Úpadek kvality animovaného seriálu Simpsonovi je už dlouhá léta předmětem debat mezi fanoušky i kritiky. Žlutá rodinka ze Springfieldu byla kdysi satirickým zrcadlem americké společnosti – neotřesitelným symbolem inteligentní zábavy a kulturního komentáře, který dokázal trefit do černého, aniž by ztratil srdce. Jejich příběhy byly nejen vtipné, ale i lidské, hloubavé a často dojemné. Avšak dnes, po více než třiceti letech vysílání, mnozí mluví o „zombie“ verzi seriálu – o stínu někdejší kvality, který se sice stále vysílá, ale bez duše a původní jiskry. Zarytí fanoušci seriálu se na mě budou určitě zlobit, ale já souhlasím, že Simpsonovi už dávno „nejsou ono“. V tomto článku se tedy chci podívat na několik faktorů, svědčících o tlející mrtvole legendy, kterou jsme milovali a nenechali odpočívat v pokoji.

Seriál The Simpsons patřil v 90. letech mezi nejdůležitější televizní fenomény, protože brilantně kombinoval inteligentní humor s rodinnými tématy a promyšlenými pointami. Humor vycházel z reálných situací, každodenního života či kulturního kontextu, přičemž si příběhy zachovávaly i emocionální hloubku. V tzv. „zlaté éře“, tedy zhruba mezi 3. až 9. sezónou nám tvůrci přinášeli vždy společensky relevantní zápletky postavené na vícevrstvých postavách, které působily pokud možno realisticky, vtipně a hlavně lidsky. Homer byl laskavý, ale velmi nešikovný chybující otec s dobrým srdcem. Ve snaze udělat správnou věc často selhával, ale svou rodinu vždy nade vše miloval. Marge, morální kotva Simpsonových, měla jako žena v domácnosti vlastní touhy, frustrace i pochybnosti. Epizody, které jí byly věnované, odhalovaly bohatý vnitřní svět komplexní osoby. Bart se stal obrazem dítěte, které vzdoruje, ale potřebuje především lásku i pozornost. Nejen lump, ale i zranitelný a inteligentní chlapec, toužící po uznání. Idealistka a intelektuálka Líza zase bojovala s pocitem osamělosti, hledajíc přijetí. Také vedlejší postavy jako Flanders, ředitel Skinner, Vočko nebo pan Burns nebyly jen komickými kulisami, ale živými součástmi seriálového ekosystému. Jednotlivé epizody tak apelovaly na empatii k postavám, které nadělaly hromadu hloupostí, ale ani tak jsme je pro jisté lidské kvality nedokázali snadno odsoudit.

Jenže po tak dlouhé době přichází ke slovu jakási „únava materiálu“ a scenáristická „pohodlnost“, kterou v případě Simpsonových nazýváme „flanderizace“. Tento jev se vyskytuje v téměř každém projektu, který takzvaně „přesluhuje“, protože buď docházejí originální nápady, nebo postavy jednoduše dospěly k datu své expirace. Jsou sice populární, ale tvůrci z jejich příběhu už vyždímali téměř vše, co mělo smysl. Nastává tedy moment, kdy se pozvolna promění v karikaturu samých sebe. Takováto původně komplexní postava – jako například slušný, přátelský a duchovně založený soused Ned Flanders – se redukuje na dominantní vlastnost, která byla zpočátku jen jedním z mnoha aspektů její osobnosti. Náboženský fanatismus je cosi, co se dobře a poměrně jednoduše zesměšňuje. Ostatní rysy postavy se postupně ztrácejí – už není napsaná jako celistvá bytost, ale souhrn vtipů založených na jediné témě. Důsledkem toho je postava málo uvěřitelná, diváci si k ní nevytvářejí vztah, ale hlavně, humor začíná být extrémně předvídatelný. Tak se stalo, že Homer je dnes prostě sobeckým, absolutně nekompetentním hlupákem a Marge zase domácí puťka bez názoru. Líza se pasovala do role otravné moralistky a Bart tropí namísto promyšlených rebelií jen plytké výtržnosti bez pointy.

Navíc starší epizody se nezřídka zaměřovaly na vztahy v rodině, dětské problémy, dospívání, lásku, stárnutí, smutek či hledání identity. Vznikla skvělá rovnováha humoru a citu, kdy děj dokázal rozesmát i dojmout v zhruba dvaceti minutách. Simpsonovi dokázali, že tyto dva atributy se mohou krásně a přirozeně doplňovat, podobně jako ve skutečném životě. Témata vztahů, morálky a společenské odpovědnosti tak poskytovala jistou nadčasovost i univerzální platnost. Odkazy na kulturu, literaturu či filozofii značily důvěru v inteligenci diváka. Po stovkách epizod je však přirozené, že zásoba čerstvých, originálních námětů se ztenčuje.

Přečtěte si také: 10 nejlepších parodických epizod Simpsonových

Mnoho témat už bylo pokryto, a tvůrci se opakovaně vracejí ke starým konceptům, které buď recyklují, nebo parodují. Simpsonovi však parodií vždy byli, a proto vzniká jakási vyprázdněná „autoparodie“ parodie. Dochází na opakování vlastních narativních schémat, vědomé používání starých vtipů a hlášek nebo sebereflexivní humor bez pointy. V některých epizodách si postavy doslova uvědomují, že jsou v televizním seriálu, nebo otevřeně odkazují na minulé epizody. Kdysi byly tyto metareferenční momenty originální a vtipné, dnes jsou často jen výmluvou pro scenáristickou lenost ve stylu: „Ano, víme, že se opakujeme, ale je to vtipné, že? Že?“ Problémem je tak jakási povrchnost, kdy emoce působí uměle nebo šíleně, a oblíbené postavy se často chovají nelogicky či bez motivace. Tvůrci se spoléhají na absurdní, náhodné vtipy, tzv. „gagy pro gagy“, které sice mohou pobavit, ale působí plytce a neukotveně. Jinými slovy: všechno tu už jednou bylo – jen teď s menší hloubkou a menším dopadem.

Z hlediska narativního rámce je problematické i to, že postavy nestárnou, ale svět okolo nich ano. To vytváří zvláštní kontrast – kdy například Homer, původně typický otec z konce 80. let, musí dnes fungovat v úplně jiném světě, ale bez toho, aby se jeho charakter vyvíjel. Statický model času fungoval v minulosti, kdy byl svět relativně konzistentní, ale dnes s rychlejším vývojem technologie a kultury vzniká podivný anachronismus, který nepůsobí autenticky. Navzdory úpěnlivé snaze přesvědčit diváka o své aktuálnosti se pro mě seriál jeví paradoxně odtržený od reality. Ano, já vím, že se Simpsonovi snaží obsahově držet krok s dobou, ale ve skutečnosti nesměřují k hlubšímu pochopení jejího rytmu. V mých očích tedy ztrácejí přesvědčivost i satirický potenciál.

S tím souvisí také fakt, že Simpsonovi už nejsou jedineční. V 90. letech neměli konkurenci – byli prvním úspěšným animovaným seriálem pro dospělé, který dokázal kritizovat společnost skrze zábavnou, ale zároveň bystrou optiku. Dnes však existuje celá řada alternativ, které jsou mnohem odvážnější, provokativnější nebo umělecky nápaditější – od South Parku, přes Family Guy, až po BoJack Horsemana, Ricka a Mortyho či Disenchantment má publikum prostě víc možností.

Přečtěte si také: Proč je Futurama výjimečná?

Simpsonovi se tak stali produktem, který se vlastně nechce změnit, protože je výnosný takový, jaký je. Není to jen televizní seriál, ale globální značka. Pro televizi Fox a teď i Disney je tento formát lukrativní zejména díky licencování a merchandisingu. To pro projekty v principu znamená menší míru umělecké svobody a kreativního rizika, protože se musí udržovat v „neutrální“ zóně – aby příliš „nepřestřelily“, ale daly se dobře prodat. Odvaha, která seriál kdysi definovala, je v pozadí a výsledkem jsou epizody, co sice neurazí, ale ani nezanechají výrazný dojem.

V úvahu nakonec třeba vzít i kontroverze okolo dabingových herců, které seriál provázejí. Někteří z nich už přestali dabovat, protože... prostě už nejsou mezi námi. Jiní mají problémy se stárnoucím hlasem, nebo motivací a potíže nastaly i se změnou či vyřazením postav z kulturních i platových důvodů. Nakonec o mnohých těchto kontroverzích jsme udělali samostatné video:

Všechno toto přispívá k pocitu, že energie, která seriál kdysi poháněla, se vytratila. Mnozí mluví o Zombie Simpsons – tedy fázi, kdy sice seriál formálně pokračuje, ale bez originality a síly, které ho kdysi definovaly. Žije, ale už jen z nostalgie, rutiny a z ekonomických důvodů.