Rozšíření k deskové Duně na obzoru

Že se druhý film Duny Denise Villeneuvea zpozdí, přičemž kvůli stávce herců a scenáristů se ho letos nedočkáme, je dnes již známá věc. Nicméně s původním datem premiéry počítaly plány mnoha nefilmových subjektů, například deskoherní vydavatelé. Zde stojí za zmínku, že tím se opakuje situace s prvním filmem, který se oproti původnímu plánu také zpozdil o rok. Proto tehdy desková hra Dune: A Game of Conquest, Diplomacy & Betrayal vyšla rok před premiérou filmu. A s nejnovějším rozšířením Ecaz & Moritani se situace opakuje.

Duna se právem řadí mezi legendy. Nejen na poli sci-fi, kde ke konkurenci všemožných výdobytků technologie přichází především s univerzem oslavujícím lidskou mysl jako hybatele veškerého dění. Proto se předělání do deskové podoby velmi nabízí. Této příležitosti se před čtyřiceti lety chopilo dnes již neexistující vydavatelství Avalon Hill, z jehož portfolia pochází mnoho dodnes chválených počinů.

Popularitu herních mechanismů dokazuje, že od vydání původní verze deskovky vyšlo mnoho dalších iterací snažících se původní podobu přinést novějším hráčům. Často se snahou upravit přílišnou složitost nebo třeba herní dobu. V tomto směru si nejlépe vedla právě verze z roku 2019 od GF9, která hráče zásobuje nejen dalšími rozšířeními, ale také další a ještě zjednodušenější variantou z roku 2021. Hráči tak mají k dispozici mnoho způsobů, jak si boj o pouštní planetu plnou intrik a interakcí vytvořených v Avalon Hill užít. Rozdíl mezi oběma variantami nejlépe reprezentuje indikátor obtížnosti na serveru Board Game Geek, jakožto největšího deskoherního serveru na světě. Verze 2019 udává hodnotu 3,99/5, kdežto pozdější varianta, jež vyšla dokonce i česky díky vydavatelství Blackfire, má tuto hodnotu 2,68/5.

Základní koncept verze z roku 2019 přezdívaná Dune Classic je jednoduchý. Až šest hráčů se svými jednotkami ovládnout tři z pěti pevností na mapě. V případě, že nastane událost zvaná Nexus, tak mohou hráči uzavírat aliance, přičemž poté se podmínka výhry mění. Oba hráči musí dohromady ovládnout čtyři pevnosti a poté vyhrají oba. Tím se přehlednost velmi usnadňuje, protože pro vítězství nemusí najednou hráč sledovat pět nepřátelských subjektů, ale pouze dva. A navíc na to není sám.

Designéři se snažili co nejvíce imitovat univerzum Duny, tedy velmi mocné schopnosti a také intriky, kde se jedna vrství na druhou. A to vše zvládnou dokonce i hráči, kteří jsou neznalí předlohy a jejichž mozek není schopen z hlavy počítat rovnice vyšších řádů jako mentati z tohoto vesmíru. Toho je dosaženo tím, že v každé schopnosti i pravidle lze najít jak pozitivní, tak negativní efekt. Navíc jsou všechny dohody uzavřené mimo alianci veřejné a závazné. Nelze tedy lhát svým spojencům, což bylo třeba možné v deskové Hře o trůny. To také znamená, že každá dohoda musí být velmi přesně formulována. A kde nepomůže výměna informací či dohod o neútočení, tam přijde na řadu tučný úplatek. Diplomacie je zcela ve fantazii hráčů.

Schopnosti jednotlivých frakcí jsou jak velmi mocné, tak i tematické. Ale jelikož zasahují do všech úrovní pravidel, tak by jejich popis byl velmi náročný a vyžadující hlubší znalost hry. Ale přes obsáhlost a jisté nedostatky se lze skrze tréninkovou hru velmi rychle ponořit buďto do méně obsáhlé, nebo plnohodnotné verze pravidel.

V každém případě středobodem ekonomiky je tajemná látka vyskytující se jen na této jediné planetě ve vesmíru. Melanž, geriatrické koření prodlužující život a umožňující mezihvězdné cestování. Jak jednou pronesl Baron Harkonnen: "Kdo ovládá koření, ovládá vesmír."

Atreidi v tomto boji o moc představují centrum znalostí. Dalo by se říct, že vědí vše o všech. Během hry získávají všichni akční karty v podobě karet zrady. Ty poskytují výhody do boje i různé jiné triky. Proto je jejich znalost velmi cennou informací. Také Atreidi znají budoucí výbuch koření, tedy místo, o nějž se mohou hráči v budoucnosti s radostí porvat.

Harkonneni vynikají ve zradách. Zdejší souboj má jedno zajímavé specifikum. Hráči využívají velitele. Nicméně každá z frakcí si na začátku hry lízne čtyři karty zrádců a jednu si ponechá. Pokud se v boji střetně karta zrádce a velitel, tak dotyčný vojenský oddíl je zrazen svým vůdcem a automaticky prohraje. Pouze Harkonneni si nechávají hned všechny čtyři zrádce.

Fremeni jakožto obyvatelé Arrakisu považují bojiště za svůj domov. Mají tak velké množství dovedností, například rychlejší pohyb po mapě, znalost bouře obíhající celý herní plán, možnost ježdění na červu, ale především za nic neplatí. Nepotřebují koření ani k boji, ani k oživení padlých jednotek.

Imperátor je bohatý. Karty zrady je totiž každé kolo draží a celý výtěžek putuje do jeho pokladničky. Ač se to může zdát jako malá výhoda, jedná se o velmi žádaného spojence.

Guilda je další ekonomickou frakcí, protože má monopol na mezihvězdnou přepravu. Hráči mají své vojáky mimo planetu a proto musí všichni vyjma Fremenů platit za převoz. Finance z každého výsadku jdou do pokladny Guildy a sama platí za převoz jen poloviční cenu. Navíc mohou v pokročilých pravidlech hrát i mimo své pořadí a tím provést nečekaný úder do slabé obrany protivníků.

A nakonec sesterstvo Bene Gesserit si dělá z celé hry šachovou partii a svými intrikami se snaží tahat za nitky tak, aby si buďto připravilo půdu pro výhru, a nebo splnilo svou speciální podmínku výhry. Ta říká, že na začátku hry si vsadí na frakci a kolo, kdy vyhraje. Pokud se tak stane, vyhraje pouze Bene Gesserit.

Základních šest frakcí tak přináší jak rozdílnou roli v ekonomickém systému hry, tak různé jazýčky na vahách. Nicméně již stihla vyjít dvě rozšíření, z nichž každé přináší hned dvě frakce. S třetím rozšířením tak bude možné zahrát si partii v plném počtu hráčů zcela bez původních frakcí.

Každé z rozšíření rozšiřovalo strany konfliktu tematicky. Nejprve se připojili strojní géniové Ixiani a také genetičtí manipulátoři a intrikání Bene Tleilaxu. Ti jsou známi čtenářům dalších knih ze série, kde sehráli značnou roli.

Ixiani přináší do hry nové způsoby manipulace s nabídkou akčních karet. Stručně řečeno znají všechny, které jsou ve hře, včetně těch rozdaných na začátku hry. Ale na rozdíl od Atreid neví, komu patří. Navíc mají vlastní mobilní pevnost.

Tleilaxiané ovládají oživovací nádrže a o svůj příjem se bát nemusí. Dokonce mohou jako gholy oživovat i nepřátelské velitele. Nejděsivější jsou však jejich tvaroví tanečníci, které mají namísto zrádců. Mají rovnou tři a mohou některého z nich použít v případě jakéhokoli boje kdekoli na mapě. Nicméně zde je výsledek rozdílný, protože Bene Tleilaxu vymění své vojáky za stranu zrazeného. Nicméně nijak se tím nemění vítězná strana. Ač se to může zdát jako malá útěcha, hodně herních efektů je navázáno právě na výhru či prohru v souboji.

Druhé rozšíření přineslo strany, které v samotném konfliktu o převzetí vlády na Arrakisu nebyly přítomny, byť se o nich knihy více či méně zmiňovaly. Jednou je společnost CHOAM, svým bohatstvím směle konkurující imperátorovi i guildě. Stálý příjem se může snížit jen tehdy, pokud některý z hráčů je finančně na dně a musí je tedy vyplácet. Značnou výhodou je i znemožnění uzavírání jakýchkoli dohod na celé jedno kolo za hru.

Rod Richese představuje něco mezi pašeráky a zchudlým velkorodem. Mají vlastních deset karet Zrady a každé kolo jednu nabídnou do dražby. Jejich klíčem k výhře tak je správně přečíst herní stůl a nabídkou oslabit imperátorův přísun peněz, namastit si kapsy a také dotáhnout hráče do bojů, které všechny soupeře oslabí a nechají jejich pevnosti nedostatečně chráněné.

Tyto rody rozšíří nově i Ecaz a Moritani. Ani jeden z velkorodů nepochází z pera Franka Herberta, ale jeho syna. Oba rody přináší podobné mechaniky, ač zrcadlově odlišné. Ecaz vysílají do pevností vyslance. A pokud k nim někdo vstoupí, tak se mohou aktivovat a přinést frakci nějaký bonus. Moritani naopak do pevností vkládají žetony teroru. A kdo je spustí, toho mohou poškodit. Nicméně je možné přijít i s vydíráním a dotyčnému nejprve nabídnout spojenectví. Jelikož vstoupivší hráč neví, jaký z žetonů Moritani použili, může být případná hrozba skutečně dobrou motivací ke spojenectví. Ecazové sice nemohou mimo Nexus spojenectví nabídnout, ale zato jako jediná frakce ve hře může sdílet území se svým spojencem. Pokud tak učiní ve třech pevnostech, tak jim stačí k výhře jen to, nikoli čtvrtá pevnost, jako je tomu u všech ostatních.

Ovšem nejen frakcemi je rozšíření tvořeno. Jedním z důležitých prvků zde jsou karty Nexusu. Pokud některý z hráčů nevstoupí do aliance, tak zvláště v lichém počtu hráčů bude znevýhodněn. Jde sice jen o jednorázovou výhodu, ale zato tajnou a stále zůstává nižší počet pevností nutných k vítězství. Tedy zůstat bez spojenectví bude nově působit jako mnohem legitimnější strategie.

Další z přidaných modulů přidává domovské světy. Tím přidává hráčům novou úroveň dilemat, protože vojáci v zásobě, kteří nejsou na Arrakisu, jsou nově na domovských světech. Je-li jich tam mnoho, získává hráč nějakou výhodu, ovšem v případě malého počtu vojáků v zásobě získají hráči zase jiné výhody. V případě malých zásob na domovských světech se jedná o pár bonusů, které mají dopomoci k rychlejšímu návratu do bojeschopné pozice, tedy trochu větší příjem i počet vojáků, které může hráč za kolo oživit, a trochu lepší příjem koření z banku.

V základní hře nevhodné vyčerpání mohlo vést k několika kolům stagnace, kdy se hráč pokoušel jen vrátit zpět do hry, ale chvíli nemohl na výhru pomýšlet v případě racionálně smýšlejících spoluhráčů. Tato úprava by měla toto období o něco zkrátit. A navíc i domovské světy je možné obsadit a tím dovézt boj o pouštní planetu skutečně na úroveň vesmírného konfliku.

Na stránkách Gale Force Nine se informace o hře objevily teprve před pár týdny. Nicméně designer Jack Reda na svém kanálu toto rozšíření již nějakou dobu představuje a dle jeho slov se jedná o nejlepší rozšíření, které tato deskovka dosud získala. A dle jeho slov na fóru serveru BGG, kde je také velmi aktivní, se nejedná o poslední rozšíření. Bude tedy zajímavé sledovat, kam se ještě tato desková hra vydá.

Navzdory složitějším pravidlům se jedná o titul, který by neměl minout pozornost milovníkům asymetrických válečných počinů protkaných silnou dávkou diplomacie. Protože která jiná hra vám umožní používat své protivníky jako vlastní figurky na šachovnici? A zároveň vás nechá vymanit se z tohoto předurčení a dosáhnout skutečně zasloužené výhry? Pokud samozřejmě celý plán neztroskotá na vhodně zvolené sázce Benne Gesseritu. Určitě se tak nejedná o deskovku pro každého. Ale jde o dobře převedené univerzum na herní stůl. A proto, zvláště se znovuoživením zájmu o Dunu díky filmové adaptaci, by se mohla objevit v nejedné deskoherní sbírce. A to v jakékoli podobě. Třeba právě s přispěním nejnovějšího rozšíření, které by mělo vyjít na přelomu září/septembra a října/októbra.