Hra o trůny je zpět. A tím myslím opravdový návrat ke komornějším intrikám, nástupnickým krizím, politickým hrám a vysokým osobním sázkám. HBO nám poskytlo předběžný přístup k prvním čtyřem epizodám seriálu Rod Draka a tak vám prozradím, jaké jsou mé první dojmy. 

Díky nepříliš vydařené poslední sezóně Game of Thrones se diváci snažili na univerzum brutálního fantasy dramatu rychle zapomenout. Rod Draka však ovšem před dvěma lety díky šťavnatému vyprávění a odkazům na nejlepší léta Hry o trůny reputaci franšízy vykoupil. Palácové pletichaření a pikantní sexuální pletky vyplňovaly mezery mezi scénami masového násilí nebo spektakulární dračí akce. Na druhou stranu se jednalo o 10 epizod, které zrychleně prošly desetiletími souvislostí až na pokraj velké války známé jako Tanec draků. Navzdory mnoha silným stránkám mnozí diváci, včetně mě, kritizovali časové skoky, kvůli kterým seriál občas působil příliš uspěchaně, místo aby trpělivě budoval zápletku a postavy. Měla jsem pocit, že zde oproti Hře o trůny chybí pevný základ, který by mi umožnil skutečně se ponořit do jádra příběhu.   

Přečtěte si také: Harry Potter, Batman, Game of Thrones a další značky může Warner Bros. licencovat jiným vývojářům

Zde vložím malý disclaimer: knižní předlohu znám, chápu, že je trochu složitější ji adaptovat, a toto téma zatím není recenzí, pouze náhled na druhou sérii. 

Nutno říci, že ta výrazně zpomaluje tempo a minimálně do čtvrtého dílu se žádné přeskakování v čase nekoná. Tvůrci se snaží o určitou "nápravu" výše zmíněného nedostatku a balancují mezi epičností a lidskými motivacemi. Tak či onak však vytvářejí rámec pro velkou tragédii rodu Targaryenů, která bez ohledu na výsledek války nebude mít vítěze, jen poražené. Po smrti krále Viseryse (Paddy Considine) se tedy ustanovují dvě frakce kolem jeho dědiců. Zelený tým stojí za Aegonem II (Tom Glynn-Carney), ale technicky vzato je skutečná moc v rukou Alicent (Olivia Cooke) a jejího otce Otty Hightowera (Rhys Ifans). Černí jsou loajální Rhaenyře (Emma D'Arcy), která sice na rozdíl od nezralého a nezkušeného Aegona šéfuje sama, ale musí se prvotně vypořádat nejen se zpochybňováním svého nástupnictví, ale také s šokující smrtí syna Luceryse (Elliot Grihault). Ten ve finále předchozí série zemřel po útoku Aegonova sadistického bratra Aemonda (Ewan Mitchell), což demonstruje nejen fakt, že onen "tanec" draků bude pěkně syrovým divadlem, ale také to, že když začnou padat mrtví, přestane záležet na soucitu. Jedna z postav později dokonce přímo prohlásí, že když princové ztratí nervy, jsou to všichni ostatní, kdo tím trpí. V duchu této věty se nese velká většina první poloviny série, přičemž seriál zkoumá dopad sílícího mezirodového konfliktu na celé Západozemí. Hned v úvodu se tak podíváme na Zimohrad a později se ukáže, že spor o nástupnictví je nechtěným katalyzátorem menších bitev, které propuknou mezi znepřátelenými rody. 

Zpočátku však konflikt mezi postavami spočívá v dilematu mezi diplomacií a násilím, respektive mezi racionálním hledáním důstojnosti a touhou po pomstě. Nečekejte však žádné akční sekvence, jelikož hrdinové z obou táborů vymýšlejí strategie, scházejí se s rádci a verbují spojence. Nejedná se však o nudnou lekci politologie, protože představitelé hlavních postav nás zaplavují šťavnatými proslovy, a ačkoli ve slovních střetech často nepadne ani kapka krve, napětí se zde vyrovná kdejakému souboji na meče. Představitelka Alicent Olivia Cooke podává vynikající výkon a ukazuje nám svou postavu jako strhující ženu, která je uvnitř mnohem rozpolcenější, než ukazuje navenek.

Emma D'Arcy jako Rhaenyra mi v první sérii příliš neseděla, ale teprve nyní dostaly její herecké kvality a emocionální rozsah prostor se plně projevit. Rhaenyra je zmítaná hloubkou svého hněvu, křivdy a bolesti, nicméně se zdráhá udělat krok směrem k totální zničující válce. Pocity obou žen se vzájemně zrcadlí, protože jak Rhaenyra, tak Alicent trvají na trpělivosti a rozvážnosti, dříve než vypustí jaderné zbraně v podobě smrtících draků. Taktizování vtahuje do centra pozornosti původně nevyužitý potenciál některých dalších postav, k nimž patří bystrá teta a rádkyně Rhaenys (Eve Best). Právě ona se stává hlasem rozumu a varuje, že až se kormidla chopí touha pálit a zabíjet, nikdo z aktérů si už nevzpomene, proč vlastně válku začali. 

Naneštěstí chladné hlavy v obou táborech jsou umlčeny ve prospěch krvežíznivého mužského ega. Rhayenyřino opatrné velení podkopávají neklidní radní a především spiklenecké impulzivní činy strýce i manžela v jedné osobě Daemona (Matt Smith). Ten hned v první epizodě svou neuváženou snahou o odplatu za Lucerysovu smrt uhasí jakoukoli jiskřičku naděje na mírové vyjednávání. Pokud se vám v první sérii charismatický Matt Smith líbil, vězte, že nyní bude jeho postava podrobena jisté charakterové zkoušce. Daemon se totiž v určitém okamžiku ocitne v Harrenhalu, který je známý jako prokleté místo. Právě zde se do jeho osobnostního oblouku zapletou prvky téměř psychologického hororu a tísnivá macbethovská atmosféra ho donutí konfrontovat vnitřní démony i zpochybňovat svá rozhodnutí. 

V opačném táboře Otto Hightower cynicky tahá figurkami po šachovnici, jen aby zjistil, že možná nebude jediným game mastrem. Aegon se zoufale snaží dokázat, že není slabou loutkou v rukou ostatních, jenže se potýká s mladickou netrpělivostí i bezohlednou naivitou. Aemond je sice chladně rozvážný, ale na druhou stranu má rozhodně "issues", které v kombinaci s monstrózním drakem věští slušnou zkázu. Jeho spolčování se s Cristonem Colem (Fabien Frankel) je nakonec projevem čirého vzteku, protože ani jeden z nich se nemůže dočkat, až svým nepřátelům vrátí úder. Za sebe musím říct, že právě z Colea se mi doposud žaludek zvedal asi nejvíc, a to už je co říct, neboť v této sérii dělají naprostá zvěrstva téměř všichni. 

Na druhou stranu však širší obraz podkopává skutečnost, že některé zvraty nemají prostor plně doznít a jiné jsou zase nepochopitelně postaveny do popředí. Důkazem, že s vedlejšími postavami se občas zachází poněkud nahodile, jsou identická dvojčata Arryk a Erryk, která stojí na opačných stranách barikády. Scénář přikládá této dějové linii výraznější význam, a i když je nepochybně tragické, že válka postavila dva bratry proti sobě, asi by mi na tom záleželo víc, kdybychom tyto postavy pořádně poznali. 

Navzdory melodramatičtějšímu pomalému rozjezdu se ve čtvrté epizodě konečně dočkáme výbušné akce zaměřené na draky. Do té doby však tvůrci sází na stupňování napětí před bouří a spíše než bitvy nám ukazují tichou hrůzu předkaná bojiště posetá mrtvolami. Když už totiž konečně dojde na dračí souboje, jsou nejen epické, ale i srdcervoucí. Pohled na dvě taková stvoření, která se navzájem masakrují, je opravdu trýznivý.  

Je pravda, že sympatie tvůrců jsou jemně vychýleny na stranu černých, ale ve výsledku sotva záleží na tom, která strana tvrdí, že bojuje za ušlechtilou věc. Už teď je jasné, že bez ohledu na to, za jakou spravedlnost se postavy bijí, barbarství se budou dopouštět oba tábory. Boj je jednostranný, vedený sobeckými pohnutkami a především nic není černobílé. Nebo spíše černozelené. První čtyři díly Rodu Draka dbají na to, abychom neztratili ze zřetele každý krok, který vede k válce, a zároveň se neustále ptali, zda by nemohla existovat jiná cesta. Navzdory jistým nedostatkům tak líčí solidní základ pro epickou tragédii, která mě po celé čtyři hodiny držela na okraji židle.