Překonává Vetřelec: Romulus Ridleyho Scotta?

Jestli čekáte, že začnu argumentovat, jak nejnovější Vetřelec natahuje svou druhou čelist na piedestal prvního filmu z roku 1979, tak to zdaleka není pravda. Nicméně režisér Fede Álvarez převzal štafetu série od samotného otce filmové série, Ridleyho Scotta. Ten se k ikonickému Vetřelci vrátil v roce 2012 mysteriózním sci-fi s názvem Prometheus a o pět let později následoval snímek Vetřelec: Covenant. Scott je bezpochyby vynikající režisér, a i když oba prequely mohly mít zajímavé perspektivy či svěží nápady, nakonec z toho byl neslavný návrat. Podle mnoha fanoušků, včetně mě, totiž Scott jaksi ztratil ze zřetele důležitost scénáře a kontinuitu univerza. Zdálo by se tedy, že mýtický Xenomorf už nemá dnešní kinematografii čím přispět. A přesto kina ovládl Vetřelec: Romulus, který ambiciózně slibuje návrat ke kořenům. Pojďme se tedy podívat, zda se mu to podařilo, nebo zda jde o další příklad pouhého parazitování na slavné značce.

Vetřelec si získal pevné místo v kulturním povědomí a opakovaně dokázal oslovit nové generace diváků právě díky své žánrové a atmosférické flexibilitě. Pomalý vesmírný horor s důrazem na psychologické napětí vystřídal rychlý thriller zaměřený na výbušnou akci. Ve třetím filmu následoval návrat k temné hororové náladě s existenciálními tématy osobní ztráty, osamělosti, viny a vykoupení. Čtvrtý díl Vetřelce experimentoval s vyprávěním a přišel i s černým humorem či bizarními momenty. Po novém tisíciletí se Scott ve zmíněných prequelech konečně pustil do filozofování o podstatě samotné existence. Tvůrci nejnovějšího titulu tak stáli před nelehkým úkolem zachytit jakousi esenci této velmi svébytné, ale nesourodé série. 

Především se skutečně nacházíme v technologické éře prvního filmu. Píše se rok 2142 a Ellen Ripleyová stále pluje kosmickým prostorem ve své kryokomoře. Místo nové silné ženské hrdinky zaujímá mladá Rain Carradine, která žije v důlní kolonii Jackson's Star. Film nám konečně odhaluje pozadí bezútěšného dystopického světa, jemuž vládne korporace Weyland-Yutani. Život v jejím stínu je bezútěšný, klaustrofobický, plný deště a smogu, přičemž jediné jistoty zahrnují pocit beznaděje, ztráta osobních svobod a v neposlední řadě sociální nespravedlnost. 

Rain je sirotek, které zesnulý otec zanechal jako ochranu vyřazeného androida jménem Andy. Tento robot je však spíše dítětem v umělém těle než všestranným ochráncem. Rain ze všeho nejvíc touží uniknout neperspektivnímu osudu a těžké práci v dole, a tak když se jí naskytne příležitost, vydá se na cestu do neznáma. Bohužel naděje a optimismus se rychle rozplynou, protože cesta vede přes opuštěnou výzkumnou stanici Renaissance, kde se oba hrdinové spolu s partou odpadlických dělnických dětí setkávají tváří v tvář nejnebezpečnějšímu predátorovi ve vesmíru - kapitalismu. A samozřejmě i s tím xenomorfem.

Vetřelec: Romulus je něco jako nauční jízda napříč všemi filmy série, od napínavého napětí až po znepokojivou akci. Základní mix hororu a sci-fi zůstává zachován, děj staví na úzkosti z izolovaného prostředí a podtrhuje atmosféru ohrožení i zoufalství. Hlavním tématem je samozřejmě boj o přežití, který prověřuje lidskost a odolnost postav. Musím říct, že nová skvadra budoucích obětí Xenomorfa není zrovna nejsympatičtější, i když jejich motivace a činy jsou až na jednu výjimku uvěřitelné. Největší důraz je však kladen na složitost vztahu mezi Rain a Andym a právě jejich výkony jsou nejpřesvědčivější. Cailee Spaeny je velmi důstojným přírůstkem do galerie Xenomorfových vyzyvatelek. Nechybí jí odvaha, inteligence a houževnatost, ale stále se utápí v dilematu mezi touhou a zodpovědností. Ona i Andy stále hledají své místo ve světě a snaží se definovat své vzájemné pouto. David Jonsson odvádí opravdu dobrou práci při vykreslení obou stránek Andyho osobnosti a představuje docela zajímavou subverzi vetřelčího tropu zlého androida. 

Scénář čerpá motivy prakticky z celého popkulturního univerza kolem xenomorfů, včetně toho videoherního. Nechybí napínavé, vysoce adrenalinové momenty, kdy se hrdinové musí vynalézavě vypořádat s extrémně nepřátelským prostředím. Četné odkazy na původní filmy jsou skutečně přítomny, ale překvapivě se nejedná o otravný fan service. Použití, řekněme, „recyklovaných“ prvků se dá schovat pod snahu o určitou kontinuitu a dojem, že zastřešující příběh je provázanější, než jsme si mysleli. Navíc propojení s prequelem Prometheus do celkového kontextu překvapivě zapadá. Álvarez do projektu vložil srdce, ale je jasné, že se drží časem prověřených kolejí. Nějaké ty logické díry se samozřejmě najdou. Postavy například dokážou vypnout gravitaci celé stanice u každého náhodného sloupu, který jim velmi příhodně stojí v cestě. Vetřelec má sice místo krve kyselinu, která občas někoho zabije, ale jindy se hrdinům podaří stvůru rozstřílet hlava nehlava, ale na jejich tělo nepadne ani kapka.  

Ve výsledku však film po většinu času běží jako dobře namazaný xenomorf (protože je biomechanický, chápete), ale na konci se zvrhne v naprostý nesmysl. Jeden konkrétní čin je obzvlášť nepochopitelný a těžko ospravedlnitelný a člověk si uvědomí, že slouží jen k tomu, aby se děj posunul do finále. To pak vyvrcholí všemi groteskními nápady, které kdy vymysleli Joss Whedon a scénáristé prequelů dohromady. 

Musím ovšem vyzdvihnout výpravu a vizuální stránku filmu, které čerpají z původního retro-futuristického vzhledu. Technologie i vybavení lodi vás uvrhnou do analogové, industriální vize budoucnosti, kterou jsem v prequelech tolik postrádala. Navíc film dobře pracuje i se zvukovým designem a hudbou. Nechybí dramatické využití téměř bolestivého ticha, kdy divák netuší, kdy ho něco zlověstného prorazí. Zvuky praskajícího potrubí, vzduchotechniky i disonantní melodie pocit nejistoty ještě umocňují.