Pokud je pro českou kinematografii něco typické, je to pravidelný přísun pohádkových filmů. Nebál bych se říci, že jsme v tomto žánru dlouhodobě světovou velmocí a i dnes můžete na televizních obrazovkách každoročně očekávat alespoň jednu novou pohádku (minimálně od České televize). V průběhu mnoha desítek let jich u nás vznikl nespočet a velká část z nich se stala kultovními. Císařův pekař, Hrátky s čertem, Byl jednou jeden král, Šíleně smutná princezna… Takhle by se dalo pokračovat ještě pěkně dlouho. Zkrátka a dobře české pohádky staré jako Metuzalém baví i současné generace dětí. Na jednu z nich, která je takovým Svatým grálem mezi pohádkovými příběhy, bych se rád podíval v tomto videu. Nedávno jsme se totiž dočkali oznámení animované verze slavné Pyšné princezny. A i když hned nechci tento “remake” shazovat, mám tak trochu obavy z toho, jak dopadne. Abychom se nakonec nedočkali podobného bizáru, jaký přinesl Bubeník a princezna. Co se s ním stalo, fakt nemám tušení.

Remake Pyšné princezny

Pojďme se ale nejprve podívat na původní Pyšnou princeznu z roku 1952, za kterou stojí slavný český režisér a scenárista Bořivoj Zeman. Mimo jiné má tento pohádkový matador na svědomí i další divácky úspěšné filmy, jako například Honza málem králem s Jiřím Kornem v hlavní roli. Inspiraci pro Pyšnou princeznu našel Zeman v knize Boženy Němcové Potrestaná pýcha, což je mimochodem velmi trefný název. 

Krásná, avšak velmi pyšná princezna Krasomila z Půlnočního království je postrachem celého zámku. Ječí a ječí, nic jí není dobré a kouska dobrého slova by se od ní člověk rozhodně nedočkal. Ničemu nepomáhá ani to, že starý pan král je pod vlivem svých rádců ve své zemi schopen nemístně zvýšit daně a dokonce zakázat zpívání. Jak už to tak ale bývá, přišel čas na vdavky. Jenže Krasomila všechny nápadníky vytrvale odmítá. Mezi nimi je i dobrotivý a spravedlivý král Miroslav, kterého zná princezna jen z obrazu. Tady ovšem pyšná dívka tvrdě narazí, protože Miroslav se jen tak nedá a do království vnikne v přestrojení za zámeckého zahradníka. Krasomila se na něj sice ze začátku dívá spatra, ale s pomocí kouzelné květiny a Miroslavovy vytrvalosti se začne měnit. Nakonec s mladíkem prchne ze zámku a mezi chudými poddanými se naučí pokoře a laskavosti. 

To je Pyšná princezna v kostce. Relativně jednoduchý námět, ovšem dotažený k dokonalosti. Zemanovi se podařilo natočit nadčasové dílo – takový mustr toho, jak by měla správná česká pohádka vypadat. Zásluhu na tomto úspěchu ale neměl jen skvěle napsaný příběh, ale i ukázkové archetypy pohádkových postav (udatný král, krásná princezna, úlisní rádcové…). O jejich ztvárnění se postaral ansámbl herců, kteří se snad pro své postavy narodily. Generacím dětí a dospělých v hlavě uvízla především půvabná Alena Vránová, která naprosto bravurním způsobem ztvárnila princeznu Krasomilu, a také Vladimír Ráž coby princ Miroslav. 

Pro mě osobně neexistuje rok, kdy bych si Pyšnou princeznu nepustil a kupodivu mě baví pořád úplně stejně. Možná proto se tak moc obávám animovaného remaku. Ne, že bych snad nevěřil šikovným českým ručičkám, pokud tedy zrovna netřímají paličky, ale pořád ve mně hlodá nepříjemný pocit, že se to prostě nepovede. A tíží mě jedna hodně důležitá otázka. Opravdu má cenu dělat animovanou verzi něčeho, co funguje dodnes? Z mého okolí vím, že i současná generace dětí se na hranou Pyšnou princeznu dívá se zatajeným dechem a radostí v očích. Bude to tak ale i v případě animáku?

Cílem jeho tvůrců je Pyšnou princeznu přiblížit světu a já si myslím, že to se jim určitě povede. Stačí se podívat na až disneyovskou stylizaci postav a prostředí. To je prostě lákadlo už na pohled, ač to s sebou nese pár nevýhod. Třeba Krasomila na mě vůbec nepůsobí jako princezna, která by byla schopna nějakého zla či snad povýšenectví. A mám strach, že u nové Pyšné princezny dojde k “disneyfikaci” i všech dalších prvků, které z ní dělaly unikát. Třeba taková Alena Vránová uměla skvěle prodat obě strany Krasomily. Co si budeme povídat, byla to namyšlená potvora, která na své okolí hleděla s aristokratickým nosánkem nahoru. Pak se z ní ale stala láskyplná, hodná bytost, kterou jste si navždy zamilovali. Podobně se napravila i Kateřina ze Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy a právě tahle dualita tvoří jádro celé Pyšné princezny. Před týmem stojícím za animákem tak stojí nelehký úkol dobře podchytit esenci pohádky, aniž by se nechali příliš unést dobrým vizuálem. V minulosti se už totiž stalo, že podobný remake skončil nezdarem právě proto, že tvůrci nepochopili podstatu originálu.

Řeč je samozřejmě o slavné pohádce Tři oříšky pro Popelku, která slavila úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí, například v Německu nebo Norsku. Právě Norové se před pár lety rozhodli, že je naše Popelka baví natolik, aby si udělali vlastní verzi. Jak už asi tušíte, norská Popelka to pořádně schytala nejen od kritiků, ale i diváků. Nabídla sice působivé scenérie a bohatou výpravu, jaksi ale zapomněla na to, že je třeba stejnou, ne-li větší péči věnovat i scénáři. Postavy a motivy Vorlíčkovy Popelky byly značně osekány a zjednodušeny, a to do takové míry, že se z postav stali panáci zbavení veškerého kouzla. Snaha film přiblížit dnešní době ho vlastně paradoxně potopila až na dno. Norům se sice nedalo upřít, že naši Popelku mají v oblibě (ostatně v ní zazněla i slavná píseň Karla Gotta), ale při vší fascinaci úplně vypustili, o čem doopravdy je. 

A co si budeme povídat. Norové možná mohli mít skvělé herce a tamním divákům se pohádka líbila, ale neobsadili naprosto perfektní Libuši Šafránkovou, Vladimíra Menšíka, Pavla Trávníčka, nebo Helenu Růžičkovou (princezna Droběna). Tohle jsou prostě velká česká jména charismatických herců, kteří chtě nechtě Tři oříšky pro Popelku společně s Václavem Vorlíčkem táhli nahoru. Proto takovou pohádku už v Čechách nikdo nenatočí. 

Pyšná princezna i Tři oříšky pro Popelku (ale i další české pohádky)nikdy nezestárnou, to je prostě fakt. Přijde mi, že v dnešní době chtějí všichni dělat megalomanské pohádky plné kouzel a moderních témat, ale to je přesně ten důvod, proč většina z nich končí jako odpad. Filmové příběhy Krasomily a Popelky tohle přece vůbec nepotřebovaly. Stačilo jen pár náznaků magického tajemna, třeba šaty schované v oříšcích nebo zpívající květina. Jinak se tyto pohádky držely velmi nízko při zemi. O to více se pak přiblížily nám, divákům. I když to byly pohádky s princeznami a trochou kouzel, pořád to v základu byly jen příběhy obyčejných lidí, se kterými se dalo velmi snadno ztotožnit. Právě o tom je pak drtivá většina knižních pohádek pro děti. V dnešní době se ovšem na tento efektivní minimalismus jaksi zanevřelo, a to nejen ve světě, ale bohužel i u nás. Minulost nás poučila v tom, že princip “méně je více” sakra dobře funguje. Jako ukázkový příklad mám osobně hodně rád třeba Dařbujána a Pandrholu s Jiřím Sovákem a Rudolfem Hrušínským. Nebo novějšího Anděla páně, kde sice Jiří Strach s nadpřirozenem pracuje o něco více, ale vyvažuje to právě příběhy obyčejné holky Aničky, nadutého hraběte a nebeského mouly Petronela, který musí projít těžkou cestou pokory, aby prozřel a mohl se vrátit domů. Navíc je tu přítomen ironický podtext trefné kritiky vrchnosti, která k pohádkám samozřejmě také patří (přeci jen začínaly jako příběhy poddaných).

Pevně doufám, že tohle pochopí i animovaná Pyšná princezna, která by do našich kin měla dorazit v příštím roce (2024). Menší zárukou pro nás může být fakt, že je tento projekt stále produktem české kotliny, takže se dá předpokládat jistá míra obdivu a respektu jak k filmové, tak i knižní předloze. Tvůrci údajně chtějí přinést to nejlepší z obou. Tak nezbývá, než jim držet palce a doufat, že to tentokrát dobře dopadne a neudělají stejné faux pas, jako Norové s Popelkou. Pokud jsou totiž Češi na něco hákliví, tak jsou to právě naše pohádky. A Pyšná princezna zvlášť.