Problém s toxickou láskou aneb proč si idealizujeme fiktivní páry

Ach, ta mladá láska. Milostné vzkazy pod lavicí, nesmělé držení za ruce, trapný slaďák ve školní tělocvičně, stalking, manipulace, podvádění....Počkat co? Musela jsem zaspat dobu, protože dnešní ztvárnění romantiky na filmovém, seriálovém nebo knižním poli je značně zvrácené. Popravdě řečeno, nejspíš jsem si jen dostatečně neuvědomovala, že od klasické tragédie Romea a Julie až po moderní filmové hity, jako je například Zápisník jedné lásky, jsou v popkultuře po celé generace idealizovány vztahy, které jsou nejen nezdravé, ale i potenciálně nebezpečné. 

Romantika je stálicí mezi populárními žánry, a to jak u žen, tak u mužů. Každý alespoň trochu schopný scénárista však ví, že špatná vztahová dynamika vytváří dobré drama. To neplatí jen pro Červenou knihovnu, protože překážky vytvářejí konflikt, kolem něhož se zápletka odvíjí. Postavy musí překonat různé vnitřní nebo vnější překážky, aby si vybudovaly a udržely vztah. Ve světě fikce dává toto schéma perfektní smysl, protože tzv. red flags jsou mnohem zajímavější než zcela nudná, stabilní a pevná manželství, kde vlastně není co řešit. 

No, jasně, jde o zábavu. "Je to přece jen film," slyším vás říkat, " neprožívej to tak." Okay, tak teď vám řeknu, proč si myslím, že byste se měli kriticky šťourat v populárních fiktivních dvojicích, které dnes tak často nazýváme "power couples".

Edward by se raději vymazal z existence, než aby žil bez Belly. No můj ty králíku, jestli už tohle není prvotřídní tragéd, tak mi oholte čelo a říkejte mi Shakespea. Chápu, Romeo a Julie je literární klasika, ale zkuste se ve vzpomínkách vrátit do kůže svého náctiletého já po rozchodu s první láskou. Ano, v té době jste to pravděpodobně považovali za sedmou ránu egyptskou, ale kdo by se kvůli tomu zabíjel. 

Na plátně je takový čin projevem nejvyšší oddanosti, která symbolizuje nejčistší a nejupřímnější lásku. Duše milenců jsou propleteny na věčnost, a to je krásné. Na papíře. V 500 let starém příběhu, který by měl být oslavován spíše pro svou symboliku než doslovný význam. 

V současné kinematografii se však často setkáváme s tím, že tento druh spojení mezi postavami slouží jako forma ospravedlnění sebedestruktivního chování, a to jak ve fyzickém, tak v psychologickém smyslu. Milenci existují v jakémsi vakuu, kde tráví každou volnou chvíli projevy své vzájemné posedlosti a logicky nemají čas rozvíjet platonické vztahy mimo své intimní patetické hnízdo. 

Vím, že dělat si legraci z teenagerovské fantasy Stmívání bylo naposled šlágrem minimálně před deseti lety, ale právě tento počin je vynikajícím příkladem slepého následování příšerného precedentu, který by měl být už jen reliktem minulosti.

Edward Cullen je dnes nechvalně proslulý mnoha svými úchylnými pařícími rituály, které však mnoho mladých žen (a možná i mužů) považuje za moderní verzi romantiky. Tajemný, vysoký, bledý, bolestně citlivý samotář s křehkým srdcem, které po staletí chránil před lidskou krutostí, nabízí hlavní hrdince na dlani, protože ona je ta pravá. Něžný básník a trochu zlobivý chlapec, ale ne příliš. Koneckonců je to hlavně statečný ochránce své drahé dámy v nesnázích. 

A pokud vás fakt, že stoletý panic s urgentní touhou vraždit, zamotá hlavu naivnímu a nezkušenému nezletilému dítěti, dostatečně neznechutil, vzpomeňte si, že tu nebohou nešťastnici ještě navíc odkopl v lese jako prázdnou láhev od kečupu. Dokonale Bellu izoloval od rodiny a přátel, jen aby nemilosrdně a opakovaně riskoval nejen její život, ale i duševní zdraví. Tu očividně nezralou dívku pak dotlačil do manželství s překvapením v podobě monstrózního pubertálního těhotenství, z něhož se pan romantik nakonec snaží vykroutit. 

Vztah těchto dvou postav je založen na kontrole, dominanci, strachu a nedostatku vzájemného respektu. Edward se jako největší frajer Belle svěří, že od doby, co se poznali, každou noc leze do jejího pokoje a pozoruje ji při spaní. Film využívá toto znepokojivé přiznání jako rámec k tomu, aby nás přesvědčil, že citově nedostupnému sexy upírovi na dívce ve skutečnosti záleží, pečuje o její bezpečí a jednoduše si od ní nedokáže udržet odstup. Prakticky ji však "uzamkne" v plné oddanosti své osobě. Tráví s ní každou volnou chvíli nebo ji sleduje pomocí nadpřirozených schopností. Vykazuje vysokou míru žárlivosti a majetnictví, které si diváci v tomto typu příběhu často pletou s vášní. 

Používá nátlak, aby urychlil jejich sblížení, a po celou dobu se chová jako učebnicový predátor. Nezapomněla jsem, že je to upír, ale popravdě řečeno, specifický jídelníček je jeho nejmenší problém.  

Jestli jste se teď utvrdili v tom, že by dotyčná fiktivní dvojice neměla mít tak masivní kulturní dopad na obrovské množství dospívajících lidí, vězte, že dospělí konzumenti jsou na tom ještě hůř. Je asi jasné, že když vezmete nejpokroucenější premisu tohoto příběhu a osolíte ji mlhavou představou o BDSM, ale zato bombastickou mediální masáží s příslibem dekadentního sexu, nevzejde z toho nic dobrého. Knižní a později i filmová série Padesát odstínů šedi vznikla jako fanfikce na Stmívání a musím říct, že popsat problémy tohoto titulu bez frustrace je jako chodit po minovém poli. 

Na rozdíl od Stmívání je zřejmé, že autorka svého hlavního hrdinu již od začátku prezentuje jako hluboce narušeného. Celý děj však vysílá přinejlepším smíšené a přinejhorším naprosto scestné poselství.

Je pravda, že každá láska má své vzestupy a pády, ale filmové vztahy jsou obvykle prosycené vypjatými situacemi. Důvodem je snaha tvůrců pobavit nás divadlem, kde se hraje na vysoké sázky. Dramatické rozchody, podrazy, teatrální vyznání a šokující odhalení jsou denním chlebem fiktivních milenců. Ve skutečnosti je však taková emocionální horská dráha receptem na katastrofu. Obvykle totiž nevede k oltáři, ale končí obzvlášť bolestným a konečným odloučením. 

V obou zmíněných dílech muži používají manipulativní triky, aby získali partnerku na svou stranu a mohli ji ovládat. Christian Grey, stejně jako Edward, zpočátku uplatňuje intenzivní postup a snaží se s Annou rychle navázat důvěrný svazek, ale pak ji dává bez vysvětlení kopačky. 

Jeden příklad za vše: Christian pozve Annu na rande, kde jí řekne, že pro ni není vhodným partnerem. Nicméně poté jí pošle sbírku vzácných starých knih, aby v ní vyvolal pocit zavázanosti. Když to nezabere a Anna mu v opilosti zavolá z baru, že dárek vrací, rytíř v úchylné zbroji vystopuje její mobil, vtrhne do podniku a v podstatě ji unese do svého hotelového pokoje. Tam ji svlékne a uloží do své postele. Druhý den ráno udělá dospělé jednadvacetileté ženě přednášku o tom, že by neměla pít, během níž si jen tak mimochodem sundá tričko a s plnou vážností pronese větu: "Kdybys byla moje, nemohla by sis týden sednout." To je asi tak sexy jako paleo dieta.

Nejistý partner se sklony k narcismu osciluje mezi zájmem a odmítáním. Přechází od pozorného k chladnému a zase zpět, což udržuje toho druhého v neustálém napětí. Christianova více méně nenápadná kontrola pozvolna přechází ve zneužívání, přičemž jeho jednání je prezentováno jako starostlivé, i když je invazivní.

To vše nakonec souvisí s naší kolektivní fantazií o "výjimečných ženách", které se na první pohled mohou zdát zcela obyčejné, ale pro toho pravého muže jsou svou jedinečnou perspektivou zvláštní. Pravda, pouze láska hlavního hrdiny může odemknout jejich výjimečnost. Samy o sobě tak vlastně nejsou vůbec zajímavé a definuje je výhradně vztah s mužským protějškem.  

Věřte nebo ne, předobrazem tohoto tropu je Panna Maria, žena, která nijak nevybočovala z davu, a přesto byla vyvolena samotným Bohem. Taková postava je obvykle sexuálně nezkušená, protože tělesná "čistota" je prastarým symbolem nevinnosti. Archetyp panny dokonce reprezentuje laskavou ženskou sílu přeměňovat energii. A nyní z ezo koutku zpět k plytké románotvorbě.

V sérii Fifty Shades je Anna nakonec označována za nadřazenou, protože tato citlivá a tichá panna jako jediná dokáže vyléčit Christianovu zjizvenou duši a zkrotit jeho zvrácené choutky. Mimochodem, pokud akceptujeme toto tvrzení, rozhodli jsme se vědomě ignorovat, že Christian od začátku využívá své moci, peněz a postavení k tomu, aby mohl s Annou zacházet jako s panenkou na hraní. 

Pokud jde o jeho spasení, trilogie prezentuje právě hrdinův zájem o BDSM jako překážku, kterou je třeba řešit. Možná je pravda, že tyto filmy zvýšily povědomí o daných praktikách, ale ne nutně v pozitivním smyslu. Narativ totiž patologizuje jakýkoli druh sexu, který neodpovídá tomu, co společnost považuje za "normální". 

Navíc děj na konci prvního filmu divákovi předkládá velmi vágní chápání souhlasu, kdy Anna sice verbálně povolí určité aktivity, přesto pak vidíme její zděšení z toho, co se děje. Anna i Bella jsou ženy, které se vidí v pohádce o Krásce a zvířeti, ale obě vykazují tři charakteristiky obětí násilných vztahů. Jedna i druhá trpí nízkým sebevědomím. Často si připomínají svou nekoordinovanost, nespolečenskost nebo domnělou neatraktivnost. Přitahují je muži, kteří jsou zakázaní resp. nedosažitelní, nevhodní nebo dokonce nebezpeční. V návaznosti na to jsou fascinovány násilím, agresivitou a osobním rizikem. Pokaždé je partner vyvede z míry, poníží nebo dostane do nepříjemné situace, ale ony si ochotně jdou pro další podpásovku v přesvědčení, že pozornost tohoto bohatého a pohledného muže je dar sám o sobě.

Oba filmy vysílají mladým ženám poselství, že sbalit výjimečného muže vyžaduje snášet neúměrnou bolest a utrpení. Je však potřeba mu dát čas, protože i když vás právě teď zneužívá, jednoho dne se díky vaší trpělivé náklonnosti změní....Jistě. A monokl pod okem je také z lásky.

Podobně problematický je koneckonců i povrchní obraz mužů, kteří jsou lákavou kořistí především kvůli svému sex-appealu a penězům. Přestože je premisa okořeněna vampyrismem nebo BDSM, nejedná se o žádné zkoumání nevšedních vztahů. Pod povrchem je to jen obyčejná fantazie o ultra-tradičním partnerství, kde se žena vzdává veškeré samostatnosti a kontroly ve prospěch mocného muže. Mohli bychom říci, že si něco namlouváme, abychom ospravedlnili nebo dokonce zromantizovali trýznitelský vztah. 

Láska, díky níž máte pocit, že létáte, je romanticky šílená. Když vás ale partner vystrčí z okna, je to POUZE šílené. Vztah Jokera a Harley Quinn je jedním z nejčastěji diskutovaných případů fyzického násilí, nátlaku a citového zneužívání ve fiktivním partnerském vztahu. Stejně se vždycky najde někdo, kdo považuje jejich vztahovou dynamiku za romantickou.

Koneckonců i sama Harley považovala drsné, ale uspokojivé hrátky se zvráceným zločincem za svůj ideál. V epizodě animovaného seriálu Batman s názvem "Harlequinade" se maskovaný mstitel ptá Harley, proč je vlastně dobrovolně připoutaná k Jokerovi. Vynalézavá, chytrá a nezávislá osoba jako ona přeci nepotřebuje nikomu ležet u nohou. Harley nakonec otevřeně přizná, že jako psychiatrička musela řešit problémy cizích lidí, ale pan J. si pro změnu vyslechl ji a udělal ze všeho zábavu.  

Začala jsem tedy přemýšlet, kde se vlastně vzala ta fascinace zlými, bezcitnými a narcistickými muži se sklonem k impulzivním činům. Evoluční biologie říká, že je to prostá touha po....řekněme genetické výbavě hypermaskulinního jedince. Zajímavější je ovšem psychologický efekt, dle kterého nás takzvaní "zlobiví kluci" osvobozují od nutnosti být "hodnými holčičkami". Ženy jsou totiž často vedeny ke stereotypně ženským vlastnostem, jako je poddajnost, laskavost nebo starostlivost. Psycholožka Robyn McKayová tvrdí, že pokud není vnitřní život dívky dostatečně vyjádřen, může žena vnímat "zlobivého chlapce" jako projev své vlastní rebelie. 

Dobře, tohle není žádná novinka, stejně jako fakt, že nás přitahuje všechno, co je zakázané nebo nedostupné. Pokud však máte pocit, že se jedná o čistě ženskou záležitost, opak je pravdou. Obecně platí, že na druhých nás přitahují vlastnosti, které bychom sami chtěli mít. "Zlobivý kluk" díky své dobrodružné povaze, statečnosti, síle, sebedůvěře a rebelství reprezentuje nezávislost. Obdiv k jeho smyslu pro svobodu je univerzální, a proto k tomuto vzoru vzhlíží i mnoho mužů. Proč vlastně ne? Zlý kluk si dělá, co chce, nesnaží se zapadnout, nepřetvařuje se, s nikým se nesrovnává, nepotřebuje uznání, není naivní, jen tak se nezalekne, bývá brutálně upřímný, porušuje pravidla, rozhoduje se sám za sebe, pro všechno má důvody, jeho ambice míří vysoko.

Jistě se ptáte, kde je háček, a ten spočívá v neúplnosti tohoto seznamu. Postavy "zlých kluků" v popkultuře mají tendenci vykořisťovat ostatní a jejich asociální chování se často projevuje hrubostí, necitlivostí a fyzickou agresí. Nerespektují vůbec žádné společenské normy, čím frustraci rychle stupňují v nepřátelství. Nic z toho není ve skutečném vztahu dlouhodobě udržitelné.

Zlý kluk navíc nebývá nakloněn monogamnímu vztahu, proto zápletka příběhu mnohokrát stojí na hrdinčině snaze opravit muže jako nějaký osobní projekt. Například Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě je chorobně posedlá panem Božským, newyorským finančníkem, který v jejích očích sestoupil z burzovního panteonu, aby ji požehnal "směšnou, nepohodlnou a pohlcující láskou". O jeho narušené osobnosti by se toho dalo vyprávět hodně, a proto mi zůstává rozum stát nad tím, jak mohla být Carrie ve své době vzorem ženské emancipace. Od první chvíle Božský v této údajné "sexexpertce" probouzel nejhlubší pocity nejistoty nejen ohledně jejich vzájemného vztahu, ale i jejího vzhledu, povahy či společenského postavení.

Stačí si vzpomenout na epizodu, ve které si před ním prdla a udělala z toho několikadenní drama. Téměř okamžitě se svezla po spirále pochybností a přehnané sebeanalýzy, v níž prd ukončil dokonalý vztah. Neustále se Božskému snaží dokázat, že je pro něj dost dobrá, a proti jeho vůli ho tlačí do konvenčního vztahu. Nakonec se Božský opravdu změní, protože Carrie ho neoblomně miluje. Seriál tak prosazuje myšlenku, že bez ohledu na to, jak často se cítíte frustrovaní, odmítnutí nebo zlomení, pokud se budete držet svého cíle, nakonec přece jen dosáhnete vytouženého "žili spolu šťastně až do smrti". 

Prezentovat tuto vytrvalost jako upřímný romantický cit v podstatě znamená tvrdit, že máte svaté právo na vztah s osobou, kterou si vyberete, i kdyby s tím nesouhlasila. Jen ji musíte dostatečně dlouho přesvědčovat, že vaše perspektiva je správná. Můžete tak legitimně do zblbnutí opakovat své romantické pokusy, dokud se vám nepodaří vehnat toho druhého do vztahu. 

Ted Mosby ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku je ve skutečnosti mužskou verzí Carrie. Tvůrci se snažili obrátit klasický stereotyp populární romantické hrdinky, která je idealistická, emocionální, zranitelná a posedlá nalezením spřízněné duše. Zvláštní je, že ve chvíli, kdy je do tohoto starého tropu natažena mužská postava, začínáme si uvědomovat, jak problematický vlastně je. 

Co když Ted není žádný sympatický snílek, ale jen sobecký narcis plný škodlivých bludů? Seriál ho představuje jako hotový materiál pro manželství, ale pozorný divák si rychle uvědomí, že něco nesedí. Tedovo chování k ženám odpovídá manipulativní technice, kterou psychologové označují jako "lovebombing". Stručně řečeno, jde o konstantní příval náklonnosti, například pomocí velkých romantických gest, kterými si dotyčný prakticky vynucuje milostný zájem. V okamžiku, kdy je partner " zaháčkován", nastupuje kontrola a týrání. 

Ted je sitcomová postava, takže jeho narcismus přináší spíše komickou hodnotu, co však neznamená, že není znepokojivý. Jeho romantické představy jsou často založeny na nesprávné interpretaci reality. Seriál je plný příkladů, kdy jedná sobecky, ale nedostatek sebereflexe mu umožňuje ospravedlnit své patologické chování. Považuje se za "dobrého kluka", proto umí velmi dobře vysvětlovat své vlastní chyby a manipulativní strategie. Vždy totiž jedná v zájmu vyššího dobra, a sice nalezení "lásky svého života". 

Tedy řekněme, že je v pořádku, když hlavní hrdina podvede svou současnou partnerku nebo ji bezcitně odkopne kvůli "té pravé". Jde přece o spřízněné duše, a proto lze do vedlejších škod zahrnout i zlomené srdce nebo nějaké to zahrávání si s křehkými city jiné lidské bytosti. 

Například v jedné epizodě Ted zjistí, že seznamovací agentura, do které se přihlásil, mu nemůže najít partnerku, protože jeho požadavky jsou absurdně specifické. Nakonec se jedna přeci najde, ale bohužel je už zadaná. Co udělá Ted? Ukradne záznamy agentury, vetře se dotyčné do ordinace a snaží se jí zalíbit pomocí odcizených informací. Nejenže ji chce získat lstí, ale ani v nejmenším mu nevadí, že daná žena je zasnoubená. A co víc, pokouší se jí svatbu rozmluvit, přičemž ji zná teprve chvíli. 

Dalším příkladem Tedových narcistických bludů je epizoda, v níž se rozhodne vzít Robin jako "doprovod" na svatbu, na kterou je pozván sám. Je ochoten zajít tak daleko, že téměř způsobí rozchod ženicha a nevěsty. Když se Robin kvůli vnějším okolnostem nakonec přece jen nemůže zúčastnit, Ted okamžitě začne své romantické představy promítat do další ženy. Z minuty na minutu se jeho životní láskou místo Robin stává Viktorie, která mu však zpočátku nechce prozradit své jméno. Ted je později ochoten zničit novomanželům i líbánky, jen aby zjistil, jak se ta slečna jmenuje. 

Jak jinak, na samém konci sitcomu dostane to, za čím se celou dobu honil. Ted si posledním romantickým gestem získá Robin, žijí spolu šťastně až do smrti a vy se můžete divit, jak je to možné. Zdá se, že se televize od tragédie jménem Ross a Rachel vůbec nezměnila. Přece nechtějí, abychom věřili, že tito dva lidé, kteří devět sezón opakovaně dokazovali, jak se k sobě nehodí, budou najednou harmonickým párem. 

K napsání tohoto komentáře mě vlastně inspiroval Zaklínač. Nemyslím tu komedii od Netflixu, ale třetí díl videoherní série, která je volným pokračováním knihy Andrzeje Sapkowského. Pokud to náhodou nevíte, v posledním zaklíačském titulu si můžete vybrat, zda váš Geralt skončí s kanonickou láskou Yennefer, nebo změníte původní příběh ve prospěch Triss, která v knihách nedostala příliš prostoru. Mezi hráči je tento spor celkem oblíbený a častý, přičemž z obou táborů můžete slyšet přesvědčivé argumenty. Yennefer zachází s Geraltem jako se psem, donekonečna ho peskuje a nezajímá se o nic, co se jí netýká. Triss se často chová sobecky a zbaběle, přičemž mnohdy Geraltovi lže, aby ho vmanipulovala do vztahu.

Výčet jejich kladných vlastností je srovnatelně bohatý, ale jen málokdo se takhle důsledně věnuje Geraltovu charakteru.

Jistě, všichni ho milujeme, ale slavný zaklínač je ve skutečnosti melancholický antihrdina, který často řeší problémy tím, že se uzavře do sebe a všechny odstrkuje pryč. V knihách není příliš velký stratég, a když se věci nevyvíjejí podle plánu, propadá sebelítosti nebo dokonce depresi. A to jsem se ještě nezmínil o jeho téměř bezmezné promiskuitě. Chci tím říct, že všechny tři postavy jsou nesmírně zajímavé, ale k psychické stabilitě mají dost daleko. Možná by stálo za zamyšlení, že nikdo z nich by vlastně neměl být ve vztahu, protože na to nejsou vůbec připraveni. 

Zdá se, že romantika prodává ještě více než sex, protože trop "budou, nebo nebudou spolu" je ohromně populární. Jak jsem řekla, drama je zábavné a tvůrci počítají s tím, že jsme do příběhu citově zainteresovaní. Vztah dvou oblíbených postav tak málokdy vede k rozchodu, přestože to evidentně nefunguje. Ukončit partnerství nebo přivést do rozjetého vlaku zcela novou postavu je obrovské riziko. Příběh tedy vrcholí usměrněním dvojice, ačkoli většina problémů mezi nimi zůstává nevyřešena.

Jakoby se mávnutím kouzelného proutku mohl z hluboce traumatizovaného a zneužívaného muže najednou stát skvělý manžel a otec. Jen tak. žádná terapie nebo komunikace, jen omluva, emotivní vyznání a nanejvýš srdcervoucí slib, že se polepší. Odchod do západu slunce a pusťte titulky.

Na tom není nic špatného, pokud si pamatujete, že fiktivní postavy nikdy nebyly napsány proto, aby sloužily jako vzory. Musíme se s nimi do jisté umět míry ztotožnit, ale jejich cílem je vytrhnout nás z každodenní reality a pobavit. Jistě mají určité vlastnosti, které jsou pro nás aspirativní a mohou nás povzbudit k osobnostnímu rozvoji. Nejde však o skutečné lidské bytosti a jejich příběhy se odehrávají v hyperbolizovaném světě fikce. 

Tak proč se jimi zabývat? Problém je v tom, že existuje něco, čemu se říká "heteronormativní ideál" - v podstatě myšlenka, že aby byl člověk šťastný, musí se oženit a mít děti. Podotýkám, že se může jednat pouze o heterosexuální vztah. Daný koncept hlásá, že lidé, kteří tento model odmítají, skončí na okraji společnosti, protože s nimi není něco v pořádku. Populární kultura tento ideál chtě nechtě podporuje poselstvím, že i špatný vztah je lepší než žádný. 

Nakonec, když konzumujeme příliš mnoho takových romancí, můžeme podvědomě přehlížet nebo dezinterpretovat "red flags" v našem reálném osobním životě. Považujeme je totiž za normální, dokonce žádoucí. Chceme svůj vlastní šťastný konec.