Co čekat od The Last of Us aneb proč adaptace videoher selhávají

Adaptace videoher. Krvavé bitevní pole hráčů, nehráčů a kritiků všeho druhu. V posledních letech filmaři stále častěji sahají po videoherních příbězích, aby potěšili fanoušky a zároveň oslovili mainstreamové publikum. Obvykle se jim nedaří ani jedno, natož druhé.

Existuje šance, že se nový seriál The Last of Us, který začátkem příštího roku dorazí na HBO Max, zařadí mezi tituly, které prolomily prokletí videoherních adaptací? Po prvním plnohodnotném traileru se vyrojilo mezi fanoušky a znalci originálu spoustu skepticismu. Hra The Last of Us od studia Naughty Dog je jedním z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších videoherních titulů, takže se dalo očekávat, že na větší i menší změny bude komunita hráčů citlivá. Od obsazení, přes nové postavy až po "momenty, které ve videohře nebyly", lidé živě diskutují o svá očekávání. 

Dokud seriál nespatří světlo světa, nemůžeme nic potvrdit ani vyvrátit. Nicméně vzhledem k tomu, že The Last of Us je příběhem o hledání naděje v beznadějném světě, rozhodla jsem se shrnout několik svých postřehů, které jsou podle mě dobrým signálem ve prospěch kvality. To mě také vede k zamyšlení, co je vlastně klíčem k dobré adaptaci videohry a proč je takových projektů jako šafránu. 

Ocitáme se v postapokalyptickém USA, kde se civilizace zhroutila po vypuknutí epidemie zmutované houby, která infikuje lidský mozek a mění člověka v agresivní krvelačnou zrůdu. Nákaza se šíří vzduchem i kousnutím a přeživší žijí v karanténních zónách nebo kočují vyhýbajíc se nakaženým. Hlavní postavou příběhu je Joel, muž středního věku, který toho v životě příliš mnoho ztratil, a proto není ochoten otevřít své srdce jiným lidem ze strachu před vlastní zranitelností. Jednoho dne dostane zakázku propašovat dívku jménem Elie k povstalecké milici mimo karanténní zónu. Společně se svou parťačkou Tess však brzy zjistí, proč je Elie tak důležitá. Dívka je totiž nakažená, ale přesto se neproměnila v monstrum, takže má jakousi imunitu, která by mohla pomoci při tvorbě léku. 

To je vlastně docela přímočará premisa, která by se v rámci daného žánru dala považovat dokonce za klišé. Proč se tedy kromě plynulé a vyvážené hratelnosti považuje hra The Last of Us za strhující zážitek?

Inu, jedním z důvodů je složitá dynamika Joelova vztahu s Elie. Oba mají protichůdné povahy, což je neustále staví do vzájemného konfliktu. Joela jako postavu definuje to, co neřekne, a konstantně projevuje neochotu mluvit o obtížných tématech. Jeho dobře animované činy však prozrazují skutečné pocity. Víme, že mu na Ellie záleží, i když to neříká nahlas. Během hry si okamžitě získává naše sympatie, protože ho vidíme spíše jako tragickou postavu a nikoli chladného žoldáka, jímž se snaží být. Vyprávění ohledně jeho vnitřního světa je velmi přirozené a vyvolává v nás emoce, které nejsou takříkajíc "vynucené" scénářem.

Naopak, Elie je upovídaná, vtipná a nebere si servítky. Její osobnost je rozhodně optimističtější, což pramení i z určité dětské naivity a nezkušenosti s krutým nebezpečným dystopickým světem. Mladické nadšení, zvědavost a touha vidět věci z lepší stránky tak ostře kontrastují s Joelovou persónou zlomeného muže. Zatímco on je v mnoha ohledech poražený, Elie svůj boj teprve začíná. 

V podobných příbězích se objevuje tradiční tropus optimistického dítěte, které se po zkušenosti s "hrůzami skutečného světa" stává cynickým dospělým. A naopak cynický dospělý v sobě najde jiskru životní radosti. Nejvíce mě na příběhu zaujalo, že zde k tomu nedochází (alespoň ne v první hře). Obě postavy toho hodně prožily, jsou otřeseny a jejich vzájemný vztah se vyvíjí. Nakonec je však Joel stále cynický introvert a Ellie optimistická extrovertka. Nezměnili se sami, jen způsob, jakým se k sobě chovají, což je neobvyklý, ale realistický charakterový oblouk. Přestože nemají stejný pohled na věc, snaží se vzájemně si porozumět. Tito dva lidé se mají rádi, důvěřují si, ale neumějí spolu komunikovat. Jejich vztah vznikl v hraniční existenciální situaci, a proto je velmi křehký. Příběh tak demonstruje, že nejděsivější věcí na světě nejsou zombie ani bandité, ale konfrontace s vlastními negativními pocity a strachem. 

Tím chci vlastně říct, že The Last of Us není povrchní postapokalyptický zombie thriller, ale vztahové drama o hledání lidskosti, které se stalo důležitým mezníkem pro videoherní průmysl. Po příběhové stránce je to skvělý materiál na seriálovou adaptaci, protože už samotná hra působí filmově. Jenže mnoho dřívějších pokusů filmařů přenést videoherní zážitek do kina krutě ztroskotalo. Věřím, že na tom má svůj podíl viny i vnímání samotného média. Videohry jsou stále v jakési bublině, kdy jsou považovány za dobrý zdroj financí pro filmový průmysl, ale stále se neberou jako seriózní forma vyprávění na úrovni celovečerního filmu. Což je paradox, protože svými možnostmi imerze dalece přesahují tradiční audiovizuální média. Zatím se zdá, že seriál The Last of Us půjde po linii, řekněme, "věrnější" adaptace, zatímco mnoho jiných filmových a seriálových děl se vydalo cestou volnějšího uchopení příběhu. Zamýšlela jsem se tedy nad tím, který přístup je vlastně schůdnější. A proč někde fungují tvůrčí změny filmařů, ale selhává držení se existujícího příběhu, a naopak. 

Existuje hned několik problémů, kvůli nimž je většina filmů podle videoher již od začátku odsouzena k hořkému neúspěchu. Pokud nejsou vyloženě laciným tahákem na peníze, končí jako povrchně sešitý, radikálně osekaný pokus naklonovat původní příběh. Hollywoodští producenti totiž vzhledem k tomu, kolik takový film stojí, rádi hrají na jistotu. Investují tedy do předlohy, kterou paradoxně vůbec nerespektují. Vzpomeňte si například na Resident Evil: Welcome to Raccoon City, který vychází z legendární herní série. Zombíci? Máme. Racoon City? Máme. Kultovní postavy? Máme. Zápletka ze dvou her nebo něco, co se jí podobá? Máme. Takže profitovat!?

Ne... Výsledkem je bohužel to, že se tvůrci drží jen holých kostí předlohy a dělají spoustu vlastních tvůrčích rozhodnutí s cílem vydělat na popularitě titulu. Pravdou je, že kdykoli dochází k remediaci, tedy k snaze převyprávět příběh pomocí zcela jiného média, vždy se něco z výchozího materiálu ztratí nebo se přidá něco nového. V případě adaptace videohry vždy ztrácíme, protože 20-30 hodin obsahu se jen těžko vejde do dvouhodinové filmové stopáže neporušených. Pokud tedy žádáme přesnou adaptaci, chceme vlastně méně kvalitní verzi toho, co už známe, ale bez aspektu imerze, který může poskytnout pouze videohra.

Dnes však najdeme aj komerčně i kriticky úspěšné herní adaptace, takže to rozhodně není nemožné. U titulů s bohatým a rozvětveným příběhem, jako je The Last of Us, jeden film nestačí, ale seriál otevírá i běžnému divákovi prostor seznámit se s postavami, světem i jeho pravidly a vžít se do probíhajícího konfliktu. Stačí se podívat na sériál Castlevania, který ve čtyřech sériích nabídl zhruba 14 hodin času, nebo na Arcane: League of Legends, který dosahuje téměř 7 hodin stopáže v jediné sezóně; to už je čas, se kterým se dá pracovat jelikož odpovídá hned několika celovečerním filmům. 

Navíc současná popularita streamovacích platforem ukazuje, že lidé jsou ochotni investovat svůj čas do seriálů a často zhlédnout všechny díly najednou. Adaptace videohry do seriálové podoby tak teoreticky dává mnohem větší smysl. 

Teď můžete snadno namítnout, že například ježek Sonic se vešel do standardně dlouhého filmu a nedopadlo to jako úplná katastrofa. Faktem však je, že o tom, zda adaptace bude na velkém plátně fungovat, rozhoduje také povaha dané hry. Příběh s dostatečně jednoduchou zápletkou, jakou má Sonic, není tak těžké převést do filmové podoby, na rozdíl od titulů jako Resident Evil, Uncharted nebo Assassin's Creed. Nechci tím říct, že adaptace těchto videoher musí nutně skončit ve filmovém odpadu. Studia na nich nešetří. Proto jsou často vizuálně velkolepé a působivě zahrané, což je řadí k těm lepším akčním počinům, jež si můžete klidně užívat. Pokud je však budeme brát čistě jako adaptace, jednoduše nemají dostatek prostoru spravedlivě zpracovat původní příběh.  

Dobře, teď to ale hodně zjednodušuji, protože každý ze zmíněných filmů adaptuje zdrojový materiál různou měrou. Zatímco Resident Evil se v podstatě snaží zkopírovat konkrétní příběh a postavy z herního univerza, taký Assassin's Creed na základech fiktivního světa staví svůj vlastní příběh. Naproti tomu Uncharted nebo Tomb Raider si ze hry berou postavy nebo známé lokace, ale vytvářejí novou zápletku čistě pro film. Stále jsme se tedy nedostali na kořen toho, proč některé z těchto titulů fungují lépe než jiné. 

Je totiž třeba zdůraznit, že ani seriálová adaptace videohry s jednoduchým příběhem ještě nezaručuje jednoznačně kvalitní výsledek. Ve skutečnosti je celý problém ještě složitější... 

To, že je daná videohra oblíbenou a zavedenou značkou, je pro filmová studia lákadlem a věrná fanouškovská základna může být jak obrovskou výhodou, tak těžkou překážkou. Je logické, že by se filmaři měli snažit zachovat to, co se lidem líbí. Ovšem jak jsem již řekla, ne vždy je správně pochopeno, co je vlastně esencí originálu. Je důležité si uvědomit, že některé změny ve vyprávění jsou nezbytné. A to nejen kvůli délce, ale také proto, že určité prvky, které dobře fungují ve videohře, nebudou mít stejný účinek v hrané podobě. 

The Last of Us vyvolává skutečný pocit úzkosti, který je umocněn nedostatkem zdrojů. Musíte používat taktiku, vzít věci do vlastních rukou, rozhodovat a nést odpovědnost za to, jak věci dopadnou. "Být v centru dění" je mnohem intenzivnější než jen sledovat akci na obrazovce. V tomto ohledu bude zřejmě adaptace oproti hře vždy tahat za kratší konec. Na chlup stejnou zkušenost jednoduše nikdy nedostanete a upřímně řečeno si nejsem jistá, jestli byste ho měli chtít. 

Na druhou stranu mají filmaři tendenci hráče podceňovat. Ti totiž obvykle dokážou rozlišit mezi změnami provedenými z nutnosti a těmi, které pouze následují populární trend za účelem vyššího zisku.

Osobně jsem tedy přesvědčena, že pro úspěch adaptace je třeba se vyvarovat tvůrčích rozhodnutí, která mění identitu původní hry. Důvěrně znát zdrojový materiál a vědět, co lze změnit, aby se jádro příběhu úplně nerozsypalo, jako se to stalo třeba ve výše zmíněném Resident Evilu. 

Z jednoho traileru pochopitelně nelze poznat, nakolik bude The Last of Us věrný hře, ale je dobrým znamením, že se na něm podílí kreativní ředitel Naughty Dog a scenárista původní herní předlohy Neil Druckmann, jakož i tvůrce oceňované série Černobyl Craig Mazin. Tvůrci již otevřeně přiznali, že tu a tam něco přidali nebo ubrali, takže remake záběr po záběru se nekoná. O tom, nakolik budou tyto změny přínosné nebo opodstatněné, lze zatím jen spekulovat. 

Trailer však začíná filozofickou otázkou: "Pokud si myslíte, že svět nemá naději, proč se obtěžovat jít dál?". Tato věta je v podstatě jakousi tezí celého příběhu. Naznačuje totiž jeden ze základních vnitřních konfliktů, kterým musí postavy hry čelit. Pokud se člověk stará jen o vlastní přežití, má vůbec smysl být na žive?

Ukázky představují autenticky znepokojivý konec lidstva, kdy se příroda vkrádá do naší říše cementu a oceli. Atmosféricky jsou připomínkou úžasu, který si můžeme vybavit z korzování po herních troskách civilizace. Doplňují je nejednoznačné, ale vzrušující záběry známých postav, po zuby ozbrojených vojáků, napjatých střetů a krvelačných nepřátel. Především třeba zmínit, že kulisy a vizuální stránka jsou více než slušné a vzbuzují ve mně důvěru. Navíc se zdá, že Pedro Pascal je pro roli Joela skvělou volbou. Bella Ramsey v roli Ellie mi zpočátku moc neseděla, ale trailer mě přesvědčil, abych jí dala šanci. 

V kratičkých segmentech se však objevily i nové postavy a příběhové linie, které ve hře vůbec nebyly ukázány, například flashbacky z Ellienova života. Druckmann prozradil, že část toho, co diváci uvidí, je obsah, který studio chtělo použít v původní hře - další vrstvy příběhu a možná i scény, které z technických důvodů nemohly být zahrnuty před téměř deseti lety, kdy hra vznikala. Takže i když je řada záběrů přímo srovnávána s hrou, adaptace vás může překvapit něčím novým. Což je na jednu stranu dobrý způsob, jak přilákat skeptické fanoušky, ale na druhou stranu to může být kočka v pytli. 

Adaptace videoher se však v posledních letech ubírají správným směrem. Možná to ještě není úplně ono, ale produkce se dostává do rukou lidí, kteří jsou sami hráči. Věřím, že s tím, jak budou videohry růst jako umělecká forma, staneme se svědky vzniku lepších adaptací mnohem častěji. Nezbývá než doufat, že The Last of Us se zařadí mezi ně. Mějte na paměti, že tento komentář je můj osobní názor, a proto mě zajímá, jak to vidíte vy. Napište mi do komentářů, jaká jsou vaše očekávání od série The Last of Us nebo jak se stavíte k problematice videoherních adaptací.