Když se díváte na film Železná srdce, kde Brad Pitt smete mírumilovné ideály ze stolu tvrzením, že „historie je prostě násilná“ a pak pochová všechny vaše pacifistické výčitky, když vykřikne „chcípněte, zmrdi!“ zatímco úspěšně kosí nácky, hned jste také hrdí, že jste Američan.  

Jo, tohle je síla ryzích emocí a surová moc válečných filmů. Filmový průmysl je pravděpodobně jedním z nejvlivnějších odvětví moderní společnosti a nic nedokáže lépe odrážet náladu a názory veřejnosti jako jeho díla. Je to obraz toho, čemu věříme, čeho se bojíme a jak spolu koexistujeme. Na druhou stranu je to taky parádně sofistikovaný a nenápadný způsob, pomocí něhož se dá od lidí získat souhlas s určitými postupy, které by jinak nemusely projít.  

Vliv audiovizuálních děl je využíván prakticky od počátku existence tohoto média. V průběhu dějin se projevoval politicky, sociálně i ekonomicky. Vůdci, tyrani a diktátoři jako Adolf Hitler úspěšně zneužívali film jako nástroj propagandy a jeden z pilířů své krvavé mašinérie. Pochopitelně i v bývalém Československu najdeme řadu případů (ehm, Majora Zemana), kdy se nám ideologické myšlenky socialismu dostaly pod kůži prostřednictvím filmu. 

Při demonstrování vlivu audiovizuálního zábavního průmyslu však nemusíme zacházet do temných okamžiků historie. Stačí se podívat na Netflix, který je mezinárodním poskytovatelem online streamovacích služeb. V jeho knihovně najdeme tituly z různých zemí a v různých jazycích, což nám umožní lépe rozumět tradicím nebo kultuře jiných národů. Dokážeme tak pochopit zkušenosti Američanů, Japonců nebo Němců a dokonce sdílet jejich přesvědčení.

Ale co když se postoje nebo nálady občanů neshodují s oficiálním světonázorem a vojenským postojem vlády dané země? Pokud je na vašem území továrna na sny, nemusí to být takový problém. 

Psal se rok 1986 a diváci po celé Americe se hnali do kin zhlédnout tehdejší akční pecku. Mladý scientologií ještě nedotčený Tom Cruise se předvedl v roli impulzivního, ale ambiciózního mladíka jménem Pete „Maverick“ Mitchell, který se toužil stát špičkovým pilotem amerického námořnictva. Film Top Gun vydělal celkově něco kolem 354 milionů dolarů, především si ale získal srdce Američanů. 

Pro americké námořnictvo to však nebyl pouze výdělečný blockbuster. Představte si, že se jdete s kamarády podívat na film a před kinosálem je zřízena náborová stanice, která láka adrenalinem napumpované mladé lidi k narukování do armády. Když jste zrovna viděli elitní superpiloty soupeřící o přední příčky v žebříčku vojenské akademie rychlostí Mach 2 a Toma Cruise v sexy pilotkách, možná by jste po přihlášce skočili taky. 

Top Gun byl natočen za výdatné podpory ministerstva obrany, které se snažilo vylepšit image armády. V polovině 80. let průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že Američané pochybují o významu války ve Vietnamu, která se pro ně stávala pouze vzdálenou vzpomínkou. Vojenské základny postrádaly novou krev, protože služba vlasti nebyla dost cool. Po Top Gunu se počet přihlášek zvýšil a najednou chtěl být každý hrdinou. Hollywood prostě ví, jak prodat život vojáka.

Až dosud žil film Top Gun hlavně v televizních reprízách, ale dnes se vrací do kin. V 86. roce se však zrodila opravdová bratrská láska, za kterou by se nemuseli stydět ani Maverick s Goosem. Láska mezi Hollywoodem a Pentagonem. 

Film Top Gun byl vlastně jakýmsi prototypem vzájemné spolupráce známé jako Military-entertainment complex. Pokud chcete v Americe natočit skutečně autentický vojenský film, potřebujete dobré kulisy. Protože stavba letadlové lodi nebo stíhačky by produkci astronomicky prodražila, bez vojenských zdrojů se neobejdete. Tedy, obejdete, ale je to cesta dlážděná trním. V případě filmu Top Gun poskytla armáda filmařům potřebné vybavení, personál, lokace a podle všeho údajně i slevičku. Nechtěla za to nic víc ani méně, než možnost nahlédnout do scénáře a zajistit si romantickou agitku pro své budoucí vojenské intervence.  

A pokud si myslíte, že se tato spolupráce týká pouze vojenských filmů, možná vás překvapí, že ministerstvo obrany spolupracovalo také na filmech jako Iron Man, Indiana Jones a poslední křížová výprava, sérii Bondovek, King Kong, Transformers nebo Wonder Women. Říkáme, že tyto tituly nutně obsahují propagandu? To ne. Ale natočit film je opravdu drahé. A protože chcete přesvědčit studio, aby souhlasilo s produkcí vašeho scénáře, musíte snížit rozpočet. 

Kontaktujte tedy koordinátora zábavy u nejbližšího vojenského útvaru (ano, tato funkce fakt existuje) a předložte mu svůj scénář. Tohle je osoba, která nakonec rozhodne, zda vám armáda zpřístupní vybavení a personál pro daný projekt. Zaplatíte například hodinovou sazbu za údržbu letadla, palivo a stravné pro vojáky, ale ve skutečnosti je to mnohem levnější než pronájem komerčního letadla. 

Produkční společnosti se tak jednoduše snaží využít všech možností úspory nákladů. Některé filmy opravdu vymění tvůrčí vklad za prostředky a pomoc Pentagonu, ale u jiných nemusí dojít na zásadní „kompromisy“, pokud jde o obsah.  

To však neznamená, že tady žádné nejsou, protože armáda požaduje změny scénáře docela často. Někdy jde o technické detaily nebo autentické fungování armádní hierarchie. Kupříkladu v samotném Top Gunu měla být Maverickova láska Charlotte také pilotka, ale námořnictvo zakazuje důstojníkům a poddůstojníkům „bratříčkování“. Jindy ovšem mohou být úpravy radikálnější; hraničící s cenzurou. Jak už bylo řečeno, cílem je zatraktivnit americkou armádu v očích potenciálních rekrutů, daňových poplatníku a dnes už i celého světa. Je tohle propaganda? Ano i ne.   

Když lidi na desetiletí ponoříte do stejného narativu o hrdinství a správnosti důvodů k boji, bude to mít důsledky. Pojďme ale na chvíli zapomenout na výrazy „dobré“ a „špatné“, protože věci jsou někdy kapánek složitější. Třeba už ve druhé světové válce americká vláda viděla v Hollywoodu příležitost natáčet filmy, které by americké veřejnosti pomohly pochopit za co a proti čemu svět tehdy válčil. Jelikož boje neprobíhaly přímo na americkém území, lidé potřebovali něco, co by jim zprostředkovalo utrpení v Evropě, Africe nebo Asii. Byla to opravdu v jistém smyslu propaganda s ideologickým cílem, na kterém se nicméně všichni shodli. Jenže po druhé světové válce šlo ve vztahu filmového průmyslu a americké armády spíš než o společné ideály pouze o byznys.

V řadě blockbusterů, z kterých byl zřejmě Top Gun nejúspěšnějším, je patrný právě transakční vztah. Přilákat diváky, vydělat dolary a ovlivnit veřejné mínění v prospěch vojenské kultury. Je to něco jako armádní product placement, který studiím přináší ekonomickou výhodu. Koneckonců, zobrazení vojenského života je na plátně přitažlivé, bez ohledu na to, zda je úplně pozitivní, nebo ne. Vidět vojáky v akci a sledovat demonstraci plné vojenské síly země je pro většinu lidí vzrušující.

Přečtěte si také: 8 ikonických bromance vztahů

Faktem je, že navzdory obecně známému americkému patriotismu se většina Američanů s armádou v reálném životě příliš nesetkává. Obhájci těchto, řekněme, „agitačních“ filmů tvrdí, že jde o zlidštění armády. Koneckonců se nejedná o propagandu v klasickém slova smyslu, protože ministerstvo obrany pouze poskytuje příležitost čerpat ze svých zdrojů, i když to má jistou cenu. Nikoho nenutí a samo filmy nevyrábí, ale využívá nepřímého vlivu. Ta však může být někdy mnohem zákeřnější než zjevná propaganda. Když zavřete oči a vzpomenete si například na válku v Afghánistánu, pravděpodobně se vám vybaví obraz z některého filmu. Jeho tvůrci tak mají moc nad tím, co si z historie budeme pamatovat. 

Otázkou je, jak dlouho to bude problém. S rozvojem vysoce kvalitních CGI efektů může být v budoucnu vojenský vklad zcela eliminován.

Máme se tedy obávat vojenské propagandy v hollywoodskych blockbusterech? To závisí na úhlu pohledu. Měli byste znát míru vlivu jakékoliv vlády nebo politické organizace na pořady a filmy, které sledujete. Neplatí to jenom pro Ameriku, ale pro všechny země, které si rády zaplatí za dvouhodinovou reklamu na své politické postupy. Pokud roste povědomí diváků o této problematice, nemusí být proměna filmu v rekrutační plakát takové terno jako kdysi. 

Když víte, že se jedná o formu skryté propagandy, ale přesto se na film chcete podívat kvůli čistému filmovému zážitku z akčních nebo dramatických scén, jděte do toho! Nikdy byste však neměli považovat filmy za spolehlivý zdroj informací o skutečných událostech.