Zrození Vetřelce: Když hrůza překoná fikci

V temných hlubinách vesmíru, ve kterých vás nikdo neslyší křičet, se zvrácené představy setkávají s nejjemnějšími lidskými obavami. Byly to doby, kdy režisérovi Ridleymu Scottovi chyběly peníze a senilní pohrdání scénáři, ale zato měl dostatek kreativity i odhodlání studovat každičký aspekt svého projektu. Rovněž to byly časy, kdy se nepoužívalo slovo "woke", a přesto se o mnoha tématech na filmovém plátně mluvilo otevřeněji. Nikdo však netušil, že temný příběh scenáristy Dana O'Bannona a biomechanický design umělce H. R. Gigera, na němž Ridley Scott postavil svůj legendární monument, se jednoho dne stanou tak důležitým a vlivným milníkem kinematografie. 

Režisér Fede Álvarez se dnes chlubí, že na odkaz prvního filmu z roku 1979 naváže svým novým titulem Vetřelec: Romulus. Původní snímek ovšem není jen obyčejným hororem o střetu člověka s mimozemským monstrem, ale svou komplexností a podtextem přesahuje hranice žánrů. Pojďme si tedy říct, čím je Vetřelec vlastně tak výjimečný, jak se stal odrazem své doby a co všechno byste měli vědět, než vyrazíte do kina. Hej a... spoilery!

Píše se rok 2122 a nákladní loď Nostromo společnosti Weyland-Yutani letí vesmírnou prázdnotou, zatímco její posádka odpočívá v kryogenním spánku. Náhle je však všech sedm členů probuzeno palubním počítačem zvaným Matka, protože zachytil nouzové volání. Signál přichází z povrchu neznámého planetoidu, a protože se domnívají, že jde o žádost o pomoc, Nostromo vyrazí na dané souřadnice. Po přistání se tříčlenná průzkumná hlídka setká s objektem nelidského původu, ztroskotaným vesmírným plavidlem, které je svým sureálným designem na míle vzdálené naší kultuře. Jedná se o takzvanou biomechanickou estetiku, slučující organickou anatomii s mechanickými prvky strojů. Kosti a klouby jsou nahrazeny písty a ozubenými koly, ale stále prolnuty svaly a šlachami. Toro ostatně dokládá i tělo mrtvého mimozemského pilota, které se zdá být doslova srostlé s mechanismem řídicí jednotky.

Na lodi nicméně skupina nalezne také obrovskou síň plnou nechutných vajec. A když se k nim důstojník Kane přiblíží, jedno z nich se nečekaně vylíhne. Přímo na obličej se mu přilepí chapadlový parazit a kapitán Dallas se okamžitě snaží svého kolegu dostat zpátky na ošetřovnu lodi. Jeho zástupkyně, Helen Ripleyová, argumentuje interním nařízením o nutné karanténě při neznámé kontaminaci a odmítá tým pustit zpět na palubu. Android v utajení Ash však rozkaz neuposlechne, otevře vzduchotěsné dveře Nostroma a podepíše všem rozsudek smrti. Po několika hodinách totiž parazit s kyselinou místo krve sám odumře, Kane se probudí a v krvavém gejzíru bolesti, tělních tekutin a zpustošené lidské důstojnosti porodí Vetřelce - xenomorfní endoparazitickou bytost. Jak již asi tušíte, Vetřelec v průběhu děje zabije všechny kromě Ripleyové a jejího kocoura Jonese, ačkoli hrdince se nakonec podaří tvora zabít vyhozením do kosmu. 

Na rozdíl od jiných mimozemských ras v televizní a filmové produkci postrádá xenomorf jakoukoli technologickou civilizaci. Jde o primitivního predátora, jehož jediným cílem je rozmnožování vlastního druhu jakýmikoliv prostředky, včetně likvidace jiných forem života. Xenomorf, doslova "cizí forma", tak vidí své přežití v násilné penetraci a následné explozi z hostitelského těla. Nejenže jde o vizuálně hluboce znepokojivý akt, ale evokuje také představy jakési zrůdné mimozemské sexuality. O takovém podtextu filmu se diskutuje již desetiletí a mnozí si dodnes myslí, že jde pouze o akademickou interpretaci. Umělec, který stvoření navrhl, H. R. Giger, se však ve své tvorbě zaměřil na temnou stránku biologického cyklu. Jeho dílo je plné nechutných obrazů, které redukují sex na chladný mechanický akt přežití, čímž vlastně oddělují tělo od pocitů a myšlení. K tomu Giger přidal i okultní symboly, jejichž prostřednictvím propojil témata sexu, moci a vykoupení.

Není vůbec náhoda, že Xenomorf je jeden velký falický symbol, který v podstatě vznikl z vejce připomínajícího... řekněme orchidej. Chápete? Tohle všechno má jen umocnit pocit zranitelnosti a tvary, které normálně vnímáme jako symbol života, jsou nyní zdrojem traumatu i utrpení. Alegorie sexuálního násilí byla první myšlenkou scenáristů Dana O'Bannona a Ronalda Shusetta, pro kterou se Gigerova estetika ukázala být geniální. Tvůrci se snažili zaútočit na nejintimnější strach, že někdo poruší nedotknutelnost našeho těla. O'Bannon dokonce v dokumentu Alien Evolution uvedl, že symbolika homosexuálního orálního znásilnění byla účinným způsobem, jak zneklidnit mužské diváky. Právě proto si jako první " smetanu" slíznul Kane, přičemž cílem bylo narušit dynamiku násilí, která do role oběti obvykle staví ženu. 

Pro Vetřelce jsou muži a ženy totéž. Celkově je příběh staví na jednu úroveň z hlediska pracovního zařazení, ale i sociálního postavení. Kapitánem je Dallas, ale Ripleyová má stejnou autoritu. Všichni se oslovují příjmením, které v angličtině nemá rod, spí ve stejném prostoru a jejich chování výrazně nabourává stereotypy o mužích i ženách. Ve výsledku jsou si rovni i v tom násilí, které na nich Vetřelec páchá. Je zde perspektiva mužské bezmoci a biologického zmatku, v němž není žádné odlišnosti ani dominance. Kane dostane zárodek a porodí ho, přestože je muž. Pro účely vetřelčí reprodukce na tom nezáleží.  

Už jste jistě pochopili, že tento film zdaleka není přímočarým hororem, ale jeho nosným tématem je odcizení. Nejen ve smyslu "cizího tvora", ale odcizení na několika úrovních, z nichž první tvoří právě ta sexuální. Jinými slovy, oddělení plození od intimity. Nicméně cílem tvůrců filmu nebylo šířit aktivistická poselství, ale stejně navázat na rezonující témata 70. let. Především však udeřit na takovou strunu strachu, jakou před nimi ve filmu nikdo nezkusil. 

Vetřelec se řadí do tzv. tech-noir žánru, který zahrnuje temnou, často pesimistickou atmosféru a komplexní, morálně nejednoznačné postavy v dystopickém prostředí. Posádka Nostroma vlastně nikdy neměla šanci. Ukáže se totiž, že náklad, který měli přivézt na Zemi, není obyčejná ruda, ale onen neznámý organismus. Společnost Weyland-Yutani o existenci Vetřelce od samého začátku věděla a v touze ho studovat pro vojenské účely zneužila expedici Nostroma. Korporace tak vystupuje jako chladná, neosobní entita, která klade zisk nad lidský život. Posádka v "technologickém lůně" Matky, počítače, kterému důvěřovala, končí jeho přičiněním na nebezpečném místě. Android Ash, vědecký důstojník - nositel světla poznání a jistoty rozumu, je bezcitný android, který chrání cizí zlo. "Posádka nahraditelná," hlásí Matka své instrukce a postavy posléze vedou boj nejen proti Vetřelci, ale i systému, jenž je zradil a opustil. 

Tech-noir často přináší konflikt se technologickým světem, kde vládne korporátní chamtivost a dehumanizace. Vyspělé technologie, jež měly chránit a zlepšovat život, se zde stávají zdrojem izolace i ohrožení. Co však zmůžou jednotlivci proti cynické světovládě, která v nich vidí pouze jednorázové prostředky k dosažení svých cílů? Posádka čelí nejen biologickému odcizení, ale také tomu sociálnímu a technologickému. Je to strach, že světu na vás prostě nezáleží. Nezáleží na vašem těle ani duši, jste prostě nahraditelní. Sloužíte k uspokojování potřeb někoho jiného, ať už biologických, nebo ekonomických. V neposlední řadě jste cizí i sami sobě, izolovaní ve vesmíru, vydaní na milost jen svým vlastním instinktům a schopnostem. Jediný, kdo vás tady uslyší křičet o pomoc, na vás kašle a cokoli se vám stane, ať už je to jakkoli brutální, stává se naprosto bezvýznamným ve srovnání s nesmírností celého kosmu. Je tak zajímavé, že v první verzi O'Bannonova scénáře byl mimozemšťan pouze abstraktní. Ztělesňoval Id jako nejnižší složku osobnosti, která se skrývá pod racionalitou. Přestože Vetřelec nabyl konkrétních kontur, tento mystický prvek zůstal ve formě pocitu, že posádka je vystavena něčemu mnohem většímu a děsivějšímu, než co může kontrolovat nebo vůbec pochopit. Tento rozměr podtrhuje tíživá, skličující atmosféra a pomalé tempo, jako by se nás tvůrci snažili v této úzkosti dusit co nejdéle. 

Film dokonce začíná procitnutím z kryospánku, ale snovost celé scény podvědomě vyvolává dojem, že jde o falešné probuzení do noční můry. Posádka je konfrontována se zvráceností primitivní vetřelčí reprodukce, ale zároveň jde po celou dobu o přežití. Postavy i Vetřelec jsou v totožné situaci, a sice v surovém, nelítostném boji kdo z koho. Ash Vetřelce obdivuje pro jeho čistotu, kterou spatřuje v bezmezném pudu sebezáchovy. Lidé jsou podle něj slabí, jelikož tento prvotní pud zachovávání organického života rozředili morálkou. Protože Xenomorf ztělesňuje nejzákladnější nejhlubší lidské instinkty, obrací naši vlastní přirozenost proti nám. Bez ohledu na to, jak moc to popíráme, je Vetřelec pokřiveným zrcadlem, naší Id utrženým ze řetězu. 

Ridley Scott tedy dobře věděl, že nejvíc může diváka vyděsit jen divák sám. Nakonec se film obešel bez jakýchkoli lekaček nebo hollywoodských hororových triků. Vetřelec jednoduše vrství strach tím, že zanechává myšlenku, která přetrvává, zneklidňuje mysl a nelze ji vytěsnit. 

Na tom, že je Vetřelec dodnes nezapomenutelný, má velkou zásluhu scénář, který buduje napětí a rozvíjí děj spolu s postavami. Právě důraz na ně povyšuje film nad ostatní šablonovité horory. Všimněte si, že Ripleyová zpočátku není v kolektivu příliš oblíbená, vystupuje asertivně až chladně či povýšeně. Po celou dobu se chová racionálně a uvážlivě, ale toto její jednání se místy jeví jako bezcitné. Je to ona, kdo odmítá pustit Kanea zpět na loď, a i když má pravdu, divácky nám tento neempatický krok nemusí být sympatický. Není vázána žádnou romantickou podzápletkou ani rodinným příběhem a jediné skutečné pouto má se svou kočkou. Na základě známých stereotypů by se tedy mohlo zdát, že bude na ráně mezi prvními. 

Když však jde do tuhého, její opatrnost, chladná hlava, odvaha a houževnatost si nejenže získají naši přízeň, ale také díky nim jako jediná přežije. Nemám moc ráda, když lidé tvrdí, že Vetřelec maskulinizoval ženskou hrdinku, protože mám pocit, že z toho děláme něco, co to není. Jistě, v původním scénáři byla Ripleyová napsaná jako muž, ale méně často se mluví o tom, že všechny postavy jsou zde vlastně genderově zaměnitelné. Traduje se, že rozum, důvtip, přímočarost nebo statečnost jsou vlastnosti mužů. Naopak panika, emocionalita nebo empatie charakterizují ženy. Vetřelec se těmito stereotypy neřídí, ale ani je primárně neobrací. Ripleyová sice po většinu stopáže jedná promyšleně a předvídavě, ale na konci se iracionálně vrací pro kocoura, protože každý oblíbený hrdina potřebuje srdce. Dallas je však také považován za klidného člověka se zodpovědným velením a také statečného chlapíka, který se navzdory obavám postavil za záchranu své posádky. Přesto se po návratu z povrchu planety na Nostromo chová hystericky a unáhleně.

Parker je zpočátku vztahovačný a urážlivý, protože mu vadí autority, ale podobně jako Ripleyová uvažuje logicky, klade správné otázky, ale hlavně se staví na stranu rozumu. Brett je povětšinou tichý a pasivní, zatímco Lambertová se chová tak, jak by reagovala většina z nás. A teď ruku na srdce, ona se prostě bojí a raději by zvolila sebevraždu než osud, který potkal Kanea. Máte jí to za zlé? Každá z postav demonstruje rozmanité vlastnosti, které vycházejí z různých typů osobnosti, ne nutně pohlaví. 

Pointa je koneckonců v tom, že pohlaví Ripleyové, stejně jako všech ostatních, je ve světě Vetřelce vedlejší, protože jsou prostě naléhavější věci, o které je třeba se starat. Ripleyové asertivita není neobvyklým charakterovým rysem, ale motorem celého vyprávění a klíčem k přežití.

 Stala se jednou z nejikoničtějších ženských hrdinek vědeckofantastické kinematografie jednoduše proto, že je to dobře napsaná postava. Je to uvěřitelná, realistická osoba, která má své obavy, ale také silné stránky. Je zranitelná, ale pozoruhodně odolná, stejně jako odhodlaná čelit nepřízni osudu.  I přes hrůzy, které ji potkávají, si však zachovává lidskost a soucit. Její význam pro ženské akční role nelze přehlédnout, ale nebyla napsána ani jako feministický manifest, ani jako chlap, kterého hraje ženská herečka. Pravda Sigourney Weaver z ní udělala hvězdu a jistě pomohl i samotný Xenomorph, který dost radikálně zbořil představu o mužské kontrole. 

Nostalgie je sentiment, jehož se nikdy nezbavíme, a proto se popkultura stále dokola zamilovává do retrofuturistických designů, které mají své těžkotonážní kouzlo 70. a 80. let. Kromě Gigerovy biomechaniky využívá Vetřelec estetiku takzvaného kazetového futurismu, přičemž scénografie Nostroma zahrnuje řadu robustních blikajících CRT monitorů, velké panely s tunou tlačítek, barevné geometrické tvary a samozřejmě kazety jako hlavní způsob ukládání i přenosu dat. Pochopitelně v době vzniku filmu šlo o běžnou představu technologie budoucnosti, která se dnes stala jen staromódní vzpomínkou na tyto obrazy v myslích tehdejších tvůrců. Vetřelce lze z dnešního pohledu podobně jako Hvězdné války označit za transmediální franšízu, která své příběhy rozšiřuje přes hranice různých platforem. Není divu, že k tomuto materiálu tvůrci i sám Ridley Scott sahají opakovaně. Často se však právě retrofuturismus stává kamenem úrazu pozdějších pokračování a v případě Vetřelce je tato nedůslednost patrná u prequelů Prometheus a Vetřelec: Covenant. Ve snaze vytvořit dílo, které by oslovilo současné publikum, se jeho původní vizuální identita ztrácí, když se prolíná se soudobými pokročilejšími, ale v některých ohledech generičtějšími zobrazeními technologie. Koneckonců mezi prvním Vetřelcem a prequely uplynulo příběhově pouhých 18 let.  

Pravda, pokračování nemusí nutně respektovat všechny prvky původního filmu, ale přesto je důležité si uvědomit, proč první Vetřelec vystoupil z řady. Monstra nejsou děsivá jen sama o sobě. Jsou to očekávání, která nás děsí, stupňování napětí a intriky, které se náhle mění v úzkost. Vězte, že Xenomorf se ve skutečnosti objeví až v polovině stopáže, nicméně toto vrstvení strachu připravuje půdu, aby se všechny ty hrůzné, zvrácené a groteskní obrazy pevně zakořenily v našich hlavách.