Kouzlo opravdu dobré fantasy nespočívá v mytologii, budování světa nebo akčních zápletkách. Pokud jste si občas říkali, proč některé tituly uspěly tam, kde jiné podobně laděné propadly, nebo co přesně jim chybělo, odpovědí je zkrátka duše. Ani ta nejoriginálnější monstra, magické bytosti a epické bitvy neunesou na svých bedrech příběh, kterému chybí autentické poselství. Dobré fantasy dílo je sice zasazeno do imaginárního světa plného čar a nadpřirozených událostí, ale ve skutečnosti odráží realitu - tu naši, lidskou.

Osobně si myslím, že spisovatelský talent Andrzeje Sapkowského má tendenci se trochu přeceňovat, ale jestli někde dokázal, že tomuto umění opravdu hluboce a upřímně rozumí, pak to bylo v povídce Trochu se obětovat. No a právě toto vyprávění ze sbírky Zaklínač II: Meč osudu si Netflix vybral jako inspiraci pro svůj nejnovější animovaný film Zaklínač: Sirény z hlubin. A schválně říkám, že se tvůrci spíše volně inspirovali, neboť děj i postavy se od předlohy v mnoha ohledech radikálně odchylují. Nepovažuji vůbec za problém nejít cestou věrné adaptace a hned zkraje musím říct, že se filmu v jistém smyslu podařilo dosáhnout toho, o co tvůrcům zřejmě šlo. Nicméně bych lhala, kdybych řekla, že po jeho zhlédnutí ve mně nezůstal jen jakýsi neurčitý pocit, který nedokážu popsat jinak než... meh.

Abyste lépe pochopili, proč to tak cítím, musím vám vyprávět o povídce Trochu se obětovat. Ačkoli se opravdu nejedná o přesnou adaptaci, právě tento příběh výborně ilustruje přitažlivost, melancholii a tragiku postav Geraltova světa. Produkci, která stojí za všemi pokusy Netflixu přenést ho na obrazovku, stále uniká podstatná esence Sapkowského díla, a tou je druhý plán. Události provázející slavného zaklínače nejsou jen dobrodružstvím pro dobrodružství. Zejména povídky v sobě nesou silná filozofická a společenská poselství. Nastolují otázky o povaze morálky, osudu, lásky, politiky a nespravedlnosti, které jsou alegorií obdobných dilemat reality. Vztahy, které zobrazují, jsou často složité, plné omylů, bolestných okamžiků, cynismu, vášně i iracionálního chování. Velkou roli hraje humor, ale ne takový ten rozkošně výstřední jako u Marvelu nebo Disneyovky, ale syrový, sarkastický, skutečný. Přesně takový, jaký si mezi sebou hned na úvod povídky vyměňují kníže Agloval a mořská panna Sh'eenaz, když se snaží jeden druhého přesvědčit, aby se ten druhý pro jejich společnou lásku obětoval:

"Už toho mám dost," zahalekala melodicky Sh´eenaz. "Mám hlad! No, Bělovlasý, ať se rozhodne - a to okamžitě. Jedno mu ale řekni: nenechám si už ze sebe dělat legraci, nebudu se s ním zahazovat, bude-li vypadat jako čtyřcípá hvězdice. Řekni mu, že na hrátky, jaké mi on navrhuje na skalách, mám kamarádky, které to dělají mnohem lépe! Já to ale považuji za dětinskou zábavu, dobrou tak pro děti před výměnou šupin. Já jsem normální, zdravá mořská víla..."

"Sh´eenaz..."

"Nepřerušuj mě! Ještě jsem nedomluvila! Jsem zdravá, normální a zralá ke tření, ale on, pokud po mně opravdu tak touží, musí mít ocas, ploutev, a všechno jako pořádný tritón. Jinak ho nechci znát!"

Geralt překládal co nejrychleji, jen se při tom snažil být co nejméně vulgární.

Moc se mu to nedařilo. Kníže zrudl a nepěkně zanadával.

"Děvka beze studu," zařval. "Studená makrela! Ať si najde sledě!"

"Co to řekl?" zajímalo Sh´eenaz. Připlula blíž.

"Že nechce mít ocas!"

"Tak mu řekni... Řekni mu, aby vyschl!"

"Co říká?"

"Říká," tlumočil zaklínač, "že se máš jít utopit."

Pak mě totiž vždycky udiví, že při tolika květnatém situačním humoru produkční tým, stojící za seriálovým Zaklínačem, přináší jako vrchol komedie to, že postavy ve vypjatých momentech říkají slovo ‚fuck‘.“

Přečtěte si také: V traileru na animák Zaklínač: Sirény z hlubin se schyluje k válce mezi pevninou a mořem

Každopádně Agloval má kromě milostných problémů také potíže s lovem perel, které poblíž útesů zvaných Dračí zuby zkomplikoval záhadný krvavý útok na jednu z jeho lodí. Geralt přijímá zakázku zjistit, co se námořníkům stalo, a po boku Marigolda se pouští do nebezpečné konfrontace s jakousi prastarou civilizací rybolidí. To vše je však jen pozadí té důležitější zápletky, která se točí kolem Marigoldovy staré kamarádky, básnířky Essi Daven, zvané Očko. 

Ta se totiž do Geralta upřímně a poněkud naivně zamiluje, čímž se stává velmi zranitelnou, ale zaklínač její lásku nedokáže opětovat. I když se Essi téměř bolestně citově obnaží, Geralt stále nic necítí. Chvíli si pohrává s myšlenkou, že by se „trochu obětoval“ a udělal gesto náklonnosti, ale lidské srdce se nedá ovládnout vůlí ani soucitem. Zaklínač si uvědomí, že nemůže obětovat ani trochu, protože i malá oběť by byla velkou zradou. Sapkowski v jejich příběhu ukazuje, že některé city jsou odsouzeny k nenaplnění ne proto, že by byly neupřímné, ale prostě se nedají vynutit ani předstírat. Essi dobře ví, že Zaklínač její přání nesplní, přesto si nemůže pomoci - romantické pnutí je pro ni téměř jako nemoc nebo dokonce prokletí.

Zde si pro změnu Geralt, čerstvě po jednom z nekonečných rozchodů s Yennefer, všimne paralely. Opět ho pronásleduje otázka lásky z povinnosti, neboť jeho život je se svéráznou čarodějkou spojen především prostřednictvím magické moci Džina. Do mysli se mu vkrádá myšlenka, co když on miluje a ona se cítí spoutaná osudem, neschopná opětovat jeho city, jak by si přál. Toto zjištění v něm vyvolá vnitřní krizi, že možná je jeho láska k Yennefer stejně nešťastná a iluzorní, jako byla náklonnost Essi k němu. Avšak stejně jako citlivá poetka se ani on v hloubi duše nedokáže z tohoto „prokletí“ osvobodit. 

Zatímco se oni potácejí v nepříjemné situaci, Agloval a Sh'eenaz, jejichž vztah byl doslova založen na fyzické a existenční bariéře, zažívají skutečnou obetu. Zejména ze strany mořské panny, která přichází po vlastních nohách a hází život v moři za hlavu. Čtenář netuší, jak to pro ně nakonec dopadne, protože Sapkowski nechává tuto linii záměrně otevřenou. Vytváří tak prostor k zamyšlení, zda láska opravdu stojí za to, abychom se vzdali sami sebe. Ve výsledku se povídka mění v zamyšlení nad povahou lásky, oběti, nemožnosti opravdového porozumění mezi bytostmi z různých světů a tragédií jednostranných citů. Ukazuje nám, že ne každá oběť je správná, láska nevede vždy ke šťastnému konci a někdy i zdánlivě malé gesto znamená příliš velkou lež. Závěr, včetně velmi suché poznámky o budoucím osudu Essi, je tak krásně tragický, až je surově autentický.

Sapkowski otevřeně odkazuje na Malou mořskou vílu Hanse Christiana Andersena, ale Netflix slyšel: „ Udělej z toho Disney muzikál o Ariel.“ Dobře, trochu to přeháním, ale i to jedno muzikálové číslo bylo na mě moc. Abych byla spravedlivá, obsahově se Sirény z hlubin vlastně docela blíží mé představě o filmové adaptaci Zaklínače. Děj i přes změny není vyloženě nelogický nebo nezajímavý, tempo zůstává po celou stopáž dynamické a dialogy fungují celkem slušně. Přesto mi vadí, že film obětuje hlubší vrstvu, o níž jsem mluvila, na oltář vizuální atraktivity a povrchní dramatizace. Je to fajn dobrodružná epizoda, ale prostě jí chybí emocionální rezonance a filozofické dilema, které Sapkowski tak brilantně nastínil.

Povídka se nebojí ukázat, že některé vztahy jsou odsouzeny k nezdaru, dobře míněná rozhodnutí mohou přinést bolest a oběť je někdy i tragickou nutností. Film tyto nuance buď nechápe, nebo se jim záměrně vyhýbá. Z mého pohledu je až příliš „ family friendly“ a „žili šťastně až do smrti“, což je zřejmé vzhledem k tomu, jak se změnila povaha vztahu nejen mezi Aglovalem a Sh'eenaz, ale i Geraltem a Essie. Ani jeden z páru nevyvolává žádné silné pocity, neklade zásadní otázky a nepřináší nic, co by nás zasáhlo nebo přimělo k zamyšlení. A upřímně řečeno, ani vizuální stránka příliš neohromí. Animace mi místy přišla poněkud strnulá a po většinu času průměrná. Akce a bojová choreografie si jistě své příznivce najdou, ale já osobně nejsem takovým fanouškem přehnané akrobacie. Jediné, co mě však vážně potěšilo, byl hlas Douga Cockla, herce, který daboval Geralta i ve videoherní sérii.  

Nakonec tedy nechci vzbudit dojem, že film považuji za nějaký kinematografický odpad, a rozhodně se jedná o jednu z nejlepších adaptací Zaklínače, kterou Netflix nabídl. (I když laťka není vysoko.) Na druhou stranu je to pro mě po všech těch přešlapech trochu málo a trochu pozdě. Má sice nohy, ale ztratil svůj hlas a nakonec se stejně rozplyne jako mořská pěna.