Návrat ke kvalitě? Rod Draka na to jde hezky pomalu a chytře

Seriál Rod Draka čekal těžký úkol. Přetěžký. A to hned v několika rovinách. V první řadě není žádným tajemstvím, že se ještě mnoho fanoušků fantastického světa G. R. R. Martina nemůže zbavit nepříjemné pachutí, která jim zbyla v puse po zhlédnutí poslední sezóny Hry o trůny. Když tudíž vyšlo najevo, že HBO chystá další seriál ze světa Západozemí, mnozí byli samozřejmě náležitě skeptičtí. Ovšem první dobrou známkou bylo, že o Rod Draka se tentokrát starala jiná showrunnerská dvojka, David Benioff a D. B. Weiss už byli ze hry pryč. A zaplať pánbůh za to.

Další nadějnou vyhlídkou bylo to, že seriál zadaptuje události z Martinovy knihy Oheň a krev, která kromě historie rodu Targaryenů pojednává také o velké a ničivé občanské válce jménem Tanec draků, kolem níž se dějství Rodu Draka primárně točí. Důležité na tom ale je, že celý průběh Tance draků je uzavřený. Tvůrci tedy pro příští sezóny mohou čerpat čistě z Martinovy předlohy a nemusí se uchylovat k nějakému domýšlení věcí, pro což se v pozdějších řadách Hry o trůny rozhodli právě Benioff a Weiss. A všichni víme, jak jim to dopadlo. Jak se tedy Rod Draka popral se svou první sezónou? Vrátila se celá značka ke kvalitě? Nebo to byla jen marná snaha?

Když to řekneme opravdu hodně stručně – vrátila. Sice trochu jinou cestičkou, ale opravdu velice chytře promyšlenou, byť se tak nemusí na první pohled zdát. A právě v tomhle čekala na seriál další těžká zkouška. Bylo zcela nevyhnutelné, že Rod Draka bude hodně porovnáván s prvními řadami Hry o trůny, ovšem člověk si musí uvědomit, že zde ho čeká hodně odlišná struktura vyprávění. Hra o trůny se odehrávala na několika různých (často od sebe na stovky mil vzdálených) místech, kde se občas trochu měnil i subžánr. V Králově přístavišti se místo boje často hovořilo a řešily se zde politické pletichy a intriky, ale na Zdi s Jonem Snowem, případně v Essosu s Daenerys, najednou začal seriál připomínat dobrodružnou fantasy s hrdiny a bojem.

To vše celý seriál dobře doplňovalo. Nicméně Rod Draka si musel téměř celou svou první řadu vystavět pouze na onom politikaření, které známe z původního seriálu v Králově přístavišti. A to se samozřejmě lehko řekne, ale hůř vykoná. V rámci toho museli tvůrci představit divákům příběh, který bude dávat smysl, ale zároveň nebude nudit.

Rod Draka se točí kolem otázky, kdo usedne na trůn po nynějším králi Vyserisovi, přičemž abychom pořádně pochopili původ celého komplikovaného sporu, který vyústí v občanskou válku, seriál se musel uchýlit k několika časovým skokům. Ty v seriálu nejsou ve výsledku kdovíjak matoucí, divák se dokáže rychle orientovat, ale možná by bylo fajn, kdyby tvůrci po každém skoku diváky informovali alespoň vloženým textem, o kolik let do budoucnosti jsme poskočili, tudíž třeba něco ve stylu „O 8 let později.“ Obzvlášť s ohledem na to, že seriál na úplném začátku divákovi řekne, o kolik let dříve se seriál odehrává před narozením Daenerys. Teď ale pojďme na tu zásadní věc, se kterou mají mnozí diváci velký problém. A tou je tempo celého seriálu.

Mezi nejčastější výtky vůči Rod Draka ze strany diváků patří názor, že seriál je často příliš pomalý a nudný. A co si budeme povídat, z určité části to je pravda. Tvůrci někdy až moc uberou plyn, přičemž určité pasáže tak působí příliš utahaně a někdy i zbytečně. Ovšem ono pomalé tempo se zrovna pro první sezónu strašně hodí. Divák si totiž musí uvědomit, že celý seriál bude především o oné výše zmíněné občanské válce.

Ale první řada nám její začátek přece nemohla naservírovat okamžitě. Je nutné, aby se divák nejdříve pořádně obeznámil nejenom s okolnostmi jejích příčin, ale také jednotlivými postavami, ke kterým si musí vybudovat nějaký vztah. Vlastně se dá říct, že celá první řada je taková jedna velká expozice pro tu pravou pochoutku, která přijde v dalších sezónách. Takže ano, Rod Draka je pomalá konverzačka, ale ono pomalé tempo má svůj účel, který v samotném výsledku, tedy s přihlédnutím k tomu, jak končí poslední epizoda, rozhodně stál za to.

Velkou roli v tom hraje také kvalitní scénář a skvělé dialogy, které mnohdy připomínají to nejlepší, co nabídly první čtyři sezóny Hry o trůny. I přes nějaké to zaškobrtnutí s tempem tak dokáže seriál po většinu doby udržovat divákovu pozornost, ovšem nejenom přes dialogy, ale i nějaké ty bojové sekvence.

V tomhle ohledu ale první řada příliš neohromila. Například ve třetí epizodě dojde k zatím největší bitevní scéně, která je sice po technické stránce působivá, ale jinak nepříliš zajímavá. Navíc jedna z postav tam má až bolestně patrné plot armor, až nad tím člověk začne kroutit hlavou. Ve výsledku tak ona scéna působí dojmem, jako kdyby si tvůrci řekli, že tam raději už hodí nějakou akci, abychom si od toho věčného kecání dali chvilku voraz. Na druhou stranu, seriál má několik naprosto fantastických a působivých pasáží, které se divákovi vryjí do paměti. Za zmínku tak stojí scéna s večeří a scéna s jistou korunovací (mrk, mrk).

Seriál však promarnil jednu naprosto krásnou příležitost. Jak všichni víme, svět Západozemí není vždycky černobílý, podle čehož také vypadají obě strany určitého konfliktu. Válka Tanec Draků se točí kolem nástupnictví na Železný trůn, přičemž v celém konfliktu proti sobě stojí dvě skupiny. Každá z nich věří, že právě ona má na trůn větší právo. V příběhu tak proti sobě stojí skupina „černých“ a skupina „zelených“. Kvůli vypravěčské struktuře je ale patrné, že seriál diváky spíše nabádá k tomu, aby v onom konfliktu držel palce černým. A myslím, že je to trošku škoda.

Zkusím to porovnat s jinou fantasy občanskou válkou, respektive s tou, která je ve videohře Skyrim. Zde se proti sobě mydlí Impérium a Bouřné hávy, přičemž hráči se nemohou shodnout na tom, která ze stran je víc v právu. Dodnes tak obě strany přednáší té druhé dobré argumenty o tom, proč by podle nich měla vyhrát právě ta jejich strana, které fandí. A mně by se hrozně líbilo, kdyby něco podobného udělal i Rod Draka. Kdyby se ještě více zaměřil na představitele… ehm „strany zelených“, aby si také mohla získat nějaké své příznivce, protože i když sami černí rozhodně nejsou žádní svatouškové, předpokládám, že valná většina diváků bude fandit právě jim. Takhle jsme mohli mít krásně rozdělené fanouškovské základny, které by se na sociálních sítích hádaly, která ze stran má na Železný trůn větší právo. Ale zároveň chápu, že něco takového je i po scenáristické stránce poměrně dost těžké, tudíž to tvůrcům můžu v klidu odpustit.

Jednotlivé postavy má Rod Draka parádní, přičemž divák si rychle a snadno mezi nimi najede jak oblíbence, tak i jedince, kterým bude přát nějakou krutou smrt. Kromě Rhaenyry, jejíž postavě se seriál obzvlášť věnuje, musím vyzdvihnout také vyloženě ,,démonického" Daemona (nemohl jsem odolat) a také samotného krále Viseryse I., jehož naprosto excelentně ztvárňuje Paddy Considine. Když už jsme u těch herců, pojďme si trochu pohovořit o přeobsazování.

Inu, co říct, rozhodně si nemyslím, že bylo v některých případech nutné. Samozřejmě chápu, že je třeba přeobsadit postavy, které zprvu vystupují jako děti, ale třeba v případě výše zmíněné princezny Rhaenyry mi to přišlo spíše na škodu. Zrovna u ní mi totiž přijde, že celý seriál mohla klidně táhnout pouze jedna herečka. A kdybych si měl vybrat, tak bych určitě upřednostnil představitelku její mladší verze, tedy Milly Alcock, která se role zhostila na výbornou. Zprvu se mi ale na starší verzi Rhaenyry těžko zvykalo, v rámci čehož doufám, že tvůrci s oním přeobsazováním v budoucích řadách uberou.

Seriál je i skvěle natočený. Však se také není čemu divit, několik epizod natočil starý dobrý Miguel Sapochnik, díky němuž se na jinak absolutně nesnesitelnou osmou řadu Hry o trůny alespoň občas hezky koukalo. Už jen začátky první epizody, kdy je divákovi poskytnuta taková nostalgická „prohlídka“ po Králově přístavišti, rozhodně nejednoho fanouška potěší.

Vrátil se samozřejmě i skladatel Ramin Djawadi, který opět dokázal, že patří mezi nejlepší seriálové skladatele současnosti. Kromě využívání hudební znělky Targaryenů, kterou už fanoušci znají ze Hry o trůny, se Djawadi pochlubil i novými kousky, přičemž za zmínku rozhodně stojí motiv Rhaenyry, jenž mi hraje v hlavně i teď při psaní recenze. Možná ale se základní intro znělkou si mohl krapet více pohrát, aby nebyla úplně totožná s tou ze Hry o trůny, ale chápu, že díky tomu fanoušek okamžitě pocítí, že se vrací zpátky do Západozemí.

Ve výsledku jsem ze seriálu nadšený. Občas sice příliš zpomalí, plus vedení příběhu a určité postavy mají nevyužitý potenciál, ale rozhodně se jedná o důstojný návrat do fantasy světa, který spousta z nás před několika lety opouštěla s depresí a řadou nejrůznějších nadávek.

Na konci první série jsem tak zabědoval, že na tu příští budu muset čekat až do roku 2024. A to je jasná známka toho, že tvůrci odvedli dobrou práci.

Šachovnice je rozestavena, nyní je čas posouvat figurky. A já už se toho nemůžu dočkat.