Temné akční fantasy: Proč působí jinak?

Temná atmosféra, plná úzkosti nestvůr, upírů nebo démonů a k tomu zpravidla utrápený antihrdina zápasící jak s vnějším, tak i vnitřním zlem. Toto je specifická odnož akčního fantasy filmu, který spojuje prvky hororu, gotické estetiky a dynamické akce. Blade, Solomon Kane, Van Helsing, Constantine, Vrána, Underworld nebo Hellboy byly filmy, které během dvou dekád definovaly umělecký směr kinematografie označený jako Gothic nebo Dark Supernatural Action Fantasy. Kvality jednotlivých titulů kolísají, ale i ty audiovizuálně a obsahově méně hodnotné kousky si dokázaly za ta léta vybudovat komunity věrných fanoušků. Mají zkrátka specifické kouzlo a jiskru, na které nezapomenete.

Tituly, o kterých mluvím, jsou už svými vizuálními prvky nezaměnitelné. Jistě, každý z nich reprezentuje osobitý styl daného filmaře, ale přesto mají několik společných prvků. Vyznačují se výrazně temnou, chladnou barevnou paletou a důraz se klade na architektonickou velkolepost i celkovou ponurost. Objevují se staré katedrály, gotické kostely, zámky s věžemi a chrliči, viktoriánské hrobky či uličky zalité mlhou. Prostory jsou nezřídka utopené ve stínech, ze kterých občas vystoupí ostrý paprsek měsíce, záblesk blesku nebo záře plamenů, a déšť je téměř povinnou kulisou. Ambiciózní gotické prostředí však střídají zastrčené studené městské ulice, špinavé zaplivané bary nebo neonová džungle. Postavy bývají oblečené do dlouhých kabátů či kožených plášťů, přičemž celková estetika je ve stylu neo-gothic a neo-noir. Často nechybí ani urban fantasy, což je subžánr, který přináší kombinaci současné technologie a okultismu. Dodává tak mytologické atmosféře moderní punkový nádech, který skvěle funguje s akčně-hororovými hybridy. Netřeba zapomínat ani na to, že spousta těchto filmů jsou vlastně adaptace komiksů, nebo se jim alespoň formálně podobají. Mnohé z nich dokonce bombastickým komiksovým franšízám na filmovém plátně vydláždily cestu. Subžánr občas zasahuje i do temných verzí pohádek nebo bájí, spadajících do škatulky fairy-tale fantasy. Pokud vás toto téma zajímá, tedy máme o tom samostatné video:

Nejvýraznějším prvkem je však fúze gotické literatury s blockbusterovým stylem, do které se nezřídka pro chuť přisype i šmrnc historické epiky.

Protagonista bývá jen velmi zřídka klasický ctnostný hrdina. Mnohem častěji jde o cynické a utrápené jedince se složitou minulostí, kteří jsou poznamenaní ztrátou, kletbou, duševní prázdnotou nebo vlastními hříchy. Jsou zpravidla samotáři a působí chladně až odměřeně, ale čas od času je tvůrci opatří suchým smyslem pro humor. Používají kruté a nemilosrdné metody, ale jejich motivace pramení z osobní tragédie nebo vnitřní viny. Buď hledají vykoupení za minulé skutky, nebo je pohání pomsta vůči temným silám, které jim ublížily. Někdy je to dokonce obojí najednou. Například Solomon Kane, puritánský šermíř ze stejnojmenného filmu, byl kdysi krutým loupeživým žoldnéřem, ale po setkání se samotným ďáblem pochopí, že jeho duše je zatracená, a vydává se na cestu pokání. John Constantine je morálně nejednoznačný, nihilistický okultní detektiv, který ví, že kvůli svým mladistvým pokusům o sebeukončení je také přislíben pekelným plamenům. Zahájí tedy nadpřirozené tažení proti démonům, motivované sobeckou nadějí vykoupit si místo v nebi, smíšenou s trpkým pocitem, že ho tam „nahoře“ stejně nikdo nechce.

Zachraňuje však jiné jen proto, že tím zachraňuje i sebe. Mnozí protagonisté nesou stigma monstra jako Blade, který je napůl upír trpící věčným žízní po krvi. Přesto se však po setmění vydává do ulic, aby lovil krvežíznivé noční tvory a zničil svět, jehož je sám součástí. Nedělá to z lásky nebo solidarity k lidem, ale proto, že zápasí s vlastním stínem. Nenávist ke své podstatě proměnil v osobní misi vzdoru vůči osudu. Hellboy je naopak doslova démon, který je vychován lidmi a podobně jako Blade bojuje proti své přirozenosti a předurčení přivodit apokalypsu. Ačkoli je výjimečný potomek pekla, řídí se jednoduchým, ale v empatii zakořeněným morálním kompasem. Koná dobro ne proto, že by věřil ve spásu, jako Solomon Kane nebo John Constantine, ale proto, že si ji musí sám vytvořit.

Protagonista má tedy téměř vždy dvojznačnou podstatu a balancuje na hraně. Je sice ochráncem smrtelníků, ale často nepatří plně do světa lidí ani příšer. Jako typický akční hrdina má výjimečné schopnosti – ať už nadpřirozené, nebo bojové. Mezi klasiky patří znalost zbraní a taktik, ale také nadlidská síla, rychlost, odolnost či zázračná regenerace, dokonce i nesmrtelnost. Občas je to však i něco specifického. Například John Constantine disponuje hlubokými okultními znalostmi, latinskými exorcistickými modlitbami a arzenálem posvátných artefaktů. Pro tyto filmy jsou tedy příznačné také ikonické zbraně – tekuté stříbrné kulky, UV granáty, automatické kuše – zkrátka cokoli modifikované, zapamatovatelné a cool. Nakonec koncept „hrdina s nadlidskými schopnostmi bojuje proti zlu“ je vlastně superhrdinský tropus, jen zasazený do mnohem temnějšího, hororového rámce.

Naopak typičtí záporáci bývají velkolepí a archetypální. Máme tu co do činění s prastarými bytostmi, legendami zla, vládci upírů, padlými anděly, knížaty démonů či temnými bohy. Jejich cíle jsou celkem jednoznačné a předvídatelné. Standardně touží po ovládnutí světa, svržení řádu, osobní pomstě vůči celému lidstvu nebo Bohu, chtějí přivést na svět armádu monster nebo získat artefakt, který dává neomezenou moc. Zajímavé však je hlavně to, že antagonista je temným odrazem hrdiny – oba překročili jisté hranice, ale zatímco jeden si zachoval morálku, druhý ji zavrhl. V řadách protivníků tedy objevíme zkažené boží nebo církevní služebníky, kteří vnášejí do příběhu tematiku zrady světla. Zejména onen padlý anděl je silným symbolem pýchy, vzpoury a pádu z milosti. Reprezentuje myšlenku, že i to nejčistší se může pokazit. Oblíbení zlosyni jsou však také nesmrtelní tyrani, šílení vědci a čarodějové posedlí temnotou. A nacisté. Nebo metafora nacistů. Nebo šílení černokněžničtí na hlavu padlí nacisté. To je v Hellboyovi.

Ústředním konfliktem v tomto žánru téměř vždy bývá souboj dobra se zlem v kosmickém či mytologickém smyslu. Děj nezřídka staví na prastaré válce, která probíhá skrytě vedle běžného světa. Hrdina stojí v šeru mezi opačnými konci spektra a musí se přidat na stranu světla, jinak hrozí vítězství temnoty. Příběh obvykle sledujeme očima postavy, často vedlejší, která objeví, že naše běžná „normální“ realita má tajné nadpřirozené podsvětí. Publikum spolu s ní odhaluje pravidla skrytého světa a vzniká pocit úžasu i paranoie, protože se postupně odkrývá také konspirace, která otřese oběma realitami. Obyčejný svět lidí stojí v kontrastu s tím stínovým a hrdina je jednou nohou v obou. Blade je denní upír, Hellboy démon ve službách vládní agentury, Spawn voják s duší roztrženou mezi zemí a infernem, Van Helsing zase spojuje racionální vědu s okultismem a Selene, nesmrtelná upírka, se zamiluje do smrtelníka.

Nejistá kosmická rovnováha je však křehká a neustále ohrožovaná, přičemž šedá zóna, ve které se hrdina nachází, nastoluje různé filozofické otázky. Filmy naznačují, že dobro a zlo existují nejen jako vnější síly, ale i jako vnitřní napětí každé bytosti, a otevírají tak diskusi o povaze lidskosti a smyslu spásy v bezútěšném světě. Mnohé postavy jsou svázané proroctvími, kletbami či „plánem“ vyšších sil. Scenáristé na pozadí cool akce ve výsledku pitvají koncept svobodné vůle a osudu. Může se dobro vynutit zlem? Pokud existuje osud, má vůbec smysl bojovat? Kdybys mohl žít věčně, zůstal bys dobrým? Žánr, zdánlivě stojící na „povrchní“ zábavě, překvapivě zkoumá, co dělá člověka člověkem a monstrum monstrem. Poukazuje také na relativnost těchto pojmů. Například Blade celý život bojuje proti upírům, jen aby se s nimi později spojil tváří v tvář „většímu zlu“. Hellboy se naopak ptá, zda je monstrum to, které má rohy, nebo to, které páchá krutosti na bezbranných.

Navíc antihrdinové často jednají na pomezí spravedlnosti a osobní pomsty, což otevírá problém etiky. Eric Draven se vrátí z hrobu, aby zavraždil všechny zodpovědné za smrt své snoubenky. Divák mu fandí, ale zároveň příběh nese melancholický podtext – pomsta nepřináší skutečné zmrtvýchvstání milovaných, je to jen vykonání divoké spravedlnosti v jinak zkorumpovaném světě. Všechny tyto motivy nás zkrátka nutí k zamyšlení.

Jak jsem řekla, příběhový oblouk hrdiny často zahrnuje morální pád nebo krizi, následovanou vykoupením. Na začátku může být na špatné cestě, někdy zažije dočasný pád do temnoty, dokonce podlehne zoufalství a hněvu. V průběhu děje však zpravidla prochází transformací – sérií zkoušek, které slouží k tomu, aby plně pochopil, co odlišuje dobro od zla. Uvědomí si hodnotu nezištné pomoci, najde naději či lásku, která ho povznesí. Finále pak přináší jakési doslovné nebo symbolické vykoupení. Postava buď získá zpět duši, zruší kletbu či najde klid, nebo alespoň přijme sama sebe a smíří se s minulostí. Ústředním existenciálním tématem drtivé většiny těchto titulů je vina, hřích a možnost spásy.

Žánr je tak nasáklý bohatou symbolikou, která čerpá z křesťanské ikonografie, gotické literatury i hororových tradic. Centrálním motivem téměř všech těchto filmů je krev, symbol života i prokletí. V upírských příbězích je doslova životní esencí a zároveň metaforou hříchu, jindy jde o pouto pokrevní linie nebo oběť, kterou je něco vykoupeno. Neodmyslitelnou rekvizitou jsou samozřejmě kříže, relikvie a Bible. Křesťanský symbolismus je pro tyto filmy univerzálním jazykem, protože i když děj není přímo nábožensky laděný a divák se neřadí mezi věřící, intuitivně chápe, co to znamená. Kříž vystupuje jako prastarý symbol ochrany před zlem, neboť reprezentuje vítězství Krista nad smrtí, peklem a temnotou. Stejně jednoznačný je kontrast dne a noci, respektive světla a tmy. Jelikož noc značí nevědomost, hřích a nebezpečí, postavy obvykle bojují v noci, kdy je zlo nejsilnější. Není náhoda, že upíři nemohou na světlo, protože den představuje pravdu, život a Boží přítomnost. Mnohé filmy tak pracují s motivem svítání – pokud hrdina vydrží bojovat do úsvitu, první paprsky slunce zničí všechny temné tvory. Podobné poselství nese i oheň, který sice odkazuje k peklu a destrukci, ale zároveň se může stát očistným elementem světla. Všimnout si můžeme použití zrcadel, odrážejících pravdu, ale i hranici světů. Říká se, že upír se v zrcadle neodráží, protože mu chybí duše, ale folklor tvůrcům napovídá i to, že odrazové plochy lze použít jako portály do jiných dimenzí. Řetězy, okovy, jizvy, stigmaty, temnice, hodiny, kyvadla a všechny ostatní prvky tvoří bohatý obrazový jazyk, kterým tyto filmy komunikují svá poselství.

Výsledkem je pestrý koktejl hororové temnoty, fantasy mystiky, akční dravosti a komiksové stylizace. Tato všestrannost je jedním z důvodů, proč si žánr získal publikum v 90. letech a na přelomu milénia. Dokázal nabídnout jedinečnou kombinaci vizuální rozkoše, emotivního náboje a rezonance nad rámec jednoduchého „hrdina versus monstrum“ akčního filmu. Je to moderní převyprávění mytologických zápasů v podobě, která je pro popkulturu atraktivní dodnes.