Hřejivá láska versus spalující chtíč aneb O temné kráse Zvoníka u Matky Boží

Když někomu položíte otázku: ,,Jaká je tvoje oblíbená animovaná disneyovka?“, tak často padají jména titulů jako Lví král, Aladin a Kráska a zvíře… a možná i Goofy na výletě. Ovšem pokud bych měl jmenovat animák, který tak trochu uvízl v jejich stínu a ani zdaleka se nedočkal tolik pozornosti a chvály, kolik by si zasloužil, tak je to jednoznačně Zvoník u Matky Boží z roku 1996. Animovaná adaptace slavného románu od Victora Huga, jenž mimo jiné vypráví o znetvořeném zvoníkovi Quasimodovi, se může chlubit svou (do jistých míst) realistickou zápletkou a hodně temným ztvárněním, které u jiných animovaných filmů pro děti rozhodně nenajdete. Jistě, ve výsledku je to furt primárně podívaná pro caparty, ve které nechybí ulítlý humor a oproti původní předloze také sladký happy end, ale i tak se ve filmu nacházejí sekvence, u kterých si člověk řekne: ,,Moment. Fakt právě něco takového dali do animované pohádky pro děti?“ 

Stačí se podívat na řádně temný začátek, ve kterém jsme svědky smrti Quasimodovy matky před katedrálou Notre-Dame a málem i vhození novorozeněte do studny. Pro mě osobně ale byla v dětství obzvlášť traumatická scéna, kde nebohého Quasimoda začne pro zábavu mučit dav návštěvníků festivalu svátku bláznů. Jak se najednou změní barvy vizuálu a Quasimodovo štěstí se v mžiku promění v pocit utrpení, bezmoci a možná i neporozumění, mělo to na mě jako na diváka strašně silný účinek.

Nejtemnější aspekty celého filmu ale samozřejmě pocházejí od soudce Lorda Frolla, sobeckého, rasistického egocentristu a náboženského fanatika, který je jedním z nejlepších animovaných záporáků v historii kinematografie. Byl to právě Frollo, který se malého Quasimoda ujme poté, co zaviní smrt jeho matky. Ale ne snad, že by to udělal z nějakého pocitu viny, to ani náhodou. Pokud by se ale dítěte sám neujal, jeho duše by mohla čelit osudu věčného zatracení. Znetvořený Quasimodo proto vyrůstá ve zvonici katedrály Notre-Dame, kde působí jako tajemný zvoník. Ale tento text nemá být žádná recenze, stejně tak ani love letter… no, možná to trošku love letter je, ale maskující se za analýzu něčeho, co dělá ze Zvoníka tak skvělý film.

Jedno z hlavních témat, kterým se snímek zabývá, je milostná touha. A to k postavě, která je v podstatě středobodem celého příběhu. Řeč je samozřejmě o krásné cikánce Esmeraldě, jejíž příchod navždy změní život jak Frollovi, tak i Quasimodovi. Oba dva se do ní totiž zakoukají a vzplanou po ní touhou. Ovšem každý z nich trochu jiným způsobem. Zatímco Quasimodova touha pramení ze zcela čisté romantické lásky, Frollova touha je zas nesnesitelným chtíčem. V rámci toho vzniká krásný kontrast, který patří mezi vrcholy celého filmu. 

Motiv boje dobra proti zlu je přítomen snad v každé animované Disneyovce, přičemž ani Zvoník není výjimkou. Ale zde dobro nebojuje proti touze po moci nebo nadvládě, především bojuje proti neuvěřitelnému pokrytectví. A tím se opět dostáváme k Frollovi. Frollo je mužem víry, který není absolutně schopen uznat vlastní vinu a považuje se za čistou dobrou duši, jež nemůže nikdy zhřešit. Přesto ale dělá taková zvěrstva jako třeba… no… že podpálí polovinu Paříže, však to znáte. A to všechno jenom kvůli tomu, aby Esmeraldu… ehm… aby jí hodit svou kotvu do jejího přístavu. A když pak Frollo zjistí, že Quasimodo pomohl ze střeženého Notre-Damu Esmeraldě uprchnout, přímo zvoníka obviní z toho, že kvůli němu město hoří. To je přesně ta věc, která z Frolla dělá tak hrůzného a zajímavého padoucha. Je to strašný pokrytec, kterého nadrženost přinutila racionalizovat své odporné činy, za které podle něho může kdokoliv, jen ne on sám. Pokládá se za morálně dobrého muže, který se neobtěžuje u sebe hledat nějaké chyby, ale místo toho je neustále hledá na jiných lidech.

Ovšem ono téma milostné touhy je nejvíce patrné v sekvenci, ve které Quasi a Frollo pějí své vlastní písně o Esmeraldě. Quasimodova píseň se nazývá Heaven´s Light, tedy Nebeská zář, Frollova zas Hellfire, tedy Pekelný oheň. A i když se obě dvě písně týkají stejné osoby a částečně sdílejí stejnou melodii, nemohou se od sebe lišit více. Zatímco Quasi pěje o své hřejivé lásce, Frolla zas mučí spalující sexuální touha. Dokazuje to i vizuální výstavba samotných scén. Quasimodova pěvecká scéna se nese v příjemných barvách noční modři, což indikuje jeho blízkost k nebesům, respektive k ráji. Naopak Frollova píseň se zas nese v barvách rudě oranžových, které zas symbolizují peklo a oheň. Film tak zároveň divákovi chytře napovídá, co obě dvě postavy čeká za osud na konci jejich cesty. 

Nemůžu si to odpustit, ale když už o písni Hellfire mluvíme, mohli bychom teď prosím všichni uznat, že je naprosto senzační? Není žádnou novinkou, že záporáci v animovaných filmech mají také své vlastní písně. Ale i přestože jsou mnohdy temné a strašidelné, většinou mají stále onu specifickou žoviálnost a hravost, díky které se na ni s úsměvem budou dívat i malé děti. Hellfire je však čirá temnota. Není ani trochu veselá a hravá. A když bychom měli nějak ve zkratce shrnout, o čem přesně v ní Frollo zpívá, tak by to znělo asi následovně: „Chci, aby se Esmeralda stala mým sexuálním otrokem. Pokud nebude chtít, tak ji nechám upálit.“ Ano, disneyovka pro děti. Ona touha a posedlost jsou dalšími věcmi, díky kterým je Frollo tak skvělý záporák. 

Frollo totiž podstatnou část filmu zápolí sám se sebou a se svými pocity. Píseň krásně dokazuje Frollův neuvěřitelný egocentrismus a neschopnost akceptovat vlastní vinu. Není to žádný tuctový „Muhuhhahah! I´m so evil!“ padouch, je to člověk, který se potýká s přirozenou lidskou frustrací, která zajde do extrému. Jeho touha dostat Esmeraldu do postele se vážně kříží s jeho náboženským životem, ale místo toho, aby z toho obvinil sám sebe, začne obviňovat jak ďábla, tak i Esmeraldina kouzla. Musí ji však získat pro sebe. A klidně spálí celou Paříž na popel, aby toho dosáhl.

Zajímavé ale je, že ani Quasimodo se svou touhou k Esmeraldě nepochodí. Na scénu totiž nastoupí kapitán Phoebus, který nám dokáže, že pokud jde o probuzení romantické lásky, tak na vzhledu prostě záleží, marný platný. Jedna z nejsmutnějších scén celého filmu je moment, kdy se Quasimodo stane svědkem polibku mezi Esmeraldou a Phoebem, což mu tak trochu zlomí srdce a rázem spadne do temných hlubin starého dobrého friendzonu.

Ale to je přece s tématem lásky také krásně realistická věc, kterou v disneyovkách jen tak nenajdete. Když jste se do někoho poprvé romanticky doopravdy zamilovali, možná jste si říkali, jaké to bude strašně super, boží a krásňoučký, až budete spolu, což si pravděpodobně myslel i sám Quasi. Ale ono může přijít i ono zdrcující vystřízlivění ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že ta druhá osoba k vám stejné pocity nechová. Ale tak už to holt zkrátka chodí. A člověk musí strašně ocenit, že něco takového může najít i v Disneyho kresleném filmu pro děti. U Quasimoda je to o to víc smutnější, protože jelikož byla Esmeralda prvním člověkem, který se k němu choval hezky, Quasi si její laskavost mohl mnohem snáze splést s láskou. 

Film nás ale zároveň učí, že pokud se budeme utápět v onom hořkém zklamání z toho, že žena našich snů našla zalíbení v někom jiném, budeme tím škodit především sobě. Proto je Quasimodo tak sympatický hrdina. Sice ví, že jeho největší touha, tedy být s Esmeraldou v milostném vztahu, nebude nikdy naplněna, ale přesto je díky své lásce ochotný vzdorovat Frollovým rozkazům, zachránit Esmeraldu z hranice a pak se o ni utkat v epické bitvě před katedrálou za doprovodu naprosto fantastického a husinu nahánějícího soundtracku Alana Menkena. 

Quasi dokázal překousnout svůj pocit porážky ze zlomeného srdce, přičemž následně je ochotný riskovat svůj život kvůli ženě, u níž spadl do friendzonu. Gigachad. A jeho následná a zaplať pánbůh ve filmu nevyřčená racionalizace, že alespoň udělal dobrou věc a pomohl ke štěstí lidem, na kterých mu záleželo, je možná maličko hořkosladká, ale i tak pěkná tečka za jeho příběhem.

Zvoník u Matky Boží je příběhem dvou mužů, kteří se vydali za stejným cílem, ale každý po trochu jiné cestě. Je to příběh o boji s vlastními pocity a i vlastními démony. Skvěle nám ukazuje, co s člověkem může udělat milostná touha, která přeroste v něco většího. A to jak v tom dobrém slova smyslu, tak i v tom špatném.

I přestože Zvoník nepatří mezi nejpopulárnější Disneyho snímky, rozhodně se jedná o skvělý a unikátní zážitek, který jednoznačně člověk ocení i v dospělosti. A to především kvůli tomu, že ten film s dospělými motivy skvěle pracuje. Nemluvě také o velice pěkném poselství tolerance a empatie, kterou snímek prezentuje. Jistě, oproti mnohem depresivnější původní knižní předloze bylo mnoho věcí změněno, ale to se přece od Disneyho animáku dalo tak nějak čekat. Snímek patří se svými temnými momenty, realistickými motivy, skvělým záporákem, sympatickým poselstvím a naprosto podmanivou prezentací mezi učiněné klenoty Disneyho tvorby. A rozhodně se jedná o snímek, na který by se nemělo nikdy zapomenout. Takže pokud máte děti nebo je plánujete, určitě jim někdy Zvoníka pusťte. Jen možná buďte pro jistotu někde poblíž, až k tomu dojde.

A nebo jim můžete nejdřív pustit tu hranou předělávku, kterou Disney plánuje, a vystavit je stále rozrůstající rakovině filmového průmyslu, jejíž jméno zní live-action remaky. To už nechám na vás.

Každopádně děkuji za pozornost, do komentářů nám napište, co si o Zvoníkovi u Matky Boží myslíte vy, případně se podělte o vaší oblíbenou animovanou disneyovku. A pamatuje, na sexuální frustraci máme péčko a na friendzone… asi nic, ale to neznamená, že začnete hned se sebelítostí, ne?! Buďte gigachad jako Quasimodo.