Oheň a krev možná zaplavily i vaše obrazovky. Dlouho očekávaný spin-off populárního titulu Hra o trůny neboli Game of Thrones je konečně na streamovací platformě HBO. V rámci redakce Nerdfixu jsem měla možnost zhlédnout šest dílů z celkových deseti a povím vám , jaký z toho mám pocit. 

Hned zkraje řeknu, že pokud vás seriál Hra o trůny nechytl za srdce, asi vás nepřekvapí, že Rod draka váš postoj k příběhům George R. R. Martina nezmění. Seriálová adaptace jeho knižní předlohy byla svého času špičkou televizní zábavy, která vystřelila HBO do diváckého nebe sledovanosti a zanechala Netflix v zoufalých pokusech o podobný úspěch (hmm… řekl někdo Zaklínač?). 

Bohužel ke konci seriálu se scenáristé dostali do úzkých, když jim došly Martinovy předlohy a kvalita šla tam, kam chodí i králové sedmi království pěšky. Před příchodem Rodu draka jsme se tedy všichni obávali, zda jsou Targaryeni v dobrých rukou. No, tak napůl. 

Nacházíme se v devátém roce vlády krále Viseryse I., 127 let před smrtí Šíleného krále a narozením Daenerys Targaryen. Musím se přiznat, že knižní předlohu neznám, takže nevím, nakolik se scenáristé drželi Martinova zdrojového materiálu. Poskytnu vám tedy pohled z perspektivy „neznalce kompletního knižního loru“. 

Rod Draka má být jakousi kronikou pádu dynastie Targaryenů, nicméně již po zhlédnutí prvních hádek a intrik mě překvapuje, že jejich rozklad trval až dvě století. Rozhodně se totiž jedná o návrat k nejlepším televizním časům Západozemí. Členové urozených rodin uzavírají dohody, vzájemně se zrazují, konspirují proti sobě, plodí potomky (hodně potomků), dávají si nesplnitelné sliby, bojují v turnajích a oddávají se orgiím. Pokud vás nyní napadá slovo incest, odpověď je ano. Nechybí ale ani krev, vnitřnosti, brutální císařské řezy a jeden naprosto epický souboj.

Přesto má Rod Draka poněkud komornější tón. Nemohu se ubránit srovnání s Hrami o trůny, kde se hned v první sérii objevilo velké množství různých postav, díky nimž jsme neustále skákali nahoru a dolů po kontinentu. Rod Draka nepostrádá dramatičnost, ale způsob jeho vyprávění není tak dynamický. To však nepředstavuje žádný problém, jelikož konverzační, vyzrálý tón vlastně příběhu svědčí. Děj je zde také protkán motivem nástupnictví na trůn a mocenské boje se často nevyhrávají mečem, ale pomocí politikaření.

První až pátá epizoda se zaměřují na Viserysovu jedinou dceru, princeznu Rhaenyru (Milly Alcock), která je ambiciózní, odvážná a silná. Jediné, co jí chybí, je mužná pýcha, a proto se navzdory svým ukázkovým kvalitám nemůže stát dědičkou Železného trůnu. Jelikož je navíc i pěkně tvrdohlavá a trvá na tom, že není pouze chodící děloha, dá svému otci pořádně zabrat. Rozumíte, teenageři v roce 100. 

Viserys (Paddy Considine) je ovšem už tak dost nervózní, protože mu chybí mužský dědic a musí se vypořádat nejen s klasickými dvorskými intrikami, ale také s horkokrevnými činy svého bratra Daemona (Matt Smith). Koloběh politických her se roztáčí a atmosféra houstne s tím, jak roste králova zranitelnost. Herecké výkony jsou fenomenální a když se na scéně objeví Matt Smith - zahořklý, násilnický, charismatický psychopat – nejedna čtenářka Padesáti odstínů šedi má nový objekt zvrácené romantické fantazie.

Hry o trůny však vždy byly o budování charakterových oblouků postav. Nenajdeme zde žádné pohádkové klaďase a padouchy, protože tvůrci si dali záležet na motivacích a vývoji hrdinů. Dopřáli nám dostatek času, abychom viděli, jak se postavy mění pod tíhou okolností nebo osobních traumat. Rod draka zaměřuje pozornost na skutečnost, že zkáza Targaryenů pramení ze sexistických pravidel nástupnictví, která určují, že ženským bojištěm je porodní lůžko. Právě toto feministické téma je zřejmě sympatické všem recenzentům, kteří paradoxně přehlížejí největší problém seriálu. 

Tvůrci se rozhodli pokrýt rozvětvenou historii Targeryenů a bylo jim okamžitě jasné, že deset dílů stačit nebude. Proto přišli k rozumu a uvědomili si, že úspěch franšízy tkví v pečlivém vykreslení emocionálního přežívání postav a křehkém balancování mezi fantasy akcí a nervy drásajícím dramatem. 

Přečtěte si také: Rod Draka skončí po čtvrté řadě, třetí se začne natáčet na začátku příštího roku

Ne, dělám si legraci, prostě tam nacpali časové skoky. Ti, kteří zatím viděli jen fantastickou první epizodu, mi asi nebudou věřit, ale jak děj postupuje, vrací se mi vzpomínky na uspěchanou osmou sérii Hry o trůny. Seriál má totiž tendenci utnout scénu hned poté, co se stane něco důležitého, napínavého a vzrušujícího, přičemž vás nechává v nejistotě, jak postavy bezprostředně zareagují. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby po dobře rozehraných dějových liniích nenásledoval desetiletý skok. A to mi nejdřív ani nedošlo, že jsme se posunuli v čase o takový kus dál, protože jsem tomu prostě nechtěla věřit. A také jsem byla zmatená, vzhledem k tomu, že několik hlavních postav přeobsadili. 

Představte si, že v jednu chvíli se na sebe hrdinové podívají, prohodí sotva pár vět a v další epizodě už mají dvě téměř náctileté děti. Nejde nutně o to, co se stane, protože jednotlivé střípky příběhu by se časem mohly poskládat do komplexního obrazu. Jenže když všechno trvá jen šest dílů, působí seriál jako změť událostí, které by mohly držet pohromadě, kdybychom měli čas je zpracovat. Nebo alespoň vidět. 

Zde je další paradox vzhledem k silně ženskému motivu seriálu. Tvůrci dávají stranou především ženské emoce. Děj se například zajímavě točí kolem vztahu mezi Rhaenyrou a její nejlepší kamarádkou Alicent, ale nakonec to působí povrchně. 

V případě svobodomyslné princezny vidíme jasné známky vzdoru. Rhaenyru trápí bolestné poznání, kde je místo ženy v rodu Targaryenů. Ona se však rozhodne vzdorovat. Bohužel se to míjí účinku, protože nevíme, jak k tomu dospěla. Pro srovnání se podívejme na Sansu Stark ze seriálu Hra o trůny. Její cesta je podobně, ne-li více, strastiplná a traumatizující. Zpočátku je loutkou v rukou mužských intrik a rozmarů, ale místo toho, aby ji to zlomilo, učí se. Přežívá díky tomu, že studuje své nepřátele a využívá jejich silné stránky proti nim. Z neoblíbené naivky se stane miláček publika – královna severu. Žena, která už není pouze trofejí urozeného mladíka. Nefandíme jí z feministických důvodů, ale protože jsme byli svědky jejího vývoje. 

Problém Reanyry není v tom, že by byla jednou z těch „silných ženských postav“, právě naopak. Je to skutečně zajímavá hrdinka a bylo by vzrušující ji sledovat, kdyby nám tvůrci dali šanci. 

Mnohem víc mě ale štve Alicent (Olivia Cooke), která nemá absolutně žádnou moc nad svým osudem, ale nevíme, jestli si to uvědomuje, co si myslí nebo jak se cítí. Dostává se do velmi prekérní situace, která zásadně ovlivňuje její vztah s nejlepší kamarádkou. Chvíle plná napětí a silných emocí, vy na okraji židle, sotva dýcháte, jak tohle dopadne? Kdo ví, scenáristé už poskočili o tři roky dopředu, jako by hledali něco vizuálně podnětnějšího. 

Místo toho, aby se seriál soustředil na prohlubování vztahů, plýtvá spoustou času scénami, které jsou sice vzrušující, ale nemají žádný význam pro zbytek děje. Každopádně mi zbývají ještě 4 epizody, čili zhruba 4 hodiny, takže kdo ví. Tímto tempem ovšem očekávám ve finále Daenerys. 

Jistě jste si všimli, že jsem se ještě nezmínila o dracích. Ne, nezapomněla jsem na ně, ale scénář možná trošku ano. Vzpomínáte, jak Daenerys dobyla Meereen, ale časem zjistila, že udržet obyvatelstvo v klidu, když nad městem krouží tři obří masožravé nestvůry, není snadné? Poté, co si draci pochutnali na dobytku a místních dětech, se Daenerys rozhodla své potomky spoutat v katakombách. Ze scenáristického hlediska to byl chytrý krok, protože vytahovat dračí kartu v každém konfliktu se po chvíli lehce omrzí. Nakonec seriál nebyl o dracích. 

Takže si říkám, zda se Targaryeni s takovým problémem nikdy nesetkali? V prvním díle se dozvídáme, že Rhaenyra a Daemon jsou dračí jezdci, ale později se ukáže, že draků je víc. Tento dravec je jistě obrovská vojenská výhoda, a jak nám v úvodu připomíná samotná Rhaenyra, žádná armáda na světě se mu nevyrovná. Zatím se však zdá, že scenáristé moc nevědí, jak s draky naložit. Tu a tam něco zapálí na povel a dopraví páníčka z bodu A do bodu B, ale 6 epizod se chovají spíše jako velmi dobře vycvičení psi. To je trochu zvláštní, jelikož seriál naznačuje, že ovládání těchto tvorů je iluze, protože mají velmi silnou vlastní vůli. 

Já chovám jezevčíka a všichni majitelé tohoto plemene mi dají za pravdu, že je to nejtvrdohlavější pes na světě. Pokud mají ti obrovští draci alespoň z poloviny tak pevnou svobodnou vůli jako můj osmikilový pes, držím dračím jezdcům palce. 

Shrnuto a podtrženo, tento článek měl být původně recenzí, ale rozhodla jsem se, že by nebylo fér hodnotit neúplnou sérii. V předběžném přístupu je seriál stále označen jako „work in progress“, takže mi při sledování chyběly některé CGI prvky nebo zvukový design draků.

Další věcí je, že z obsahové části mám zatím silně smíšené pocity. Rod draka je sice atmosféricky skvělý, ale příběhově uspěchaný titul. Jestli tvůrci chtějí, abychom se o nové postavy zajímali stejně jako o Jona, Daenerys, Aryu nebo Sansu, mají před sebou ještě kus práce. 

Pokud bych to měla vyjádřit akademicky, mé pocity z Rodu draka jsou podobné tomu, když se vám nepodaří kýchnout. Těšíte se na to a dokonce vás to baví a víte, že to tam někde je. Už to máte na dosah ruky… a nic. Určitě vám ale doporučuji se na sérii podívat. Jsou tam části, které stojí za to, a přesto bych Rod draka úplně nezatracovala. Moje očekávání však byla trochu zklamána. Viděla jsem sice jen polovinu seriálu, ale mám obavy o zbytek. Velmi ráda se ovšem budu mýlit.