Rodina. Teplo domova. To bezpečné místo, to útočiště, do kterého se můžeme uchýlit a načerpat v něm síly proti nástrahám a komplikacím každodenního života. Jak kdysi řekl Tolstoj, ,,rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí." Domov, ať už s vaší drahou polovičkou a dětmi, případně vašimi rodiči a sourozenci, je pro mnohé z nás místo odpočinku a klidu, v němž jsme si zvykli na to, že v něm vše funguje tak, jak má. Rodinný domov je v kinematografii motiv, se kterým se drtivá většina diváků může ztotožnit, protože s ním mají v podstatně skoro každodenní zkušenost. 

Domov a rodina v něm je zkrátka naše svatyně. A přesně proto je v mnohých případech tak děsivé, když v ní najedou něco přestane fungovat. Nebo když jsme svědky jejího pozvolného rozpadu, případně naprostého zlomení. A nebo zkrátka a jednoduše: Když z domova najedou přestane být ono útočiště, na které jsme byli zvyklí. Ari Aster je velice talentovaný scenárista a režisér, který v roce 2018 debutoval se svým celovečerním hororem Děsivé dědictví, v originále Hereditary. O rok později pak vydává další hororovou podívanou jménem Slunovrat a minulý rok dorazila do kin jeho bizarní černá komedie okořeněná špetkou hororu jménem On se bojí. 

Ale i přestože má Aster za sebou pouze tři celovečerní filmy, už teď si buduje pověst jednoho z nejlepších hororových tvůrců současnosti. Co ale dělá jeho filmy tak děsivými a hlavně řádně znepokojivými? Inu, nejsou to duchové, démoni nebo maskovaní vrahouni. Je to způsob, kterým vezme něco známého a nedotknutelného jako třeba rodina a přetvoří to na její zkaženou a zlomenou verzi. Ano, zombie a démoni jsou ve filmech děsiví, ale nejsou něčím, čím se musíme zabývat v každodenním životě. Ale rozvrat rodiny… to už je jiná písnička…

náhľadovka_2.pngZdroj: Andrea Olejárová, NerdFix.czProč milujeme (nebo nesnášíme) horory?

Když konečně přejdeme k věci, Ari Aster ve svých filmech velice často pracuje s motivem rodiny. Ovšem ne proto, aby nám nadělil nějakou fajn komedii. Rodina je pro Asterovu tvorbu zásadní přísadou, kterou využívá k tomu, aby diváky svých filmů řádně vyděsil. Je to jedno z primárních témat ve všech třech jeho celovečerních filmech. Pojďme se proto nyní společně podívat na to, jakým způsobem Aster s rodinou pracuje, kde všude je přítomná a jak nás s ní vlastně straší. Ovšem pozor! Následující článek bude obsahovat spoilery! Jak pro jeho krátké filmy, tak i pro Děsivé dědictví, Slunovrat a On se bojí! Byli jste varováni.

Než se pustíme do Asterových známých celovečeráků, stojí za to prozkoumat i jeho krátkometrážní tvorbu, protože právě na ní si už začal trénovat způsob, kterým tak hrůzostrašně rozbíjel rodiny. A začneme pěkně zvostra. Jedno z jeho prvních děl byl snímek The Strange Thing About the Johnsons, který je jeden z nejhrůzostrašnějších kraťasů, co jsem kdy viděl. Půlhodinový snímek se zaměřuje na rodinu Johnsových, kterou tvoří dva manželé a jejich syn. A vzhledem k probíranému tématu vám už je asi jasné, že v ní něco nehraje. Syn se ve snímku totiž tak trochu zakouká do svého vlastního otce. A když říkám zakouká, tak tím myslím, že jako teenager masturbuje nad jeho fotkou a v dospělosti ho začne pravidelně sexuálně napadat.

Jednoho dne na to přijde i sama matka, pro kterou je to samozřejmě šok. Ale jelikož si v hlavě nechce připustit, že se něco tak odporného děje uvnitř její rodiny, rozhodne se to ignorovat a dělá, že nic neví. Sledujeme tak rodinu, kde je syn násilnická zrůda dopouštějící se incestu, otec do smrti traumatizovaný a zbaven veškeré důstojnosti a matka v depresích. Ten film nesleduje žádné šablony hororových trop, ale už jen kvůli všemu řečenému je prostě děsivý, protože bořením těchto tabu znetvořuje teplo domova na místo hrůzy a zla.

Pak tu máme Asterův snímek jménem Munchausen, který nám ukáže o něco temnější stránku mateřské lásky. Příběh ze začátku velice pozitivně laděného filmu, sleduje kroky mladíka, který se za několik dní vydá na vysokou, a jeho milující matky. Pokud jste rodič, tak možná i pro vás je vaše dítě definicí domova. Už od jeho narození ho začnete vnímat jako něco, co na vás doma bude vždy čekat, co nikam neodejde. Ale všichni jednou dospějeme. A i naše děti tak jednoho dne opustí své hnízdo, aby si začaly žít svým vlastním životem někde jinde. A i když je osamostatnění určitě dobrá věc, ne všichni rodiče na to budou připravení a zaleknou se, že se s největší radostí jejích životů nebudou už tolik stýkat. 

To je přesně případ matky ve filmu, jež si různě představuje všechny události, které na jejího syna na vysoké čekají. Několik dní před jeho odjezdem se proto matka rozhodne svého syna otrávit, aby nemohl nikam jet a mohl zůstat u ní doma, kde se o něho bude s láskou a péčí starat. Věci ale nakonec samozřejmě nepůjdou úplně přesně podle matčiných plánů. Ve výsledku tu zde tak máme film, v němž vlastního syna zničí jeho matka, která to udělala jak z lásky, tak i z určitého strachu. Což je kombinace, kterou také maličko nakousneme u Děsivého dědictví.

Pokud byste se někoho zeptali na to, co dělá Děsivé dědictví hororem, a on by vám odpověděl: zlé kulty, nadpřirozeno a posednutí démony, tak by sice technicky vzato měl tak nějak pravdu, ale ta pravá podstata hrůzy filmu tkví jinde. A to opět u rodiny. Jmenovitě u nešťastné rodiny Grahamových, na které čeká noční můra, z niž se nebudou moct probudit. Pokud jste film viděli, tak už víte, že celá rodina se stane obětí hrozivého plánu kultu, který uctívá démona Paimona, jednoho z osmi králů pekel. Jsme tak svědky toho, jak kult opatrně a zpovzdálí tahá za nitky, a přispívá tím rozkladu celé rodiny. 

Než se ale kola plánu kultu ve filmu rozjedou plnou rychlostí, už na samotném začátku si lze všimnout, že být v rodině Grahamových rozhodně žádná výhra není. Máme zde hlavu rodiny Stevea, jeho syna Petera, dceru Charlie a ženu Annie. Díky Asterově mistrovskému vypravěčství ale má divák už po prvních minutách filmu pocit, že v rodině Grahamů panuje jakási prázdnota, určité odcizení. Dům, v němž žijí, působí podivně chladně a možná až odmítavě. Člověk tak brzy dostane pocit, že v oné rodině se děje něco zlého. Tu nejhorší část ale odstartuje sekvence, kterou si mnozí diváci pamatují z filmu nejlépe. A to je scéna smrti Charlie a následná reakce její matky.

Řeč je o noční scéně, ve které Peter rychle veze Charlie do nemocnice kvůli ošklivé alergické reakci. V jistý moment Charlie vystrčí hlavu z okna, aby mohla popadnout dech. Peter si však až v poslední chvíli všimne mrtvoly zvířete, kterou někdo záměrně položil na silnici vedle telefonního sloupu, přičemž strhne volant, aby se jí vyhnul. To se však stane osudným pro hlavu jeho sestry, o kterou přijde prudkým nárazem o sloup. Když však její bratr auto zastaví, klasicky filmově nevyvádí, ani nekřičí stereotypní zoufalé hlášky. Pouze zaraženě sedí a nevydává ani hlásku. 

Několik dlouhých sekund je v takovém šoku, že ani není schopný se na zadní sedadlo podívat, protože moc dobře ví, co tam uvidí. Jeho mozek ještě stále není schopný zpracovat, že se něco takového opravdu stalo. Až nakonec zcela mlčky a k smrti vyděšený bez jediného ohlédnutí dojede zpátky domů, přičemž místo toho, aby vzbudil rodiče a informoval je o té hrůzné tragédii, zaleze si do postele a probdí v ní zbytek noci. Pak ráno následuje skličující pasáž, kdy kamera v detailu pouze snímá Peterovu hlavu na posteli. A zatímco se díváme na zdevastovaného Petera, můžeme slyšet jeho matku Annie, jak vychází ven a míří k autu. A pak už jen slyšíme šokované vřeštění a sténání matky, která právě objevila bezhlavou mrtvolu své dcery.

Annie je dcera Ellen Leigh, tajnůstkářské a velice manipulativní vůdkyně zlého kultu, jejímž pohřbem celý snímek začíná. Právě Ellen je zdrojem všeho zla v Anniině životě. A sama Annie to patrně i tak trochu věděla. Proto také na pohřbu neprojevovala žádné známky toho, že by byla z matčiny smrti nějaká ztrápená. A jak se později dozvíme, vliv její matky a její spojitosti s kultem Paimona pravděpodobně také zapříčinil to, že Anniin otec s psychotickou depresí zemřel hlady a její schizofrenický bratr se oběsil. 

Ellenin zlý vliv na svou dceru je patrný v sekvenci, kdy se dozvíme, že Annie kdysi jako náměsíčná polila ředidlem svého spícího syna Petera a probudila se zrovna ve chvíli, kdy nad ním škrtla sirkou. A když se probudíte se zjištěním, že se vás právě chystá zapálit vlastní matka, zanechá to v rodinném vztahu rány. A důkaz, že se tyto rány začnou opět otevírat, jsou patrné nejenom v ikonické sekvenci s večeří, kdy Annie na Petera vylítne, ale například i ve scéně, kdy má Annie o svém synovi noční můru.

V tom tkví ona úžasná hrůza celého filmu. Kromě toho, že sledujeme rozpadající se domácnost, tak snímek brilantně zachycuje i momenty naprostého zoufalství z náhlé ztráty milovaného a z odcizení ve vlastní rodině. Precizně nahlédnul do mysli lidí, které nejen trápí nečekaný odchod milované osoby, ale i negativní důsledky projevující se ve vztazích k ostatním členům domácnosti. Díváme se tak na život tří členů rodiny, z níž se matka snaží vyrovnat se smrtí své dcery a zároveň najít cestu ven z velice chladného vztahu se svým synem, který ke své matce chová nedůvěru od té doby, co se ho jako náměsíčná pokusila zabít. Do toho otec, který jediný není psychicky příliš poznamenaný, ale ať se snaží jak se snaží, svou rodinu dohromady prostě dát neumí. Tohle všechno je prostě DĚSIVÝ. A mnohem více funkční než nějací démoni a duchové.

Když se podíváme na Asterův druhý celovečerní film, tedy Slunovrat, tak zde nemusí být motiv rodiny zas až tak patrný, ale přítomný tam rozhodně je. Ari Aster kdysi řekl, že Slunovrat je filmem o rozchodu. Je to také film, který se více ponořuje do tématu truchlení a hledání útěchy u lidí, kteří by dokázali porozumět naší bolesti. Aster očividně věděl, že scéna z Děsivého dědictví, ve kterém Annie objeví svou mrtvou dceru, působila neuvěřitelně silně a hrůzně. Proto se rozhodl pro podobný krok i v prologu Slunovratu. 

V něm se hlavní hrdinka Dani dozví, že její sestra, která trpěla bipolární poruchou, spáchala sebevraždu, ale zároveň vzala s sebou do hrobu také oba své rodiče, tedy i rodiče Dani. V případě Slunovratu je rozpad rodiny náhlý. Dani najednou nezůstane nikdo. Pouze její přítel Christian, který se s ní zrovna plánoval rozejít. Jsme tak svědky naprostého zhroucení člověka, pro kterého se stalo útočiště domova prázdným a chladným místem neštěstí.

Jak dobře víme, celý film, který možná z některých kulturních relativistů udělá etnocentristy, je v podstatě o tom, jak Deni, Christian a jeho přátelé letí do Švédska do odlehlé vesnice jménem Hårga na speciální slavnost slunovratu. A i když se nově příchozím celé místo zdá být skrznaskrz přátelské a mírumilovné, následné slavnostní rituály a obřady místních začnou ohrožovat na životech každého z nich. Zároveň ale sledujeme Dani, kterou souží truchlení po rodičích a sestře, což nám dokáže například i sekvence, ve které se ona a její američtí přátelé oddávají omamným látkám. Když ale Mark řekne slovo „rodina“, Dani si okamžitě vzpomene na rodiče a sestru, přičemž rázem na ni čeká hrůzostrašný bad trip.

Když truchlíte, často se doporučuje, abyste nezůstávali sami. Člověk by měl najít útěchu u někoho, kdo mu rozumí, kdo ho pochopí a bude ochotný mu pomoci. Samotní se můžete více a více propadat do hlubin deprese a hledat útěchu na místech, která vám můžou spíše uškodit. Deni se ve filmu snaží najít útěchu u Christiana, ale ten už k ní dlouho nic necítí a rád by jí dal kopačky. Na nějaké hřejivé konejšení od milovaného tak může zapomenout. 

Zanechání v temných hlubinách truchlení zobrazuje i scéna s Deninou noční můrou, ve které se jí zdá nejenom o mrtvých rodičích a sestře, ale také o tom, jak Christian a zbytek jeho přátel odjíždějí autem pryč bez ní. Deni tak zůstává sama. Ponechána smutku ze ztráty rodiny jejím klukem, který ji už nemiluje, a jeho přáteli, kteří mu radili se jí zbavit.

Když truchlíte a jste sami, jste zároveň mnohem zranitelnější a hlavně méně odolní vůči praktikám psychologické manipulace. A právě zde nastupují na scénu obyvatelé Hårgy, přesněji mladý muž jménem Pelle, který Dani a zbytek jejích „přátel“ do Švédska přitáhl. A zde také přichází alternativní možnost toho, jak by se Dani mohla uzdravit – najít si novou rodinu. Pelle tak začne s Dani nenápadně manipulovat už od začátku filmu, kdy jí říká, že chápe její bolest, protože sám také přišel o rodiče.

Svým způsobem je pro Dani mnohem větší útěchou než Christian, ale poddání se jeho slovům bude mít ve výsledku mnohem hrozivější následky. Následně pak přitvrdí ve scéně, kde Pelle Dani říká, že v Hårze má skutečnou rodinu. A to i přestože oba jeho rodiče zemřeli, když byl mladý kluk. Jen tak mimochodem, Pelle zmíní, že jeho rodiče uhořeli, čímž se nabízí otázka, zda je nepotkal stejný osud, který zastihl všechny „šťastlivce“ a nešťastníky na konci filmu. Pelle se skrze něžná slova snaží Deni prodat jeho komunitu, do jejíž kultury patří vraždy a mučení. A zároveň se jí snaží odtrhnout od posledního zoufalého článku útěchy z vnějšího světa, který představuje stále více toxický vztah s Christianem. Jeho manipulativní slova tak záměrně vnáší do mysli Dani pochyby. A nenápadně pro ni připravuje cestu k tomu, aby se stala jednou z nich.

To je pak více než zřejmé ve scéně, kde se Dani stane Královnou máje a všichni obyvatelé Hårgy jí začnou věnovat pozornost a chovat se k ní neskutečně mile. Jako kdyby byla… součástí rodiny. A právě tato vřelá pozornost od ostatních a slova porozumění od Pellea začnou „léčit“ i její truchlení. Dokonce i po oné výhře, kdy se z ní stane Královna máje, má kvůli vlivu omamných látek další halucinace o rodičích, ale tentokrát se jí nezjeví jako mrtvoly. 

Zjeví se jí jako kdyby patřili k místním obyvatelům Hårgy, kteří oslavují svou novou královnu. Člověk by si řekl, že tohle byl moment, kdy se Dani stala jednou z nich. Ale dle mého názoru k němu dojde až o něco později. A to ve známé znepokojivé scéně, ve které Dani s šokem zjistí, že Christian se oddal sexuálnímu rituálu s jednou z místních dívek. Dani se z toho následně jde vykřičet, přičemž skupina místních žen se k ní připojí.

Tohle není jenom nějaká skupinová terapie, ve které se místní ženy snaží Dani pomoci. Tohle je oficiální přijetí do rodiny. S každým vzdechem, s každým kvilem, který ze sebe Dani vypustí, se oprošťuje od Chrisitana a okolního světa a stává se součástí místní komunity a kultury. A na úplném konci, když vidí hořet budovu, v níž se nachází Christan a jeho nyní již mrtví přátelé, se zářivě usměje. Dani je vyléčená, protože našla novou rodinu. A my jsme zděšení, protože víme, co k přijetí do této nové rodiny vedlo.

Téma rodiny je velice silně přítomné i v Asterově nejnovějším filmu jménem On se bojí, který vychází z jednoho z jeho krátkometrážních děl jménem Beau. Se zlomenou rodinou Ari Aster straší i zde Tentokrát ale zase trochu jiným způsobem. On se bojí se mimo jiné zaměřuje na komplikovaný vztah mezi hlavním protagonistou Beauem a jeho matkou Monou, kterou hodlá navštívit. Nebo… kterou údajně hodlá navštívit. Zde se Aster vrací ke zkoumání toxického vztahu mezi matkou a jejím synem. Beau je nesmírně úzkostlivý muž ve středních letech, pro něhož byla matka de facto jedinou ženou v jeho životě. Je to v podstatě mamánek. Ale není to tak úplně jeho vina, protože Mona manipulovala v podstatě s každým aspektem jeho života. Například mu poví, že jeho otec zemřel na srdeční problémy během jejich postelových radovánek hned poté, co byl Beau počat, přičemž se jedná o dědičnou záležitost. A s takovou informací v hlavě asi nebude divu, že z něho vyroste téměř padesátiletý panic. Nebo začne předstírat svou smrt jen aby zjistila, zda bude její syn reagovat způsobem, který ona považuje za vhodný.

Vztah mezi Beauem a Monou tak trochu pomrkává po již zmíněném kraťasu Munchausen. Opět zde máme typ matky, která v podstatě konstantně chce, aby ji její dítě potřebovalo. A klidně zajde i do extrému, aby tomu tak bylo pokud možno napořád. Je to typ matky, která záměrně vytváří nejisté a nesamostatné potomky, kteří na ní zůstávají závislí. Protože se domnívá, že jedině tak pro ně zůstane relevantní. Výsledkem je Beau. Muž, který se cítí v bezpečí pouze u sebe doma a venkovní svět vnímá jako extrémně nebezpečné a divoké místo plné stresu a hrůzy. Muž, který se potýká s vinou, hanbou a neuvěřitelnou paranoiou. Sám Aster řekl, že chtěl natočit film, který by působil jako videohra, kde vaše postava nemůže nic dělat a žádné tlačítko na klávesnici nefunguje. Horor tématu rodiny zde prezentuje podoba a chování dospělého člověka, jemuž jeho vlastní matka nikdy nedovolila doopravdy pořádně dospět. Aster film dokonce přirovnal k Menzelovým Ostře sledovaným vlakům, respektive mluvil o podobnosti hlavních protagonistů.

On se bojí má ještě mnoho dalších složitých a poněkud bizarně pojatých motivů, o kterých se dá ještě dlouho mluvit. Pokud jste tudíž film dosud neviděli a hodláte to napravit, schválně si jich zkuste všímat. A klidně nám do komentářů napište, co třeba podle vás představuje ta… věc, kterou Beau najde na půdě ke konci filmu.

Ari Aster patří mezi nejlepší současné hororové režiséry, jehož styl hrůzy bohužel nebude pro každého. Mnozí na jeho filmech nebudou oceňovat jejich pomalé tempo, absenci lekaček a dalších hororových klišé a nutnost dávat při sledování pozor. Ale jsem přesvědčený, že díky způsobu, kterým vybrané diváky znepokojuje, se z jeho filmů stanou klasiky hororového žánru. Protože horor nemusí být jen o nadpřirozenu, maskovaných vrazích a hektolitrech krve. Stačí vzít něco čistého a svatého jako je rodina… a zdeformovat to do její nejhorší podoby. A Ari Aster hned několikrát dokázal, že je v tom mistrem.

Jaký je váš názor na Asterovu filmografii? Řadíte ji mezi chloubu hororového žánru? Nebo vám spíše více sedí jiný styl? A pokud jste ještě neviděli naši recenzi na On se bojí, rozhodně zhlédněte i ji.