Harry Potter a Ohnivý pohár: Na obranu nejrozporuplnějšího dílu série

Ohnivý pohár. Pro některé nejmilovanější díl, pro druhé zas ten nejstupidnější. Pokud přijde řeč na to, který díl ze slavné filmové série o mladém kouzelníkovi s jizvou na čele je nejrozporuplnější, se vší pravděpodobností to bude právě díl čtvrtý, jenž si vzal na starost režisér Mike Newell. Osobně sice nepatřím ani do jednoho tábora, ale zároveň bych tímto textem chtěl dokázat, že Ohnivý pohár ve skutečnosti není tak špatný, jak si mnozí myslí. Povedla se mu totiž věc, kterou mnozí diváci vehementně odsuzovali, ale dle mého názoru to byla právě jeho největší síla. Ale nepředbíhejme. 

V první řadě bychom si měli přiznat, že Ohnivý pohár určitě není dokonalý. Film má trochu problém s nenadálým skákáním z veselé atmosféry do temné, některé sekvence mohly být po emoční stránce propracovanější, plus nikdy tomu filmu neodpustím, že tolik hypoval Mistrovství světa ve famfrpálu, nicméně ze samotného zápasu pak ukáže velký kulový. Samozřejmě chápu, že hlavní příběh to kupředu asi moc nepožene, ale mohla to být fakt skvělá vizuální lahůdka. Plus by to i dobře vyobrazilo Viktora Kruma jako úctyhodného Harryho soupeře v následném turnaji Tří kouzelníků. Spousta lidí však za největší kámen úrazu považovala krok udělat ze čtvrtého dílu teen drama, ve kterém se příliš řeší vztahy, přátelství a typické puberťácké věci, kvůli čemuž pak byly zkráceny některé důležité dějové sekvence, například všechny tři turnajové úkoly. Osobně se ale domnívám, že právě ono teen drama je nejen nejlepší složkou filmu, ale zároveň i jedním z nejdůležitějších aspektů pro tvorbu duše celé série. 

Pokud chcete vytvořit velkou filmovou sérii, ve které se mimo jiné klade důraz na vytvoření pouta mezi divákem a samotnými postavami, musí ony postavy působit uvěřitelně. A uvěřitelně mohou filmové postavy působit tehdy, když dělají normální lidské věci, které korespondují s jejich věkem. V Ohnivém poháru je hlavním hrdinům (více méně) čtrnáct let. To znamená, že už s nimi začala urputně cloumat puberta. Osobně bych tudíž považoval za nepřirozené, kdyby i zde hlavní hrdinská trojice celou dobu řešila jen vážné věci, například kolem útoku na famfrpálovém mistrovství, turnaj a potenciální Voldemortův návrat. Ano, film má oproti knížce samozřejmě daleko méně času tyhle věci rozvíjet, ale nesmíme zapomenout, že Harry Potter je filmová série. A to poměrně dlouhá. Tudíž si myslím, že jeden z dílů si pro ony puberťácké nálady může nechat trochu více místa, přičemž Ohnivý pohár je pro to více než ideální. Myslím si totiž, že ve výsledku to celé sérii jen pomůže, přičemž divák pak bude mít k oněm postavám i blíže.

Důvodem jsou taktéž samotné knížkové události. V Ohnivém poháru začne Harry poprvé pořádně řešit děvčata, čímž vstoupí na scénu Cho Changová, poprvé se v něm velice ostře chytne s Ronem, se kterým je pak notnou dávku času rozhádaný, plus taktéž se v jeho ději začínají objevovat výraznější signály toho, že Ron by mohl být do Hermiony zakoukaný. Tomuhle všemu věnuje film opravdu velkou dávku pozornosti, vrcholem je pak scéna s vánočním plesem, která je možná až moc ulítlá, ale ve výsledku skvěle splňuje to, o co se film celou dobu snažil. A to představit nám i lidskou stránku našich hrdinů. O něco podobného se snažil i filmový Princ dvojí krve, ale ten selhal zejména kvůli tomu, že pro něco takového bylo už moc pozdě. V předposledním díle, ve kterém se napětí už stupňuje, nás více zajímá onen dramatický děj, přičemž milostné školní vztahy tu musí hrát druhé housle. Nepomohla mu ani ona přespříliš temná atmosféra, která sekvencím se zamilovaným trojúhelníkem „Ron, Hermiona, Levandule“ fakt nepomáhala. Ohnivý pohár v tomhle odvedl daleko lepší práci. 

Samozřejmě chápu, že některým divákům/fanouškům mohly tyhle „teen drama“ scény lézt na nervy, ale dle mého přesně tyto scény tvoří duši celého filmu. Pasáže, kdy Harry s Ronem mají problém najít si tanečnici pro nadcházející ples, jsou prostě patřičně kouzelné. Mimo jiné taktéž patřím k lidem, kterým se velice líbil třetí úkol, jenž se odehrává v bludišti. Mnoho fanoušků to zklamalo, protože v původní knižní předloze se v něm Harry musel potýkat s pavouky, bubáky, plus dokonce i jednou velkou sfingou, co pokládala hádanky. Upřímně se mi ale klaustrofobní styl filmového bludiště zamlouval také, plus pro filmové účely to byl dobrý způsob, jak si získat více času.

Ohnivý pohár sice nepatří mezi nejlepší filmové adaptace, ale rozhodně se ani nejedná o tu nejhorší. Ten film má problémy, ale naprosto bravurně si to vynahrazuje oněmi puberťáckými sekvencemi, které tvoří duši celého snímku. Sekvencemi, které mnozí mohou považovat za zbytečné a otravné, nicméně osobně si myslím, že jsou nejenom parádní, ale i důležité. A to pro celou potterovskou sérii.