Kde se vzali elfové?

Vysocí, štíhlí, půvabní, dlouhověcí, moudří i rezervovaní. Poznáte je podle špičatých uší a vznešených způsobů, ale nejvíce se vyznačují hlubokým vztahem k přírodě i magickým silám. Takoví jsou v dnešní popkultuře elfové – fantasy rasa, která obývá odlehlé lesní říše nebo starobylá sídla. Mohou být laskavým spojencem lidí nebo krutým a nevyzpytatelným elementem. Zřejmě není nikdo, kdo by tento archetyp neznal, ale faktem je, že populární obraz elfa je výsledkem dlouhého vývoje napříč staletími. Moderní zástupce špičatých uší se tedy zrodil ze syntézy mýtů, folklorních pohádek, romantismu, svátečních tradic, literární obrody i popkulturních her.

Nejstarší představy o elfech neboli alfar pocházejí ze skandinávské mytologie. Islandský učenec Snorri Sturluson v Prozaické Eddě ze 13. století popisuje dva druhy elfů: světlé označené jako ljósálfar a temné dökkálfar, nazývané také černí čili svartálfar. Liší se mimo jiné tím, že světlí elfové žijí v nebeském světě Álfheim a jsou barevní i jasní jako samo slunce. Pozdější folklorní výklad je spojuje dokonce s plodností, zdravím a obecně příznivými silami. Temní elfové naopak obývají podzemí a jsou „černější než smola“. Na základě některých interpretací mohly být tyto podzemní bytosti zaměnitelné s trpaslíky, kteří rovněž přebývají pod povrchem a kují zázračné zbraně. Snorri poznamenává, že hranice mezi elfy a jinými entitami, nejen trpaslíky, ale i některými božstvy, byly v představách seveřanů nejasné. Ve staroseverských textech se elfové často zařazují do stejné skupiny jako Aesirové a Vanové. Jde o dva božské panteony, přičemž zatímco Aesirové sídlí v Asgardu, Vany nalezneme ve Vanaheimu.

Některé pověsti jim tedy přisuzují polobožskou povahu i ambivalentní vztah k lidem. Podobně jako obři nebo démoni totiž mohli chránit i škodit. Podle islandských ság a folklóru dokázali způsobit nemoci či neštěstí, pokud nebyli uctíváni nebo pokud se člověk pohyboval na jejich území bez povolení. Nazývali je „skrytým lidem“ a zřejmě věřili, že se nevyplácí stavět nebo těžit bez ohledu na elfská sídla. Tradice však tvrdí, že se nezřídka se smrtelníky stýkali a plodili pololidské děti, které sice vypadaly normálně, ale měly mimořádnou intuici či magické schopnosti.

Elfové byli nakonec považováni za mocné i obávané bytosti, které bylo třeba si naklonit obětmi, jinak mohly přivodit pohromu. V příbězích přesto vystupovali spíše v roli pomocníků než jako samostatní hrdinové. Výjimkou je však Píseň o Völundovi – talentovaném elfském kováři, který se krutě pomstil jistému chamtivému králi Nithuthovi. Poté, co ho král okradl, uvěznil a zmrzačil, elf Völund vyčkává na příležitost, jak pozabíjet všechny Nithuthovy syny. Navíc z lebek princů vyrobí stříbrné číše pro krále, z jejich očí drahokamy věnované královně a zuby použije na zvláštní sponu. Tu daruje Nithuthově dceři, které se zmocní a zplodí s ní dítě, přičemž se mu nakonec nějak podaří uprchnout. Král to však nechá být, protože prý není muže tak vysokého, aby ho shodil z koně, ani lukostřelce tak zdatného, aby ho sestřelil mezi oblaky, kde se potuluje. No co vám povím, středověké legendy…

Völund v příběhu ztělesňuje dvě stránky elfů: nejprve je to melancholická bytost – umělec, který vzácnými kameny zdobí krásné šperky, ale po příkořích se mění v temného mstitele.

Samotný pojem elf sice pochází z germánského prostředí, ale představy o tomto stvoření se prolínají i s keltskými mýty. V irských a waleských legendách nacházíme polobožské bytosti velké krásy i moci, které nápadně připomínají Tolkienovy literární elfy. Nejvýznamnější je irský lid Tuatha Dé Danann, magický národ popsaný ve středověké sbírce Lebor Gabála Érenn, tedy „Kniha o dobytí Irska“. Mělo jít o potomky božského rodu, kteří přišli do Irska z tajemných severských ostrovů. Vynikali nejen vzhledem, ale i talentem k boji, poezii a magii. Když Tuatha Dé Danann dorazili do Irska, spálili své lodě, aby se nemohli vrátit, přičemž staré texty dokonce uvádějí, že jejich příchod provázelo zatmění slunce, které trvalo tři dny a tři noci. Následně nastal velký boj s místními obyvateli a ačkoliv tito proto-elfové zvítězili, utrpěli mnoho ztrát, včetně ruky svého krále Nuadhu. Převzali sice Irsko, ale později je porazil jiný přicházející národ synů Míla a byli vyhnáni za moře do „rajských krajů“. Mnozí z nich začali žít pod zemí ve starobylých mohylách a hromadách kamenů, přičemž se nakonec v lidové představivosti proměnili v irské víly z folklóru.

Tato pasáž skutečně připomíná Tolkienovo vyprávění o elfech, kteří se ve Valinoru učili od bohů Valar všemožným uměním a později připluli do Středozemě. Také spálili své lodě a i ztráta ruky krále Nuadhu připomíná zmrzačení jedné z Tolkienových postav. Maedhros, udatný elfský bojovník a nejstarší syn krále, rovněž v knize přišel o ruku při osvobození ze zajetí Morgotha. A nakonec samotný osud Tuatha Dé Danann – stažení do podzemních sídel a „zmenšení“ jejich vlivu – se zrcadlí v Tolkienově myšlence „blednutí“ elfů. Ti po zničení prstenu postupně slábnou a musí odejít na Západ, kde se vzpomínka na ně rozplyne ve stínu lidského světa.

Ačkoliv Tolkien ve svých dopisech popíral, že by jeho příběhy byly keltské, paradoxně později přiznal, že úmyslně dodal elfům „keltský nádech“. Jazyk Sindarin, kterým mluví Siví elfové ve Středozemi, záměrně vytvořil tak, aby zněl podobně jako velština – starobylý britský jazyk. Stejně tak druhý Tolkienův elfský jazyk Quenya připomíná svou zvukovostí měkkou finštinu. Kombinací severských a keltských motivů tak Tolkien dospěl k novému pojetí elfů. Než se však k němu dostaneme, musíme zavítat ještě do vod romantické a klasické literatury.

Za éry pohanství měli elfové a jim podobné bytosti v lidové slovesnosti důležitou roli. V germánských krajích jim připisovali odpovědnost za neduhy či úrodnost polí. Raný středověk označoval slovem elf prakticky jakéhokoliv nadpřirozeného ducha nebo démona, ale později se význam zúžil na jistý druh skřítků. Elfové byli považováni za drobné bytosti, zpravidla neviditelné a neposedné, které způsobují různé každodenní nepříjemnosti. Svými „elfími šípy“ stříleli na dobytek a vyvolávali nemoci, ale také usedali spícím na hruď a byli příčinou noční můry. Lidé si spánkovou paralýzu a různé epidemie zkrátka vysvětlovali pomocí nadpřirozena, podobně jako dětské nemoci. Rodiče novorozenců se totiž obávali, že elfové jim ukradnou dítě z kolébky a podstrčí místo něj svého slabého, churavého, ošklivého, nenasytného či uplakaného elfího podvržence. Pověry o tzv. changeling byly rozšířené po celé Evropě, ale je třeba říci, že ne všechny představy o elfech byly výlučně zlověstné. Občas tyto bytosti vystupují jako pomocníci v domácnosti, ale nezřídka spíše původci neškodné neplechy. Například anglický výraz elflocks odkazoval k pověře, že když se člověk probudí s chuchvalci zauzlených vlasů, v noci si s ním pohrávali elfové.

Lidové písně a balady však považují elfy i za erotické svůdce, občas dokonce nebezpečné únosce. Například příběh s názvem Thomas the Rhymer pojednává o tom, jak se mladý básník ve společnosti královny Elflandu vydává do říše víl. Zde pobude sedm let a získá díky tomu dar řeči pravdy, čímž se stává jasnozřivým prorokem. Děj balady Tam Lin zase představuje dívku jménem Janet, která zatouží po setkání s elfím rytířem. Tam Lin má však pravidlo, že od každé ženy, kterou potká na místě zvaném Carterhaugh, si vezme zálohu– plášť, prsten či panenství. Janet se mu však odevzdá dobrovolně, otěhotní a zjistí, že Tam Lin je vlastně člověk, kterého uvěznila elfí královna. Každých sedm let musí platit daň peklu, ale protože za ním Janet přišla v noci během Samhainu, resp. Halloweenu, jeho kletba je nakonec zlomena. Nakonec ještě zmíním baladu Lady Isabel and the Elf-Knight, která má temnější charakter. Lady Isabel totiž potká krásného rytíře, který ji pozve na procházku na odlehlé místo. Cestou jí prozradí, že už takto vylákal dvanáct panen a všechny zabil. Lady Isabel ho však prohnaně přesvědčí, aby si před tímto činem složil meč a hlavu položil do jejího klína. Zlověstný elf naštěstí po chvíli usne a Isabel ho sama zabije jeho vlastním mečem.

Elf jako padouch se objevuje také v předromantickém díle Johanna Wolfganga von Goetheho s názvem Erlkönig, v překladu Elfí král. Během jedné noci veze otec na koni svého malého syna domů, ale dítě tvrdí, že vidí Elfího krále, který ho k sobě volá. Elf mu slibuje krásné hračky, květiny, tanec i svou dceru za ženu. Otec však všechna tato tvrzení považuje za výmysl a chlapce přesvědčuje, že jde o obyčejné zvuky lesa či vítr ve vrbách. Elfí král se postupně stává stále naléhavějším a ze svádění přechází k hrozbám. Když dorazí domů, dítě je už mrtvé.

V průběhu 17., 18. a 19. století se slova elf a fairy, tedy víla, sblížila natolik, že byla prakticky zaměnitelná, což svědčí o tom, že terminologie ještě nebyla ustálená. Ve slovanské mytologii měly víly rovněž vlastnosti podobné elfkám a legendy je popisují jako mladé, půvabné a éterické ženy s čarovnou mocí, které jsou pro smrtelníky magneticky přitažlivé. Anglická literatura renesance a romantismu nakonec všem těmto představám dala korunu komedií Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Slavný dramatik zobrazil lesní lid jako hravé, poetické a magické bytosti, spjaté s přírodou i nocí. Zatímco skotské a anglické balady je spojují se strachem ze smrti, svádění či překročení hranice, u Shakespeara jsou sympatickými nositeli chaosu, fantazie i humoru. Vstupují do lidského světa, ale nepřinášejí zatracení, nýbrž míchají karty v oblasti lásky a touhy – stávají se poetickým zosobněním představivosti. Shakespeare tak položil základ módě maličkých létajících víl, které nalezly popularitu v období viktoriánského romantismu a zobrazovaly se s motýlími křídly.

Osobitou větví vývoje elfů v populární kultuře jsou vánoční elfové – pomocníci Santa Clause. Tradice, že Santu doprovází parta malých skřítků, vznikla v Americe v 19. století. Slavná báseň „A Visit from St. Nicholas“ popisuje i samotného Santu jako veselé staré elfa.

V polovině 19. století začaly americké časopisy popularizovat představu, že dárky pro děti nevyrábějí obyčejní řemeslníci, ale speciální kouzelné ručičky. Například v roce 1873 přinesl populární měsíčník Godey’s Lady’s Book ilustraci Santa Clausovy dílny s drobnými elfy, kteří usilovně připravují vánoční překvapení. Redakce k tomu připojila i vysvětlení pro dospělé čtenáře, že ve skutečnosti samozřejmě žádní kouzelní elfové v dílnách nepracují. V 19. století vyráběli většinu levných hraček chudí řemeslníci a přistěhovalci, neraz celé vesnice dělníků. Veřejnosti se však zalíbila romantická představa, že za zázrakem Vánoc stojí neviditelná kouzelná síla. Santovi řemeslníci hráli do karet tehdejší americké vizi „šikovného hospodářství“ a Santa vystupoval jako dobrotivý „kapitán průmyslu“. Jeho tiší elfové symbolizovali armádu anonymních dělníků, bez nichž by to nešlo a tato metafora dodnes přežívá v nesčetných filmech či pohádkách.

Konečně však nastalo 20. století a psala se 50. léta, kdy J. R. R. Tolkien představil světu svou fantasy ságu Pán prstenů. Šlo vlastně o pokračování jeho dřívější knihy určené dětem s názvem Hobbit, ale ukázalo se, že půjde o mnohem rozsáhlejší literární projekt. Jak jsme řekli, do té doby v popkultuře dominovaly dva obrazy elfů – drobné pohádkové víly a Santovi vánoční skřítkové. Tolkien se však rozhodl vrátit elfům jejich ztracenou vznešenost a ještě ji umocnit, proto sáhl ke starověkým jazykům a mytologiím. Studoval starou angličtinu, finštinu, velštinu či severské ságy a na jejich základě vytvořil historický zlom v chápání elfů. Jeho Eldar jsou bytosti lidského vzhledu – vysocí, štíhlí, zpravidla dlouhovlasí a mimořádně krásní. Tolkien jejich uši sice nikdy výslovně nepopisoval jako špičaté, ale ilustrátoři a později stolní hry na hrdiny tento znak popularizovali. Elfové však podle něj mají pronikavou inteligenci a hluboké spojení s přírodou i uměním – jsou totiž dlouhověcí, respektive technicky nesmrtelní.

Elfové byli první z inteligentních ras, která se objevila ve světě Ardy, a proto jsou nazýváni také Prvorození nebo Starší děti. Mohou se stát obětí válek, úrazů, nemocí či hladomorů, ale nedokážou zemřít přirozenou smrtí. Budou žít tak dlouho, dokud trvá svět, a jsou vlastně takříkajíc vězni Ardy. Tím pádem si oproti lidem, kteří mají „dar smrtelnosti“, vypěstovali přehnané sklony k melancholii nezřídka až apatii. Jejich mysl je nekonečně pronikavá a hluboká, protože si pamatují významné dějinné milníky – byli totiž u nich. Na druhé straně čas pro ně plyne jinak a radost se rychle mění v únavu. Každá ztráta a trauma se v paměti elfa vrství, proto těžko zapomínají i odpouštějí. Tolkien naznačuje, že elfové, kteří žijí příliš dlouho ve Středozemi, podléhají jakémusi „vyhasnutí“ a snaží se ukázat ponurou stránku tohoto zdánlivě výhodného stavu. Dokonalá rasa odsouzená tragicky sledovat rozklad světa až do konce, neschopná uniknout věčnému smutku.

Mají však dost času vybrousit každý svůj talent, a tak vynikají v lukostřelbě, uměleckých řemeslech, poezii a bílé magii. Bojují většinou na straně dobra proti temnotě, ačkoliv je jejich pýcha občas zavede i k pochybnostem. Díky posmrtně vydané kronice Silmarillion (1977) jsme se dozvěděli o komplexní mytologii a historii elfů od stvoření světa až po odchod na západ. Jak jsem už řekla, z Tolkienovy dílny vzešly i detailně propracované elfské jazyky a všechno od vzhledu až po kulturu elfů se pro čtenáře stalo nesmírně lákavým konceptem. Celý jeho literární svět položil základy moderní fantasy a od vydání Pána prstenů zůstali elfové povinnou součástí každého takového žánrového příběhu. Zkrátka definoval stereotyp elfa na celá další desetiletí.

V roce 1974 potom Gary Gygax a Dave Arneson, tvůrci hry Dungeons & Dragons, vlastně vzali Tolkienovy motivy a udělali z nich herní mechaniku. Ačkoliv Gary Gygax tvrdil, že jeho elfové mají s Tolkienem pramálo společného, historici fantasy nesouhlasí. Elfové se stali, vedle lidí, trpaslíků a hobitů, hratelnou rasou, čímž se jejich charakteristiky standardizovaly. Vznikla jistá šablona, kterou bylo možné různě upravovat. Podle prostředí a povahy se hovořilo o vznešených, lesních či temných elfech a tyto bytosti se postupně demytizovaly.

Natrvalo se usadili také v počítačových hrách a populární RPG série jako The Elder Scrolls, Dragon Age, Warcraft nebo Baldur’s Gate představily elfy coby rozmanité národy se svými dějinami, konflikty a slabostmi. Dnes se na ně už nedíváme jen jako na tajemné, vznešené a vzdálené polobohy. Nejen hry, ale i jejich další literární iterace zkoumaly méně éterická abstraktní témata a často elfy stavěly do role civilizace v krizi. Mnozí autoři se tak dotýkají problémů kolonialismu, nacionalismu, imperialismu, rasismu i ekologického aktivismu. Elfové se stali upadající elitou, bytostmi v exilu, zoufale bojujícími o zbytky vzácné přírody, vlastní důstojnosti a kulturní identity. Různé větve se s příchodem stolní hry Warhammer nebo literárních děl Terryho Brookse, Raymonda E. Feista, Michaela Moorcocka, Margaret Weis a Tracy Hickman či Roberta Anthonyho Salvatore ještě více rozšířily. Přidala se politika, boj s předsudky, lehká erotika i dekadence.

Všude však lze spatřit ozvěnu Tolkiena. Nebýt jeho obrody, na elfy bychom se dodnes možná dívali jen jako na milé pohádkové bytosti pro děti. Každá nová generace tvůrců si sice tuto fantasy rasu přizpůsobuje obrazu svému, ale základní archetyp zůstává. Není tedy divu, že se stal neodmyslitelnou součástí naší fantazie, koneckonců dokázal přežít alespoň tisíc let a neustále se proměňovat.