Harry Potter: Zlo v růžovém. Proč tak nenávidíme Dolores Umbridgeovou?

Uzřel jsem zlo. A mělo na sobě růžovou. Když standardnímu potterheadovi položíte otázku, kterou postavu nesnáší do morku kostí a které přeje ten největší kotel v nejhlubších hladinách pekla, ve většině případů vždy padne to samé jméno. A ne, není to Voldemort, ani Bellatrix dokonce ani ne Dobby. Absolutně nejvíce opovrhovanou postavou je čiré zlo v růžovém kabátku jménem Dolores Umbridgeová, náměstkyně ministra kouzel Popletala, která se ve Fénixově řádu stane nejenom profesorkou obrany proti černé magii, ale také bradavickým gestapem alias vrchní vyšetřovatelkou a později dokonce i na nějaký čas ředitelkou.

Umbridgeová byla přední postavou především v pátém díle, v Princi dvojí krve a Relikviích smrti se spíš jen tak mihla, takže zas až tolik prostoru v sérii nedostala. I tak se z ní ale stala nezapomenutelná postava, která vyloženě pila krev milionům fanouškům po celém světě. Co ale přesně dělá z Umbridgeové tak nenáviděnou postavu, které přejeme jen to nejhorší? Jaké vlastnosti z ní dělají onu odpornou usměvavou zrůdu, kterou nemůžeme ani vystát? Přesně na to se v dnešním videu podíváme. A posvítíme si na toto růžové zlo trochu blíže.

V první řadě, Umbridgeová je v knihách popsána takovým způsobem, aby byla čtenáři už od prvního výskytu nesympatická. Ať už se to týká odporného vzhledu, jenž je přirovnáván k ropuše, nebo jejího holčičího hlásku a chichotání. Nemluvě také o tom, že během disciplinárního řízení, kde se objevila vůbec poprvé, byla otevřeně proti Harrymu. Možná opravdu jediná věc, která na ní byla alespoň trochu sympatická, bylo to, že… Měla očividně ráda kočky.

Ty právě úděsné chvíle s ní ale přijdou až v Bradavicích. Pokud jako autor chcete ve čtenářích v rámci knižního děje vyvolat pocit frustrace a následného vzteku, ideální způsob, jak toho dosáhnout, je učinit hlavní hrdiny bezmocnými. Voldemort a jeho smrtjedi představují jasnou hrozbu, proti níž se musí bojovat hůlkami. Umbridgeová, která se velice rychle vyprofiluje jako záporná postava, se však ve Fénixově řádu dostane do pozice, kde je skoro absolutně nedotknutelná. Dolores je druh antagonisty, proti kterému nelze bojovat standardními prostředky, to znamená kouzly. Ovšem jiné metody jsou bohužel téměř neúčinnými, obzvlášť když jste jen pouhý student.

Z Umbridgeové se stane v podstatě chráněnkyně Popletala, kterou nikdo nemůže poslat pryč. A může si dělat skoro co chce. Když tudíž během první hodiny žákům přikáže, aby schovali hůlky a začali si číst z učebnicí, pobouří to nejenom studenty, ale i nás čtenáře. A to hned z několika důvodů. Za prvé – čtenář ví, že Voldemort opět povstal a buduje armádu, tudíž praktická výuka obrany proti černé magii je nyní potřeba více než kdy jindy. A za druhé – je to v podstatě takové až poskvrnění toho, co činí Bradavice tak zajímavým místem. Je to skoro jako kdyby Umbridgeová nějakým meta způsobem sama sáhla na esenci toho, co dělá z Harryho Pottera tak kouzelnou sérii a začala ji ničit.

To, že Voldemort povstal a znovu nabírá síly, je samozřejmě vážná věc, s níž se musí něco dělat. Harry na to při hodině upozorní, ale „odměnou“ mu bude krutý školní trest, který na něm zanechá šrámy na celý život. Ale co s tím? Poslat ji do prdele? Tím si akorát člověk vyslouží víc trestů. Říct to Brumbálovi? Ten nic nezmůže, protože Umbridgeová se zodpovídá doopravdy pouze ministrovi, navíc by jí to udělalo zlomyslnou radost z toho, že se vám dostala pod kůži. Doslova. Zabít ji? Klidně, ale v tom případě se smiřte s tím, že zbytek života strávíte v Azkabanu.

Přesně v tomhle je ono zlo Umbridgeové tak nesnesitelné. Nejenže se s ním strašně špatně bojuje, ale mnozí lidé, kteří by měli být na naši straně, ho jako zlo vůbec nevnímají. Harry a jeho přátelé měli svázané ruce školním řádem a nařízeními z Ministerstva kouzel, což umožňovalo Umbridgeové dělat naprosto odporné a nespravedlivé věci. To vše za přítomnosti onoho sladkého falešného úsměvu, který jakoby dával jasně najevo, že Dolores to všechno nejenom těší, ale svým způsobem se všem i vysmívá. Dodnes si třeba pamatuji okamžik, kdy jsem během první četby Fénixova řádu vztekle fláknul knihou o podlahu, začal chodit po pokoji a asi deset minut nadával na Umbridgeovou, jaká je to sv*ně.

Přesněji to bylo v části, kdy se Dolores na zkroušeného Harryho otočí a zlomyslně usměje během famfrpálového zápasu, na který se směl pouze dívat, protože od ní dostal doživotní zákaz jeho hraní. To je prostě na PĚST. A ještě do toho všeho získávala v Bradavicích větší a větší moc. Nejdřív profesorka, poté vrchní vyšetřovatelka, která měla pravomoc měnit samotný školní řad, a nakonec i přímo ředitelka.

Téměř celou knihu a téměř celý film sledujeme její faleš, nespravedlnost a nezastavitelný vzestup k moci, stejně tak i mladé lidi, kteří se několikrát nacházeli v situacích, kdy divák/čtenář věděl, že mají na sto procent pravdu, ale i tak byli za své výroky potrestáni. Být v pozici takové bezmoci za přítomnosti stále narůstajícího zla, které se vám navíc vysmívá přímo do obličeje a ničí to, co činí školu čar a kouzel tak úžasným místem, je jeden z hlavních důvodů, proč je Umbridgeová tak odporným padouchem. Pojí se s tím ale ještě jeden podstatný důvod. A to takový, který souvisí se reálným světem.

Každý z nás se totiž už možná jednou s Umbridgeovou někdy setkal. Jen s jinou tváří, hlasem a hadry. Umbridgeová je tak odpornou postavou mimo jiné proto, že působí strašně realisticky. Působí jako člověk, s nímž se můžete snadno střetnout i v reálném životě. Ať už to je také nějaká protivná učitelka, která na vás byla ve škole zasedlá, vaše nadřízená na první letní brigádě, šéf, který vás nutí makat i o víkendech, paní na poště nebo ta, co vyřizuje pojistky, případně i třeba někdo z rodiny.

Voldemort je samozřejmě mnohem větší a nebezpečnější zlo, ale sedmdesátiletých slizounů, kteří chtějí co největší moc a zabijí každého, kdo se jim postaví do cesty, po světě moc neběhá. Byť se možná sem tam nějaký najde. Umbridgeová ale svou povahou a svými metodami představuje zlo, které je více osobní, více povědomé, s nímž jsme se my sami už jednou setkali. A možná i tehdy jsme nevěděli, jak se mu postavit, protože nás nějakým způsobem drželo v šachu, z něhož se nedalo dostat. Ve zkratce… Důvod, proč tak nenávidíme Umbridgeovou… je protože Umbidgeovou známe.

Dolores si navíc možná sama myslela, že ona je ta správná a racionální. Ta, která těm fakanům v Bradavicích musí ukázat, jak vypadá opravdový pořádek. Na rozdíl od Voldemorta navíc její zlo nebylo vrozené. A o to více bylo děsivější a hlavně odpudivější. Její autoritářský postoj, v rámci něhož trestá nevinné jen protože může, který navíc doplňuje jak rasismus vůči kouzelnickým tvorům, pocit nadřazenosti vůči čarodějům z mudlovksých rodin a očividná nenávist k dětem, z ní dělá opravdu skvělého a pamatovatelného záporáka. I přestože nanejvýš odpudivého. To vše navíc s tím odporným úsměvem na tváři. Zlo, které představuje, je nejenom autentické, ale je skoro jako šváb. Člověk se ho jen tak snadno nezbaví. A ve většině případů se mu nepostavíte v žádné rozhodující finálové bitvě, po které ho navždy zapudíte. Protože pořád tam venku někde bude. A můžete na něj narazit doslova kdekoliv a kdykoliv.

O to více ale potěší, když nad ním zaznamenáte alespoň malá vítězství. Proto byl třeba únik Freda a George a jejich epické vytrolení Umbridgeové tak neuvěřitelně uspokojujícím momentem. Nejenže se vymanili z oné bezmoci, o které jsme již mluvili, ale ještě k tomu paní ředitelce smazali úsměv z tváře. A když se o ní poté postarali kentauři, to už byla vyložená euforie. Pokud má Voldemort představovat hitlerovské zlo, Umbridgeová zas představuje zlo každodenního života, které je nespravedlivé a bohužel velice vytrvalé. Jak už jsem ostatně sám kdysi jednou řekl – Voldy je nejhorší zlo v celé potterovské sérii. Ale Umbridgeová je zas nejhorší lidská bytost. Což je mnohem děsivější.

Dolores Umbridgeovou můžeme sice nenávidět, ale zároveň jde o jednoho z nejlepších antagonistů, které Harry Potter franšíza kdy představila. Jak moc Umbidgeovou nesnášíte vy? A hlavně… přišli jste do styku s někým, kdo vám ji silně připomínal?