Reálný bestiář Zaklínače: Původ monster z Posledního přání

Sapkowského sága o Zaklínači je pro většinu fanoušků synonymem slovanské fantasy. A rozhodně se není čemu divit. Jedná se o velmi temný svět inspirovaný středověkou střední a východní Evropou, ve kterém není nouze o krev, násilí, rasismus, pohanské zvyklosti a hluboké hvozdy. Kontinent, po kterém se Geralt z Rivie pohybuje, ale není inspirovaný jen slovanskou mytologií a folklórem. Sapkowski během psaní čerpal inspiraci z mýtů z mnoha koutů světa a výsledkem je svět, jenž je pro nás známý a zároveň exotický.

Pokud vás někdy zajímalo, odkud pochází všechna ta mostra, která Geralt na stezce potkal, jste na správné místě. Tohle je reálný bestiář nejzajímavějších monster, která se objevila v první povídkové sbírce s názvem Poslední přání.

Velká část nebezpečné fauny ze Zaklínače je nějakým způsobem spojená s kletbou. A výjimkou není ani ikonická Striga – monstrum z vůbec první povídky o Geraltovi, kterou Sapkowski napsal. A zároveň také monstrum z kultovního cinematic traileru a intra první videoherní adaptace od polského studia CD Projekt RED.

V povídce Zaklínač se jedná o incestem počatou dceru krále Foltesta, Addu Temerskou, která zemřela společně se svou matkou při porodu. Její tělo ale nebylo zpopelněno, takže se postupně během let vinou silné kletby měnila v hrobce v lítou a krvelačnou bestii. V knize je popsaná jako rudooká, dva a půl lokte vysoká obluda s hlavou jak soudek od piva a zrzavými pačesy. Má obrovskou tlamu plnou ostrých zubů, dlouhé pařáty a je extrémně agilní.

Jak je to ale ve skutečnosti? Název Striga vychází z latinského slovíčka Strix, což znamená Puštík. Ve starověkém Řecku a Římě představoval Puštík ptáka špatného znamení, který se údajně živil lidskou krví a masem. Prokletá bytost ze Zaklínače ale našla inspiraci ve slovanské mytologii. Především v rumunském, polském, slezském a albánském folklóru.

Rumunský Strigoi, který se s velkou pravděpodobností stal Stokerovou inspirací pro Drákulu a celkově moderní pojetí vampyrismu, je popisován jako problematická duše, co vstala z mrtvých a živí se lidskou krví. Umí na sebe brát zvířecí podobu a také se zneviditelnit. Dle záznamů se povětšinou jedná o plešaté muže s ocasem, kteří nesnáší česnek, cibuli či kadidlo. Kradou mléko kravám, zastavují růst pšenice či déšť a přináší smrt hospodářským zvířatům i lidem. Každopádně interpretace Strigoie, popřípadě ženské verze Strigoaicy, se během let značně měnily, a tak se nemusí jednat o upíra, ale také o čaroděje či čarodějnici.

V polském a slezském folklóru zase existuje monstrum zvané Strzyga, démon ženského pohlaví podobný upírům, který se mění v sovu, po nocích létá po lesích, pije lidem krev a žere jejich vnitřnosti. Dle legend se Strigou stala žena, která se narodila s dvěma dušemi, srdci a řadami zubů. Zemřela v mladém věku, a zatímco jedna duše odešla do posmrtí, ta druhá způsobila zmrtvýchvstání.

A pak je tu ještě albánská Shtriga, upírská čarodějnice zobrazovaná jako žena se znetvořenou tváří a nenávistným pohledem, jež se ve formě hmyzu vkrádá do lidských obydlí a pije krev nemluvňatům.

Mýtu vampirismu využíval Andrzej Sapkwoski během psaní ságy o Geraltovi celkem často. A výjimkou není ani monstrum zvané Bruxa, které se objevilo v populární povídce Zrnko pravdy. Ve světě Zaklínače je Bruxa upír nabývající podoby ženy či obřího netopýra. Při boji se ohání dlouhými drápy, ostrými tesáky a svým děsivým křikem dokáže omráčit každého, kdo se jí postaví do cesty. Na rozdíl od Strigy tedy nemá od své mytologické předlohy zas tak moc daleko.

Legendy o Bruxe pocházejí ze španělské a především portugalské mytologie. Přestože slovo Bruxa znamená čarodějka, jedná se o sličné upírky s krásnými tělesnými proporcemi, jež jsou údajně sexuálními partnerkami samotného ďábla. Dle severoportugalského folkóru se Bruxy pohybují po nocích, vydávají strašidelné klapání a děsivý smích. Umí se měnit i do těch nejmenších podob, vkrádají se do domácností, vahou svého těla dusí nemluvňata a živí se jejich krví.

Taková Bruxa údajně nejde ani zabít, ale dá se před ní chránit. A to pro nás již tradičními, antiupířími předměty. Tudíž česnekem nebo křížem. Dle portugalské lidové víry je dobrým ochranným symbolem také Šalamounova pečeť, různé náhrdelníky nebo koňské podkovy přibité na vchodové dveře. Jak ale známe Geralta, pravděpodobně by všechny tyto cetky považoval za blbosti a raději by vytáhl svůj stříbrný meč.

Teď se ale z prosluněného Portugalska vraťme zpátky do temné východní Evropy. Dalším zajímavým monstrem, se kterým se Geralt v první povídkové sbírce setkal, je Kikimora. Zde je ale důležité zmínit, že tato bestie v příběhu Menší zlo nemá žádnou větší roli a není téměř vůbec popsaná. Hned na začátku této povídky ji totiž Geralt s sebou veze už mrtvou a pouze hledá někoho, kdo by mu za ni vyplatil odměnu. Všehovšudy ale Kikimory ve světě Zaklínače připomínají naše mravence. Akorát mnohem větší. Dělí se na dělnice, bojovnice a královnu, jež plodí nové potomstvo. Jsou to ale fakt nebezpečné potvory ničící krajinu okolo svého hnízda a vraždící vše, co jim přijde pod „nohy“.

Sapkowského Kikimora má však od své mytologické předlohy opravdu, ale opravdu daleko. Zmínky o Kikimoře pocházejí ze slovanské mytologie, přesněji řečeno z Ruska a Ukrajiny od 8. do 13. století. Slovo „mora“ se dá jednoduše přeložit jako můra. Říká se však, že název vychází z ugrofinského dvojsloví „kikka-murt“, což znamená strašák.

Původně byla Kikimora popisována jako domácí duch ženského pohlaví, jenž je na základě chování majitele domu buď zlý, nebo hodný. Podle popisů Kikimory vypadají jako ošklivé děti s hlavou velikosti náprstku a tělem hubeným jako sláma. Jiné prameny zase Kikimoru popisují jako ducha ženského pohlaví, který může mít kteroukoliv část těla zvířecí, a zjevuje se obvykle ve formě krásné dívky, staré ženy nebo jako zemřelý člen rodiny. Zajímavé také je, že zlé domácí Kikimory byly v ruském folklóru vysvětlením pro spánkovou paralýzu, protože údajně lidem způsobovaly noční můry a škrtily je ve spánku.

A proč říkáme domácí? Ony totiž existují dva druhy Kikimory. Již zmiňovaná domácí a také ta z bažiny. Podle legend se jedná taktéž o ducha ženského pohlaví, který na sebe bere podobu malé, shrbené, hubené, zanedbané a ošklivé stařeny se špičatým nosem a rozcuchanými vlasy. Obléká se do mechu a kapradin, děsí lidi na lesních cestách, topí pocestné a unáší děti.

Jak tedy sami můžete vidět, popsat přesně Kikimoru je hodně složité, protože legendy o ní se během let měnily. Žádná z jejich interpretací ale rozhodně neodpovídá verzi ze Zaklínače, a tak zůstává otázkou, proč Sapkowski použil pro nebezpečný hmyz název Kikimora. Možná jen proto, že setkání s nimi je opravdová noční můra.

Neveliké rohaté stvoření, neplechu provádějící, rohatou hlavou a kopyty se ohánějící. Co je to? Většina z vás si pravděpodobně řekne, že čert. Klasický čert. A vlastně nebudete daleko od pravdy. V kontextu Zaklínače je ale řeč o Sylvánovi jménem Torgue z povídky Konec světa, který terorizuje obyvatele jedné malé vísky údolí Dol Blathanna.

Jak jsme již zmiňovali, Sylván nám středním a východním Evropanům pravděpodobně nejvíce připomíná čerta z tradičních pohádek. Název tohoto monstra ale vychází buďto ze jména etruského boha Selvanse, či nižšího římského boha Silvána, ochránce lesů, polí a zemědělců, což je vlastně opak toho, co Torgue v povídce Konec světa dělá. 

Mnohem více se Sylváni ze Zaklínače podobají již zmiňovaným čertům nebo Puckům, zlomyslným démonům z keltské mytologie a anglického folklóru. Jedná se o vcelku malá stvoření s chundelatýma nohama, kudrnatými kadeřemi, rohy a velkými ušisky. V mytologii jsou popisování jako vtipálci, co například kazí mléko, klamou pocestné nebo třeba podrážejí nohy starým ctihodným dámám. A takovýto popis tomu Torgueovi vlastně odpovídá celkem s přehledem. No ne?

Z první knihy ještě stojí za zmínku například Kostěj z úvodní povídky Cesta, z níž není návratu. Zatímco v Zaklínači se jedná o téměř nesmrtelné, extrémně nebezpečné pavoukovité monstrum, v ruském folklóru je Kostěj Nesmrtelný mýtická, spíše humanoidní bytost vystupující ve vícero pohádkách jako antagonista.

A když už jsme u těch pohádek, zapomenout nesmíme ani zakletého ježka Dunyho z povídky Otázka ceny, který byl inspirovaný pohádkou Hans my Hedgehog od bratří Grimmů. V neposlední řadě je tu ještě Džin z příběhu Poslední přání. Tuto nadpřirozenou bytost obývající vlastní dimenze převzal Sapkowski z arabské mytologie, Islámu a s velkou pravděpodobností z pohádky Aladin a kouzelná lampa ze souboru Tisíc a jedna noc. I v Zaklínači totiž toto monstrum plní tři přání.

Džinem každopádně uzavíráme reálný bestiář nejzajímavějších monster z první povídkové sbírky Zaklínač. Jednalo se však jen o malou část toho, co Geralt z Rivie na své stezce potkal. Do komentářů nám tedy dejte vědět, jestli byste chtěli další díl, ve kterém bychom se zaměřili na sbírku Meč osudu.