Skutečné peklo na zemi, aneb jak Squid Game kritizuje Jižní Koreu

Pokud jste se jenom mihli kolem analýz Hry na Oliheň, určitě jste slyšeli něco na způsob, že kritizuje Jihokorejskou společnost a hlavně její kapitalismus. Možná vám přijde absurdní srovnávat Squid Game s jakoukoliv podobou Jižní Koreje, obzvlášť jestli znáte Koreu z jejích vlastních filmů nebo seriálů. Vždyť Korejci jsou tak slušný národ, záleží jim na zdvořilosti a mají tak krásné herce. Žít v podobné zemi by přece nebylo tak strašné, že byste raději riskovali život ve vyvražďovacích hrách, no ne? Jenže právě Squid Game se pokouší ve svých postavách poukázat na hromadu problémů jihokorejské společnosti, které byste na první pohled ani nemuseli tušit. Můžeme se na to vrhnout hned od toho, jak Korejci vnímají vlastní zemi.

Jižní Korea je totiž skvělá turistická destinace, což můžu potvrdit na vlastní kůži, asi před třemi týdny jsem se z ní vrátil. Ale žít byste v Koreji vážně nechtěli. Mezi místními se jí totiž říká „Peklo Čosonu“. Podle průzkumu z roku 2019 vnímá Jižní Koreu jako peklo sedmdesát osm procent mužů a osmdesát dva procent žen pod 34 let. Sedmdesát pět procent mladých lidí chce opustit Jižní Koreu. Podobný názor na svou zemi sdílí necelé dvě třetiny Korejců nad 35 let, všechny generace ale sdílí strach z budoucnosti. Jako hlavní důvody uvádí socioekonomické faktory a kriminalitu, z té mají ženy skoro dvakrát větší obavy než muži. S tím má rozhodně něco společného fakt, že během vlády aktuálního prezidenta skokově narostl počet případů skrytých kamer v ženských šatnách a na záchodech. Nebo že obětí skoro devadesáti procent násilných útoků v Koreji jsou ženy. Ženy mají více důvodů mít strach ze života v Jižní Koreji a odráží se to na rapidně klesající porodnosti. Už několik let Jihokorejci umírají rychleji, než se stíhají rodit nové děti.

Pokud Koreu znáte jenom z filmů a seriálů, tyhle statistiky jsou pro vás asi šok. Najednou vám ale asi nebude připadat tak zvláštní, že by tolik Korejců raději zvolilo vyvražďovací hry než špatně placenou práci v zemi, kterou nesnáší. V tomhle videu nezvládneme rozebrat všechny důvody, proč je stav Jižní Koreje tak mizerný, nezvládl jsem to ani za čtyřicet minut. Proto se držme věcí, které jsou relevantní ke Squid Game. 

Jihokorejský trh je v hrsti takzvaných „čebolů” a tím nemyslíme Slováky. Čeboly jsou obrovské nadnárodní firmy, jejichž vliv je pro nás skoro nepředstavitelný. Jenom Samsung tvoří více než dvacet procent jihokorejského hrubého domácího produktu. Největší čeboly formují asi šedesát procent jihokorejské ekonomiky, ale jenom jedenáct procent jihokorejských pracovních míst. Pokud chcete mít jako Korejec jistotu stabilního vysokého příjmu, usilovat o místo v jednom z těchto čebolů je logicky nejlepší volba. Těchto míst je ale málo, pracovní trh je tedy neskutečně kompetitivní. Lidé mezi sebou přitom nebojují o lepší budoucnost, ale o tolerovatelnou budoucnost. Jinak by aktuální situaci nepopisovali jako peklo. Takové prostředí plodí nedůvěru a potlačuje solidaritu, což bude divákům Squid game znít velmi povědomě.

Stejně jako jednotlivé minihry ve Hře na Oliheň, tahle situace se může zdát zdánlivě férová. Vždyť se všichni potýkají se stejnými zkouškami, mají stejný čas na přípravu a uspějí stejným způsobem. Jenže netrvá dlouho si všimnout, jak neférové jednotlivé hry jsou. Při Červená/Zelená jsou vyšší hráči v nevýhodě, protože nižší lidé se za nimi mohou skrýt. V jedné hře vám složení týmu s důvěryhodným přítelem zaručí, že se na někoho můžete spolehnout. Ve druhé hře se stejným složením týmu svého spojence vyloučíte.

Na mostě se skleněnými panely vaši šanci na úspěch zásadně ovlivňuje to, jaké pořadí si vylosujete. V druhé sérii váš osud můžou zásadně změnit vaši spoluhráči a jejich znalost specifických dětských her. Právě důraz na spolupráci a boření vytvořených týmů je z druhé série cítit nejvíc. K tomu slouží nejen hry, které nutí hráče neustále měnit spojence, ale také nálepky podle volby pro nebo proti ukončení her. 

Hry jsou takhle ale sestavené záměrně, protože mají odrážet život v jihokorejském kapitalismu, kdy o vašem úspěchu může snadno rozhodnout náhoda, kterou nemůžete ovlivnit. Nevíte, které schopnosti budou pro vašeho budoucího šéfa užitečné, na jaké otázky se vás budou ptát v testech a na pohovorech. Což v prostředí s tak kompetitivním pracovním trhem jako Jižní Korea může znamenat, že o vašem životě rozhodnou úplné maličkosti.

To, že jste třeba na hromadném pohovoru dostali dřívější pozici a další kandidáti měli čas upravit svoje odpovědi podle té vaší, hraje mnohem větší roli než u nás. Jednotlivé příběhy postav pak ukazují, jak se člověk může snadno dostat do dluhů nehledě na vlastní schopnosti. Ať už vám šéf nevyplatí mzdu, narodíte se do totalitní země a nemáte na uživení své rodiny, vaší stávku za lepší pracovní podmínky se šéf rozhodne rozehnat násilím a vy přijdete o práci. V takové situaci mnoho lidí sáhne k hazardu, protože mají pocit, že jinak se ze své situace nedostanou. Squid Game vlastně jenom ukazuje tenhle stav společnosti, akorát dohnaný do logického extrému. 

Opakovaně přitom seriál zdůrazňuje nerovnováhu bohatých a chudých, jaké věci si lidé s penězi můžou dovolit. Podívejte se třeba jenom na peníze z výhry. 45 miliard wonů totiž zní velmi lákavě, ale když si to spočítáte, vychází to zhruba na sedm set padesát milionů korun. Pro kteréhokoli účastníka jsou to rozhodně peníze, které mu okamžitě změní život. Ale pro údajné nejbohatší lidi na světě, kteří hru pořádají? Necelá miliarda korun je pro ně v podstatě nic.

Držme se třeba jenom v Česku a ukážeme si to na rodině Kellnerů, kteří se loni umístili na prvním místě v žebříčku nejbohatších Čechů. Pokud by se veškerý jejich majetek magicky proměnil v hotovost podle hodnoty odhadnuté časopisem Forbes… tak jenom Kellnerovi by mohli financovat odměnu za pět set Squid Game a pořád by jim deset miliard korun zůstalo. Množství peněz pro běžného člověka nepředstavitelné. Chápu, že takhle sice výměna cenných papírů a nemovitostí nefunguje, ale snad rozumíme tomu slovíčku magicky. Důležitá je ta zjevná finanční nerovnováha, která dovoluje bohatým lidem bez problémů chybovat třeba i na měřítku, co by běžného člověka dokázalo zruinovat.

Když tedy organizátoři Squid Game prezentují celé hry jako „příležitost” nebo později jako „skutečnou ukázku lidské podstaty”, podobná prohlášení jsou docela k smíchu. Zapojení organizátorů ve hrách, kdy mají zjevnou výhodu oproti dalším účastníkům, taky odkazuje na nespočet případů nespravedlivého nadržování politikům a velkým podnikatelům. Organizátoři se staví do pozice zachránců, přestože ve velkém profitovali na stejném systému, který tak zničil a zadlužil účastníky her. Když jsou lidé svým okolím nuceni jednat určitým způsobem, aby si vůbec mohli dovolit důstojný život, neukazuje to žádnou lidskou podstatu.

Seriál tu údajnou bezcitnost lidí také ve finále první série rozporuje, kdy bezdomovce nakonec zachrání kolemjdoucí. Samotné hry jsou spíš od toho, aby se jejich organizátoři utvrzovali ve vlastním extrémně paranoidním pohledu na svět, kdy se všichni kolem snaží vzít jejich bohatství pro sebe. Ten ale také pochází z extrémně kompetitivního pracovního trhu, ve kterém jsou lidi nuceni chovat se bezcitně, pokud chtějí důstojný život. Proto mě od třetí série zajímá, jestli zvládne z této metafory zapojit i nějaké řešení.

Seriál si ale taky bere za cíl kritizovat další části korejské společnosti, ne jenom jejich kapitalismus. Například v druhé sérii se objeví těhotná žena, která je odhodlaná vychovat své dítě bez přítomnosti otce podvodníka. Neměli byste přehlédnout to, jak pozitivně ji seriál prezentuje, protože nemanželské děti jsou v Jižní Koreji dost zásadní výjimka. U nás nejsou vyloženě neobvyklé, no v Jižní Koreji tvoří jenom 2,3 procenta. Matkám samoživitelkám je dávána za vinu nepřítomnost manžela, šikanují je sousedé i příbuzní. Není náhoda, že seriál Squid Game prezentuje plán těhotné ženy jako hrdinský. Na jedné straně je otec zneuctěný podvodník, na straně druhé je budoucí matka samoživitelka, kterou všichni v jejím okolí nadšeně podporují v jakékoli situaci. Myšlenka, kterou se seriál pokouší předat, je docela zjevná. Obzvlášť když Koreji už desetiletí klesá porodnost a měli by matky podporovat, ne si do nich kopat kvůli chybám jiných lidí.

Z druhé série byla taky dost výrazná kritika chování Korejců k LGBT+ komunitě, kdy je trans postava po tranzici vyhozena z vážené pozice v korejské armádě. Seriál přitom jasně ukazuje, že tranzice neměla na její vojenské schopnosti žádný vliv a postavy ji přijmou prostě jaká je. Postava není prezentována jako bezchybná, kvůli jejímu rozhodnutí pokračovat ve hrách zemřou její blízcí, ale nikdy není z podstaty brána jako zlá nebo špatná, jenom proto, že je trans. Tahle kritika chování Korejců k LGBT se odráží jasně i v realitě, kdy režisér nedokázal najít trans herečku do této role právě proto, jak jsou v herecké branži diskriminovaní trans lidé. 

Ať už se tedy jedná o problémy pracovitých imigrantů, utečenců ze Severní Koreje, matek samoživitelek, LGBT+ komunity, nebo lidí, kteří po hazardu šáhnou ze zoufalství… v postavách se scénář pokouší odrážet problémy moderní Jižní Koreje. Rozhodně jsem si ale nevšiml každé jedné věci, kterou se seriál pokoušel divákům pokoušel předat. Proto mě zajímá, jaká část seriálu na vás udělala největší dojem a kterou postavu jste měli nejraději. Dejte nám vědět do komentářů, rád tam s vámi budu diskutovat!