25 let po Gladiátorovi: Co přináší Gladiátor 2?

Rok se sešel s rokem, pak s dalším a dalším a po čtvrtstoletí si režisér Ridley Scott usmyslel, že natočí pokračování filmu, který pokračování rozhodně nepotřeboval. A tak tu máme Gladiátora 2, který nám představuje syna Maxima Decima Meridia, o němž jsme v prvním filmu neměli ani tušení. Tedy, je to ten malý blonďák, který v prvním filmu rozhodně nebyl jeho synem, ale dobře, řekněme, že nás Scott všechny gaslightuje.

Teď je hrdinou on. Ale jeho matka ho schovává kdesi ve prdeli světa v Numibii. Tam mladý Lucius přijme jméno Hanno, najde si ženu, která ovšem zemře hned v prvních pěti minutách filmu po útoku římské flotily na příkaz generála Marcusa Acacia, takže tu máme v podstatě děj prvního filmu s několika vizemi možného posmrtného života a velkou chutí po pomstě! A kdyby u toho zůstalo, bylo by to všechno skvělé. Jenže nezůstalo.

Ridley Scott rozehrává velkou hru plnou intrik a podvratnosti, která by mohla skvěle fungovat třeba, já nevím, v seriálu Spartakus, který by mohl mít třeba tři série. Jenže film má jen dvě a půl hodiny, takže nedává postavám dostatek prostoru v zásadě na nic.

První film byl docela jednoduchý - Maximux vs. Commodus. Commodus zabil Maximovu rodinu a pokusil se zabít i jeho a tak ho Maximus zabije zpátky. Hotovo, konec příběhu, šlus. Vše jsme viděli z Maximova pohledu a sledovali jeho cestu, kdy se musel naučit novému způsobu myšlení od schopného římského generála, vypracovat se na mimořádného gladiátora, aby se dostal do Říma, získat si přátele ze svých spolubojovníků a vybudovat kolem svého jména kult, aby nakonec mohl dokončit svou spravedlivou pomstu.

Gladiátor 2 však usiluje o mnohem víc. Kromě Hanna sledujeme také palácové intriky. Pokusy o převrat generála Acacia a jeho ženy Lucilly, zkorumpovaného senátora Thraexe, šílené kusy lidského odpadu v podobě císařského dua Geta a Caracully a samozřejmě nebezpečného a bezohledného obchodníka Macrina. Každý zde má své vlastní záměry. Hanno má své plány, Acacius a Lucilla mají své plány, Macrinus má své plány, Thraexus má své plány, náhodná služka číslo tři má své plány, Geta má své plány a Caracalla má syfilis. A opici.

Výsledkem je, že žádná postava se vlastně nikam neposune, a i když ano, děje se to z ničeho nic, jakoby za kamerou. Hanno se tak stává respektovaným gladiátorem, který si získává oddanost ostatních gladiátorů a neustále jim poroučí, jenže nevidíme, proč se tak stalo, ani žádnou situaci, kdy by si jejich důvěru něčím skutečným získal. Na všechno má hloupé poznámky a v podstatě má víc štěstí než rozumu. Mění názory jako ponožky, ze dne na den udělá nesmyslný přerod z nasraného pomstychtivého podrážděného puberťáka v dospělého muže s hodnotami a snahou vybudovat něco většího a vy v podstatě nechápete proč vlastně. Všechny tři jeho filmové proslovy tak působí prázdně a směšně, protože muže, s nimiž mluví, v podstatě ani neznáte, protože mezi nimi není na plátně doslova vybudován žádný vztah a je vám to tak nějak jedno. Paul Mescal se tu možná ze všech sil snaží hrát, ale scénář a trapné dialogy ho vůbec nepodrží, a možná proto tu prostě nemá takovou prezenci, jakou měl Rusell Crowe v jednotce. Jo a to se dá vztáhnout i na ostatní postavy. 

Kupec Macrinus se s pomocí intrik postupně dostane až k samotným císařům a v jednu chvíli mu jeden z nich řekne, že ho považuje za přítele a důvěřuje mu. Až na to, že ani tady nevidíme, kdy se to sakra stalo, zvlášť když se celý hlavní děj filmu vlastně odehrává během čtyř nebo pěti dnů. Děje se toho hodně, ale nic z toho pořádně. Scénárista David Scarpa kdysi napsal několik dobře hodnocených epizod seriálu Muž ve vysokém zámku a asi měl zůstat u toho, protože si zřejmě neuvědomil, že tohle je film, a ne seriál.

Takže mou absolutně nejoblíbenější postavou byl Matt Lucas jako hlasatel, který si tam prostě jenom užíval nekontrolovaný chaos, a to uznávám. Co se týče hereckých výkonů, všichni se vážně snaží. Pedro Pascal je prostě sympaťák, Joseph Quinn jako císař Geta, jinak Eddie ze Stranger Things, a Fred Hechinger jako poďobaný zasyflený pološílený Caracalla jsou výborní, Denzel Washingon se opravdu snaží, ale je asi nejhůř napsaný. Vlastně všechny postavy jsou ploché jako talíř pizzy, a to by nevadilo, kdyby se film nesnažil hrát na strašně hluboké myšlenky a hodnoty.

Také se musíte připravit na standardní historické nesrovnalosti. Socha kapitolské vlčice umístěná na bráně do Říma má pod sebou také sochy Romula a Rema, které však byly přidány až koncem 15. století. Občas se někde objeví latinské nápisy, ale častěji jsou ve filmu prostě nápisy v angličtině, jen s latinským fontem, což prostě vypadá směšně. Alespoň občas někdo něco řekne latinsky, abychom pochopili, že jsme v starověkém Římě.

Abychom na film jen nekydali, vizuální stránka je úchvatná. Jistě, občas vás do očí praští nepříliš dobře provedené CGI, ale to se zase neděje tak často. Třeba ti útočící paviáni na začátku byli strašně divní a umělí až hrůza, ale výpravné části fungují dobře. Úvodní útok římské flotily je nádherný, i když místy trochu nelogický. Konečně se dočkáme námořního souboje v Koloseu a celkově jsou krev a násilí zvládnuty dle očekávání. Až na to, že ho mohlo být více a samotné souboje vlastně nejsou tak nápadité. Co se týče choreografie soubojů, nebo řekněme použité taktiky, tak i v tomto ohledu jednička exceluje, zatímco dvojka se ji pouze snaží napodobit, sice slušně, ale stále nedostatečně. Zatímco první souboj v Koloseu etabluje Maxima v prvním filmu jako schopného taktika, který si zaslouží respekt svých spolubojovníků, Hanno zde doslova pomocí kapesního písku oslepí nosorožce a následně bojuje s obrovským Gladiátorem sám, přestože jsou na něj čtyři. A ostatní jen stojí kolem a říkají si - dobře on. Alespoň si to myslím, protože na kameře po celou dobu nikoho z nich není vidět.

Ale tady opět viním scénáristu, protože zatímco v prvním filmu se Maximova genialita a dovednost projevovala v soubojích, které zároveň posouvaly děj a budovaly postavy a jejich vztahy, tady jsou souboje opravdu jen... souboje.

Další skvělou věcí je soundtrack. V tomto ohledu se Harry-Gregson Williams rozhodně projevil jako schopný skladatel. Občas navázal na témata Hanse Zimmera a Lisy Gerrard z prvního filmu, ale přinesl i spoustu vlastní tvorby. Výsledkem jsou minimálně čtyři výrazná a zapamatovatelná hudební témata, což je přesně o čtyři více než u druhého Avatara. Jedno z nich zazní hned na začátku filmu, který nám za pomoci akvarelové animace rekapituluje to nejdůležitější z prvního dílu. Tato úvodní titulková sekvence byla audiovizuálně opravdu silná a počítám ji mezi pozitiva celého filmu.