Seriál vs. Hra: Splnila 2. série The Last of Us očekávání?

Dvouroční čekání se konečně ubírá svému konci. První řada seriálu The Last of Us překvapila snad téměř všechny tím, jak věrně se držela své předlohy. Ale rovněž tím, že se nebála mnohdy vkusných i riskantních změn. Ať už jde o vyškrtnutí řady momentů z důvodu tempa, změny určitých událostí, dodání kontextu či některá zásadní převyprávění jako v případě epizody s Billem a Frankem. Pro úplné nováčky do příběhu Joela a Ellie fungoval seriál skvěle, ale i pro jeho dlouholeté fanoušky si dokázal připravit něco nového a svěžího. Očekávání na druhou řadu tak byla velká a otázky ohledně toho, jak se vývojáři vypořádají s řadou kontroverzních prvků hry, četné.

Druhá série velmi úzce sleduje dění druhého dílu hry, avšak ne celého. Již dříve bylo avizováno, že bude příběh rozdělen do minimálně dvou řad. Sedm nových epizod tak obsahuje zhruba první polovinu herní předlohy. Nicméně ačkoliv je jasné, že tvůrci prostě nemohli do jedné série narvat dvojnásobný počet epizod a převyprávět celý druhý díl najednou, tohle rozhodnutí prostě nefunguje moc dobře. Alespoň ne způsobem, jakým bylo udělané. A jelikož v tomto ohledu hraná adaptace nic nemění, znalci hry nejspíš moc dobře tuší, kde se rozhodl seriál udělat tlustou čáru a poslední epizodu ukončit. Už ve hře se jednalo po stránce vyprávění o značně kontroverzní moment. Ale zatímco ve hře jste mohli hrát dál, v případě seriálu budeme muset nejspíš roky čekat, než se dočkáme jakéhokoliv zakončení. 

Nejen kvůli faktu, že druhá série tak nějak prostě skončí uprostřed scény, působí nová várka epizod až na začátek a konec častokrát jaksi přechodně. Jako takový můstek, který připravuje půdu pro epické finále, kterého se dočkáme… až někdy jindy. Vzhledem k tomu, že tentokrát žádná z epizod ani nepřináší radikální změny od herní předlohy jako v případě zmiňované epizody s Billem a Frankem jsem měl zkrátka pocit, že mi toho druhá série nabízí o kus méně než ta první.

Ačkoliv oceňuji alespoň to, že se zachovala snaha o humanizaci nepřátelských skupin a ukázka toho, že všechno není úplně černobílé. Přesto zamrzí, že s jednou čestnou výjimkou vymizely i flashbacky před apokalypsou, které dokázaly nádherně dokreslit kontext světa, který prozkoumáváme. Navzdory tomu, jak osobně ale beru toto za negativum, u zbytku jsem byl víceméně nadšený. Stejně jako v první sérii, i v té druhé seriál jednoduše funguje jako výborné postapokalyptické drama zaměřené na vztah jeho dvou hlavních protagonistů. A podobně jako předtím, i nyní se kromě řady scén, které jsou téměř 1 ku 1 perfektně zpracované podle hry, dočkáváme oproti ní i několika menších změn.

Některé z nich byly nutné už jen kvůli tomu, co nastavila první řada. Například Joelův bratr Tommy má dříve avizovaného syna a nejen kvůli jeho existenci nemohl v seriálu udělat to samé v totožném kontextu jako ve hře. Adaptace tak přichází s řadou menších i větších úprav, které si celkem mistrně ohýbají známé reálie tak, aby fungovaly. To je krásně vidět na městě Jackson, které má oproti hře větší osobnost. Máme větší vhled do toho, jak se do zdejší komunity s pětiročním skokem integrovala Ellie nebo Joel, který je nyní díky jeho minulosti v čele rekonstrukcí a staveb. Nechybí i úplně nové postavy, jako třeba terapeutka Gail ve skvělém podání Catherine O’Hary.

Už z trailerů ale víme, že Jackson není hlavním zasazením příběhu. Tím je město Seattle. A hnacím motorem je tu především snaha Ellie najít vojačku Abby. Zrovna tohle je role, kterou nikomu nezávidím. Ale pokud bych měl na druhé sérii vypíchnout jednu věc, na které prostě nemůžu najít výtku, je to Kaitlyn Dever a její perfektně zahraná role zmiňované Abby. Minimálně to mi zvedá naděje i očekávání na třetí sérii; protože v té druhé zase příliš často není. Společně s Abby se ale objevuje i její skupina, která bohužel stále trpí stejným problémem jako ve hře – jde spíše o přebytečné paňáky navíc, u kterých si nejspíš po pár epizodách ani pořádně nevzpomente na jméno. To se vyloženě netýká hereckých výkonů – ty jsou skvělé – tohle je prostě nedostatek scénáře, který ani seriál nemá snahu jakkoliv napravit.

Když už jsem ale zmínil herecké výkony, nejde nevěnovat několik slov ústřední dvojici Joela a Ellie. Pedro Pascal jako Joel je prostě pořád absolutně boží, k němu nemám poznámky. Teď ale k Belle Ramsey jako Ellie… V první sérii byla vlastně dost skvělá, protože relativně nezkušenou 14letou holku zahrála skvěle. Jako 19letou mladou, samostatnou, silnou ženu, která roky přežívá v apokalypse a nebojí se zabíjet a plenit infikovaná místa… to v ní prostě i přes veškerou snahu vůbec nevidím.

Bella Ramsey, ať se to herecky snaží zachránit jak chce, vzhledově i hlasově působí jako stále ta malá holka, u které jsou drsnější scény méně uvěřitelné než u postav ostatních. A to ať už u její nejlepší kamarádky Diny, Tommyho nebo úzkoprského Jessieho. Radostnější scény působí stále dobře, hlavně v šesté epizodě naprosto září, a její povaha v momentech, kdy není situace kolem moc vážná, je pořád fajn. Byť místy možná zbytečně dětinská. Ale v případech, kdy naopak ta situace vážná je – což je dost často – už její výkon začíná pokulhávat. Když má být Ellie hrůzostrašným zabijákem a má z ní jít strach, měl jsem spíše pocit, koukám na jednoho z těch edgy puberťáků, kteří si myslí, jak jsou hrozně drsní a cool, ale přitom jsou komukoliv staršímu spíše pro smích.

Tím však neříkám, že by Bella Ramsey v roli starší Ellie nefungovala vůbec. V akčních scénách, kterých je oproti první sérii více, jsem byl vlastně příjemně překvapen. Ne vždy je totiž jejich cílem ukázat, že je Ellie jakýsi nadčlověk. Ba naopak. Sledovat její zápasení s nakaženými nebo jedním vojákem funguje skvěle, protože v ten moment je jednoznačné, že se stále jedná o mladou dívku, nikoli dospělého dvoumetrového chlapa. A jsem rád, že přesně takové scény seriál využívá ve větším počtu. Hlavně protože se zdaleka jedná o nejnapínavější momenty. Obzvlášť protože se ke starým infikovaným připojuje i zcela nový typ z her.

A kromě toho nechybí v roli ústředních antagonistů militární skupina Washington Liberation Front – zkráceně W.L.F. tedy Wolves; a kultisté v podobě Scars. Druhá řada rovněž napravuje další nedostatek z první série, kterou byla absence spór jako způsob šíření nákazy. Spóry se tak vracejí, avšak v daleko menším měřítku, než jak jsem si představoval. Ve skutečnosti totiž fungují jenom jako příběhový prvek pro jeden konkrétní moment. Což mi přišlo velmi zvláštní. Takové a typické scény, kdy se postavy v maskách plíží zamořenými místy nahánějící strach tu tak zkrátka chybí.

Kromě toho je ale vlastně těžké o druhé sérii The Last of Us mluvit zvlášť jinak než o té první. Jinými slovy – není to perfektní seriál. Ale jde stále o dost pravděpodobně nejlepší videoherní adaptaci, jakou máme k dispozici. Tak trochu s výjimkou samotné Ellie jde o skvěle a uvěřitelně zahranou podívanou, která je úžasně napsaná, natočená i ozvučená. Podívanou, která stále úžasně vykresluje zničený svět a děsivé nakažené. A rovněž podívanou, která takřka dokonale kopíruje herní předlohu – od postav, přes události, až po lokace. Spousta scén je opravdu 1 ku 1 přímo vytržených z her a některé jsou naopak zcela nové.

To, že se podařilo autorům opravdu skvěle přenést lokace ze hry na kameru si zaslouží potlesk. Jenom mě mrzí, že tvůrci nezkusili po úspěchu první série více experimentovat s trochu radikálnějšími úpravami. Hlavně po stránce toho, z pohledu kterých postav je příběh vyprávěn. Kdyby se autoři nebáli alespoň tu a tam skočit od Ellie k Abby, tak by se za mě osobně vyřešila hned řada problémů; ať už jde o relativně násilné přerušení příběhu v půlce, všeobecná absence skvěle zahrané Abby i toho, že naopak vidět Ellie v trochu menší míře by mohlo pomoct její prezenci coby zhrzeného válečníka na misi. Vypadá to, že absencí těchto nedostatků se bude vyznačovat třetí série; ale tam se bojím, že půjde o přesně opačný extrém.