Animovaná Farma zvířat od režiséra Andyho Serkise je absolutním nepochopením původního Orwellova díla, a to až do takové míry, že ten se zřejmě otáčí v hrobě rychlostí menší neutronové hvězdy. A to není jen náš názor. Film získává enormně negativní hodnocení napříč celým internetem. Pokud chcete vědět víc, věnovali jsme mu celou recenzi. Film nás ale inspiroval k dnešní topce. Rozhodli jsme se totiž podívat na filmové adaptace, které absolutně nepochopily původní dílo. To někdy může být cílené, jako v případě Hvězdné pěchoty, která se právě díky ignorování původní knihy stala výborným filmem. A skvělý film Jak si vycvičit draka kolem knihy neprošel ani z rychlíku. Jindy ale jde o rozhodnutí přinejlepším otázné. A občas se to týká i skutečně úspěšných filmů, však uvidíte sami. Teď se podíváme na 10 adaptací, které absolutně nepochopily původní dílo.

Jistě, Stanley Kubrick je plným právem považován za geniálního režiséra, ale i mistr tesař se někdy utne a Osvícení je takovým filmem. Nikdo netvrdí, že jde o špatný film. Horor je to výborný. Ale jako adaptace selhává film na plné čáře, a to až do takové míry, že autor původního románu Stephen King, jinak fanoušek režisérovy tvorby, film z duše nenávidí. Největší problém je totiž přímo v osobě Jacka Torrance. V knize jde o tragickou postavu, abstinujícího alkoholika, který se snaží být dobrým otcem a manželem poté, co v minulosti právě kvůli alkoholu přišel o práci a přímo ublížil i své rodině, přičemž práce v hotelu Overlook je doslova jeho poslední šancí. Důležitým momentem v knize je ten, kdy se Jack znovu dotkne alkoholu. Relativně stabilní a snažící se muž prochází postunou transformací v psychotické agresivní monstrum, které je nejnebezpečnější pro své nejbližší.

Ve filmu ale Jack v podání Jacka Nicholsona už od samého začátku působí psychicky nevyrovnaně, děsivě a nebezpečně, přičemž je tu naznačeno, že už tehdy se ke své rodině chová hrozně. Hororové prvky jsou uspěchané a z jinak skvělého námětu na psychologický horor se stává vizuálně působivá nádoba bez obsahu. Kubrick dost změnil i ostatní postavy filmu, přičemž dost upozadil i nadpřirozené prvky v podobě zvláštních schopností Jackova syna. Který mimochodem na plátně působí mimořádně dřevěně, protože ve skutečnosti celou dobu netušil, že hraje v hororu. A je to vidět.

Film Přání smrti je dnes často vnímán jako kultovní klasika a jeden z filmů, které definovaly celý žánr vigilantistických thrillerů. Jenže právě v tom je problém. Původní román Briana Garfielda totiž nebyl oslavou pomstychtivého hrdiny, který veme spravedlnost do vlastních rukou. Právě naopak. Kniha byla kritickou reakcí na rostoucí glorifikaci násilí a měla ukázat, jak se z normálního člověka může stát psychicky zničená troska posedlá pomstou.

Film tuto myšlenku úplně otočil. Charles Bronson je sice ve filmu skvělý a charismatický, čímž ale z postavy Paula Kerseyho prakticky vytváří milovaného hrdinu. Na rozdíl od knihy, která Kerseyho na konci zobrazuje jako šíleného jedince, který střílí do neozbrojených teenagerů jen proto, že se mu nějak nepozdávají. Film tuto scénu změnil na jakési šibalské ukázání prstem. Další filmová pokračování z postavy Paula Kerseyho udělala prakticky neohroženého akčního hrdinu ve spravedlivé křížové výpravě proti armádám gangsterů. A to je přesný opak toho, co autor zamýšlel v původní knize: „Pointou románu bylo, že vigilantismus je atraktivní fantazie, ale ve skutečnosti všechno jen zhorší,“ vyjádřil se autor na adresu filmů v roce 2008.

První filmová adaptace knih Ricka Riordana z roku 2010 se mezi diváky dnes často používá v kontrastu s novým Disney seriálem jako příklad „te lepší verze“. Navzdory tomu, že se filmy úplně minuly s pointou a tónem původních knih. Oproti nim jsou zde totiž postavy podstatně starší, čímž efektivně odstranily celé téma postupného dospívání, které bylo pro knihy dost důležité. Místo toho jsme dostali generický young adult blockbuster. Vytratilo se i silné téma outsiderství, které si získalo především mladé čtenáře. Percyho ironický pohled coby vypravěče  úplně mizí, film místo dobrodružství a objevování mytologického světa víc tlačí na romantiku a akci. Samotný autor Rick Riordan filmy veřejně kritizoval. Studio totiž úplně ignorovalo jakékoli jeho připomínky a upozornění. To je dost možná důvod, proč se série nikdy nedočkala více než dvou filmů.

Když jste démon z pekla a z dálky se začínají ozývat akční tóny heavy metalu, utíkejte! Přichází Doomguy! Pokud nejste ve filmu samozřejmě, protože ten se na celý lore tohoto klenotu akčních videoher absolutně vykašlal, celé peklo, satanistické symboly a hororovou brutalitu poslal do… pekla a místo doslovných démonů si vymyslel mimozemský mutagenní virus, který z The Rocka dělá hlavního bose, protože je zlý, a z Karla Urbana Übermensche, protože Karl Urban je zlatíčko, takže to dává samozřejmě absolutní smysl. A ačkoli se ve filmu nachází krátká first-person sekvence odkazující na původní videohry a dokonce se tu najde i několik nápaditých designů monster, jako je třeba to srostlé s invalidním vozíkem, ultimátně jde o film, který má s původním dílem společné v podstatě vážně jen název a nic jiného.

Jak se nám postupně blíží Odysea od Christophera Nolana, která vzbuzuje na internetových diskusních fórech mimořádně silné emoce, a to dokonce i mimo nerdské kruhy, musíme se podívat na Tróju. I běžní normíci se totiž na této kontroverzi snaží povozit a porovnávají často nepotvrzené informace právě s Trójou z roku 2004 a ohánějí se slovy jako autenticita či historická přesnost. Akorát že Trója, která je jinak mimořádně zábavným a skvělým akčním béčkem, má s původním mýtem společná akorát tak jména postav.

Z děje jsou úplně odstraněni bohové a nadpřirozené prvky. Z tragické homérské postavy pyšného egocentrického poloboha Achilla se stává běžný sympatický filozofující akční hrdina. Parisův charakter prošel úplnou změnou, Meneláos a Agamemnón, kteří válku původně přežili, což bylo příběhově dost důležité, tu umírají přímo ve válce a celkově je toho prostě strašně moc. Z mytologického příběhu plného symboliky, metafor, zmaru a kritiky války se stává rádoby historický epos. Opakujeme, je to skvělé akční béčko a fajn popcornový film. Ale o přesnosti adaptace nemůže být ani řeč.

Hraná filmová adaptace od M. Night Shyamalana původně animovaného seriálu selhává jako adaptace i jako film. Původní Avatar: The Last Airbender šikovně kombinoval humor, dobrodružství, spiritualitu, akci a velmi temná témata jako genocida, imperialismus nebo trauma z války. Film ale prakticky úplně odstranil veškerou lehkost a humor. Výsledek působí extrémně chladně, sterilně a bez života. Hlavní postava Aang je v seriálu energické, ukecané děcko, které se snaží uniknout zodpovědnosti tím, že všechno obrací ve srandu. A právě proto funguje jeho postupný charakterový růst. Ve filmu působí skoro celou dobu jako smutný prorok z fantasy eposu. Zmizela jeho dětskost, charisma i humor. A bez toho se rozpadá dynamika celé skupiny.

Podobně špatně byly pochopeny a zpracovány i charaktery ostatních postav. A samotné ovládání elementů je tu těžkopádné, pomalé, nudné. Úplně se vytratil dynamický a praktický pohyb založený na asijských bojových uměních z původního seriálu. Film byl kritizován i za pochybný casting, informační overload, kdy se režisér snažil celou první sérii seriálu nacpat do jediného filmu, a nakonec i za úplně jiné a nezvyklé vyslovování jmen postav. No, ještě že se to celé rozhodl napravit Netflix svojí live-action adaptací. Ta má rozhodně svoje problémy, ale alespoň chápe ducha předlohy.

Fiktivní dokumentární film, to je žánr sám o sobě. No a něco takového mohla být Světová válka Z, jejíž knižní předloha se vymezila oproti jiné zombie literatuře právě svým přístupem. Kniha představila několik příběhů různých osob po celém světě, které vyprávěly své zážitky z války proti zombíkům. Jde o kombinaci rozhovorů, vojenských analýz či politických reflexí. Film tuhle poměrně originální knížku vzal a vytřel si s ní zadek. Dvakrát. Z potenciálního fiktivního dokumentu se stal běžný akční zombie biják s Bradem Pittem v hlavní roli, který by dokonce měl dostat pokračování. A to i přesto, že kompletně změnil styl vyprávění, tón, žánr i celou pointu.

Artemis Fowl je dvanáctiletý geniální sociopat z bohaté rodiny. Malý manipulativní hajzlík, jenž ostatné lidi vnímá jako nástroje, ne skutečné osoby. Jeho otec je doslova mafiánský boss a zločinec. Artemis se po jeho zmizení snaží obnovit zločinecké impérium, unese vílu a vydírá celou magickou civilizaci. Jeho postupná proměna v lepšího člověka, kterému začne záležet i na někom jiném než na sobě, je proto v průběhu původní knižní série mimořádně silná. U Disney se na to všechno podívali a řekli si: „To je absolutně skvělé! Pojďmě to celé udělat úúúúplně jinak!“ A tak i udělali. Z Artemise se stává běžný, nudný, neoriginální dětský protagonista, vyvolený trapák, kterého mají všichni rádi jen proto, že se na ně vůbec podívá. Z jeho otce je najednou dobrodruh a prakticky ochránce celého světa. No, kdybyste stránky knihy použili místo toaletního papíru a poslali do Disney jako scénář, nedopadlo by to jinak. Dost možná se zrovna to stalo...

Původní kniha z roku 1954 pojednává o posledním žijícím člověku na světě. Slovo člověk bychom tu chtěli dvakrát podtrhnout, protože není poslední žijící bytostí na světě. Sdílí ho totiž s novou rasou – upíry. Mají rádi krev, oplývají bledou kůží, vycházejí jen v noci. No a kvůli nějakému viru, nebo spíše bakterii, vlastně vznikly z běžných lidí. No a Neville, hlavní postava příběhu, žije klidně ve svém domě a na pravidelných vycházkách vraždí upíří obyvatelstvo. A také je vědecky zkoumá. Nakonec zjišťuje, že část upíří populace je uvědomělá, má sociální kruhy, milované osoby, rodinné životy. A on se stal legendou v jejich očích. Bubákem, který kudy chodí, tudy vraždí.

No a tento hořký depresivní konec byl natočen i pro film s Willem Smithem. Ale rozmazleným americkým divákům se nelíbil ani po dvou testovacích projekcích, a místo toho jsme dostali sladký, nesmyslný happy end, kdy hlavní postava vlastně objeví lék a sama se obětuje. A proto je legenda. Ne proto, že je dokonalou vraždící mašinou páchající menší genocidu na úplné novém uvědomělém inteligentním druhu. Pokud existuje přesný opak smyslu původní knihy, je to právě tenhle. Naštěstí se chystá pokračování, které bude pracovat právě s původním koncem a ne tím, který se dostal do kin.

Komiksový autor Alan Moore je známý tím, že tak nějak obecně nenávidí filmové adaptace svých komiksů. Platí to jak pro Watchmeny, kteří se taky téměř dostali na seznam, ale nejvíc to platí právě pro film V jako Vendeta. Technicky skvělý snímek s úžasnými hereckými výkony, který změnil původní Mooreův příběh k nepoznání.

V původním komiksu byl totiž V normální psychopat, anarchista, který se nebál zneužít lidi kolem sebe, jen aby rozpoutal chaos. Byl to extrémista, terorista, manipulátor, pro kterého jeho účel světil jakékoli prostředky. V komiksu proto ani tak nešlo o boj proti totalitě, jako spíš o extrémní dualitu dvou systémů a otázky toho, jaký to má vůbec celé smysl. Anarchismus v podobě V je tu ukázán jako stejně zvrácený a nebezpečný jako totalita, proti které bojoval. Filmový V je romantický hrdina, v podstatě dobrák, který bojuje spravedlivý boj a je rozhodně spíš kladným protagonistou. Všechny jeho problematické aktivity včetně únosu Evey a psychické manipulace film mimořádně zjemňuje.

Rozdíl je vidět i v samotném konci. Zatímco v komiksu po pádu režimu nastává neřízený chaos a úplný rozpad společnosti, protože Moore chtěl ukázat, že odstranit autoritu je jednodušší než vybudovat lepší svět, film vrcholí hollywoodským momentem s masami lidí v maskách stojících před budovou parlamentu. Není divu, že Moora tahle adaptace tak strašně štve. Zkuste se nad tím zamyslet, až si budete brát bílou masku na nějaký protest, nebo tak.

A to je konec naší dnešní topky. Podobných filmů je samozřejmě mnohem víc. Pokud máte pocit, že by se na tomhle seznamu měly objevit jiné filmy, napište nám to do komentářů a uveďte i svoje argumenty, proč.