Komerční triumf, nebo kreativní katastrofa?

V 90. letech byl Jurský park místem, kde se setkalo nadšení z vědeckého pokroku a strach z jeho následků. Spielbergův film není jen fantastický blockbuster, ale také varování před tím, co se stane, když člověk překročí hranice, kterým ještě nerozumí, a nechá se svést touhou po zisku. Zdá se, že samotná značka nedbala na žádná varování, a když v roce 2015 vtrhl do kin Jurassic World, šlo především o velkolepou atrakci s kulisami dinosaurů.

Podíváme se tedy na to, jak se z legendy stal padouch, který ale dobývá svět znovu a znovu. Dnes se totiž často nabízí otázka, jak daleko se Hollywood vzdálil od éry, kdy blockbustery nebyly jen produkty, ale měly také plnohodnotný příběh.

Nejprve několik faktů:

Filmová trilogie Jurassic World neboli Jurský svět zaznamenala obrovský finanční úspěch. Její první film celosvětově utržil více než 1,67 miliardy dolarů, čímž se stal druhým nejvýdělečnějším filmem roku 2015 a tehdy dokonce třetím nejvýdělečnějším titulem v historii. Následující díly si vedly stejně dobře – Jurský svět: Zánik říše (2018) překročil hranici 1,3 miliardy dolarů a závěrečný Jurský svět: Nadvláda (2022) vydělal přes 1 miliardu. Každý snímek ze série tedy překonal miliardovou metu, což potvrzuje její status komerčního megahitu. Celkové tržby série přesáhly 6 miliard dolarů, díky čemuž patří mezi deset nejúspěšnějších hraných filmových franšíz na světě.

Úspěch však nekončí v kinech – značka Jurassic se stala zlatým dolem i mimo filmová plátná. Univerzum kolem Jurského parku a Jurského světa se rozrostlo do multiplatformového impéria: existují animované seriály, LEGO sady, videohry či adrenalinové atrakce. Už původní Jurský park odstartoval masivní merchandising – například v roce 1994 překonaly prodeje filmových hraček a suvenýrů hodnotu přes 1 miliardu dolarů a s každým novým filmem zaznamenaly dinosauří produkty další nárůst prodejů. Dodnes vlastně patří mezi nejprodávanější v nabídce společnosti Universal Studios. To znamená jediné: zrodil se monstrózní dinosaurus, který žije 365 dní v roce – od kinotržeb přes hračky a hry až po online marketing, čímž pro studio představuje spolehlivý komerční triumf.

Navzdory nepopiratelnému finančnímu úspěchu se na trilogii Jurský svět snesla také vlna ostré kritiky. Já se rovnou přiznám, že tyto tři filmy s Chrisem Prattem a Bryce Dallas Howard v hlavních rolích se mi opravdu líbily ze všech špatných důvodů. Staly se pro mě „comfort obsahem“ – a pokud ten pojem náhodou neznáte, odkazuje k médiím, u kterých se člověk cítí příjemně, bezpečně a pohodlně. Už asi vidíte, kde je problém. Takové filmy nevyžadují velké soustředění, nekladou emocionální tlak a přinášejí známý pocit nostalgie. Komfort, ač subjektivně uklidňuje, nemusí být objektivně kvalitní. A tak si pojďme říct, proč mě příběh o krvelačných, původně děsivých dinosaurech a lidech bojujících o holý život proti nezastavitelné síle přírody dostává do příjemné nálady.

Legendární Spielbergův Jurský park si publikum získal mistrovským budováním napětí, pocitem úžasu a nezapomenutelnou atmosférou podpořenou ikonickou hudbou Johna Williamse. Film původně dávkoval odhalení dinosaurů pomalu – scény jako první pohled na brachiosaura, rytmické vlnění vody na hladině sklenice nebo děsivý útok raptorů v kuchyni zůstávají proto silně vryté do paměti. Pokud vás zajímá hlubší analýza tohoto filmu, mám o něm samostatné video a kdyby vám to přece jen nestačilo, věnovala jsem se zvlášť i unikátnímu režisérskému rukopisu Stevena Spielberga.

Jurassic World však hned zkraje vsadil na rychlé tempo a bombastickou akci na úkor atmosféry. Kritici tak oprávněně upozorňují, že novým filmům chybí ono kouzlo chytře vystavěného pocitu úžasu. Místo toho se tón vyprávění posouvá z thrilleru do vod akčního žánru, ve kterém však hlavním postavám nic doopravdy nehrozí. Spielberg kladl důraz na to, abychom sledovali zcela obyčejné lidi v hraničních situacích – jejich strach se tak stal i naším strachem. Tady však najednou vidíme frajera, který se na motorce předhání s raptory a smrt či zranění potkává jen vedlejší, nepodstatné a nezřídka dokonce bezejmenné postavy. Noví hrdinové nemají čas na osobní rozvoj, konflikty či prohloubení vztahů. Publikum se s nimi hůře ztotožňuje, takže když se ocitnou v nebezpečí, chybí emocionální vklad.

Ačkoli nová trilogie často cituje motivy Williamsovy hudby, emocionálně už nevyvolává to, co kdysi – dinosauři jsou prezentováni spíše jako podnět k akci než jako zdroj strachu a obdivu. Výsledkem je, že scény, které by měly být napínavé, působí ploše a diváka ničím nepřekvapí.

Kolikrát mohou dinosauři uniknout z kontrolovaného prostoru, aby to přestalo být děsivé? Za mě přesně jednou. Prehistorická stvoření izolovaná v údajně neprolomitelně zabezpečeném prostoru prolomí zabezpečení, utečou, sežerou pár lidí a jediným řešením je jejich opětovné zajetí nebo likvidace. Mezitím se ovšem zákonitě objeví geneticky modifikovaný „super-dinosaurus“ – Indominus rex, Indoraptor, Indomino rexoraptorus antagonis nebo jiné monstrum – a nějaké děti jsou zase v nebezpečí. Ve všech filmech najdeme verzi bezohledného vědce nebo chamtivého korporátního manažera, který hazarduje s přírodou kvůli zisku. Když už je řeč o zneužití dinosaurů, stále noví záporáci usilují o nasazení těchto tvorů jako zbraní – a stále je to stejně nesmyslné. Jinými slovy, místo aby série přinesla nové, originální postavy, pracuje s recyklovanými archetypy, které se posouvají jen v rámci blockbusterové logiky: trochu víc akce, trochu víc cynismu, ale bez skutečné hloubky.

Děj se drží opakované šablony a stává se extrémně předvídatelným. Série přitom mohla rozvíjet zajímavá témata bioetiky klonování či korporátního zneužití vědy, ale tyto motivy zůstávají jen naznačené v pozadí. Místo přemýšlení nad důsledky oživení dinosaurů se scénáře soustřeďují na onu bombastickou akci. Výsledkem je, že filmy Jurassic World sice nabízejí velkolepé momenty, ale příběhově tahají za kratší konec.

Knižní předloha původního filmu od spisovatele Michaela Crichtona nabídla Spielbergovi možnost rozvíjet myšlenkové poselství o lidské aroganci vůči přírodě a neuvážených experimentech podporovaných komerčními ambicemi. Ne že by nové filmy toto téma úplně odstranily, ale proměnily ho v povrchnou, plytkou pozlátku svého akčního spektáklu. Jedním z hlavních „prodejních taháků“ je tak nostalgie založená na principu: „Dáme divákům to, co už milovali – jen větší, hlasitější a digitálnější.“

Vizuální a hudební motivy „kopírují“ legendární momenty z originálu, postavy citují ikonické repliky, vracejí se staří známí hrdinové. Easter eggy i nostalgie jsou však jen náhradou za nové myšlenky a fungují krátkodobě – v prvních minutách filmu se cítíme příjemně, ale jde jen o trik. Zjednodušeně řečeno, Jurský svět žije z nostalgie, ale nenabízí vlastní důvod, proč bychom si ho měli pamatovat se stejnou láskou, jakou chováme k původnímu Jurskému parku.

Navíc nesmíme zapomenout, že film Jurský park byl průkopníkem vizuálních efektů – spojoval revoluční digitální triky s realistickými animatronickými modely. V celém 127 minutovém filmu se ve skutečnosti nacházelo jen asi 6–10 minut čistých CGI záběrů dinosaurů, zbytek tvořily mechanické modely nebo kombinované triky. I díky tomu byly filmové tvory vnímány jako živé a hmatatelné. Naopak nová trilogie se opírá téměř výhradně o počítačovou grafiku – digitální dinosauři zaplňují téměř každou scénu, což paradoxně ubírá na jejich autentičnosti. Ačkoliv po technické stránce vypadají hyperrealisticky, na plátně jim chybí „váha“, jako by neměli skutečnou fyzickou přítomnost – vyvolávají spíše dojem sterilní počítačové simulace. Ve snaze být „větší a efektnější“ tak filmy ztratily realistický nádech, který dělal originál výjimečným.

Když nad tím tak přemýšlím, je mi jasné, proč se tyto filmy staly pro mě komfortním obsahem. Jurský park je pro nás, děti 90. let, spojený se vzpomínkami na první velké filmové zážitky v kině nebo u televize. I když jsou nové filmy slabší, přinášejí pocit známého světa, do kterého se divák může „vrátit“ – podobně jako ke starým pohádkám. Předvídatelný děj a jasné rozdělení rolí jsou pro mozek uklidňující – víme, co nás čeká, a nemusíme se bát šokujících zvratů. Je to bezpečné dobrodružství, úniková fantazie, která podobně jako horor dává divákovi možnost prožít „kontrolovaný strach“. Tón filmů je ve výsledku paradoxně optimistický – nakonec lidstvo přežije a dinosauři nejsou čistě zlí.

Pro unaveného diváka je tento typ obsahu odpočinkem od složitějších příběhů a reality, proto je celkem jasné, že už desetiletí plní kinosály. Tržby sice zůstávají vysoké, ale kreativně jsou tato pokračování jen odvarem starých hitů – a každý další díl přináší čím dál menší umělecký efekt navzdory obrovskému rozpočtu.