Sequel, který neměl fungovat: Proč Vetřelci uspěli tam, kde jiná pokračování selhala

Jestliže nás Hollywood v průběhu desetiletí něco naučil, pak to, že pokračování jsou vždy horší. Výjimky ovšem potvrzují pravidlo, že někdy motyka spustí i u tzv. sequel-proof filmů. Vetřelec Ridleyho Scotta z roku 1979 rozhodně patří mezi takové tituly. Vždyť v prvním dobrodružství Ripleyové s Xenomorfem nezůstalo nic otevřeného. Mimozemské zlo je poraženo, a přestože to bylo Pyrrhovo vítězství, poslední přeživší lodi Nostromo „ odplouvá do západu slunce“, protože už se nemá čeho bát. Diváci opouštěli kinosály s pocitem, že hrdinka zakotví na Zemi, a příběh tak není nijak zvlášť nutné dovyprávět. Ovšem tu v roce 1986 přišel režisér James Cameron. Vzal film, který pokračování zjevně nepotřeboval, a přesvědčil nás, že je vlastně téměř nezbytné se k němu vrátit. Podíváme se tedy na to, jak se podařilo uvařit perfektní sequel a proč si série o Vetřelci udržela pozornost už několik dekád. 

U filmových pokračování narážejí tvůrci na problém očekávání, kdy publikum chce a zároveň nechce vidět totéž. Ridley Scott nasadil laťku hodně vysoko, a tak přirozeně toužíme sledovat naši oblíbenou hrdinku, jak znovu nakopává mimozemšťanům zadky. Jenže to je to poslední, co si Ripleyová přeje, protože se z hibernace probouzí teprve po 57 letech od událostí prvního filmu. Tento časový skok je pro ni nesmírně traumatizující, nejen proto, že ztratila prakticky celý svůj život, ale hlavně přišla o dceru Amandu. V director's cut verzi se dozvídáme, jak Ellen holčičce slíbila, že se z mise na Nostromu vrátí, aby stihla oslavit její jedenácté narozeniny. Amanda bohužel zemřela jako 66letá, pouhé dva roky před objevením Ripleyové únikového modulu. Za mě je velká škoda, že se právě tato scéna do filmu nedostala, protože zdůrazňuje nový klíčový konflikt. Ripleyová je nyní zlomená žena, která trpí posttraumatickou stresovou poruchou i pocitem viny. Domnívá se, že selhala jako matka, ale i jako lidská bytost. Vyšetřovací komise Weyland-Yutani ji totiž nepřímo podezřívá z fiaska Nostroma. Korporátní chamtivost je i zde předzvěstí budoucí katastrofy, neboť planeta LV-426, jak bylo pojmenováno místo, odkud si posádka Nostromo přinesla zárodek vetřelce, je terraformována. To znamená, že na jejím povrchu již několik let funguje kolonie Hadley's Hope, která čítá pár desítek kolonistů s rodinami. 

Společnost Weyland-Yutani si je samozřejmě plně vědoma rizika, i když její představenstvo předstírá, že o Xenomorfovi v životě neslyšelo. Tato manipulace je patrná i ve způsobu, jakým komise s Ripleyovou jedná. Nejenže se ji snaží obvinit ze zničení Nostroma, ale také umlčet a společensky degradovat. Přichází o pilotní licenci a končí jako operátorka robotického nakladače v docích. Nemá už žádnou síť vztahů z minulosti, přičemž jejím údělem má být osamělý dělnický život a smrt v anonymitě. Korporace se však o ni znovu začne zajímat, když s kolonií Hadley's Hope ztratí kontakt. Zástupce společnosti, charismatický Carter Burke, je ztělesněním morálního úpadku a zrady. Je to vlastně docela zajímavý obrat, jelikož zatímco v prvním filmu byla agentem dehumanizace doslova nelidská entita, chladný robot Ash, zde se ukazuje, že dvojtvárnost, pokrytectví i manipulativnost jsou přece jen doménou člověka. Bruke se nenuceným, přátelským přístupem snaží dostat Ripleyové pod kůži a přesvědčit ji, aby odcestovala s vojenským týmem na LV-426. Cílem je zjistit, proč kolonisté neodpovídají, i když já jsem přesvědčená, že o záchranu od začátku vůbec nejde a motivace Weyland-Yutani jsou do puntíku stejné jako v prvním filmu. 

Znovu se tak objevuje motiv odcizení od společnosti, kdy je Ripleyová konfrontována s cynismem, který opět staví zisk nad lidský život. Její rozhodnutí vrátit se na LV-426 však vyplývá nejen z vnější hrozby, ale také z vnitřní potřeby překonat své osobní démony a najít nový smysl života. Když Burke s návrhem přichází poprvé, hrdinka pochopitelně odmítá, protože myšlenka prožít onen nepředstavitelný teror znovu je děsivá. Film nám ale zároveň v prvních okamžicích ukazuje hlubokou ztrátu, kterou Ripleyová utrpěla, bolest i fakt, že ji k Zemi už vlastně nic nepoutá. 

Mnohá filmová pokračování ve snaze vrátit do hry původní aktéry sahají po celkem líných scenáristických tricích a vlastně postavu donutí hozením do víru událostí. Podobně tomu bylo například s paleontologem Alanem Grantem v Jurském parku III. Je evidentní, že hrdina se na konci prvního dobrodružství neplánuje vystavovat další konfrontaci s prehistorickým predátorem, ale teď potřebuje peníze. Souhlasí tedy s přeletem ponad nebezpečný ostrov plný dinosaurů, ovšem v letadle je omráčen, probudí se mezi jurskými potvorami a zažije téměř identické dobrodružství jako předtím. Při tvorbě sequelu tak nejde jen o nalezení způsobu, jak pokračovat v ději, ale chytře obejít skutečnost, že příběhový oblouk postavy již byl uzavřen. Unikla z extrémně nebezpečného prostředí a je poučena čili změněna těmito okolnostmi, proto nemá žádný racionální důvod se jen tak hrozbě zase postavit. Aby její návrat nepůsobil uměle a nuceně, potřebuje nějakou nedořešenou záležitost, touhu nebo nový konflikt, který s dobrodružstvím souvisí. Cesta zpět do jámy lvové se tedy jeví jako nezbytná k dokončení hrdinovy transformace. 

V Jurském parku III se to příliš nepovedlo, protože motivace doktora Granta nejsou jasně rozpoznatelné a vymykají se jeho původnímu vývoji. Tvůrci filmu nás nijak nepřesvědčili, že má ještě co dělat nebo se může někam vyvíjet. Kdyby se tímto směrem vydal i James Cameron, Ripleyová by pravděpodobně skončila v situaci, kdy by neměla jinou možnost než bojovat s vetřelci. Hned na úvod však udělal jedno riskantní, ale vydařené scenáristické rozhodnutí - převrátil původní očekávání a Ripleyové tragický osud osamělé hrdinky ztracené v čase překvapil. Hlavní myšlenka Vetřelců jí tak dává na výběr. Může utéct, nebo bojovat, což nakonec postavě přidává novou emocionální vrstvu. Zatímco při prvním střetu s Xenomorfem nebyla připravena, a přesto musela najít sílu v hraniční situaci, tentokrát se stvůře, která jí sužuje v nočních můrách, postaví z vlastní vůle. Částečně proto, aby se osvobodila od strachu a odpustila si, ale také proto, aby odčinila svou minulost. 

Po příletu na LV-426 najde vojenská jednotka kolonii opuštěnou a zdevastovanou. My i Ripleyová už víme, co se stalo, a postupně to zjišťují i zpočátku skeptičtí mariňáci. Objeví pouze jediného přeživšího, a tím je malá holčička jménem Newt. Ripleyová v ní vidí svou dceru a okamžitě cítí povinnost dítě chránit. Nepomáhá tedy náhodnému člověku z dobroty srdce, ale aby se vyrovnala se svým žalem. Učí se znovu si vážit sama sebe, když nachází druhou šanci být matkou. Mateřský instinkt se nakonec stane hnací silou jejích rozhodnutí.  

Po sérii intenzivních bojů s vetřelci se parta postav rychle zmenšuje a zbytek skupiny se usiluje z planety stáhnout. To však není vůbec jednoduché, protože Xenomorfů je příliš mnoho a Burke „velmi překvapivě“ sabotuje snahy o hladký útěk. Pokusí se nakazit Ripleyovou a Newt, aby na Zemi propašoval embryo mimozemského tvora, ale tento plán naštěstí selže. Newt je však unesena Vetřelci, kteří z lidí udělají inkubátory pro své potomky. Ripleyová je odhodlaná riskovat i vlastní život, aby splnila slib, že Newt neopustí jako svou biologickou dceru. Tento vztah jí dává emocionální kotvu, která ji pohání v závěrečné konfrontaci. Cameron zde přidává do vetřelčího biologického cyklu nový element.

Vetřelčí královna je temnou a děsivou paralelou k Ripleyové. Obě jsou matky, které chrání své děti, ale zatímco Ripleyová bojuje z lásky, Královnu žene surový instinkt a pud sebezáchovy. Její mateřství je zaměřeno na pokračování své rasy bez ohledu na jakékoli jiné hodnoty. Závěrečná bitva mezi nimi je tak více než jen akční scénou, neboť představuje emocionální vyvrcholení témat mateřství a ztráty. Ripleyové obětavost poráží ničivou sílu nekontrolovatelné reprodukce. Zároveň však hrdinka nachází vnitřní smíření a konečně dokáže svou osobní tragédii uzavřít. V ochraně těch, na kterých jí záleží, totiž objevila nový smysl života. 

Ve snaze udělat z Ripleyové ještě komplexnější osobnost Cameron nakonec připsal i vztah s desátníkem Hicksem. Z profesionálního respektu se stává postupná důvěra a vzájemná podpora. Ripleyové touhu po blízkosti zdůrazňují i implicitní narážky na romantiku. Rodina je v Cameronových filmech silným, ceněným a vytouženým ideálem, ale zřídkakdy skutečně dosažitelným. Postavy tak nakonec hledají bezpečí ve strukturách, které alespoň vzdáleně připomínají nukleární, byť možná dočasnou rodinu. Film naznačuje konec ve stylu „šťastně až do smrti“, kdy Hicks, Newt a Ripleyová zůstanou pohromadě a naživu. Alespoň prozatím.

Pokud byl první film odrazem své doby, zde tomu nemusí být jinak. Vetřelec Ridleyho Scotta vznikl v atmosféře osmdesátých let, kterou definovala kulturní globalizace, politické rozvolnění, technologická revoluce a různá sociální hnutí. Není divu, že se film tematicky točil kolem sexuálního, sociálního a technologického odcizení. Bez ohledu na původní záměr tvůrců byla Ripleyová interpretována jako nezávislá feministická ikona, která neměla stereotypní ženské vlastnosti ani nepotřebovala romantickou podzápletku. Cameronovi Vetřelci však přinesli posun, který byl v tomto ohledu také zdrojem kritiky. Mnozí se domnívají, že film je poněkud poplatný ideologickým aspektům tzv. reganovské éry v Americe, která kladla důraz na sociální konzervatismus. Jinými slovy tradiční heterosexuální rodinu, Boha a vlastenectví.

Některé hlasy proto tvrdily, že film zredukoval sebevědomou schopnou ženu na neúspěšnou svobodnou matku, která dala přednost kariéře před vlastním dítětem a byla za to potrestána. Následně se však vykoupila tím, že adoptovala náhradní dceru a překonala své problémy jako součást pseudonukleární rodiny se silným mužem po boku. Jestli se Reganovskými názory mohl Cameron skutečně inspirovat, nechám na vašem posouzení. Faktem však je, že bez ohledu na kontroverze se Reganova éra těšila u amerického publika nemalé popularitě. Cameron měl od počátku na zřeteli velkolepý kasovní trhák, a proto by bylo docela chytré, kdyby se zápletka snažila oslovit mainstreamového diváka, v němž uspokojivý rodinně laděný závěr vyvolává sympatie.  

Ať tak či onak, nelze přehlédnout, že Ripleyová je stále neuvěřitelnou lidskou postavou, která dokazuje, že odvaha není absence strachu, ale postup vpřed navzdory úzkosti i osobním útrapám. Zatímco v prvním filmu byla přeživší, Cameron z ní udělal skutečnou hrdinku. Když jsem tento film viděl jako dítě, paradoxně mě vždycky podivně uklidňoval, protože mi Ripleyová připomínala moji mámu. Racionální ženu, která svým „ no bullshit“ přístupem budí přirozený respekt, chápe, jak věci technicky fungují, a když je nablízku, vím, že všechno bude v pořádku. Myslím, že právě v tom spočívá popularita sequelu. První film zkoumal temné aspekty plození a zrození, které jsou zvrácené, chladné, vzdálené, ale především děsivé. Cameron dal divákům něco, s čím se lze identifikovat, a do centra pozornosti postavil mateřství, které se na dlouhá léta stalo tématem celé série. I když každý další film si tuto látku přebíral po svém. 

Legenda praví, že když Cameron předložil producentům svůj koncept filmu, napsal na tabuli v zasedací místnosti slovo „Alien“. Následně k němu připsal písmeno „s“ a pak přes něj nakreslil malou čáru, čímž vytvořil symbol amerického dolaru. Alien$ je možná jen hollywoodská historka, ale pravdou zůstává, že se titul stal nejvýdělečnějším filmem roku 1986. Těžil také z toho, že byl uveden v době rozkvětu VHS půjčoven a kabelové televize, což mu zajistilo opakovaný zájem. 

Vetřelci rovněž položili základy toho, co udrželo pozornost diváků napříč desetiletími. I když řekněme si na rovinu, žádné další pokračování nedosáhlo tak kultovního statusu jako první dva filmy. Nicméně jde především o žánrovou flexibilitu. Scottův Vetřelec zkombinoval prvky sci-fi a hororu, čímž vytvořil unikátní komorní atmosféru plnou klaustrofobie i neustálého psychologického napětí. Film je charakteristický svým pomalým tempem, ale i důrazem na strach z neznámého a izolaci. Cameron zasadil zápletku do zcela jiného žánrového rámce - nabídl akční thriller, který vsadil na dynamickou, explozivní akci a vojenské motivy. 

Film nezvratně navazuje na události původního filmu, rozšiřuje fiktivní svět, ale zároveň se dostatečně odlišuje. Je to dokonalá obrácená strana mince, kterou sdílí se svým předchůdcem. Osobně si dokonce myslím, že je to scénáristicky nejlepší Cameronovo dílo, a přestože je děj poměrně jednoduchý a přímočarý, s diváky dobře rezonuje. Přináší intenzivně vzrušující příběh, který na rozdíl od prvního filmu neobsahuje žádné implicitní odkazy nebo sofistikované skryté myšlenky. Poselství je zde okamžitě jasné, případně snadno identifikovatelné, ale tyto dva zcela odlišné přístupy k látce se spojují v poměrně unikátní milník vědecko-fantastické kinematografie. Vetřelci jsou sami o sobě dobrým oddechovým akčním počinem, avšak perfektním pokračováním. Filmu se totiž daří stavět na mytologii a vytvářet nová zákoutí k prozkoumání, aniž by pouze parazitoval na úspěchu originálu. A to je naneštěstí vskutku vzácný úkaz.