Některé postavy milujeme, jiné nenávidíme a pak existuje zvláštní kategorie těch, u kterých nechceme ani tak jejich smrt, jako spíš to, aby už konečně na chvíli přestaly mluvit, rozhodovat se nebo kazit život všem okolo. Nejsou to vždycky záporáci. Někdy mají být dokonce sympatičtí, tragičtí nebo vtipní, jenže výsledek je přesně opačný. Každou scénou zkoušejí naši trpělivost a připomínají, že i dobrý film nebo seriál může mít postavu, která divákům jednoduše pije krev.

Bella Swan je obyčejná holka, která se přestěhuje do deštivého městečka Forks a náhodou vstoupí do světa upírů, vlkodlaků a osudové romance. Má fungovat jako civilní kotva celého příběhu, někdo, skrze koho se divák dostává do nadpřirozeného světa. Tady ovšem přichází zádrhel. Bella působí prázdně, nudně a pasivně, přesto jí film neustále staví do pozice výjimečné dívky. Edward ji miluje, Jacob kvůli ní trpí, Cullenovi ji chrání, vlkodlaci kolem ní řeší konflikty a celý příběh se opakovaně láme podle toho, co se stane Belle.

Otravná je tím zvláštním emocionálním vakuem, do kterého film lije obrovskou vážnost. Bella má být melancholická, uzavřená a vnitřně citlivá, jenže ve filmovém podání místy připomíná lidský ekvivalent neochucené ovesné kaše. Není to postava, která aktivně formuje vlastní život, ale spíš se jí věci prostě jen tak dějí. Nekonečné kolečko pohledů i povzdechů, protože tahle žena je osudová, speciální a hodná veškeré bolesti, ale film vám neukáže proč vlastně?!

Andrea měla být jednou z těch postav, které v apokalypse postupně ztvrdnou. Na začátku je obyčejná žena v naprosto nepředstavitelné situaci, přijde o bezpečí i o sestru a všechno nasvědčuje tomu, že právě z takové bolesti může vyrůst silná přeživší. Seriál z ní ale neudělá komplexní bojovnici, nýbrž postavu, u které divák opakovaně sleduje špatná rozhodnutí a říká si: prostě proč? Její problém není v tom, že chybuje. V apokalypse chybují všichni. U Andrey je frustrující spíš to, že se nejen rozhodne špatně, ale ještě u toho působí, jako by konečně viděla věci jasněji než ostatní. Ignoruje varování, podceňuje rizika, důvěřuje lidem, kterým by divák nesvěřil ani klíče od auta. Potom se ovšem tváří překvapeně, když se ukáže, že realita byla přesně tak špatná, jak všichni říkali. Navíc si plete nezávislost s tvrdohlavostí. Chce být brána vážně, rozhodovat sama za sebe a nemá zájem, aby ji někdo chránil nebo poučoval. To samo o sobě není špatně, jenže seriál Andreu opakovaně staví do situací, kde její potřeba dokázat vlastní sílu vede spíš k dalším problémům.

Carter Burke je dokonalý korporátní slizoun. Nemá děsivý hlas, nevyhrožuje zbraní, netváří se jako monstrum a vlastně se dlouho prezentuje jako úplně rozumný člověk. Je uhlazený, klidný, nápomocný a mluví jazykem firmy, procesů ipragmatických rozhodnutí. Právě v tom je jeho největší odpornost. Burke je nebezpečný proto, že působí normálně. Od začátku se tváří jako někdo, kdo chce Ripleyové pomoct, kdo ji bere vážně a kdo se snaží celou situaci nějak vyřešit. Jenže čím déle ho sledujeme, tím jasnější je, že za touhle maskou není empatie ani odpovědnost. Je tam kariérismus, chamtivost a ochota obětovat kohokoli, pokud z toho může něco získat společnost, a hlavně on sám. Burke není typ člověka, který by šel do boje první, ale bez váhání tam pošle jiné. Nenápadně zhoršuje každou situaci a celou misi otravuje potichu zevnitř. 

Lex Luthor má být jeden z největších protivníků celého komiksového světa. Ne proto, že by měl sílu Supermana nebo výcvik Batmana, ale právě proto, že nic z toho nemá. Je to člověk, který dokáže ohrozit bohy čistě inteligencí, penězi, manipulací a schopností najít slabinu tam, kde ji ostatní nevidí. Akurát tahle představa naráží na podání, které mnoha divákům místo respektu vyvolává hlavně podráždění. Tahle verze Lexe nebudí dojem mrazivého stratéga, ale spíš nervózního a teatrálního excentrik, který se v každé scéně snaží být co nejvíc znepokojivý. Neustále cuká, mumlá, směje se ve zvláštních momentech, přeskakuje v tónu a jeho řeč působí jako série afektovaných slovních výstřelků. Jakoby se každou vteřinu snažil přesvědčit okolí, že je výjimečně podivný, ale velká část jeho nebezpečnosti vytrácí pod nánosem grimas, tiků a divadelních manýr. Lexův charakter tudíž vypadá jako póza.

Carrie Bradshaw je vypravěčka vlastního života, newyorská novinářka, která dokáže z každého vztahu, schůzky či emocionální katastrofy udělat filozofickou otázku do sloupku. Na první pohled právě v tom tkví její kouzlo. Umí pojmenovat nejistotu, zmatek, touhu i trapnost moderního randění. Jenže zároveň je to přesně důvod, proč dokáže být pro spoustu diváků tak nesnesitelná. Carrie totiž často nepůsobí jako člověk, který svůj život reflektuje, ale jako někdo, kdo ho neustále přepisuje tak, aby v něm sama vypadala jako tragická romantická hrdinka. Má zvláštní talent proměnit vlastní sobectví, nerozhodnost nebo nezodpovědnost v další hlubokou úvahu o lásce. Dramatizuje i úplně banální situace, jako by každé rande neslo váhu životního osudu a leckteré běžné nedorozumění bylo materiálem na generační manifest. Zaměňuje chaos za vášeň a nezřelost za něco hloubavého. A přitom je to nezřídka pouze rigidní egoistická a teatrální diva, neschopná nést zodpovědnost nebo následky, ke všemu se zálibou v toxických vztazích.

Ted Mosby je muž, který celý život hledá osudovou lásku. Architekt, romantik a člověk, který opravdu věří, že někde existuje ta pravá, osudová žena, se kterou všechno konečně zapadne na své místo. Teoreticky je to sympaťák, vždyť přece nechce jen nezávazné vztahy a povrchní dobrodružství, přičemž se odmíta se smířit s cynismem okolního světa. Jenže pod povrchem je Ted onen nechvalně známý „nice guy”. Nepátrá po skutečném vztahu, ale spíše dokonalém příběhu o vztahu. Neustále analyzuje každý detail, sleduje znamení, přikládá obrovský význam náhodám a do žen kolem sebe si promítá vlastní romantickou představu, místo toho, aby je viděl takové, jaké opravdu jsou. A když realita neodpovídá jeho vysněnému scénáři, přichází zklamání a melodrama. Ted se tváří jako citlivý idealista, ale jeho idealismus často sklouzává k sebestřednosti. Dělá velká gesta, pronáší velká slova, dramatizuje běžné situace a tváří se, že ho vede srdce. Zamiluje se příliš rychle, tlačí na pilu, idealizuje si vztah, udělá impulzivní rozhodnutí a potom se tváří jako zlomený romantik, kterému svět zase nerozumí. A to je tak příšerně unávné, otravné a občas i ubohé. 

Willie Scott vstupuje do světa Indiany Jonese jako rozmazlená zpěvačka nočního klubu a její blyštivý život je plný šampaňského, večírků a drahých šatů. Bez varování se ovšem ocitá ve špíně, džungli a útrobách chrámu smrti. Na papíře to vlastně dává smysl. Měla být protikladem k Indymu, někým, kdo do dobrodružství nepatří a právě proto se vytváří komediální tření. Problém je, že tvůrci tenhle aspekt poněkud přehrotili a místo zábavného kontrastu Willie často působí jen jako nekonečný zdroj křiku, hysterie a stížností. Téměř každá scéna z ní vytáhne další výbuch paniky a i když to má být částečně vtipné, po čase začne její chování jednoduše unavovat. 

Anakin Skywalker má být jedna z nejtragičtějších postav celé popkultury. Vyvolený, budoucí Darth Vader, chlapec s obrovským talentem, který měl přinést rovnováhu Síle, ale místo toho se postupně propadne do strachu, posedlosti a temnoty. Je to vskutku silný materiál, jenže tahle tragédie často nepůsobí jako bolestivý pád velkého hrdiny, ale spíš sled scén s podrážděným puberťákem, který má mesiášský komplex a nulovou schopnost snášet kritiku.

Anakin se neustále tváří, že mu všichni ubližují a každé rozumné omezení bere jako osobní útok na vlastní výjimečnost. Místo aby vystupoval jako mladý muž, který zápasí s temnými emocemi, často vypadá jako někdo, kdo je přesvědčený, že mu galaxie dluží uznání. Žárlí, trucuje, vzteká se a u toho všem kolem dává najevo, že on přece ví nejlépe, co je správné. Jo a nesnáší písek.

A to je vše. Které postavy pili krev vám? Napište nám o tom do komentářů!