Kaštánek jako zrcadlo konvencí severských kriminálek

Máte rádi kaštany? A děláte z nich rádi figurky? Tak to možná kráčíte ve stopách sériového vraha oceněného kriminálního příběhu z dílny dánského scénáristy Sørena Sveistrupa, který si svou publikací v roce 2018 vytvořil slušnou čtenářskou základnu. Mysteriózní zápletka ale letos díky šestidílné minisérii od Netflixu získala zcela nový rozměr, jemuž vévodí srbská herečka Danica Curcic a Mikkel Boe Følsgaard. Kaštánek sleduje ústřední dvojici dánských detektivů, kteří stojí nejen před sérií brutálních vražd, ale současně čelí i rozkladu svých osobních životů, což se přirozeně podepisuje na jejich přístupu k práci.

Úvodní sekvence z roku 1987 diváka hned zkraje nekompromisně vrhá do zkrvaveného místa činu, jež oplývá několika mrtvolami a jednou jedinou stopou, drobnou kaštanovou figurkou. Ta se jakožto podivuhodný motiv objeví o několik dekád později, kdy v čele vyšetřování stojí Naina Thulinová a Mark Hess alias dva talentovaní detektivové, kteří jsou přesně tak nudní, jak subžánr kriminálního dramatu vyžaduje.

Thulinová je ve své podstatě svobodná matka, která se marně snaží skloubit mateřské povinnosti s časově náročnou prací na oddělení vražd. Hess naopak vnímá své místo na kodaňském ústředí jako přestupní stanici, kde se může v tichosti vyrovnat se svou vlastní minulostí. Do otřepaných charakterových klišé ale vstupuje velice poutavá skládačka, která je sice opravdu daleko za hranicemi rutinního případu, bohužel je přímo modelovým příkladem toho, na co jsme v rámci žánrových konvencí skandinávského noiru zvyklí.

Vrah, jehož traumatizující zážitky z dětství rezonují přítomností, dopady na vrcholné politiky a policejní tým, jenž naráží na jednu falešnou stopu za druhou. Slepé uličky však budují mistrně košatý narativ, který diváka napříč notoricky známým atributům přímo pohltí a jenom tak nepustí. V některých pasážích navíc pronikáme do myslí hlavních postav a ocitáme se s nimi na prahu jejich vzpomínek, což obecné vtažení do děje ještě více umocňuje. Na výsledném dojmu se ale v nemalé míře podílí také mizanscéna, která je stylizována do ponurých barev, čemuž dokonale sekunduje atmosféra pokročilého podzimu.

Více než pětihodinová stopáž zajišťuje, že tempo vyprávění nikdy nežene události příliš rychle dopředu. Na každou vedlejší linku je dostatek času a pocitově tak nedochází k žádnému krácení, jež zástupcům scandi noiru jednoznačně ubližuje stejně jako nadmíra akce.

Zde tvoří dominantu poměrně dlouhé dialogy, které byly evidentně psány s velkou rozvahou a mnohdy z nich pramení podstatně větší napětí než z prozkoumávaní místa činu. Tam obvykle sehrává klíčovou roli kamera, která za hranicemi policejní pásky nikdy neukáže víc, než je pro daný moment potřeba. Důležité indicie pro rozluštění všech příběhových hádanek tak zůstávají pečlivě střeženy až do úplného konce. Ten následně pro ty, kteří neznají předlohu, pochopitelně přináší skutečně překvapivé zjištění.

Po technické stránce si minisérie bere to nejlepší ze současné kinematografie. Záběry vypadají nádherně a jejich estetika je bohužel občas daleko sympatičtější než představitelé hlavních postav. Jednotlivé prvky retrospektivou protkaného příběhu jsou detailně promyšlené, a pokud jste ochotni přivřít oko v situacích, kdy se protagonisté nechají vtáhnout do laciné pasti, je Kaštánek rozhodně ta správná volba pro chladné podzimní večery.

Minisérie má totiž mechanismy, jež diváka přimějí ignorovat maličkosti a nechají ho soustředit jenom na to, co je skutečně podstatné. Možná proto jsem si všech šest dílů opravdu užil a nyní je se známkou 7 doporučuji ke zhlédnutí všem, kteří mají rádi ponurou atmosféru a ocení kriminální zápletku, která sice na trh nepřináší nic moc nového, ale určitě diváka na chvíli potrápí, a nakonec přinese nečekané rozuzlení.