo se pomočil, někdo to vydržel, a to je TO umění. Ztrácí se referenční realita a vzniká nová realita, dílo očištěné od znaků zobrazení.  

Dále se objevuje futurismus, funkcionalismus a strojová estetika, zjednodušování ve snaze vytvořit univerzální a snadno reprodukovatelný styl. V tomto směru se proslavil například Jackson Polock, který na plátno přenesl to, co se tajně odehrává v pokoji každého dvanáctiletého chlapce. Zde přichází dadaismus a jeho dětinskost v protestu proti nesmyslnosti lidského konání. Bylo to tedy hlavně kvůli hrůzám druhé světové války, což je zcela pochopitelné. 

A tak se do toho vloží instituce, protože musí zkazit všechnu zábavu. Začala se řešit otázka, co to vlastně umění je a kdo o něm rozhoduje. Úplně stejná otázka, která se dnes řeší v souvislosti s umělou inteligencí. A je to stejná věc, kterou si Marcel Duschamp vzal osobně. Jednoho rána se probudil a rozhodl se pro násilí, když v galerii vystavil pisoár s názvem Fontána na protest proti kapitalistické logice, která umělecký artefakt redukuje na jeho tržní hodnotu. Bohužel se z něj všichni mohli posr...tentovat, a tak se Duschamp rozhodl situaci ještě více vyhrotit tím, že si v galerii zahrál šachy s nahou ženou. Tak se zrodilo nové umělecké hnutí - profesionální hrocení alias readymades.

A tak to začali hrotit všichni, Yves Klein nechal dvě nahé ženy natřené na modro válet po podlaze a nazval to „Blue Woman Art“, Joseg Beuyes vzal do galerie králíka, což nazval happeningem „Jak vysvětlit obrazy mrtvému králíkovi“. Jo, a naprosto to posere Manzoni, když své exkrementy dává do očíslovaných plechovek a nazývá je Merda d'artista (stoprocentní umělecké hovno). Takhle vzniká konceptuální umění, které naprosto odmítá estetický proces - umění je prý nakaženo elitářstvím a krotitelstvím.

Umění v podstatě zemřelo, ale naštěstí se mu polepšilo.

To vše způsobila fotografie, a teď si představte, co se stalo, když přišel film a později televize. Vysoká kultura se prolíná s nízkou, tvorba je zaměřena na masy, vzniká umělecký kýč, žánry se prolínají. Film jako dílo celého týmu lidí otřásá definicí autorství a toho, co znamená být autorem. Staré kategorie a definice umění mizí a jsou nahrazovány novými. Umění se stává intermediálním. Do hudby přichází samplování, recyklace starých hudebních materiálů, komponování v reálném čase, scratching, kýč, protože ten musí být všude. Umělci se snaží být za každou cenu originální, až je to někdy kontraproduktivní. 

A pak se to stalo znovu, když vznikla 3D počítačová animace. Klasičtí animátoři je také odmítali spíše jako programátory než jako umělce a nepovažovali je za skutečné umění.

A to ani nezačínáme s videohrami. Ty si ještě plně nevysloužily svůj umělecký status a už tu máme generativní umělou inteligenci, která je z velké části odmítána, světe, div se, i v prostředí videoher. Tedy zejména v prostředí nezávislých videoher, korporace na ní hodně ujíždějí a implementují ji všude, kde se dá.

Tím se vlastně dostáváme zpět do současnosti a k problémům kolem generativní umělé inteligence. Ve skutečnosti existují určitá pozitiva. Umělá inteligence se už používá například v českých nemocnicích k lepší a rychlejší diagnostice například rontgenových snímků, pomáhá lékařům i při psaní lékařských zpráv, takže jim šetří čas, který pak mohou věnovat jiným věcem. Umělá inteligence pomáhá analyzovat geny, proteiny a výrazně usnadňuje práci vědcům ve výzkumu. Inženýrům už pomáhá s designem, nebo alespoň s návrhy designů. 

Osobně používám ChatGPT pro brainstorming. Vyměňuji si s ním nápady, což zase zlepšuje mou kreativitu a úspěšně odbourává můj autorský blok. Nejvíce z toho těží hráči u mých dračákových her, protože právě tam jsem měl největší problém vymyslet konzistentně originální nebo zábavné pokračování kampaně. A upřímně řečeno, v našich videích často používáme generativní výplně například ve Photoshopu, takže jsme schopni udělat virtuální pozadí, které by ještě před rokem a půl nebylo možné. Věřte mi, že vím, o čem mluvím, dřív jsem to všechno dělal ručně a některé scény bylo prostě nemožné upravit do požadovaného vzhledu. Nemluvě o všech těch animovaných komiksových trailerech, které jsem před pár lety dělal také bez všech těch nástrojů. 

Některé animační programy již nabízejí možnost automatického vybarvování políček při ruční animaci v každém snímku, takže umělá inteligence může ušetřit čas i tradičním animátorům. Umění se stává dostupnějším i pro běžné lidi, kteří mohou díky poměrně přesným popisům a správným podnětům vytvořit ztvárnění svých představ, i když nemají talent a sami nemalují. 

V dnešní době je již možné vytvářet krátké filmy pouze pomocí podnětů a generativní umělé inteligence. A ano, všechna ta videa typu „Kdyby Legend of Zelda byla film z 50. let v Panavision“ nebo „Kdyby Hvězdné války natočil Wes Anderson“ mi jdou taky krkem, protože jsou až na výjimky naprosto bez fantazie, nudné a neoriginální. Viděli jste jeden a viděli jste všechny. Ale i v této oblasti lze najít zajímavá díla. Protože někdy se na tom lidé opravdu dají záležet, napíšou si vlastní scénář, zamyslí se nad příběhem. Není to jen další Harry Potter Balenciaga nebo Harry Spotter nebo Harry Potter a válka ve Vietnamu.

Existují i kanály, které ke generativní umělé inteligenci přistupují zodpovědně, kreativně a vytvářejí tak díla s přidanou hodnotou. Díla, v nichž je AI skutečně především nástrojem, který nám umožňuje vytvářet věci, jež by ještě před několika lety byly pro malý tým lidí nebo jednoho člověka prakticky nemožné. I zde ale najdeme několik problémů.

Lidé, kteří ve velké míře využívají generativní umělou inteligenci a nazývají se umělci. A jistě, napsat správný prompt, který vytvoří přesně to, co potřebujete, opravdu není jednoduchá záležitost. Samotný proces tvorby pomocí umělé inteligence není jednoduchý. Vždy je zapotřebí značný vstup od uživatele. Nejde jen o výběr, a tedy jakési kurátorství správných a nejlepších výsledků, ale také o případné dodatečné úpravy nedokonalostí AI. Přesto je sporné, do jaké míry lze za umělce označit člověka, který jen líně chrlí hromadu generických obrázků, plácá je na trička a ta prodává za 20 dolarů za kus někde na Temu. 

Druhým problémem je však způsob, jakým byly všechny tyto modely vytvořeny. Z právního hlediska je to možná šedá zóna, ale z morálního? A dobře, řekněme, že to ještě můžeme uznat jako normální učení se z cizího výtvoru. Ale co všechna ta videa s umělou inteligencí využívající tváře skutečných herců? A DeepFakes, které lepí obličeje slavných hereček na těla slavných pornohereček, ani nebudeme řešit, to je úplně jiná králičí nora, do které nechceme spadnout. Nebo všechny ty dokonce české kanály na YouTube, které vtipně dabují slavné filmy hlasy skutečných dabingových herců? To už musí být právně problematické a upřímně se divím, že to ještě žádný český herec neřešil. Nakonec i samotný ChatGPT musel stáhnout jednu ze svých hlasových verzí, protože se až nápadně podobala hlasu Scarlett Johansson, což se herečce pochopitelně nelíbilo, protože k tomu nedala souhlas.

Zahraniční kanál NeuralViz, který patří mezi mimořádně nápadité a originální, pokud jde o využití umělé inteligence, se snaží zachovat vše co nejčistší z morálního hlediska. K trénování hlasů umělé inteligence používá pouze nahrávky starší 70 let, které již dávno vstoupily do veřejného vlastnictví. Problém je v tom, že ve veřejném vlastnictví jsou pouze samotné nahrávky, nikoli hlasy často již mrtvých herců. Koneckonců, o čem byla celá sázka scénáristů a herců v Hollywoodu? Její významnou součástí bylo potenciální zneužití umělé inteligence k trénování hlasových a obrazových modelů tímto způsobem, aby mohli postupně co nejvíce vyřadit samotné herce z tvůrčího procesu a platit jim co nejméně.

Snadné vytváření podvodů, trollích účtů a trollích farem. Kolikrát jste na Facebooku viděli ta videa, kde vám Babiš sliboval novou virtuální měnu, prezident Pavel odpuštění dluhů nebo Jan Kraus zaručený způsob výdělku? Nebo plačícího vojáka se třemi rukama, ale bez nohou s podivným nápisem žádajícím o modlitbu? Nebo dokonce neexistující místa v České či Slovenské republice zjevně generovaná umělou inteligencí? Že jste to okamžitě poznali? Na tom vlastně nezáleží, protože pokud jste na obrázek dokonce klikli nebo nedej bože napsali rozzlobený komentář, že jde o podvod, podpořili jste algoritmus sdílení a příspěvek se zobrazil dalším lidem. Lidem, kteří nemusí být schopni jasně vygenerovaný obrázek rozeznat. Lidé, kteří nakonec uvíznou v pasti podvodníků. A když už teď má mnoho lidí problém rozeznat skutečný obsah od vygenerovaného, chraň nás bůh za dva nebo tři roky. 

Technická omezení generativních modelů. ChatGPT neví, kolik „r“ je ve slově strawberry, protože ve skutečnosti nevidí celé slovo tak, jak ho vidíte vy nebo já. Toto omezení vychází ze samotného základu fungování jeho jazykového modelu. Obrázky umělé inteligence? Hoďte je do Photoshopu a podívejte se na jednotlivé barevné vrstvy. Všechny budou mít stejný šum. Což je věc, která se vám na skutečné fotografii nikdy nestane, protože skutečné světlo se chová jinak při různých vlnových délkách a dopadá na barevné senzory čipu fotoaparátu v jiném poměru. Pokud barvy zprůměrujete, získáte vždy stejně mizerně vypadající břečku. Protože všechny generované snímky jsou založeny na šumu, který postupně doostřují, dokud nedosáhnou požadovaného výsledku, budou mít vždy stejný poměr všech barevných odstínů a hodnot jasu pixelů v celém spektru. Umělá inteligence tedy sice může být schopna napodobit Pollocka nebo Dalího, ale pravděpodobně nikdy nebude schopna vytvořit bílou tečku na velkém černém plátně nebo podsvícený obličej malého muže uprostřed obrovské absolutně tmavé místnosti. Protože model, na kterém je založeno veškeré generování obrazu, je vždy v zásadě založen na šumu. A šum, bez ohledu na to, jak náhodně je generován, vždy nějakým způsobem zprůměruje všechny barvy a odstíny dohromady. 

Osobně mám rád nedokonalou umělou inteligenci. Protože tyhle nedokonalé modely, které z nějakého podivného důvodu umisťovaly oheň a výbuchy na náhodná místa nebo se snažily ztvárnit Willa Smithe jako jí špagety či vytvářely naprosto nerealistická, ba přímo fantastická díla založená na čirém nepochopení obsahu a špatně nacvičeném modelu, byly, no, originální. Byly něčím krásným a výjimečným. Halucinovaly věci, které lidská mysl mohla stvořit snad jen v té nejhorší horečce. A nutily vás k větší kreativitě a nápaditosti, protože vaše nástroje byly nedokonalé. Protože kreativita se rodí z překážek.

Čím více se modely umělé inteligence blíží realitě, tím jsou neoriginálnější a nudnější. A tím více budou potřebovat kreativního člověka, který je povede. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že jsme v naší snaze o dokonalost ztratili něco úžasně rozbitého a ano, originálního.

Co si o tom myslíte? Používáte v nějaké formě generativní umělou inteligenci? Jste pro, nebo proti, nebo jste někde mezi? Zničí nás jednoho dne superinteligentní delfíni? Nebo si jen vytváříme Skynet? Víte, co je to Roko's Basilisk , nebo stále ještě tvrdě spíte? Dejte nám vědět v komentářích.