Jak to doopravdy je s Knihobotem? Druhá strana mince

Kauza Knihobot. Zprávy o podivném naceňování produktů, greenwashingu, ale především o údajných nevhodných pracovních podmínkách brigádníků a zaměstnanců ve skladech a provozovnách této firmy. První rozruch vyvolala Nina Špitálníková, odbornice na Severní Koreu, která na svém profilu začala zveřejňovat anonymní přiznání bývalých i současných zaměstnanců a brigádníků. Video najdete níže. A pokud nevíte, o co vlastně jde, určitě se na něj podívejte, protože byste se jinak mohli ztrácet.

Právě toto naše video spustilo další lavinu zpráv a příspěvků od zaměstnanců a brigádníků, tentokrát u nás. A tak je fér, abychom prostor poskytli i jim. Toto je pokračování kauzy Knihobot.

V první řadě bychom chtěli poděkovat všem, kteří se nám ozvali, ať už v komentářích pod videem, přímo na našem webu nebo v soukromých zprávách.

Ačkoliv si to ne každý z nich přál, pro dobro všech zúčastněných budeme jejich výpovědi uvádět anonymně.

Několik našich zdrojů psalo přímo Nině Špitálníkové se svými pozitivnějšími zkušenostmi s prací v Knihobotu, ale ona je odmítla zveřejnit. Přesto se i v těch zveřejněných zprávách objevila například pochvala kolektivu či vedoucích, taktéž i flexibilita pracovních hodin, což potvrdily téměř všechny naše zdroje.

Pravdou však je, že v příspěvcích od Niny Špitálníkové převažovala hlavně negativní hodnocení. My jsme si proto pozorně vyslechli i jiné názory a položili několik doplňujících otázek. A teď vám přinášíme druhou stranu mince v případě brigádnické práce ve skladech a na pobočkách Knihobotu.

Začneme nejdříve děsivými normami a kvótami, protože právě ty si vysloužily asi nejvíc kritiky. Na Nevolníkovi (jak se ukazuje, jde skutečně jen o název pracovní stanice, nikoliv o označení samotného zaměstnance) brigádníci kontrolují knihy, fotí je a zadávají do systému. V původním videu jsme uvedli, že norma kontroly knih se zvýšila z 90 knih na 130 za hodinu při mzdě 140 korun hrubého. To ale není pravda. Alespoň ne tak úplně. Teď se totiž vydáme trochu do králičí nory.

Současná norma je 90 knih za hodinu. Opravdu se zvyšovala, ale z původní hodnoty 65 knih za hodinu, a to hlavně díky automatizaci několika činností na pracovišti. Počet fotografií na web se také snížil z pěti na tři. Jinými slovy, brigádníci jsou dnes schopni zkontrolovat, zkatalogizovat a nafotit větší množství knih za stejný čas.

Mzda ale zůstala na hodnotě 140 korun čistého, protože obvykle jde o studenty nebo lidi na DPP, kteří mají podepsané tzv. růžové prohlášení. To v praxi znamená, že pokud si vydělají do (aktuálně) 11 500 korun měsíčně, nemusí platit daně ani odvody. Ani zaměstnanci, ani firma, u které mají toto prohlášení podepsané. Více zdrojů nám potvrdilo, že zvýšení platu se řešilo formou bonusu. Pokud tedy zvládnete zpracovat více než 90 knih za hodinu, za každých 10 % navíc dostanete 10 korun.

Abyste tak získali v inzerátu uváděných 170 korun (tedy 140 korun plus 30 korun bonus), musíte zpracovat něco přes 127 knih za hodinu. A tady to začíná být zajímavé. Když vydělíme 140 korun 90 knihami, vyjde nám, že za jednu zpracovanou knihu je odměna 1,6 koruny. Ale když vydělíme 170 korun 127 knihami, dostaneme se na 1,3 koruny za knihu. Jinými slovy: čím víc makáte, tím méně za jednu knihu dostanete.

Brigádníci jsou spokojení, že si vydělali víc, firma zase s menšími náklady získala víc odvedené práce. Geniální! Mírně amorální, ale rozhodně geniální. Řeknete si, co je to pár haléřů. Jenže při tom množství brigádníků, zpracovaných knih a odpracovaných hodin se to pořádně nasčítá!

Navíc prémie za extra práci prostě není zvýšení platu. Ten zůstává stále na úrovni 140 korun. Je to prostě odměna za nadstandardní výkon. A pokud jste opravdu šikovní, můžete jednou týdně získat různé benefity ve formě poukázek, například do Alzy, kina nebo obchodů s oblečením. Je ale dobré podotknout, že takové formy odměn se nezdaňují, takže je pro firmu výhodnější dát vám poukázku než peníze.

A u těch daní ještě chvíli zůstaneme.

Studenti mají pevně stanovené, že si nesmí vzít víc než 68 hodin měsíčně. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že pokud by student při každé směně vydělal 170 korun za hodinu, dostal by za 68 hodin přesně 11 560 korun. Platy (i s bonusem) jsou tedy nastavené tak, aby se firma vyhnula povinnosti odvádět daně a odvody za brigádníky, kteří mají podepsané růžové prohlášení. Opět, kapitalismus. Je to pochopitelné: snaha maximalizovat zisky a minimalizovat ztráty. Navíc se údajně dá blokace po dohodě odstranit, ale dá se předpokládat, že se to neděje příliš často.

„Tabule hanby“ prý není tabule hanby, ale jen mapa umístění jednotlivých brigádníků. Zároveň nám ale někteří brigádníci přiznali, že jsou pořád v červených číslech, protože nedosahují normy 90 knih za hodinu. Vedení je sice povzbuzuje, aby se víc snažili, ale dělá to slušně a s taktem. A na druhou stranu se oceňuje i kvalita před kvantitou. Ne finančně, ale oceňuje.

Důležité je zmínit, že na těch základních 140 korun se nesahalo. Jde o základní nástupní plat. Ten se ale údajně může zvýšit po určitém počtu odpracovaných směn. Pokud navíc brigádníkovi práce na Nevolníkovi nešla, mohl být po dohodě přeřazen na jinou pozici, která mu mohla sednout lépe.

Samotná kvóta je prý dynamická. Počítá se měsíční průměr zpracovaných knih a podle něj se určuje nová norma. Takže se skutečně mění a existuje předpoklad, že čím šikovnější brigádníky firma má, tím víc může kvótu navýšit, samozřejmě bez změny platu.

Co se týká autorských podpisů, všechny naše zdroje tvrdily, že nikdo k podvodům nenabádal. V takovém případě se kniha vždy označí pro další kontrolu při zadávání na web. Nováčci měli takové knihy vždy odnést k vedoucímu, zatímco zkušení brigádníci už mohli přímo označit, zda jde o autorský podpis nebo jen věnování. Na toto výrazně apelovaly všechny naše zdroje. Navíc případné cennosti nalezené mezi stránkami knih se vždy vracely zpět prodávajícímu.

Pokud jde o hygienu a bezpečnost práce, několik zdrojů potvrdilo absenci ochranných pomůcek či rukavic. Údajně nějaké ochranné pomůcky k dispozici byly, ale ne mnoho a nikdo na ně speciálně neupozorňoval. Zvlášť absence rukavic u takové práce je podivná, protože chrání člověka před prachem a plísní. A plesnivé knihy se občas opravdu objeví, i když se okamžitě odnášejí a prý se jich nikdo ideálně ani nedotýká.

To je ale problém, když knihu už vezmete do ruky, abyste ji zkontrolovali.

Rukavice zároveň chrání knihy před potem, kožním tukem a kyselým pH pokožky, což je hlavní příčina žloutnutí stránek a tiskovin. Právě proto archiváři téměř vždy používají bavlněné nebo nitrilové rukavice. Na druhou stranu rukavice snižují cit v prstech, snadno se zapráší a mohou tak umazat další knihy. Oficiální důvod nepoužívání rukavic je estetický kvůli fotkám, a také náročnost zajistit dostatek rukavic správné velikosti.

„Ohledně vhodnosti brigády pro holky nebo lidi mezi 15-17 lety pochybuji, tolik zdatnosti většinou nemají. Bylo očekáváno, že po nafocení knih a naplnění jedné bedny, přesunu tuto bednu ze stolu na vozík. Tato bedna plná knih mohla vážit i přes 30 kilo. Takovou hmotnost by holky vůbec podle zákona zvedat neměly a neskutečně mě po jedné směně bolela záda. Už po hodině práce jsem měla od prachu úplně černé prsty. Ruce jsem si chodila pravidelně mýt, ale to opět snižuje efektivitu. Opět zdůrazňuji... je na každém, jestli chce takto pracovat.“

Kritizovány byly údajně i nezabezpečené výplatní pásky. To je prý už dávno vyřešeno, i když nám někdo úspěšně prozradil, že heslo je rodné číslo, což je… no, jedno z nejméně bezpečných hesel, jaké si lze představit, protože se dá snadno zjistit nebo vydedukovat. Ale asi lepší než nic.

Většina lidí, která nám psala, aby Knihobot obhájila, je v zásadě v této práci spokojená. Nejvíc si pochvalují flexibilitu směn, výborný kolektiv a hlavně příjemnou komunikaci s nadřízenými. Na druhou stranu se ale objevilo přiznání k „tabuli hanby,“ že se brigádníci mezi sebou prakticky vůbec neznají.

Co se týká vyjádření generálního ředitele Gazdoše, údajně má jen takový zvláštní smysl pro humor, který ne každému sedne. To osobně chápu, i v redakci si děláme srandu z lecčeho. Jenže nás je dohromady pět a půl, přičemž nemáme roční obrat 560 milionů, takže je to každému jedno.

Jedna z nejhezčích výpovědí je z interní komunikace, která nám byla poskytnutá, ale údajně byla cílená právě pro Ninu Špitálníkovou:

„Do práce se těším a nezažívám kvůli ní ani jedno procento nezdravého stresu. Můžou tu v klidu pracovat všichni, holky, kluci nebo ti, co si to rozmysleli nebo si sebou ještě nejsou jistí. Staří i mladí, fialoví nebo modří. Dostáváme pravidelné zásoby džusíků, tyčinek a ovoce zdarma, můžeme si tu koupit nanuky a dobroty, máme automaty s jídlem, budky s jídlem, velikou kuchyňku, kafe zdarma a spoustu toalet, na které můžeme chodit, kdy chceme. Jsou tam deodoranty, vlhčené ubrousky, vložky, tampony a krémy na ruce.

Na směnách můžeme mít telefony, sluchátka. Můžeme přijít na směnu později kvůli dopravě nebo protože zaspíme. Můžeme si zvolit činnost podle toho, jestli máme na ruce ekzém, bolí nás noha nebo jsme po zdravotním zákroku.“

Pojďme se teď trochu vrátit k greenwashingu, tedy situaci, kdy se firma tváří jako ekologická, často na tom staví PR a firemní kulturu, ale na pozadí se dějí věci, které až tak ekologické nejsou.

Jak na české, tak i anglické a rakouské stránce Knihobota (nebo teda Bookbota) můžeme vidět, že se prezentují jako ekologická firma, jež myslí na udržitelnost a životní prostředí. Sami udávají, že se snaží vše využít víckrát. A to jak knihy, tak i bublinkové fólie nebo nábytek. Přece jen novinový a knižní průmysl spotřebuje každý rok přibližně 153 miliard galonů vody. Na výrobu jedné knihy se přitom průměrně spotřebují asi dvě kilowatthodiny energie z fosilních paliv a vznikne zhruba 7,5 kilogramu oxidu uhličitého. Koupí knih z druhé ruky je ušetřeno přibližně jedna pětina emisí!

Na tom by nebylo nic špatného, kdyby bylo jasné ono pozadí, kde je ta ekologická cesta. Bookbot, tedy zahraniční verze knihobota, nabízí zákazníkům dvě možnosti, jak odevzdat použité knihy: Ve Vídni spolupracuje společnost s Thalií, přední evropskou knihkupectví, jehož prodejny fungují jako sběrná místa pro knihy. Ve Vídni i Berlíně pak Bookbot nabízí službu Book-Bote, která vyzvedává knihy přímo z domova zákazníků v předem vybraných časech, a to ve spolupráci s odborníkem na udržitelnou městskou logistiku DODO. Jenže kam ty knihy pak putují?

Z veřejně dostupných zdrojů to vypadá, že vše putuje do České republiky. Do (jak sám Bookbot udává na webu) třetího největšího skladu se second-handovým zbožím na světě. Otázka je, kolik emisí se vyprodukuje jenom těmito přejezdy. Logickým krokem by bylo otevřít sklad v zahraničí. To by ale znamenalo zaměstnávat lidi za víc jak 140 Kč/h. Místo toho, ale bude mít Knihobot k dispozici v Česku od ledna 2026 třetí halu s rozlohou 10 400 metrů čtverečních. Ta bude sloužit jako hlavní sklad pro evropský trh, tedy pro Německo, Slovensko, Rakousko, Francii, Itálii, Španělsko, Nizozemsko a Belgii. Takže pokud někdo v Belgii odevzdá knihu, putuje do Česka, kde se zpracuje. A pokud ji pak někdo z Belgie koupí, cestuje zpět z Česka do Belgie. V tuhle chvíli se dá jen těžko mluvit o minimální uhlíkové stopě. Ale třeba překvapí. Je pochopitelné, že se jim to finančně prostě více vyplatí, než otevírat sklady v zahraničí.

Na druhou stranu by v takovém případě nemělo docházet ke zbytečnému ničení knih. To několik příspěvků jak potvrzuje, tak i vyvrací. Údajně Knihobot vyřazuje hlavně zničené knihy. A nebo takové, které postupně ztrácí na hodnotě, případně se prostě neprodávají. Následně jsou odvezeny k recyklaci. 

Neprodané knihy si majitel může vždy vyzvednout a naložit s nimi jak uzná za vhodné, ovšem má na to 14 dní. Nebo se uspořádá sbírka vyřazených knih a putují na různé nadace jako sbírka pro Agoru. A pak je tady poslední problém, kdy se většina vydaných knih nevyprodá a jsou pod licencí. V takových případech se kniha nemůže ani prodat a ani darovat. To je potom řádné plýtvání. Což je vlastně důvod, proč ani Knihobot některé knihy nemůže prostě darovat.

Trochu alibisticky působí tvrzení generálního ředitele Dominika Gazdoše pro Deník N, že nikdy netvrdil, že dělají něco ekologického. Možná to on osobně nikdy netvrdil, ale je problém, když na tom má firma doslova postavený celý marketing. Jak v Česku, tak i v zahraničí.

Jinak si prý brigádníci i zaměstnanci mohou knihy rozebrat, pokud mají být vyhozeny, i když jsme dostali mírně se lišící tvrzení. Na jedné straně jsou prý u vchodu nachystané tašky a budky s knihami, na druhé straně je třeba nejprve se domluvit s vedoucím, který zároveň určuje, jaké knihy si mohou rozebrat. To zřejmě dává smysl vzhledem k problémům s knihami pod licencí.

Nakonec tu máme jen příspěvky o tom, že na záchod není třeba chodit, pokud člověk pracuje čtyři hodiny. Prý se tam ale bez problémů dojít dá a žádné postihy z toho nejsou, i když někteří tvrdili opak. V případě močových cest je to prostě zamotané.

Mně z toho vychází, že pro někoho je obrazovka s časy motivační, zatímco jiného strašně stresuje. Je možné, že někteří zaměstnanci skutečně měli problém s vedením. A že ne ke každému se všichni chovají stejně. Lidé, kteří nám psali, přiznali, že měli problém s dodržováním kvóty a že nic z toho, co se tam děje, není černobílé, protože negativních přiznání bylo mnoho a pocházela z různých míst, nejen ze skladu. Zvlášť ty z marketingu byly opravdu špatné.

Snad jsme ale dopomohli doplnit celkový obraz toho, jak Knihobot funguje. Není to mimochodem problém jen jedné firmy. Jedna z našich uživatelek na Discordu nám potvrdila, že velmi podobné to bylo i v Reknihách, i když některé pracovní podmínky byly údajně lepší.

Nakonec jen: Buďte milí k lidem na zákaznické podpoře.

Často jsou to právě tito brigádníci a za nic nemohou. Prý se teď musí obracet opravdu rychle a pro ně to není příjemné.

Co se týká samotného Knihobotu a dalších podobných firem, je tu ještě obrovský slon v místnosti: negativní dopad na knižní trh, legislativa, která s tím ani nepočítá, a problematika podivného naceňování některých titulů, které jsou stále běžně v prodeji.

To je ale téma na další, stejně vyčerpávající článek. Pro teď to tu ukončíme. Doufáme, že všem, kteří se ozvali, ať už v komentářích nebo zprávách, jsme poskytli dostatek prostoru a ukázali druhou stranu mince.

Dejte nám vědět do komentářů, co si o celé této situaci myslíte.