Pravá tvář Knihobotu

Knihobot. Český projekt, který vznikl v roce 2019 a založili jej bratři Dominik a David Gazdoš spolu s Pavlem Pekařem. Celá myšlenka projektu spočívala v druhé šanci pro knihy. Bratři si všimli, že spousta lidí má doma knihy, kterých se ale nechtějí zbavit, nebo je pro ně složité je předat dál či odnést do antikvariátu. A tak vznikl Knihobot. Ten staví na udržitelnosti a cirkulaci knih. Staré knihy se předají dál, čímž se sníží poptávka po nových výtiskách. To ale tak trochu nabourává knižní trh, protože to může ovlivnit prodej jak nových knih, tak i výdělky českých autorů. Knihy pořízené takto z druhé ruky byly nejen v dobrém stavu, ale také za nižší cenu. Díky tomu mohly získat druhou šanci. Alespoň tak zní jejich PR moto.

Projekt postupně rostl a expandoval na Slovensko, Rakousko a dostal se i do Německa. Jenže jak rostl, rostla i firma. Z příjemného rodinného kolektivu se stal pořádný a nelítostný korporát. To vše pomohl odhalit instagramový příspěvek Niny Špitálníkové.

Nina Špitálníková je jednou z nejznámějších českých odbornic na Severní Koreu. Mnohokrát tam byla, napsala o ní několik odborných i populárních knih, přičemž často ji můžete vidět v různých televizních či internetových diskusích a rozhovorech, kam je zvána právě jako expertka na Severní Koreu.

Nina na svém Instagramu sdílela rozhořčení nad tím, že Knihobot prodává za 4 200 korun sešit, který napsala jen jako doprovodný materiál k charitativní kampani na DONIO. Šlo tedy o sešit, který nebyl nikdy samostatně v prodeji, ovšem bylo možné ho získat pouze prostřednictvím té kampaně.

Dá se sice říct, že kapitalismus je kapitalismus, takže Knihobot si může v zásadě nacenit jakoukoli knihu, tedy i tu, která běžně není v oběhu, jak chce. Třeba i velmi vysoko. Zároveň se ale můžeme bavit o tom, nakolik je tato cesta morálně problematická, i když na to formálně mají právo.

Tento příspěvek však odstartoval lavinu komentářů a zpráv od bývalých i současných zaměstnanců a brigádníků. A skoro žádný z nich nebyl pozitivní.

Tohle je kauza Knihobot!

Celou tuto kauzu lze rozdělit do dvou hlavních oblastí: greenwashing a pracovní podmínky zaměstnanců a brigádníků. Tyto dvě linie se navzájem prolínají, ale začněme tím greenwashingem.

Greenwashing je snaha firmy působit ekologicky a „zeleně“. Často na tom bývají postavené celé PR kampaně nebo dokonce celá image firmy a její veřejná komunikace. Ve skutečnosti ale jde často jen o zdání, protože na pozadí se dějí věci, které tak „zelené“ rozhodně nejsou.

A právě tohle se zdá být alespoň částečně problémem Knihobotu.

Jak jsme už zmínili, celá myšlenka Knihobotu staví na vrácení knih do oběhu. Tedy v podstatě na jejich recyklaci. Jenže díky příspěvkům na sociálních sítích došlo k poměrně překvapivému odhalení. Vyřazují se i knihy, které jsou víc než zachovalé. Jedná se hlavně o tituly, kterých je na skladě větší množství nebo jejich cena klesla pod 40 Kč. Tyto knihy se označí jako vyřazené a podle tvrzení zaměstnanců jsou odeslány do spalovny. Následně je původním majitelům poslána zpráva, že knihy nebyly vhodné k prodeji, ale budou poslány do domova důchodců nebo je využijí divadla jako kulisy. Kromě toho, že zákazníkům je poslána falešná informace, tak rozhodně nejde o ekologické zpracování, ale pro Knihobot je to nejlepší ekonomický scénář. Opět, kapitalizmus je kapitalismus a zadarmo ani kuře nehrabe.

Že se to skutečně děje, tvrdí nejen mnoho přiznání na sociálních sítích, ale potvrdil to i samotný generální ředitel společnosti Dominik Gazdoš. Na svém Linkedin profilu přiznává, že se musí zbavit jak špatných, tak i dobrých knih, které kdysi vyšly s obrovským nákladu a teď jsou téměř neprodejné. Rozdáním a věnováním takových knih údajně interně věnují ve firmě až příliš velké množství energie, ale i tak je nemožné je všechny rozdat. A tak jsou knihy poslané na recyklaci.

Zda jde o skutečnou recyklaci nebo spalování, se můžeme jen dohadovat. Faktem zůstává, že spousta knih končí připravených na paletách před vchodem do skladů. Smutným faktem zůstává, že některé knihy by našly svůj nový domov i u zaměstnanců. Bohužel si je ani oni nesmí odnést domů.

Ty knihy, které mají šťastnější konec, se po „pečlivé kontrole“ dostanou k nafocení a zároveň zveřejnění na webu. Zde si pak můžete přečíst, o čem kniha je, jaký je to žánr a hlavně se dozvíte cenu. Ta je ale občas velmi zvláštní.

Tím, že nacenění knihy provádí počítačový algoritmus, se výsledná částka může někdy dostat až nesmyslně vysoko, což se právě stalo i Nině Špitálníkové. Při samotné kontrole dochází i k navýšení ceny, pokud se narazí na takzvaný autorský podpis. Jenže v systému může být uvedeno, že kniha obsahuje autorský podpis, i když ve skutečnosti obsahuje podpis někoho jiného, nikoli autora.

A tím pádem cena okamžitě vystřelí nahoru. Podle slov Dominika Gazdoše má firma závazek i vůči lidem, kteří jim knihy poslali a snaží se knihu prodat za nejlepší možnou cenu. Opět se tu můžeme bavit o morálce a na určité úrovni nám to může vadit, ale trh zůstává trhem. Pokud existuje poptávka, existuje i nabídka, klidně i pořádně drahá nabídka.

Mnohem problematičtější jsou však četná svědectví bývalých i současných zaměstnanců a brigádníků o tom, jak to na pracovišti skutečně vypadá.

Nevyhovující podmínky, nesmyslné kvóty, žádné přestávky, nízké platy, neexistující bezpečnost a ponižování. Na to se teď zaměříme.

Představte si, že jste zaměstnanec Knihobotu, Přijdete do práce, odpípnete si příchod a jdete na své pracovní místo. To se jen tak mimochodem jmenuje Nevolník a lidé, kteří tu pracují, jsou v interní komunikaci označováni jako „nevolníci“. (Dokonce je to vidět i v jejich náborovém videu na YouTube!) Dostanete svoji bednu s knihami a začínáte knihu po knize kontrolovat. Zhodnotíte obal, jednotlivé stránky a celkový vzhled. Nafotíte, zapíšete na web, přiřadíte a naskenujete kód a pokračujete další knihou. To zní jako normální a poměrně jednoduchá práce. I když je manuální. Problém je norma.

Ta byla kdysi stanovaná na 90 knih za hodinu. Což činí něco kolem 40 sekund na knihu. Jenže norma se zvýšila a nyní to je 130 knih na hodinu. Tedy 27,7 vteřiny na jednu knihu. Pokud tomu tak skutečně je, tak se jedná o extrémně náročnou práci, která při platu 140 Kč/hod je sakra blbě placená. A to nejen na pražské poměry. Jistě, můžeme se teď hádat o tom, že brigády stojí za houby, jsou mizerně placené a proto je dělají hlavně studenti, jenže pokud se kvóty neustále zvyšují a platy ne, je to sakra špatné i na brigádu.

Přitom už od roku 2019, tedy ještě před covidem a inflací, bylo slibováno jejich navýšení. A navíc je tu ještě jedna věc: Tabule hanby! Obrazovka, která svítí přímo nad hlavami všech brigádníků a ukazuje, jak rychle kdo pracuje. Pokud nesplňujete stanovené normy, vaše jméno se rozsvítí červeně a váš plat tím může být negativně ovlivněn.

Dříve se k těm nejpomalejším dokonce zobrazoval obrázek šneka, který měl symbolizovat jejich pomalost. Ten naštěstí už zmizel, což přímo potvrdil i Knihobot. Týkalo se to ale jen šneka, ne celé tabule. K té se Knihobot vyjádřil zhruba tak, že tabule slouží k monitorování efektivity práce, díky čemuž mohou zaměstnanci získávat odměny a bonusy. Pokud jste ovšem neefektivní a všimne si toho vedoucí, napíšou si k vám poznámky, které si může skoro každý zobrazit. Tedy kromě brigádníků. Ti totiž vůbec nevědí, co mají zlepšit. A pak mají surprise Pikachu face, když je začnou za tyhle chyby vyhazovat.

Samotná kontrola může být přitom dost problematická, pokud se k vám dostanou plesnivé, poškozené nebo jinak nevyhovující kousky. Někdo by si řekl, že by se v takových případech měly používat rukavice… Tak tady je nečekejte. Podle některých sdílených přiznání je zaměstnanci nesmí používat, protože by tím knížky mohli poničit. Druhá varianta byla dojít si na záchod a ruce si umýt, ale na to prostě není čas.

Každá pauza nebo přestávka se propíše do výplaty. Což bylo následně vidět i na počtu hodin na odpracované směně. Obrovskou nevýhodu mají hlavně nezkušení brigádníci. Brigáda u Knihobota je ve většině případů úplně první brigádou pro většinu studentů a tak ani neví, do čeho jdou. Například také píchačky. Většina zařízení na docházku počítá s tím, že pokud si pípnute například v 19:54, tak se hodiny nezaokrouhlí na celou hodinu, ale na třičtvrtě. Což je něco, na čem dost brigádníků ztrácí drahocenné minuty a neví o tom. V tomto případě můžeme zase říct, že je to o jejich zodpovědnosti. Takže pokud jim to nikdo nepověděl a nevysvětlil, selhalo vedení, o to víc, že se často jedná o jejich první brigádu.

Problém mohl nastat i v případě osmi hodinových směn. Mladiství mají ze zákona povinnou půlhodinovou přestávku nejdéle po 4 a půl hodinách nepřetržité práce. To tedy znamená, že pokud vzali dvě čtyřhodinové směny po sobě, museli být ve skladu 8 a půl hodiny. Jenže směny jsou koncipované na čtyřhodinové bloky a člověk, který si přidal poslední půlhodinu práce, zabíral místo tomu, kdo měl nastoupit hned po něm. Ten teda neměl kde a s čím pracovat, je tedy otázkou, zda takový zaměstnanec dokázal splnit normy, nebo musel být na směně o něco delší dobu.

Spousta přiznání navíc vyjádřila nepříjemnou zkušenost s vedením. Na případné dotazy reagovalo jen protočením očí, odbíjením s tím, že je chyba u zaměstnance, vytýkáním či nevyhověním žádosti, například v případě návštěvy lékaře, nemoci nebo údajně i mateřské dovolené.

Celkově se podle slov Gadzoše přistupuje hlavně k brigádníkům „armádním“ způsobem. To sám Gazdoš označil ve svém příspěvku jako vytržené z kontextu. Na druhou stranu, vážně je potřeba učit brigádníky, že na záchodě mají být vyskládané přesně dvě role toaleťáku a poučovat uklízečku, jakým směrem má dát zobáček sanytolu? (U Killera je prej pokaždé tak, jak ho tam prostě hodí. Takže asi míří vzhůru).

S trochou štěstí se teď budou brát vážně i dotazníky spokojenosti. Minimálně bylo vhodné vyslyšet ty nejčastější stížnosti zaměstnanců v podobě přeplněných skladů, přehřátého pracoviště nebo nefunkčních zařízení na pracovišti. Kritizovány jsou například fotoaparáty, které se pravidelně vypínají, čímž aktivně sabotují snahy o plnění normy. Mnoho fotoaparátů se mimochodem při delším používání přehřívá, takže se to děje z technických důvodů.

V neposlední řadě vyšlo najevo, že bezpečnost práce není úplně nejlepší. Kromě přehřátého pracovního prostředí, mentálního nátlaku a prachu jsou zde regály a police přeplněny několika tisícovkami knih. Na to doplatil před půlrokem sklad v Hostivaři.

Oficiální vyjádření společnosti zní: „Regály na skladu montovala a revidovala externí firma, která potvrdila jejich bezpečnost a udělila jim všechny potřebné potvrzení a revize pro používání.“ Už jen v tomhle bodě se ale rozchází jedno z dalších přiznání, ve kterém stojí: „K té Hostivaři mohu říct, že ty regály žádná externí firma nemontovala. Možná jsme od nich měli ty regály, ale stavěl je tam údržbář z hlavního skladu na Kolbenově, často jsem mu s nima pomáhal,...“.

Ať už to bylo jak chtělo, faktem zůstává, že ony police nebyly ukotveny, pod obrovským náporem se naklonily a jako domino postupně popadaly. Naštěstí se nikomu nic nestalo, všímavý řidič to viděl a stačil přítomné zaměstnance varovat. Díky tomu všichni stihli utéct a řidiči za to patří velký obdiv. Stejnýma očima to ale neviděla firma. Zatímco vedoucí se starali se o to, jestli je někdo zraněný, vedení firmy se zajímalo hlavně o celkové škody. Však na zem popadalo a zároveň se zničilo přes několik desítek tisíc knih, které byly následně… zlikvidovány. Jak? Netušíme. Nejzajímavější ale je, jak se následně k situaci vyjádřilo vedení. Pochválili IT a vedení za skvělou práci a řidiče prostě nechali být. Až po několika měsících se rozhodli, že mu poděkují, přičemž na důkaz jejich vděku dostal něco kolem 3000 Kč. Tedy pardon, nedostal, musel si na odměnu vypsat fakturu. Takže se mu to počítá do daní.

Celá nehoda prý existuje na bezpečnostních kamerách, ale k těm se nedostaneme, k dispozici máme aspoň fotky poté, co zaměstnanci šli knihy uklízet. Mimochodem úklid probíhal před těmi nezabezpečenými policemi, které stále mohly spadnout. Samotná bezpečnost asi nebude silnou stránkou firmy. Výplatní pásky totiž chodí zaměstnancům nechráněné heslem, a když na to jedna ze zaměstnankyň opakovaně upozorňovala, dostalo se jí odpovědi, že o tom vědí a řeší se to. Půl roku. Generální ředitel Gazdoš se údajně vyjádřil, že by to nejraději vůbec nechránil heslem, protože ho nebaví vypisovat.

K Hostivaři, tabuli hanby ani bezpečnosti se jinak na svém LinkedInu vůbec nevyjádřil.

A to je vlastně celkem stručné, ale snad srozumitelné shrnutí aktuálního stavu kauzy Knihobot. Společnost zřejmě ještě nějaké oficiální stanovisko připravuje, i když na sociálních sítích je vidět snaha o damage control. Sice není moc účinná, spíš naopak, ale snaha tam rozhodně je. Říká se, že i negativní reklama je reklama. A možná že celá kauza vlastně ještě víc pomůže Knihobotu se zviditelnit. Minimálně Gazdoš to podle jedné z uniklých PR konverzací takto vnímá.

Mladých studentů hledajících brigádu je vždy dost, zvlášť po všech těch zdražováních a inflačních vlnách. Zároveň se už teď ozývá víc lidí, že od Knihobotu už nic kupovat nebudou, nic tam nebudou ani nosit a zároveň tam asi ani nechtějí pracovat, i když měli v plánu přijít na pohovor.

Na druhou stranu, je tu určitá šance, že se podmínky zaměstnanců ve skladech Knihobotu na základě vlny článků a příspěvků na sociálních sítích zlepší. Ono je totiž docela vtipné i to, že samotná Špitálníková má na svých sociálních sítích dvakrát tak velký dosah jako celý Knihobot. A to je masa lidí, se kterou se asi úplně do boje pouštět nechtějí.

Co si o celé kauze myslíte vy? Budete stále nosit knihy do Kinobotu, kupovat je nebo i pracovat?