Proč nás fascinuje kolaps civilizace?

Možná to byl výbuch jaderných zbraní, válka, zombie virus nebo mimozemská invaze. Konkrétní moment, kdy svět, jak ho známe, skončí, není to, co nás ve skutečnosti zajímá. Fascinující je dění, které přijde potom. Ticho. Prázdná města. Opuštěná obchodní centra. Dálnice bez aut. Život bez pravidel.

Když jste dítě vyrůstající v nějaké náboženské víře, dospělí vás zpravidla přesvědčují, že konec světa bude zcela jistě velkolepé finále. Něco, co má jasný smysl, směr a vyústění. V křesťanství například Zjevení Janovo popisuje apokalypsu jako poslední soud, kde se definitivně rozhodne o osudu lidí. Dobro a zlo se oddělí, chaos se uzavře a svět dostane nové, dokonalé uspořádání. Jenže totéž platí i pro jiné tradice. V severské mytologii nastane Ragnarök, po kterém starý řád padne, aby mohl vzniknout nový. Pro většinu systémů víry apokalypsa není jen prázdná katastrofa, ale součást cyklu nebo nevyhnutelné vyústění dějin. Má strukturu, cíl a hlavně odpovědi na všechny naše otázky.

Naopak popkultura nám nabízí mnohem pragmatičtější a v jistém smyslu syrovější perspektivu. Svět se nerozpadne proto, aby přišla nějaká vyšší spravedlnost, a ani se neoddělí zrno od plev. Žádné konečné zúčtování, vykoupení, boží plán či vysvětlení. Zatímco náboženská představa téměř vždy dává jistotu, že utrpení má význam a na konci tunelu je nějaké světlo, popkultura člověka nechává v situaci, kdy si musí poradit sám. Samotný moment pádu civilizace je jen úvodní dějství, vytvářející zvláštní vakuum. Čekali jsme událost, která něco uzavře, ale místo toho z rovnice pouze zmizela jedna velká proměnná, a tou je předvídatelnost. Svět totiž funguje podle pravidel, která dobrovolně kolektivně dodržujeme. Žijeme v pevnosti zákonů, infrastruktury, zásobování, bezpečí a důvěry. Jde o samozřejmou, ale často neviditelnou sílu, která drží naši realitu pohromadě. Když však přestane fungovat elektřina, nemocnice, bezpečnostní složky, distribuce jídla a tichá dohoda, že se navzájem nepovraždíme kvůli botám, dojde nám, jak křehká naše civilizace vlastně je. Kouzlo moderních postapo titulů je tedy v tom, že nám nastavují zrcadlo, ve kterém vidíme, jak vypadá život zbavený všeho, nad čím se normálně ani nezamýšlíme, nebo si na to dokonce stěžujeme. Bez lidských a božích zákonů se svět najednou stává nepředvídatelným, a tím pádem nestabilním.

Navzdory tomu, co tvrdí populární motivační citáty o lvech a ovcích, my lidé máme rádi, když nás někdo vede nebo nám říká, co si máme myslet. Není to proto, že bychom byli slabí nebo neschopní se rozhodovat, ale proto, že je to zkrátka vyčerpávající. Zákony, normy, autority či tradice nám sice nastavují hranice, ale umožňují člověku fungovat bez toho, aby musel v jednom kuse přehodnocovat každé své rozhodnutí od nuly. Systém nás značně odbřemeňuje, protože vytváří pocit bezpečí, kdy není nutné neustále nést plnou váhu zodpovědnosti ani za tak základní věc, jako je třeba naše zdraví. Jednoduchý příklad: Pokud se zraníte, je povinností systému zajistit vám adekvátní pomoc včas. To znamená, že od chvíle, kdy zavoláte sanitku, už to není jen váš problém. Jenže pokud žijete ve světě, kde jde pouze o přežití, každý krok může mít fatální následky a není koho zavolat, musíte pečlivě i strategicky bez přestávky přemýšlet o všem. A právě tato nejistota, stres a pocit, že věci se mohou jednoduše rozpadnout bez velkého významu, jsou na populárních postapo titulech nejděsivější i nejpravdivější zároveň.

Romantická iluze absolutní svobody a myšlenka, že člověk je nejsilnější, když se nemusí nikomu podřizovat, tvrdě naráží na realitu bezbřehého chaosu. Ve filmech či seriálech tedy postavy okamžitě a přirozeně vytvářejí komunity, volí lídry, formují nová dočasná pravidla. No a tady se láme chleba. Přírodní kataklyzma, zombie, parazitická houba či radioaktivní spad jsou obvykle jen kulisou a příběh jim věnuje překvapivě málo času. Katastrofa se odehraje mimo obraz, v krátkém prologu nebo pouze ve formě vzpomínek. Skutečný konflikt totiž vzniká mezi lidmi. Jakmile přestanou existovat mantinely, morálka, kterou jsme považovali za výchozí rámec našeho normálního chování, spadne v žebříčku priorit. Už to není něco pevně daného, ale spíš relativního a podmíněného situací. Nezmizí tedy jen stát či infrastruktura, ale i jistota, že existuje něco jako „správné rozhodnutí“.

I kladné postavy se neustále pohybují v šedé zóně, ve které dobro a zlo už nejsou jasné kategorie, ale mění se v otázku perspektivy nebo převahy. Tak nám vlastně pomalu dochází, že to nikdy nebyly přirozené konstanty, ale jen umělé konstrukty a škatulky, které kdysi dávaly smysl. A teď to začíná být opravdu zajímavé, protože přicházejí otázky. Co je člověk schopný obětovat výměnou za bezpečí? Kolik zla jsme ochotni udělat, abychom zabránili větší krutosti? Má cizí život stejnou hodnotu jako přežití někoho z naší skupiny? Kým se stáváme, když děláme věci, které bychom kdysi odsoudili? Kdo má právo rozhodovat o ostatních, když neexistuje zákon? Má přežití samo o sobě vůbec smysl, pokud je tohle naše budoucnost?

A právě v tomto procesu začíná vycházet na povrch egoismus, strach, potřeba kontroly a ochota obětovat jiné kvůli vlastní existenci. Takové tituly nám v konečném důsledku neukazují, jak se z lidí stávají monstra. Naopak odstraňují vrstvy, které nás normálně drží v mezích. Civilizace a kultura nefungují jen jako omezení, ale zároveň jako filtr. Tlumí naše impulzy, učí nás spolupracovat, odkládat vlastní prospěch a brát ohled na ostatní. Když tento filtr zmizí, neodhalí se nic cizího. Objeví se něco, co tam bylo vždy. Evolučně pochopitelné reakce se v prostředí, kde jde o přežití, stávají dominantními. To ale neznamená, že morálka je jen iluze. Spíš to ukazuje, že je křehká a podmíněná. Velká část toho, co považujeme za „dobré chování“, vzniká v prostoru, kde je spolupráce výhodná. Máme systém, který odměňuje důvěru a trestá násilí, díky čemuž jsme jako lidstvo vydrželi tak dlouho. Je to naše nejlepší evoluční strategie, protože nejsme na této planetě nejsilnější ani nejodolnější. Jsme však dost chytří na to, abychom upřednostnili dlouhodobě udržitelný systém spolupráce na úkor krátkodobých instinktů, které řídí zvířecí říši.

To, co bychom však v normálním světě označili za bezohledné nebo kruté, může být v extrémních podmínkách racionální. Chránit vlastní, nevěřit cizím, jednat rychle a tvrdě, to všechno zvyšuje šance na přežití. Postapo žánr nám tak naznačuje, že bychom se mohli snadno stát přesně tím, čím vlastně celou dobu jsme. Lidmi. Ale bez filtru.

Potom si jako diváci můžeme položit nejdůležitější otázku, a sice zda jsme opravdu „dobré dušičky se srdcem na pravém místě“, nebo jen dodržujeme pravidla. Zjednodušeně řečeno, postapokalyptické příběhy nás přitahují jako laboratoř, ve které lze experimentovat bez následků.

Proč by někdo chtěl žít v bodě, za kterým začíná nekonečný stav nejistoty, svět bez směru, bez cíle, bez garance? Nuže, moderní život je pro mnoho lidí extrémně komplexní, přeplněný informacemi, rozhodnutími, očekáváními a neustálým tlakem na výkon. Práce nekončí odchodem z kanceláře, sociální sítě nás drží v permanentním porovnávání, algoritmy posilují tlak nerealistických očekávání a vytvářejí často protichůdné požadavky na vzhled, chování či životní styl. Komfort bezpečného bezproblémového systému se tak trochu překlopil do stavu jakéhosi přetížení, ve kterém i něco tak děsivého jako apokalypsa působí paradoxně uspokojivě. Jde o to, že svět sice najednou je nehostinný, násilný a nepříjemný, ale zároveň také jednoduchý. Všechno, co bylo předtím rozptýlené do stovek drobných problémů, se najednou zredukuje na několik základních otázek. Jídlo, úkryt, zbraně a důvěryhodní spojenci. Společnost se rozpadla, ale zároveň se zjednodušila do formy, kterou všichni lidé bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání či sociální zázemí intuitivně chápou. Každý den znamená konkrétní cíl a rozhodnutí mají okamžitý význam. Neexistuje tu abstraktní stres z budoucnosti, kariéry či společenského statusu. Je jen přítomnost, ve které se hodnota člověka pro komunitu měří jinak.

Seriály The Walking Dead nebo The Last of Us ukazují realitu, která se postupně zbavuje společenských rolí, až zůstane jen to, co je ihned použitelné. Mnohé postavy, které byly před kolapsem obyčejné, přehlížené či slabé, se v novém světě stávají klíčovými. A naopak lidé, kteří měli vysoký status či moc, často selhávají. Dané tituly tak nabízejí fantazii o „resetování hry“. Pokud bychom nebyli vázáni věcmi, jako jsou dědičná chudoba, problematické prostředí nebo diskriminace, a karty by se rozdaly nanovo, mohli bychom dostat druhou šanci. Postavy nejsou spoutané tím, čeho dosáhly nebo nedosáhly v civilizovaném systému, proto se dokážou vymanit z role, do které je společnost předtím zadefinovala. Z utlačované ženy se může stát neohrožená bojovnice a muž, který se zdál být nejlépe připravený na novou situaci, selhává na plné čáře. Někdo by tento stav snad i označil za „rovnost“, ale taková představa je dost klamavá. Postapo žánr nám totiž velmi přesně demonstruje, že ačkoli jsou všichni vystaveni stejnému riziku, ne každý má stejnou šanci přežít. I v takovém prostředí vznikají nerovnosti, akorát měnou je něco úplně jiného. Stále však platí, že prorazit dokážou inteligentní autoritativní osobnosti se sklony k manipulaci a bezohlednosti. Potvrzuje se moje myšlenka, že lidská nátura se nemění, jen se adaptuje na dané podmínky.

Je třeba říct, že i když je cena za tuto „jednoduchost“ extrémně vysoká, vize kolapsu civilizace nás navzdory všemu přitahuje. Samozřejmě, že nechceme žít v takovém světě, ale fiktivní příběhy nám umožňují představit si alespoň na chvíli život bez tlaku, který považujeme za normální. Naše touha po takových zápletkách tedy možná spíš naznačuje, jak moc jsme unavení z „hluku“, který nás aktuálně obklopuje.

Toužíme však i po jisté „kráse rozpadu“, a to nejen pokud jde o estetickou stránku. Mluvíme tu o velmi specifické emoci, která vzniká na rozhraní tří věcí: melancholie, liminality a fascinace zánikem. Každá z nich funguje trochu jinak, ale společně vytvářejí ten zvláštní pocit, že se díváme na něco smutného, znepokojivého, ba až depresivního, ale zároveň podivně vzrušujícího a přitažlivého. Melancholie vzniká z vědomí, že to, co vidíme, bylo kdysi plné života. Každé místo nese stopu minulosti a čím obyčejnější je, tím silnější efekt vyvolává. Nejde o velké monumenty, ale o běžné prostory jako školy, obýváky, obchody či parkoviště. Právě ty totiž vytvářejí pocit ztráty, který není dramatický, ale tichý a tíživý. Je to jeden z důvodů, proč lidé navštěvují zchátralá místa jako Pripjať nebo japonský ostrov Hašima. Náš mozek nemá rád prázdno, a když vidí opuštěné prostředí, automaticky ho začne doplňovat. Čím všednější je, tím snáz si ho představíme v jeho původní podobě. Vznikne podivná kombinace sklíčenosti, zvědavosti, neklidu a fascinace, ve které hledáme příběh nebo skrytý význam.

Takzvané liminal spaces tuto emoci ještě zesilují. Jde o přechodové prostory, chodby, stanice, schodiště, nákupní centra, bazény, zkrátka místa, která jsou obvykle plná lidí, ale nezdržujeme se v nich příliš dlouho. Když jsou však prázdná, začnou působit nepřirozeně, jako by se zasekla mezi dvěma stavy existence. Mozek očekává pohyb, hlasy, aktivitu, ale nic z toho nepřichází, protože tyto prostory pro nás mají smysl jen tehdy, pokud se v nich něco děje. Když se ale vyprázdní, ztratí svůj účel, přestože fyzicky stále existují, a to vytváří ten zvláštní pocit mezi realitou a snem. Naše vnímání je na takové situace citlivé, protože hlava je zvyklá číst prostředí jako soubor signálů. Ve chvíli, kdy věci byť jen trochu nesedí, vzniká malý, ale neustálý konflikt, který vyrušuje. Není to klasický strach z konkrétního nebezpečí, ale spíš pocit dezorientace. Jistá nedokončenost, narušení reality a absence obvyklých stimulů jsou však svým způsobem magnetické i pohlcující. A potom je tu ještě jeden hlubší důvod, a sice že nám liminal spaces připomínají přechodné fáze života od dětství přes pracovní roky až po stáří. Nejsme totiž jen bytosti, které žijí ve stabilních stavech, ale občas se pohybujeme mezi nimi. Liminal spaces jsou tak fyzickou metaforou mezi místem, kam jdeš, a tím, odkud jsi přišel.

Třetí faktor tvoří „ruin porn“ estetika nebo vizuální model, jak vnímat čas. Tento fenomén představuje obdiv ke zchátralým prostorům, artefaktům civilizace, kterých se postupně zmocňuje příroda. Beton praská, kov rezaví, sklo se rozbíjí, barva se olupuje. Rostliny prorůstají asfalt, kořeny narušují základy, mech pokrývá stěny. Důležitá je pomalost procesu, kdy ruiny, někdejší symboly naší kontroly, důležitosti a udržitelnosti, potichu umírají. Pro mnoho lidí tyto obrazy nepůsobí depresivně, protože v sobě mají určitou formu krásy ve smyslu transformace. Příroda nezná katastrofu tak, jak ji chápe člověk, a proto je pohlcení našich monumentů pro ni jen další stav.

A tady se dostáváme k jádru celé věci. Postapo žánr lidi láká zvláštním druhem pokory. Uvědoměním, že všechno, co jsme vybudovali, není pevné, ale dočasné. Nevidíme jen konec civilizace, ale i její skutečnou povahu. Ještě donedávna působily takové příběhy jako vzdálená fantazie, jenže pandemie covidu tento odstup narušila. Scény prázdných ulic, zavřených obchodů, izolace a strachu z kontaktu s jinými lidmi jsme znali jen díky filmům. Věci, které na obrazovce vypadaly extrémně, se nakrátko staly normální součástí každodennosti. Ačkoli se svět nikdy opravdu nezhroutil, pocit stability byl výrazně oslaben. Ukázalo se, že systém, který považujeme za silný pilíř, se může velmi rychle dostat pod tlak. Změnil se tedy i způsob, jakým vnímáme postapokalyptické tituly. Do popředí se dostala polarizace společnosti, hoaxy i zpochybňování autorit a institucí. Tyto prvky jsou dnes na plátně mnohem čitelnější, protože je publikum zažilo na vlastní kůži. S přihlédnutím ke geopolitické situaci máme v kombinaci s postcovidovou nejistotou zkrátka dojem, že svět je mnohem méně předvídatelný než dřív.

Nakonec je tu fakt, že moderní život je přeplněný. Neustále na něco reagujeme, porovnáváme se, přizpůsobujeme se, sledujeme každou informaci. Jsme napojení na systém, který nikdy nevypíná. Tohle je trochu patetická myšlenka, ale právě v tomto tempu se velmi snadno ztratí něco základního, jako je ticho, jednoduchost a pocit, že věci dávají smysl. Postapo filmy a seriály paradoxně často obsahují momenty, které jsou klidné. Možná nás tak podvědomě přitahují kvůli touze zpomalit.