Animovaný seriál Hazbin Hotel se stal fenoménem hned z několika důvodů, ale vyniká zejména tím, že je to prakticky muzikál pro dospělé. To je něco, co se v západní animaci téměř nevyskytuje. Hudba ovšem není jen doprovodem, ale nositelem děje, emocí a charakterů. Každá píseň má dramatickou funkci - rozvíjí postavy, posouvá příběh, nebo ironicky komentuje svět pekla. V tomhle směru připomíná broadwayské muzikály, jelikož se tvůrkyně Vivienne „VivziePop“ Medrano obklopila profesionály právě z téhle kulturní sféry. Výrazné vokální linky, orchestrace a chytlavé refrény jsou srdcem celého projektu, který těží taky z síly YouTube generace. Hazbin Hotel vytvořil komunitní fenomén a s blížící se druhou sezónou se tedy podíváme na nejlepší hudební čísla z té první.

Moderní pop-muzikálový kabaret v písni Happy day in hell svým textem i scénou slouží k tomu, aby představil optimistickou, idealistickou povahu Charlie, která věří, že i v pekle se dají démoni „spasit“. Funguje také jako úvodní hudební číslo, které stanovuje tón celého seriálu. Místo plné zmaru, hříchu i pokřivených hodnot, ironicky prožíva šťastný den a možná tato skladba není nejvýraznějším titulem, rozhodně staví solidní základy hudební podívané. 

„Finale“ uzavírá první sezónu ve velkém stylu a nese všechny znaky skutečného muzikálového vyvrcholení. Charlie a její společníci sice vyhráli bitvu, ale válka zdaleka nekončí. Dokázali zabránit dni zkázy, ovšem za vysokou cenu. Zatímco Charlie truchlí nad ztrátami, její otec Lucifer ji povzbuzuje a připomíná jí, čeho už dosáhla a kolik toho ještě může dokázat. Je to velkolepé, emotivní a zároveň dojemně osobní číslo, které svou strukturou i energií připomíná závěr off-broadwayského muzikálu. Uzavírá příběh na relativně pozitivní notě, ale zároveň nechává prostor pro další katastrofy a zvraty, které mohou přijít.

Píseň „Out For Love“ dokonale vystihuje schopnost seriálu obracet morální i emocionální perspektivy naruby. Ukazuje, že ani v pekle nejsou city mrtvé a démoni mohou jednat z čiré lásky. V této scéně se Vaggie spojuje s mocnou Carmillou, jedinou démonkou, o které je známo, že dokázala zabít anděla. Namísto pomsty či nenávisti ovšem Carmillu pohání silná, ochranitelská láska k jejím dcerám a právě to je ústřední téma celé písně. Výraznému flamenco rytmu s latinskými prvky dominuje kytarové sólo ve španělském stylu, které podtrhuje bojovného ducha. Hudba zde doslova vybízí k tanci …a nebo sexy bitvě.

„Stayed Gone“ je hudební konfrontace mezi dvěma z nejmocnějších démonických Overlordů, a zároveň dramatický úvod do Alastorovy role v ději. Scéna začíná tím, že Vox, mediální magnát pekla, zjišťuje, že se rádiový démon Alastor po dlouhé době znovu objevil. Rozhodne se tedy využít svůj televizní kanál, aby veřejně varoval ostatní démony a zároveň se mu vysmál. Voxův projev je arogantní, sebevědomý a plný urážek, ale signál náhle přeruší samotný Alastor, který výhrůžky chladnokrevně vrací. Skladba má rychlé tempo a hrozivý podtón, mění rytmus a obsahuje množství drobných detailů. Začíná jako posměšná propaganda a končí na dosti temnou notu, kde se naplno ukazuje Alastorova hrůza a nezměrná moc.

Skladba „Respectless“ představuje chaotické, energické i komediální jádro setkání pekelných vládců – Overlordů. Scéna začíná formálně, ale rychle se zvrhne v explozivní hudební číslo, když do sálu vtrhne démonka Velvette, která okamžitě převezme vedení a rozvrátí veškerý pořádek. Píseň je jejím manifestem - provokativní, bezohledná, plná jízlivosti a záblesků moci. Pohybuje se na pomezí moderního popu, rapu a muzikálové show, kterou střídá španělská kytara. I přes svou drzou lehkost působí jako opravdu silné hudební prohlášení.

Kdo má právo soudit, co je dobro a co zlo? A dá se skutečná spravedlnost vůbec nalézt v nebi či v pekle? Skladba „You Didn’t Know“ se naplno pouští do jádra morálních otázek, jež seriál nastoluje. Charlie zde konečně předstupuje před andělský soud, aby obhájila myšlenku vykoupení duší z pekla. Jenže místo očekávané podpory zjišťuje, že ani andělé sami přesně nevědí, jakým způsobem se duše do nebe dostávají . V tuto chvíli se obraz nebeské dokonalosti začíná hroutit ve výbušném finále prvního dějství. Je to velkolepá ansáblová skladba, v níž zaznívá celý soubor výjimečných hlasů. Každý přináší do písně jinou emoci - vztek, smutek, zklamání i odhodlání a všechno se slévá do mocného dramatického crescenda.

Ideologický střet mezi nebem a peklem, nebo spíš mezi vírou v možnost vykoupení a krutou realitou nebeské byrokracie přináší píseň “ Hell Is Forever”. V této scéně Charlie narazí na zeď nebeské arogance v podobě Adama, prvního muže, který se stal jedním z nebeských vůdců. Když se mu Charlie pokusí vysvětlit svou myšlenku vykoupení démonů z pekla, Adam ji krutě odmítne - s posměchem, pohrdáním a téměř sadistickým potěšením. Jde o píseň padoucha v tom nejlepším slova smyslu. Adam dostává prostor ukázat svůj charismaticky zlověstný hlas i sarkastický šarm. Jeho výkon je teatrální, sebevědomý a výtečně vystihuje postavu, která si až příliš užívá svou moc. Hudebně se nalézá mezi rockově-muzikálovým stylem a dramatickým orchestrálním doprovodem. Skladba stejně strhující, jako i znepokojivá svým poselstvím.

„More Than Anything“ patří k nejsilnějším a nejdojemnějším momentům celé první sezóny Hazbin Hotelu. Představuje zcela jinou stránku Lucifera - nikoli vládce pekla, ale otce, který zoufale touží ochránit svou dceru před bolestí, kterou kdysi sám prožil. Píseň se tak stává dialogem dvou generací, mezi vírou v dobro a hořkou zkušeností se zradou. Jde o baladu, která svou upřímností a emocionalitou vyčnívá z jinak chaotického, komediálního tónu seriálu. Hlasy herců se proplétají v něžném, ale zároveň napjatém duetu, který odhaluje hlubokou lásku i nepochopení mezi otcem a dcerou. Vystihuje univerzální touhu každého rodiče chránit své dítě před světem a vnitřní otázku, kdy ho nechal ji jít vlastní cestou.

„Poison“ vypráví příběh Angel Dust, který za svým extravagantním, zábavným zevnějškem skrývá hluboké trauma. Na první poslech může skladba působit jako chytlavý popový hit, ale při bližším pohledu a zvlášť v kontextu vizuální scény se mění v temnou zpověď o zneužívání, závislosti a vnitřní vině. Angel Dust zpívá o své touze uniknout z toxického prostředí, které ho ničí. Je vydán napospas násilnickému šéfovi a cítí se jako vězeň vlastního těla i minulosti. Přestože touží po změně, sám si připadá příliš poškozený, aby byl hoden vykoupení. Skladba je mistrně postavená na kontrastu mezi melodií a významem. Na povrchu je to energická, téměř taneční píseň s návykovým refrénem, no pod tím se skrývá dusivý smutek a zranitelnost.

Píseň „Loser, Baby“ právem patří mezi nejvýraznější a nejoblíbenější hudební momenty Hazbin Hotelu. Shrnuje totiž ducha celého příběhu - směs tragédie, humoru, empatie a nespoutané energie. V jejím středu stojí Angel Dust a Husk, kteří spolu sdílejí nejen melodii, ale i své vnitřní démony. Chytlavý swingově laděný pop s jazzovým rytmem vás nutí kývat hlavou, ale pod touto nakažlivou energií se skrývá překvapivě hořký proslov. Text je plný sebeironie, smutku, no především přijetí. Oba si navzájem přiznávají, že život v pekle není nic jiného než nekonečný řetězec proher. Zároveň však přináší pocit, že v tom nejsou sami, pretože i ten, kdo ztratili všechno, může najít útěchu v přátelství. A tohle je motivační reč, kterou občas potřebujeme slyšet všichni.