Pokud se alespoň trochu zajímáte o vesmír, určitě vám neunikla aktuální mise Artemis II, která dostala čtveřici astronautů nejen na oběžnou dráhu Měsíce, ale technicky také do největší vzdálenosti od Země, v jaké se kdy jakýkoliv člověk nacházel. Takže ano, na počet kilometrů dál, než posádky všech misí Apollo. A pokud všechno půjde dobře, čtvrtá mise Artemis přistane na Měsíci, co je strašně cool a my jsme rádi, že můžeme v naší době zažít i hezké věci. Navíc je v kinech stále ještě Spasitel s Ryanem Goslingem, což je dokonalé načasování. Recenzi na film najdete na našem YouTube a webu. Téma dnešní topky je tedy jasné. Podíváme se na nejrealističtější vesmírné filmy. Nejde o žádné dokumenty a pořadí v žebříčku bude podle míry realističnosti, zároveň ale jde v každém případě o zajímavé a zábavné filmy. Tohle je 10 nejrealističtějších filmů o vesmíru, které nejsou dokumenty.

Christopher Nolan se u Interstellaru snažil natočit co nejrealističtější sci-fi, a v mnoha ohledech se mu to skutečně povedlo. Na film dohlížel teoretický fyzik Kip Thorne, díky čemuž například zobrazení černé díry nebo efekty časové dilatace vycházejí z reálné fyziky a patří k tomu nejpřesnějšímu, co kdy Hollywood nabídl. Zároveň ale Interstellar stojí na výrazných sci-fi předpokladech – cestování červí dírou, manipulace s časem nebo finální „tesseractová“ sekvence už jsou spíš spekulací než vědou. Výsledkem je tak film, který má pevné vědecké základy, ale postupně se od nich odpojuje ve prospěch emocí a velkolepého příběhu. Právě to z něj dělá fascinující mix realismu a fantazie, jen je potřeba počítat s tím, že čím blíž je konec, tím víc se fyzika ohýbá. A monolog o lásce jako měřitelné fyzikální veličine prostě projedem, jo?

Kontakt je můj nejoblíbenější sci-fi film. Poprvé jsem ho viděl na starém černobílém přenosném televizoru Merkur ještě jako kluk a dodnes na to nemohu zapomenout. Film vychází z románu Carla Sagana, což je samo o sobě skvělý základ pro vědeckou přesnost spojenou s nádhernými myšlenkami. Realita filmu se opírá o skutečný výzkum projektu SETI, tedy hledání inteligentního života pomocí rádiových signálů.

Právě způsob, jakým lidstvo ve filmu zachytí mimozemskou zprávu, tedy skrze matematické vzorce a prvočísla, působí extrémně uvěřitelně a odpovídá tomu, jak by taková komunikace mohla vypadat i ve skutečnosti. Druhá část filmu, kde se řeší stavba mimozemského zařízení a samotné cestování napříč vesmírem, už stojí na hypotézách bez reálného důkazu. Přesto jde o výborný film s nádhernými myšlenkami, překrásnou hudbou Alana Silvestriho a s úžasnou Jodie Foster v hlavní roli. Podívejte se na ten film, nebudete litovat.

Gravitace působí na první pohled jako jeden z nejrealističtějších vesmírných filmů vůbec a do určité míry to skutečně platí. Režisér Alfonso Cuarón si dal extrémně záležet na tom, aby prostředí odpovídalo realitě: nulová gravitace, pohyb ve volném prostoru i samotný vizuál Země a orbitálních stanic působí téměř dokumentárně. Právě v tom je největší síla filmu, hlavně při promítání v kině. Doslova máte pocit, že se opravdu nacházíte na oběžné dráze. Jakmile se ale začne řešit samotný děj, realističnost trochu pokulhává. Přesuny mezi jednotlivými stanicemi, rychlosti objektů nebo fungování vesmírného odpadu jsou výrazně zjednodušené a podřízené napětí. Gravitace je tak skvělý příklad filmu, který perfektně vystihuje pocit pobytu ve vesmíru, ale realitu si občas upravuje, aby byl zážitek co nejintenzivnější.

Film Zpráva o Europě patří mezi nenápadné, ale překvapivě realistické sci-fi, které se snaží držet vědy víc než většina žánru. Jeho největším problémem je, že byl zpracován v žánru dokumentárního found footage v čase, kdy o tenhle žánr již nebyl moc zájem. Sleduje soukromou misi k Jupiterovu měsíci Europa, který je i ve skutečnosti jedním z hlavních kandidátů na nalezení mimozemského života. Tvůrci spolupracovali s vědci a je to znát. Od designu lodě přes komunikaci se Zemí až po samotný průběh mise.

Film navíc realisticky pracuje s problémy, jako je zpoždění signálu, omezené zdroje nebo postupné selhávání technologie. Navíc využili skutečné záběry ze startů raket, nebo několik z mezinárodní vesmírné stanice. Především ve druhé polovici se to ovšem zvrtne a narazíte na několik nelogických a nepřesných prohlášení, nebo činů, ale proto je to sci-fi a ne skutečný dokument, že jo? Zpráva o Europě je hezký komorní film, který se pokusil být vědecky přesný, aby pak lépe prodal fantastickou myšlenku a vlastně to hezky funguje.

Komorní sci-fi, které sází spíš na uvěřitelnost než na velkolepé efekty i když ty jsou zde také moc hezké. Příběh sleduje osamělého pracovníka na měsíční základně, který těží helium-3, což je reálně zvažovaný zdroj energie budoucnosti který se na Měsíci pravděpodobně skutečně nachází. Prostředí základny, technologie i rutina každodenní práce působí překvapivě autenticky a dávají jasnou představu o tom, jak by podobná mise mohla vypadat. Film se ale nevyhne jednomu výrazně sci-fi prvku, který stojí v jádru celého příběhu a posouvá ho spíš do spekulativní roviny. Přesto Moon funguje jako velmi uvěřitelný pohled na život ve vesmíru s důrazem na atmosféru, psychiku postavy a skvělý výkon Sama Rockwella. Pokud jste to neviděli, podívejte se na to. Vážně, je to výtečný film.

Netflixovský titul Utajený pasažér patří mezi ty méně nápadné, ale o to realističtější vesmírné snímky. Sleduje misi na Mars, která se hned na začátku zkomplikuje nečekaným problémem. Na lodi je nečekaně černý pasažér. A právě z něj pak vychází celý děj. Film se nespoléhá na akční atrakce ani zázračná řešení, ale naopak na nepříjemně realistické dilema omezených zdrojů, především kyslíku. Technologie, fungování lodi i samotná mise působí uvěřitelně a vycházejí z reálných návrhů, například konceptu rotující lodi pro vytvoření umělé gravitace. Největší síla filmu ale spočívá v tom, že ukazuje, jak rychle se může situace ve vesmíru zvrtnout a že ne vždy existuje řešení, které zachrání všechny.

Film má, co do realismu, podobné problémy, jako Zpráva o Europě. Kvůli dramatičnosti se při přípravě mise muselo udělat několik hloupých rozhodnutí, třeba nedostatek náhradních součástek, nebo nemožnost opravy důležitého kompomentu. Ale možná to bude souviset s tím, že loď ve filmu nevyslala na Mars NASA, ale nějaká komerční společnost a tam se šetří na všem, že jo.

Film 2001: Vesmírná odysea patří mezi nejvlivnější sci-fi všech dob a zároveň i mezi ty nejrealističtější, pokud jde o zobrazení vesmíru. Režisér Stanley Kubrick si dal záležet na tom, aby film odpovídal tehdejším vědeckým poznatkům. Spolupracoval s odborníky a inspiroval se reálnými návrhy NASA. Díky tomu ve filmu nenajdeme zvuky ve vakuu, pohyb ve stavu beztíže působí přirozeně a třeba rotující modul vytvářející umělou gravitaci vychází z reálných fyzikálních principů. Zároveň film realisticky pracuje i s pomalostí vesmírného cestování a izolací posádky. Kde se ale Vesmírná odysea vydává jinam, je její filozofická rovina: monolit, evoluce lidstva nebo samotný závěr jsou spíš symbolické než vědecké. A taky je to slušný LSD trip. Vážně, viděli jste to v kině na velkém plátnu? A zhulení? To první jsme si vyzkoušeli, to druhé ne, ale prý to byl v šedesátých letech běžný zjev v amerických kinech.

Když máte autora, který se snaží napsat co nejrealističtější sci-fi, musíte zákonitě dostat film, který se snaží o totéž. Andy Weir je takovým autorem a Marťan takovým filmem. Stojí na jednoduché, ale silné myšlence: věda jako nástroj přežití. Hlavní hrdina v podání Matta Damona se nespoléhá na zázraky, ale na logiku, chemii, biologii a trochu improvizace, což působí překvapivě uvěřitelně. Samozřejmě se tu najdou drobné nepřesnosti, například samotná úvodní bouře, nebo závěr filmu s použitím kyslíku ze skafandru, aby hlavný hrdina Mark Watney ovládal svůj let. Paradoxně jde o vtip, který udělal v knize ale bylo mu jasné, že něco takového není možné. No a ve filmu to reálně použili. No, ne všechno může být dokonalé. Marťan ale skvěle balancuje mezi vědeckou přesností a diváckou atraktivitou a právem bývá označován za jeden z nejrealističtějších vesmírných filmů vůbec.

Tohle je jeden nejautičtěších pohledů na dobývání vesmíru, protože se nesnaží být velkolepým spektáklem, ale spíš syrovým záznamem toho, jak náročné a nebezpečné tyto mise skutečně byly. Režisér Damien Chazelle spolupracoval s NASA i historiky a film tak velmi věrně zobrazuje techniku, postupy i samotné lety v programech Gemini a Apollo. Kabiny působí stísněně, všechno se třese, vrže a člověk má pocit, že se to každou chvíli rozpadne, což je vlastně dost blízko realitě tehdejších technologií. Film se navíc nesoustředí jen na vesmír, ale i na psychickou zátěž astronautů, především Neila Armstronga, kterého výborně ztvárnil Ryan Gosling. V poslední době léta do vesmíru nějak často, ne? Jo, pokud jste neviděli Spasitele, fakt se na něj podívejte, Gosling je tam výtečný. První člověk tak sice míří k tomu „velkému kroku pro lidstvo“, ale hlavně ukazuje, kolik to stálo úsilí, rizika a osobních obětí se k tomu kroku vůbec dostat.

Když se řekne realistický film o vesmíru, většině lidí okamžitě naskočí Apollo 13 a není to náhoda. Snímek režiséra Rona Howarda vychází ze skutečné mise na Měsíc, která se v roce 1970 změnila z rutinního letu na boj o přežití. Film mimořádně věrně zachycuje nejen technické problémy, ale hlavně práci řídícího střediska NASA, komunikaci s posádkou i improvizovaná řešení, která astronautům zachránila život. Velkou roli hraje i důraz na detaily od prostředí kabiny až po postupy, které museli astronauti dodržovat. Zároveň ale nejde o suchou rekonstrukci, ale o napínavé drama, které stojí na skvělých hereckých výkonech v čele s Tomem Hanksem. Apollo 13 ukazuje, že i realita sama o sobě může být strhující a někdy dokonce víc než jakékoli sci-fi. Doufejme, že členové posádky Artemis II na film před odletem nekoukali. Mimochodem, zrovna Apollo 13 doposud drželo rekord v největší vzdálenosti člověka od Země.

A to je z naší dnešní topky všechno. Doufáme, že jste si ji užili, a pokud jsme podle vás na nějaký film zapomněli, napište nám to do komentářů. A u dalšího videa ahoj!