Nostalgie na prodej: Proč Disney neskončí s remaky?

V posledních letech se ze studia Disney stal stroj na hrané remaky klasických animovaných filmů. Od roku 2010 jich vzniklo už přes dvanáct a další desítky se připravují. Tato strategie není náhodná – předělávky slavných pohádek se ukázaly jako obrovské kasovní trháky. Čtyři z nich, včetně Lvího krále, Krásky a zvířete, Alenky v říši divů a Aladina, dokonce celosvětově překonaly hranici jedné miliardy dolarů. A Lilo a Stitch se tomu také blíží, možná ji dokonce v době vydání tohoto článku už pokořil. Ostatní remaky však většinou i tak vydělaly přes 500 milionů. Pro společnost Disney jsou proto tyto filmy téměř „sázkou na jistotu“. Trend hraných předělávek dlouhodobě vyvolává vášnivé diskuse. Jedni je milují pro nostalgii a nové zpracování oblíbených příběhů, jiní je naopak zatracují jako „znesvěcení dětství“. Přestože je kritici často přijímají vlažně, jedno je jisté – publikum na ně hromadně chodí do kin.

Odpověď na otázku, proč se Disney neustále vrtá v minulosti jako neurotický expartner, vás zřejmě totálně šokuje. Jde o peníze. Ano, je těžké si představit, že by multimiliardový korporát upřednostnil ekonomický zisk před uměleckými hodnotami, ale toto je svět, ve kterém žijeme. Pokud sledujete čtete moje eseje pravidelně, budu se trochu opakovat. Klasické Disney pohádky jsou ověřené značky, které už jednou dobyly trh a potenciálně to mohou v hraném kabátku dokázat znovu. Spolurežisér původní animované Mulan Tony Bancroft dokonce otevřeně řekl, že cílem je „vydělat peníze, růst jako firma a udělat radost investorům i akcionářům“. Remaky zároveň podporují merchandising, ke kterému patří prodej starých i nových hraček, kostýmů a soundtracků, no synergicky fungují i s jinými odvětvími Disney impéria, jakými jsou např. atrakce v Disneylandu. Navíc tyto počiny doplňují obsah pro platformu Disney+, což zvyšuje hodnotu katalogu a přitahuje předplatitele. Z krátkodobého obchodního hlediska jde tedy o úspěšný model: minimální riziko, maximální zisk.

Potom je tu samozřejmě marketing zdarma. Zápletky, vypravěčské postupy, postavy i legendární písničky jsou milovány několika generacemi diváků, takže nové zpracování těží nejen ze známého jména, ale tvůrci už vědí, že právě toto funguje. Namísto riskantního vymýšlení úplně nových příběhů se kapitalizuje nostalgie. Ta přitom funguje jak u starších diváků, kteří na Disney pohádkách vyrůstali, tak i u jejich dětí. Mladí lidé dnes totiž velmi často oslavují nostalgii časů, které vůbec nezažili, a má to jednoduché vysvětlení. Kultura se pohybuje v cyklech. Přibližně každých 20–30 let se stane „cool“ to, co bylo předtím „trapné“ – ale s novým stylizovaným filtrem.

Lidé, kteří byli během 80. a 90. let dětmi, vyrostli v kulturně aktivní dospělé – a mají tendenci vyzdvihovat estetiku svého dětství jako „ikonickou“ nebo „autentickou“. Pro ty dříve narozené je nostalgie také emoční kotva a obrana vůči nejistotě – vzpomínka na „jednodušší časy“, které nabízejí útěchu ve světě plném krizí. Pro mladší jde o estetizaci předinternetové éry. Dvě vrcholná desetiletí 20. století byla totiž poslední epochou bez internetu. V očích Gen Z a i části mileniálů šlo o „romantické“ období. Žádné nonstop notifikace, lidé se údajně mezi sebou bavili a zážitky prý nebyly „zdigitalizované“. O ignorování negativních aspektů minulosti, přehnaném retro-konzervatismu, podceňování přítomnosti, cherry-pickingu, kognitivních zkresleních a dalších úskalích nezdravé nostalgie se teď bavit nechci, ale je třeba to alespoň zmínit.

Ukázkovým příkladem strategie nostalgické karty byl v roce 2019 remake Lvího krále. Už samotný trailer okamžitě trhal rekordy sledovanosti a vedení studia si zřejmě řeklo, že když něco není pokažené, není třeba to opravovat. Nejenže opět zazněly osvědčené písničky Eltona Johna, ale vrátil se i původní hlas Mufasy James Earl Jones. Tady se však dostáváme k dalšímu důvodu, proč remaky vznikají. Digitální efekty a CGI dnes dokážou vykouzlit fotorealistická zvířata, magické bytosti či monumentální prostředí v nevídané kvalitě. Režisér Jon Favreau to předvedl v remaku Knihy džunglí, kde celý indický prales plný divoké zvěře dokázal věrohodně zrekonstruovat ve studiu v Los Angeles pomocí digitální iluze. Diváci jen těžko věřili, že na záběrech je jediným skutečným prvkem chlapec Mauglí. Moderní technologie tedy dávají tvůrcům šanci znovu ohromit publikum tak, jak to v minulém století nebylo možné. Vizuální nádhera a technická preciznost jsou pastvou pro oči. Není divu, když do nich Disney neváhá investovat ohromné rozpočty a ve výsledku se tak i slaběji přijaté tituly jako Pinocchio (2022) či Dumbo (2019) mohou pochlubit alespoň hezkými vizuály.

Z pohledu filmového umění jsou Disney remaky přesto často vnímány jako méně hodnotné než původní pohádky. Kritici jim vytýkají nedostatek originality a kreativity – jsou to spíš řemeslné projekty než umělecká sdělení. V podstatě vypreparované napodobeniny, kterým prý chybí život. Mnohé recenze, ať už od profesionálních recenzentů nebo na agregátorech jako Rotten Tomatoes, se shodují, že hrané verze málokdy dosáhnou kouzla animáků. Nezřídka jsou to téměř doslovné duplikáty originálních pohádek, jako v případě zmíněného Lvího krále, jehož článek v deníku Guardian neváhal nazvat „ohromujícím lidsko-lví deepfakem“ – vizuálně grandiózním, ale zároveň sterilním. Podle magazínu Time fotorealistická zvířata působí chladně, vypadají skvěle, ale nedokážou projevit emoce, takže každá dojemná scéna je úplně bez života. Zatímco animované postavičky mohly expresivně přehánět v pohybu i mimice, hyperrealistické CGI přináší tlumenější výrazy a scény působí méně srdcervoucně. Nejedna recenze tak zmiňuje, že jde o zbytečnou předělávku, které chybí jiskra originálu – a to je Lví král jedním z nejlépe přijatých remaků.

Podobná kritika se sype i na herecké výkony. Animované originály často vynikají nezapomenutelným hlasovým projevem a výraznou animací postav, kterou živí herci ne vždy dokážou překonat. V roce 2019 se například diváci stěžovali, že nová verze džina v podání Willa Smithe prostě nemohla moderním humorem nahradit bláznivou energii hlasu Robina Williamse. Celkově tak hrané verze obvykle postrádají „chemii“ a emocionální hloubku, ať už v důsledku hereckých výkonů nebo omezení realistického ztvárnění.

Zatímco jsou však remaky „jen“ copycats, jsme schopni to strávit. Větší problém nastává, když tituly přicházejí o ikonické prvky, které tvořily podstatu originálu. Například tvůrci nové Mulan v roce 2020 vypustili z filmu všechno, co bylo zábavné nebo inspirativní. Příběh ztratil legendární muzikálová čísla, zmizel dráček Mushu a hlavně se ztratilo i hodnotné nadčasové poselství. Animák rozvíjel motiv osobního růstu, zodpovědnosti a ochoty překonávat limity. Mulan byla obyčejným děvčetem, které se stalo hrdinkou díky odvaze, vytrvalosti a tréninku. Zpočátku je nešikovná, ale vynalézavá a především vtipná. Remake se snažil udělat film „autentičtějším“ pro čínské publikum, proto odstranili nejen muzikálové prvky, ale i západní humor a přidali čínskou filozofii. V důsledku toho byla Mulan prezentována jako „vyvolená“, která od dětství ovládala vnitřní energii „chi“. Stala se však vážnou a tichou jako litr neperlivé vody, přičemž byla také stejně bez chuti. Paradoxně film komerčně propadl i v Číně a čelil výsměchu za „povrchní orientalismus“ i nekonzistentní logiku. Z pestrého, hlubokého, hravého a srdceryvného originálu tak vznikl generický, stereotypní, suchý epos.

Mnoho milovníků původních animáků tedy přirozeně reaguje otázkou „Proč tohle vůbec potřebujeme?“. Předělávky jedna k jedné nepřinášejí nic nového a v případě paskvilů typu Mulan se diváci diví, proč by měli sledovat slabší remake, když si mohou rovnou pustit originál.

Jedním ze skutečně pozitivních důvodů, proč se do předělávek vůbec pouštět, je možnost aktualizovat příběhy pro současné publikum a zakomponovat modernější poselství. Klasické pohádky ožívají pro nové generace a udržují se v povědomí společnosti. Tyto příběhy jsou součástí popkulturního dědictví – nové filmy tedy zajistí, že se o nich opět mluví a děti si zamilují Popelku či Ariel i ve 21. století.

Nemluvě o tom, že reflektují posun kulturních hodnot – přidávají prvky diverzity či mezikulturní tolerance a pomáhají nenápadně formovat hodnoty mladých diváků v pozitivním smyslu. Například hrané verze Disney princezen se snaží vykreslit hrdinky jako samostatnější a iniciativnější v souladu s dnešním důrazem na ženskou emancipaci. Nemůžeme tak mnoha remakům upřít snahu dodat postavám hloubku a hodnoty rezonující s dnešními diváky.

Toto je však zároveň kámen úrazu, protože právě Disney remaky a remaky obecně se dostaly do středu tzv. kulturních válek. Jde o konflikt mezi konzervativními a progresivními hodnotami, které se projevují zejména v tématech rasy, rodu, sexuality, náboženství, práv menšin, reprezentace v médiích a školství. Casting tmavé pleti nebo přepisování klasických scén vede na sociálních sítích k vášnivým debatám o rasismu, wokeness, věrnosti tradicím a podobně. Disney remaky se tak stávají až nečekaně politizovanými symboly. Pro jedny jsou důkazem pokroku, protože odstraňují nebo přepisují zastaralé a problematické stereotypy, které byly v minulosti běžné. Jiní je však považují za ztělesnění údajného „kažení“ klasiky ve jménu jakési agendy. To všechno jen znamená, že tyto filmy mají větší kulturní dosah, než by se zdálo – jsou zrcadlem doby, ve které vznikají, a diskusí, jaké společnost vede.

Ve výsledku jsou i tak terčem obou skupin, protože zatímco konzervativci straší „woke ideologií“, liberálnější publikum si všímá jisté vypočítavé byznys strategie. Kritizuje, že diverzita se tu občas využívá jen jako „kosmetická“ PR záležitost, ale nepodporuje se reálná systémová změna. Například v zákulisí tvorby filmů se lidská rozmanitost až tolik neprosazuje, protože to navenek nemá takový marketingový efekt jako hlavní herecké obsazení. V některých případech je dokonce společnost Disney ochotna přizpůsobit obsah trhům v Číně nebo na Blízkém východě, kde je diverzita nežádoucí.

V neposlední řadě jsou tu i politické kontroverze okolo remaků. Například zmíněná Mulan se ještě před uvedením stala hromosvodem pro protesty a negativní emoce. Hlavní herečka Liu Yifei totiž veřejně podpořila zásahy policie proti prodemokratickým protestům v Hongkongu, což vyvolalo mezinárodní kampaň #BoycottMulan. Navíc se ukázalo, že film částečně natáčeli v čínské provincii Xinjiang poznamenané porušováním lidských práv, za což se na Disney také snesla vlna kritiky. Podobná kulturně-politická dilemata zažívají i aktuálnější remaky. Například uvedení Sněhurky silně poznamenaly veřejné postoje herečky Rachel Zegler ke izraelsko-palestinskému konfliktu a vedly k údajnému napětí mezi ní a kolegyní Gal Gadot. Představitelka Zlé královny je známá podporou Izraele, ale nová Sněhurka tweetovala, že stojí na straně Palestiny. Snaha produkce uhasit tento problém přinesla ještě víc kontroverze, polarizovala publikum a všechno to přispělo ke slabému komerčnímu výkonu filmu. S rozpočtem 240–270 milionů dolarů totiž titul celosvětově vydělal jen 205,4 milionu, což bylo pro Disney určitě zklamáním.

Výčitky nakonec směřují k tomu, že remaky prostě ubírají prostor originálním příběhům, protože se „znovu vypráví to samé“ namísto podpory nových nápadů. Objevují se názory, že tato strategie přispívá k určitému kreativnímu útlumu v hollywoodské produkci. Na druhou stranu je fér říct, že ne všechny remaky jsou věrnou kopií originálu – některé dokážou původní příběh obohatit o nové prvky či osobitý úhel pohledu. K nejpovedenějším patří už víckrát zmíněná Kniha džunglí (2016), ale za zmínku stojí i počiny jako Maleficent (2014) nebo Cruella (2021). Ty staví na už existující postavě a ačkoli odbočují od původní předlohy, poskytují uměleckou hodnotu navíc – divák nedostane jen obnovený příběh, ale i nové zápletky či odhalení. Je pravda, že některé remaky selhaly ve více ohledech, ale přesto taková iniciativa může fungovat, pokud se nostalgie zkombinuje s něčím svěžím a inovativním.

Abych to tedy shrnula: Hrané remaky animovaných Disney filmů představují pozoruhodný fenomén, který odráží jak obchodní strategii korporace, tak i měnící se nároky publika. V jádru jde o nostalgii a zisk – Disney našel způsob, jak znovu prodat osvědčené příběhy a vydělat miliardy, přičemž divákům nabízí návrat do dětství v moderní podobě. Tato mince má však dvě strany.

Z uměleckého hlediska platí, že kvality těchto filmů spočívají spíše v řemeslné dovednosti a vylepšení formy, ne v obsahu. Z kulturního hlediska však mají význam jako most mezi generacemi a jako lakmusový papírek společenských diskusí o tradici a pokroku. Z komerčního hlediska jsou, ať se nám to líbí nebo ne, zatím neodolatelným lákadlem. Otázkou však zůstává, dokdy bude tento model fungovat v plné síle. Už teď je vidět náznaky přesycení trhu a možná časem, až to přestane sypat, vyústí remaky i do odvážnějších reinterpretací.