Třetí Squid Game ukončuje fenomén trefně, ale k vzteku

Třetí série Hry na Oliheň má spád. Při stoleté povodni uvidíte docela dost vody. Tato dvě tvrzení jsou zhruba stejně umírněná. Ve třetí sérii umírají postavy tak svižně, že v ukázkách pro jistotu použiju jenom záběry z prvních dvou sérií. Nechci vám nic vyzradit i proto, jak seriál zvládá se svými šokujícími momenty pracovat. Každý přichází v ten nejneočekávanější moment, kdy už doufáte, že hrozba pominula. Místo levného šoku ale také pokaždé vyvolá další otázky, kam se seriál vydá dál. Během šesti hodinových dílů vám tak vyprávění extrémně rychle uteče, zatímco si budete zoufat nad smrtí svých oblíbených postav. Poslední série nikomu asi názor na celý seriál nezmění a úplně jsem se nezbavil pocitu, že stejně jako druhá série nebyla vyloženě nutná. Třetí Squid game aspoň nabízí povedenou variaci na příběhy, které už budete z prvních dvou sérií znát. Vše uzavírá záměrně neuspokojivé finále, co mi k seriálu perfektně sedlo.

Začněme ale od začátku. První díl přímo navazuje na poslední díl druhé série, neuplynul od něj doslova ani den. Třetí série potom hrdiny staví do tří dalších dětských her, aby se dokázali s trochou štěstí dostat domů. Pokud jste u druhé sérii měli pocit, že seriál vzniká tak trochu z donucení a zjevně si propracovanější postavy šetří na sérii třetí… máte v obou věcech pravdu. V sérii třetí jejich příběhy končí, často mnohem dříve, než byste si přáli. Stejně jako v minulých sezónách se ukazuje, jaké vlastnosti podobné prostředí odměňuje a jací účastníci přežijí. Manipulativní hajzly a jejich nohsledy, ale i odhodlané hrdiny. Seriál tohle nezvládá předat vždy úplně skvěle, na to byste ovšem měli být od první série zvyklí.

Seriál si taky zachovává hlavní vlastnosti, co dělají vyvražďovačky zábavné. Akce, náhlá úmrtí a upravené hry pro děti vám budou z předchozích sérií moc dobře známé. Tichých momentů je tentokrát výrazně méně. Seriál zužitkoval připravenou půdu druhé série a jak na běžícím páse likviduje každého, kdo se na něj špatně podívá. Herci předvádí až na nějaké výjimky skvělý výkon, hlavně bych rád vyzdvihnul představitelku babičky Džang. Její momenty radosti nebo zoufalství jsou jasně znát z každé scény, herečka prodává svou postavu na jedničku. Ony výjimky dobrého herectví stejně jako v první sérii představují anglicky mluvící VIPčka. Opět byli do jejich role dosazeni rodilí mluvčí, kteří neumí ani trochu hrát a jejich dialogy jsou extrémně křečovité. Jsou o to horší, když hláškují jako záporáci z animáku pro děti, zatímco hlavní hrdinové se pokouší prodat nejbrutálnější momenty.

Naštěstí je s nimi jenom několik scén a poslední sérii jsem si užil i proto, že v předchozí části zemřely skoro všechny postavy, které jsem nemohl vystát. Na úmrtí klíčových hrdinů mi tedy vážně záleželo. A přestože jsem dokázal odhadnout konec některých scén, seriál se jim pokaždé snaží dávat aspoň nějakou informaci navíc. V nejlepších momentech nejde jenom o rozhodování jednotlivců, ale co jejich volba říká o jejich lidskosti. Bohužel, někteří hajzlíci v seriálu moc lidskosti nepobrali a to nemyslím jako chválu. Stěžovat bych si totiž mohl na nevydařenou 3D animaci, kdy pohyby psa připomínaly videohry z přelomu tísiciletí. Ale ta mi seriál neničí. Spíš mě trápilo, že koncept měl mnohem větší potenciál, než zvládl scénář využít. A podepisuje se to hlavně na záporácích, kteří jsou většinou prostě jenom k smíchu.

Kdybych je srovnal s kladnými postavami, téměř každá z nich ukazuje na nějaký problém moderní korejské společnosti. Pokud by vás zajímal rozbor, na Nerdfixu jsem ho krátce po druhé sérii zpracoval. U kladných postav jsou metafory okaté, ale funkční. Zatímco záporáci se opakovaně promění v naprosté karikatury, které nedokážu brát ani trochu vážně. Ať už se jedná o další hráče nebo VIPčka, mnozí ani nepůsobí jako lidi, spíš jsou nestvůry z pohádek. Kdybyste polovinu z nich vystřihli, ani bych si jejich zmizení nevšiml. Což mi přijde jako hrozná škoda vedle postav jako babička Džang, které bych neměnil za nic. Seriál má už tak dost očividnou politickou myšlenku, nevadilo by mi, kdyby jí dal ztělesnění v podobě záporáků se znatelnější hloubkou. Výsledkem jsou tady záporné postavy, které se chovají úplně neracionálně, neprochází si žádným vývojem a nikdy nechápete, co se jim honí hlavou. Neslouží přitom jako ukázka šílenství, spíš prozrazují neschopnost scénáristy.

Seriál si mě aspoň získal svým koncem. Na začátku jsem ho nazval neuspokojivým, ale podle mě pro tento typ vyprávění funguje skvěle. Cílem takového finále je diváka naštvat, donutit ho zamyslet se nad celým vyprávěním. Co jsem zatím odpozoroval z reakcí od nejzapálenějších fanoušků, hlavně jsem všude viděl vztek, že nepřežila jejich oblíbená postava. Nebo nedostala tolik času, kolik si přáli. Což mi u vyvražďovačky, která si dává za cíl ukázat extrémně kruté chování lidí v zoufalých situacích… přijde docela pochopitelné. Pokud sledujete Squid Game čistě jenom kvůli pár svým oblíbencům, ne kvůli ústředním myšlenkám, z konce budete asi zklamaní. Ani přeživší si nesplní všechny své cíle a mrtvých není poskrovnu. Finálních deset minut se dá interpretovat jako snaha ukázat hlavní témata i v jiném kontextu… nebo jako lákadlo na budoucí spinoff. Ať je to jakkoli, pro mě poslední minuty uzavřely celé vyprávění tak dobře, jak jsem od seriálu očekával. Mírně nezvládnuté, ale fandím směru, kterým se scénárista rozhodl vydat.